neděle 2. ledna 2011

JAK JSME SE VLÁČELI MORDOREM S PŘETĚŽKÝMI BATŮŽKY A JAK JSME ZASPALI SILVESTRA



Na NZ je devět tzv. Velkých treků, to znamená devět super úžasných treků, které vedou tou super nejúžasnější krajinou a na které je třeba se zaregistrovat někdy i tři měsíce dopředu.  Nebo alespoň tak nějak to předkládají průvodci. Jedním z nich je právě Tongariro Northern Circuit.
Konečně jsme dorazili za Martou, Pepou a Edou. Už na nás asi druhý den čekají v Taupu, jelikož jsme jim řekli, že má pršet a my přijedeme, až bude hezky. Předpověď to říkala a my to jen tlumočili. Hold i na Zélandu se předpověď asi střílí od boku a tak bylo celou dobu hezky. Aspoň jsme stihli nahoře u moře Dominika s Luckou.

Náš plán byl asi takový:
zaparkujeme ve Whakapapa Village a vydáme se do hor s naším maskáčovým stanem (říkáme mu Kefalín – dle vojenského zabarvení), v němž zakempíme maskování divočinou. Jenže při prvním pohledu do dálky se nám celý plán hroutí. Planina je poušť pokrytá malým křovím, kde by se asi ani spacák nevlezl. Proto navštěvujeme místní DOC kancelář a zjišťujeme dostupnost kempů u chatek. Naštěstí jsou kempy volné a tak zakupujeme lístky na první a druhé kempové místo na trase. Na třetí nekupujeme, protože buď celý trek dojdeme, nebo někde prostě přespíme mezi keříky. Jedna noc přijde ve vlastním stanu na 20,40$. Dobalíme krosny, uděláme společné foto a celá skupina pěti lidí vyráží směr Mangatepopo Hut. Krosny jsou pekelně těžké. Neseme si dost vody, protože z potoka se kvůli bakterii brát nedá. Jedinná přístupná voda je dešťová u chat. Chat je dost málo, tak to nechceme nechat náhodě.


Den první: Whakapapa Village – Mangatepopo Hut (3 hodiny, 9km  s převýšením asi 50m)
Cesta je krásně udržovaná a klikatí se mezi keříky. Sem tam se přejde mostek přes potok. Zdá se nám divné, proč může cesta za špatného počasí trvat 5 hodin. Po chvíli chůze už nám je vše jasné. Cesta vede korytem, které tady rozdivočele nakreslila voda. Dost často procházíme bahnivé brody a kaluže. Při neopatrné chůzi a kochání se zasněženým Mt.Ruapehu nebo sopkou Mt.Ngauruhoe (Hora osudu v Pánu prstenu) se leckomu nožka smekne a padá do bahna. Prostě paráda. Dost často jsou na cestě vidět stopy od uklouznutých pohorek a pak otlaky zadků v bahnu. Po třech hodinách cesty dorážíme na Mangatepopo Hut, zapisujeme se do knihy návštev a jdeme stavět stany. Chata je udržovaná s palandami, plynovými vařiči a správcovou Monic, která zůstává přes noc. V 19:15 máme schůzku o tom, že nemáme házet brýle do záchodu a plivat z oken. Jelikož je Silvestr, tak se bude dnes soutěžit mezi DOC chatkami ve vysílačkách o nejsilnější novoroční řev. Nejlepší chatka dostane lahev šampusu.
Je teprve 21:30, do půlnoci je daleko a spánek nám s Terezkou očka dost klíží. Tak nezbývá než vypít jedno male dvoudeckové šampíčko a zavrtat se do spacáků. Ostatní čekají na půlnoc a zuřivě vřeští do vysílačky. V noci je zima, kamínky přes alumatku tlačí do pánve a z jednoplášťového Kefalína krásně kape voda na hlavu. Jak na Nový rok, tak…



