sobota 29. ledna 2011

BAHNO, RYZÍ DIVOČINA, BAHNO, KIVI, BAHNO...

Aniž jsme se stihli rozkoukat, zregenerovat a odpočnout si po našem závodním výkonu na Keplerově treku, byl tu trek další a ne jen tak ledajaký. Rakiura Trek na Stewartově ostrově – další z devíti zélandských nej treků – jsme už jen proto, že je právě na Stewartově ostrově, nemohli vynechat. Aspoň takhle argumentoval Tomášek, když se snažil mé spořivě lenošné já přemluvit na tuto akci. Ve svém momentálně zničeném rozpoložení jsem ač nerada souhlasila. A udělala jsem dobře!
Opustili jsme Te Anau a vydali se opuštěnou krajinou jihu směrem na město Invercargill. Jestli byla cesta
na East cape cestou na konec světa, tohle byl ještě větší a koncovantější konec. Za první den jsme potkali asi dvě auta. A jak název silnice napovídal (Southern Scenic Route), bylo na co koukat. Kraj sice skoro zapomenutý, ale tím pádem o to víc kouzelnější. Málem jsme se vydali i na průzkum jeskyní, které jsou turistům volně přístupné i přes to, že se jednalo o seriozní speleologickou „plazbu“ jeskyní. Ale jelikož nejsme až tak prdlí a nezodpovědní, jak by si nějaké maminky naše mohly myslet, do nitra hory jsme se kvůli nedostatečnému vybavení světla na hlavu a tak dál (jako třeba helmička) nevydali. V Invercargill, což je nejvíc nejjižnější město Zélandu, jsme zakoupili lístky na trajekt na Stewartův ostrov (pekelně drahé – 66$ za jednu osobu a jednu cestu, takže v součtu pěkná pálka), zjistili, že počasí hlásí předpověď typu „nebude-li pršet, nezmoknem“, nakoupili potraviny na přežití a vyrazili ještě trochu jižněji do přístavu Bluff, odkud nám druhý den ráno v osm odplouval „parník“.




Po hodině plavby na katamaránu jsme přistáli v městečku Oban – jediném lidském osídlení ostrova v zátoce Halfmoon Bay. (Na celém ostrově žije celkem 370 lidí). V kanceláři DOC jsme vyplnili svědomitě lísteček, kam jdeme, kdy se vrátíme a kdy mají ouředníci kontaktovat policii v případě, že se neukážeme včas s druhou půlkou lístečku. Ještě jsme si prozřetelně zakoupili každý jeden obří žlutý pytel z hutné igelitoviny a ještě na místě do něj přebalili celý obsah krosniček a nacpali do batohu zpět. Jelikož je ubytování v chatách na Rakiura treku oproti ostatním velkým trekům až směšně levné (20$ za noc – jinde 50), nechali jsme stana Kefalína s Egonkem v přístavu a těšili se na luxus poskytovaný DOC chatkou. 



