pondělí 8. listopadu 2010

MÁME PRÁCI!!!! A ne jen tak ledajakou!!



A vás by asi zajímalo, co děláme, co????
Na naší zodpovědné činnosti závisí další vývoj jedné zemědělské plodiny, její následný úspěšný prodej a z toho plynoucí zisk!!

No uznejte, kdybychom ty dýně pořádně neokopali, zarostly by plevelem a nevyrostly do požadované velikosti!



Inu, práce s motykou na osmi hektarech dýňových polí ta nás vyšlechtí!
Už dneska nás bolí celí člověci.


Práce nám pokračuje směle dál. Terezka celou noc hekala při každém otočení na posteli. Ráno probíhalo ve značně pomalém a rozlámaném tempu. Každopádně máme do nového pracovního dne na dýňovém království dva zlepšováky. Prvním z nich jsou rukavice, protože ruce bolí a špína z hlíny je všude. A dalším doplňkem je MP3ka s hromadou veselých písní. Práce začíná jít od ruky. Mezi vyrytým plevelem a dýněmi to je 1:1. Ba ne, dostali jsme dnes oba několikrát pochvalu od našeho černého Maora, který nám dělá kápa. Dokonce z něj nejde tolik strachu jako z toho, co nás už párkrát vyhnal z parkoviště. Dýňový Maor je dost sympaťák a je s ním i sranda (moc mu nerozumíme, ale má dost zvláštní upřímný smích, který nás celý den rozesmívá). Zjistili jsme, že velcí černí pánové, co ze začátku moc nedělali (taky zřejmě Maorové – jde z nich strach), dělat umí a jsou dost šikovní, když chtějí. Jenže oni vědí, že jsme placeni od hodiny a tak si práci rozkládají. My se snažili pracovat, co jen nám motyka stačila. No, takže jsme už taky zvolnili a držíme s nimi tempo. Druhý večer po práci je velmi veselý, skoro nic nás nebolí a jsme zase o něco víc opálení. Těšíme se do dalšího dýňového dne, což je chyba! Po dopolední svačině nastává změna pracovního prostoru a opouštíme dýně někam „za roh“. Náš agrární vývoj se posouvá o další stupeň. Projíždíme okolo sadu s jablky. „Paráda,“ hlásáme. Jablka necháváme za sebou a objevuje se šesté, sedmé a osmé pole na Novém Zélandu (a to už na třetím pracujeme, zbylé dvě byly někde u Aucklandu), tak jen tak z žertu povídám, že budeme sbírat ty klacky, co z polí čouhají. Pro příště už mlčím! Tak jsme si krásně zaparkovali mezi poli a šli na klacky. Klacky nesbíráme, protože je málo vyoraly, a tak je spíš vytrháváme ze země. Nejsou to ledajaké klacky, ale jsou to zbylé kořeny po starém jablečném sadu, který pokáceli. Čech Pavel, co tu s námi maká, zapomněl rukavice u dýní a tak dost trpí, protože jsme si našli řádek, kde ty kořeny fakt pěkně drží a dost s tím zápasíme. No, ale co by člověk neuděl pro trochu dolarů. Končíme poněkud dřív než jindy, protože i dozírající Maor, který taky vytrhává, toho má dost.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!