čtvrtek 21. dubna 2011

VESELÉ VELIKONOCE

I náš druhý den na pardýze byl ve znamení plážení se, sluníčka (až moc) a krásného moře! I tady na ostrově skoro nikoho nás dohnal provokatér kohout a v časných ranních hodinách (myslím, že nebylo moc po čtvrté) začal kokrhat přímo za oknem! A od té doby v téměř pravidelných intervalech kokrhal pořád až do doby, kdy už bylo skutečně na čase vymotat se z moskytiéry a vylézt z pelechu. Rozhodli jsme se prozkoumat pro změnu severní špičku ostrova. Ta je za odlivu docela speciální, protože se z ní dá dojít pěšky na ostrov Lifuka, tolik písečných valů tam pod vodou je. My jsme došli asi tak do poloviny cesty mezi ostrovy a vrátili se zpět. Co kdyby náhodou začal příliv a my zůstali na Lifuce. Ještě bychom museli volat dědu s člunem a on by nám to pěkně napočítal, páč obchod je obchod a on není přece žádná charita (jak nám den před tím u večeře horlivě vypravoval). Tom už se v rozbíjení a dobývání se do kokosů značně zlepšil, takže když jsme konečně dostali nějaký ten ořech k zemi (všechny palmy byly neskutečně vysoké a ořechy nedobytné. Až jedna byla nižší a Tom tak dlouho mrskal starým ořechem kokosákem nahoru do větví, až dva ořechy upadly), netrvalo mu ani moc dlouho, než ořechy ze skořápky dostal.



Tentokrát jsme s sebou měli i naše z McDonaldu ukradená brčka a tak byla naše kokosová seance zcela dokonalá. Korálem se propichla dírka, zastrčilo brčko a už jsme si pod stromem na pláži vychutnávali náš plážový drink! (A že ho najednou bylo, když jsme ho při pokusu o pití nerozbryndali všude kolem!).
Večer jsme zaplatili, dostali ručně psanou účtenku s poděkováním za pobyt a přáním všeho dobrého, domluvili jsme si na ráno hodinu odjezdu na Lifuku a šli do hajan. Spokojené spaní nám však celou noc rušily zvuky značně štrachavé a neustávající. Ono totiž mrcha krysa přišla šmejdit mezi naše zásoby (kterých teda krom jednoho chleba a dvou čínských polévek moc nebylo). A naše noc probíhala asi tak:  Krysa zaštrachala, Tom nastartoval čelovku, posvítil na ni, krysa se lekla, zaběhla do díry. Pak zaštrachala, Tom zasvítil, krysa zaběhla. Zaštrachala….
V pátek ráno jsme se vyklubali z chaloupky a čekali, až se na moři objeví člunek. A čekali jsme a čekali a člunek nikde. Šli jsme se zeptat děduli, jestli si myslí, že ještě dneska odplujeme. Povídal, že akorát volal na pevninu a že ve 40 (na 8) by tam měl člun být (původně byl odjezd stanoven na 7). Tak jsme ještě chvilku čekali. Ve 40 na nás děda houknul, že to asi nemá cenu, že nás odveze radši sám, že bychom se třeba nemuseli dočkat. (ještě že měl tak báječný nápad). Svištěl s námi po klidné hladině a my jsme krásně viděli až na obří korály na dně. Na Lifuce zjistil, že ten, kdo pro nás měl přijet, není nikde na rybách, jak si myslel, ale kotví normálně v přístavu a prostě se na nás asi vyprdl. My už víme, proč nikdo nepřijel, ale v tu chvíli jsme nad tím jen mávli rukou, poděkovali dědulovi a vydali se směrem „město“. Chtěli jsme si koupit něco k snídani, aby nám pak cesta pěšmo na lětiště (asi 4km) rychleji utíkala. Ovšem ve vesnici chcípl pes, všude zavřeno. A to už jsme začínali tušit zradu a začínalo nám být jasné, že tady se asi Velký pátek slaví. I přes ranní zpoždění a náš pěškobus jsme na letiště dorazili včas. Tamní odbavovací úředníci se tvářili velice důležitě a dokonce po nás chtěli, abychom si nechali zvážit naše příruční batůžky, jestli náhodou nepřesahujeme povolený limit 7kg. Chvíli na to za námi přišel běloch kapitán malého letadélka, co chvíli před tím přistálo. A prý jestli letíme na Tongatapu. A my že jo. A jestli by nám tedy nevadilo, že bychom tam přiletěli o něco dřív, než bylo v plánu. Dost nás pobavil, ale samo, že nevadilo. 15 minut na to za námi přišel místní odbavovač důležitě nám předal ručně napsané palubní lístky a u dveří zvolal (směrem k nám), že je boarding time, tedy čas k „naletadlení se“. Zvedli jsme se jen my, všichni ostatní Tongánci čekající na stejný let zůstali sedět. I zeptala jsem se kapitána, co zrovna důležitě kontroloval naše palubenky a popisoval, kde v tom převelikém letadle najdeme naše sedadla, jestli jsme jediní, kdo letí. „Jojo, Tongánci se tímhle bojí létat! Ale žádné strachy!“ Tak teda ne. Své dva batůžky jsme nacpali do čumáku, ještě nám pilot podal naše lahve s vodou, abychom prý neměli v kabině žížu, a nastoupili jsme do sedmimístného vrtuláku. Tom seděl přímo za pilotem, já přes „uličku“ vedle. Pan kapitán nás poinstruoval, kde jsou únikové východy, kde záchranné vesty, pokonverzoval, odkud jsme, co kde děláme. Když jsme mu řekli, že jsme makali v Napier, rozradostnil se, že on je z Napier, a mohli jsme letět. Než se náš letounek schoval nad mraky, fotila jsem ostrovy, když tu najedou se letadlo  naklonilo do pravotočivé zatáčky. A to on pan kapitán mi nahnul letadlo, aby nevadilo křídlo v záběru! Ujistil se poté, že už mám všechno vyfocené a mohli jsme pokračovat v letu. Za 30 minut jsme byli nad hlavním ostrovem, kde jsme sledovali přistání z první ruky. Blížící se pogumovaná ranvej, brzdící letadélko a měkkoučký dopad, to vám byl zážitek!