Celý trek je třídenní (dvě chaty cestou), měří 36km a končí tam, kde začíná, takže paráda. První etapa měřila 12km a měli jsme ji zvládnout za pět hodin. I přes to, že jsme se dost kochali, zvládli jsme to krapet rychleji. Cesta vedla džunglí s všemožnými kapraděmi a spoustou čarodějně strašidelných stromů do sebe všemožně zapletených. Jelikož byl akorát odliv, mohli jsme asi u tří zátok s plážemi zvolit plážovou variantu a jít přímo po písku. Kolem nás poletovala spousta ptáků TUIků (mají dvě bílé koule pod krkem – taková varlátka – proto mohou vydávat dva různé zvuky), a jiné havěti (zélandský holub). Poslední hodina a půl byla asi nejveselejším úsekem naší cesty. Začalo totiž pršet a nám nezbylo než se kamuflovat našimi ponči. Kdo zná moje čupr červené pončo s prosklenou žlutou kapucou a zcela nepochopitelným hranatým střihem, tuší, že jsem rozhodně nepůsobila nenápadným dojmem. Tom v zeleném ponču horském služby dost výrazně připomínal Shreka. Takže čupr dvojka! Chaloupku jsme našli opuštěnou (zřejmě se tady strážce chaty objevuje jen občas – ne jako na jiných chatách, kde strážce tráví na chatě celé týdny v kuse). Zabrali jsme si postele, navařili oběd, Tom zatopil v kamnech mokrým dřívím (byl to boj, ale vyhrál), takže když dorazily další tůristky, bylo v chajdaloupce už krásně teploučko. Nocovalo nás na chatě celkem šest. Melanie ze Švajcu s Birgit z Německa, Sandrin z Belgie, my dva a jeliman z Německa. Tenhle Helmut si asi myslel, že nás omráčí tím, jaký je turista, že on jde desetidenní trek a po třech dnech, kdy my končíme, se teprve zahřívá. Když prohlásil: „Jej, tak to jen já jsem takový idiot (co jde 10dní),“ nikdo jsme mu to nevyvracel. Pak tenhle zkušený tremp odešel zkoumat návod ke svému benzínovému vařiči na verandu, abychom nepoznali, že ho neumí sestavit, a následně málem podpálil chatu asi třiceti centimetrovým plamenem, když konečně začal vařit večeři. Holky na rozdíl od něj byly fajn. Melanie ze Švýcarska si na svůj pěti měsíční pobyt vydělala brigádou po maturitě, Birgit byla outdoorová dívka z Německa, co dokončila studium, a Sandrin z Belgie celý trek trpěla pod váhou svého batohu – měla s sebou totiž všechno a v množství tak na tři týdny (nechyběla pixla nutely, burákového másla, sklenička medu, pixla koření, konzervy kuřecího) Zřejmě takto cestovala prvně, takže příště asi bude chytřejší.



Druhý den nás nečekaně překvapilo sluníčko a krom pár mžení, když jsme šli lesem, svítilo celý den. K další chatě nás čekalo 13km za šest hodin. My jsme to včetně půlhodinové pauzy na oběd zvládli za čtyři! Takže než došly holky do chaty, zvládli jsme si ještě malinko schrupnout. Za celý den jsme nepotkali živého člověka a nevystrčili nos z pralesa. Ale cestička vedla tu nahoru, tu dolů, po schodech, po lávce, bahnem (ale to jen tak maličko, skutečně žádný drámo, to teprve mělo přijít). Večer jsme na chatě po hře v kostky opakovali „obřad Tim Tams“, do kterého jsme byli minulý den zasvěceni. Tady se totiž prodávají děsně sladký sušenky Tim Tams a jen málokdo z turistů tuší, jak se tyhle kalorický bomby správně konzumují. Obdélníkové sušence obalené v čokoládě se ukousne jeden rožek, pak diagonálně druhý rožek, sušenka se jedním ukouslým rožkem namočí do horkého nápoje (čaj, kafe, čokenda) a druhým ukouslým rožkem nasaje tak, aby se první kapička dotkla jazyka a pak hnedle s celou sůšou do pusy. Tam se slastně roztaje!

Když jsme kolem jedenácté usoudili, že je čas jít na kutě a naše sezení rozpustili, nasadila jsem čelovku, Tom svou policejní baterku, nažhavili jsme fotoaparáty a vyrazili ven do tmy na „lov“!Na Stewartovi se totiž dost hojně vyskytují kivíci, takže aby byl náš výlet dostatečně vzpomínekhodný, rozhodli jsme se, že toho ptáka jednoho chlupatého musíme vidět. Našlapovali jsme si po špičkách (pokud teda Tom nepřehlédl schůdek a nespáchal v tiché noční přírodě přeukrutný kravál) a nastražovali ušiska, jestli náhodou něco neuslyšíme. A slyšeli jsme! A byl to posumm! Sice náš první živý a nepřejetý, ale po tom jsme ani tak netoužili. Za chvíli se ozval další šramot vlevo od cestičky. Rambajs, jako by tam rachotil a dupal člověk. Tvůrce šramotu jsme ovšem vyděsili a dal se na útěk. A dal se na útěk přes cestičku, kde jsme byli my! A ano. Byl to on!