Den druhý: Mangatepopo Hut – Otutere Hut (hodin asi 8,5, kilometrů asi 15, převýšení – MOC)
Vybíháme od chaty a musíme dát přednost davům turistů, kteří se řítí od parkoviště. To proto, že jsme teď na nejkrásnějším úseku celého treku, který se dá zvládnout za jeden den - Tongariro Alpine Crossing. My jdeme Tongariro Northern Circuit, který je 3 – 4 denní.
Zařadíme se a směle se suneme za malými baťůžky, které si sváteční turisté nesou. Po nějaké době potkáváme regulérní záchod. Je postavený mezi lávovými kameny. Zdejší krajina není nic jiného než lávové kamení a lávový popel a dlouhá fronta na záchod. Jsou zde vidět lávové řeky a místa, kam dolétly kameny z nitra sopky. Na boku se objevuje celkem velký Soda vodopád, u kterého nacházíme kešku. Následuje celkem prudké stoupání, kde funíme jak banda medvědů. Schody střídají prudká stoupání v suti. Cesta je ovšem velmi upravená a jde se po ní dost pohodlně. Až na to, že je do kopce. Kolem 1650m.n.m. scházíme z cesty na vyšlapanou pěšinku, která vede až na vrchol sopky Mt.Ngauruhoe (2293m). Debatujeme o tom, zda jít nebo nejít nahoru. Já jsem pro, protože o tom mluvím celou dobu. Připojuje se Terezka, Eda a nakonec jdeme všichni. Za nejbližší hromadou lávy necháváme krosny. S nima to prostě nepůjde. Do kapsy bereme müssli tyčku, Schaunika (Pišišvorák nejde, protože se předchozí den rozhodl naši výpravu opustit a skočil kdesi někam do divočiny za jinými žabkami). Nahoru se jde dost těžce a pomalu. Není tady žádná cesta. Jen příkré stoupání po suti a lávovém popelu. Čili dva kroky dopředu, jeden dozadu. Cesta nahoru může být nějakých 800m a trvala nám 2 hodiny. Při pohledu na lidi, kteří šli dolů a sem tam uvolnili velký kus kamene, nám nebylo úplně nejlíp a cesty dolů jsme se děsili
Na vrcholu se nabízí krásný pohled na zčervenalý okraj kužele sopky. Uvnitř je sněhové pole a na jedné straně sirné výpary vycházející z malé šterbiny. Snědli jsme tyčinky, otevřeli malé šampíčko a oslavili příchod nového roku v českém čase. Cesta dolů začla dost děsivě. Japonská paní uvolnila kámen, který se řítil na Pepu a ten naše volání neslyšel! Zareagoval až na moje pískání a naštěstí stihl uskočit. Japonce poděkoval a sunul se dál. Cesta byla šílená. Suť pod nohama tekla jako voda a konec se neblížil. Nohy nám naštěstí od suti chránily bezvadné návleky od mamky Jitky. Celý tento výstup trval 3 hodiny. Dole jsme si dali zasloužený oběd a přes Žlutý kráter (veliká planina) jsme se posunuli do dalšího stoupání. Po výstupu se nám před očima objevil Červený kráter, který vypadá přímo jako peklo. Od něj se nasbízí pohled na „ustřelené“ Mt. Tongariro, Blue Lake a krásná tyrkysová Emerald Lakes. K jezerům je cesta opět sutí, ve které nám nohy jen plavou. Následuje dlouhý sestup k chatě Otutere Hut, kde stavíme stan, vaříme kuskus s tuňákem a všichni padáme do spacáků. A jsme rádi, že jsme rádi. Každopádně zde je mezi lávovými skálami více pouštního písku než keříků a je zde možné spát mimo trek kdekoliv (jak říka průvodec - nejméně 500m od cesty)

Den třetí: Otutere Hut – Whakapapa Village (kilometrů přes 20, čas pochodu kolem 8 hodin)
Dnes už nepotkáváme žádné davy turistů. Jen my, hory, potoky, písek a láva. Po třech hodinách docházíme k nové moderní chatě Waihohunu Hut, která je opravdu krásná. Zde spát nebudeme. Pokračujeme dál k autu. Cesta vede krásnou krajinou mezi sopkami Mt.Ruapehu a Mt. Ngauruhoe. Trvá nekonečných 5 hodin. Po cestě s Terezkou odbočujeme na vycházku k tyrkysovému jezeru. Kluci jdou napřed a jen Marta na nás čeká. K autu docházíme značně vyčerpaní. Zouváme boty a různě se povalujeme po parkovišti. Balíme věci a jedeme směr lyžařský areál Mt.Ruapehu.Je tu krásné parkoviště, na kterém vaříme a chystáme nocleh. Z noclehu nás bohužel vyruší zaměstnanec DOC a tak pod jeho dohledem odjíždíme do údolí (obrovské parkoviště v lyžařském areálu v létě musí být prázdné). Jedem bez řečí, sice je to nesmysl, ale přece jenom to je národní park, ačkoli tu je jen asfalt a lávové kamení

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!