Teď už můžeme s klidem věřit tomu, že kivi není fáma a pohádka pro turisty, ale skutečný živý živočich. A my jsme ho viděli! Taky jsme ho chvilku pronásledovali a bleskli na něj bleskem, co se prý dělat nemá (dle pravidel uctivého chování v případě setkání se s kivi),  ale my si prostě nemohli pomoct! V naději, že uvidíme ještě jednoho, napínali jsme uši, svítili do křovisek, ale jediné, co jsme potkali, byl zas possum.  A possum na nás zle zavrčel. Tak mu Tom v podobném duchu odpověděl (zřejmě hovoří řečí jeho kmene) a kvapně jsme odešli směrem chata. Malý possum by nám asi nic neudělal, ale kdo ví, jak se chová taková přísada do superteplých vlněných ponožek, když se cítí ohroženě, nebo se vztekne.

Třetí den jsme měli na programu dalších 12km a návrat do „civilizace“. Předepsaných pět hodin cesty jsme zase absolvovali poněkud rychleji, ale již jsme chápali, proč tolik času na tak nemnoho kilometrů ani ne moc do kopce. Bahnité sekce téměř nepřetržitě na sebe navazující byly skutečně velice zajímavým zpestřením cesty. Kolikrát jsme s vděkem kvitovali nápad vzít si hůlky. Díky nim jsme kolikrát zůstali od bahna neposkvrnění. Cestou jsme potkali i pány „děláky“, co pilně pracovali na zlepšení stezky. Rozhrnovali sudy štěrku, co jim nepřetržitě vozil vrtulník. Ještě jsem taky zapomněla napsat, že nám v půlce cesty začalo docela solidně pršet. Ale to už nám až tak neva.


 Vidina kávičky, dortíčku a fish a chipsu nás hnala vesele kupředu. Zakoupili jsme dva smažené „kapry“ v těstíčku s velikou hromadou osmažených brambor (tomu už se ani hranolka říkat nedá) a přesunuli se dál do kavárničky. Na trajekt jsme si museli tři hodiny počkat, protože jsme měli zabookovanou až poslední plavbu v šest. Tom sledoval přijíždějící lodě a loďky, všechno bedlivě pozoroval a nezapomínal mě na to upozorňovat, abych třeba náhodou něco neprošvihla a nedejbóže nezaspala. O to já jsem se ukrutně snažila a nebylo by to s pomocí houpacího přístavního domu vůbec těžké, kdyby se Tom taky tak snaživě nesnažil mě budit!
Trochu jsme čekali, že v šet večer bude moře trošku divočejší, než v osm ráno, když jsme připlouvali, a budou tak trošku větší vlnky (někteří z nás v to přímo doufali), ale nebylo. Poklidně jsme si to štrádovali mořem zpátky k jižnímu ostrovu. Pak náhle pan kapitán zahalekal do mikrofonu, všichni tůristi až na stolek spících asiatek se zvedli a oknem jsme sledovali letícího královského albatrosa!
Takže tím se nám splnil další z našich „musímvidět“ plánů a výlet jsme mohli ohodnotit jako vydařený!


Podle staré maorské legendy jistý božský Maor, když byl jednou na kanoi rybách, vytáhl na svém rybářském prutu celý Severní ostrov. Jižní ostrov byl jeho kanoí a Stewartův ostrov byl jeho kotvou. To jen tak malé informační obohacení. V praxi to teď vypadá asi tak, že na konci Jižního ostrova je sochařské dílo vypodobňující obří řetěz nořící se do moře a na Stewartově ostrově je to samé – symbol propojenosti obou ostrovů.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!