Měli jsme mít objednaného osobního taxikáře na jedenáctou hodinu, co nás měl čekat s cedulkou (a vážně by mě zajímalo, jestli tam byl), ale co se dalo dělat, my tam byli asi v deset, tak jsme uchvátili jiného taxikáře, co vyhlížel kšefty, a nechali se odvézt přes celý ostrov do hlavního města do přístavu, odkud nám měl odjíždět trajekt na Euu. Již cestou jsme však začali pochybovat, zdali něco vůbec pojede. Taxikář nám poněkud osvětlil, jak probíhá oslava Velkého pátku na Tonze a připravil nás na to, že rozhodně nemáme čekat, že něco bude fungovat, nebo bude někde otevřeno. Prostě taková druhá neděle. V přístavu ani noha, žádná loď, tedy žádný přesun a pro nás čára přes rozpočet. Co však bylo horší, bylo už asi jedenáct dopoledne a my ještě nesnídali. Měli jsme ukrutný hlad, žížu a v batůžkách jen dvě čínské polívky a půl litru vody. I schroupali jsme čínské polívky, abychom alespoň trochu břuchy zaplnili, a táhli jsme se rozpáleným městem do centra, doufajíc, že tam přece jen něco otevřeného bude. A bylo! Jedna jediná pekárnička z celého města fungovala! Nakoupili jsme chleba, sýr a chlazenou Colu a bylo nám blaze! Nejlevnější a zároveň nejdoporučovanější hostel bohužel neleží přímo v centru, ale asi tak tři km mimo, tak jsme se dali na pochod. Byl pekelnej pařák. S pomocí domorodého mladíka jsme pak i schovaný hostel našli a ubytovali se za krásných 30 TOP! Paní domácí nám nabídla večerní vyjížďku do resortu Oholei Beach, kde se konala klasická tongánská večeře s domorodým tancem a zpěvem v jeskyni. Je to sice atrakce nastrojená pro turisty, ale asi bychom tanečky stejně nikde jinde neviděli, tak jsme se rozhodli rozšoupnout a vyrazili jsme. Krom ze společenského večera nadšených dcerek paní domácí a syna mudrlanta s námi ještě jel švýcarský páreček, co je na cestě kolem světa. Byli moc fajn, jen měli značné zeměpisné mezery, neb nejen že netušili, že již dávno není Československo, ale netušili, co je naším hlavním městem. Slovo Praha jim znělo značně cize, a slovinské hlavní město neuměli ani vyslovit. (to nemluvím o tom, že nám cpali Lublaň do Čech).
Večeře dobrá! Nafasovali jsme banánové talířky (nasekané kusy banánovníku) tvarem připomínající korýtka a s nimi obešli pultík se všemi specialitkami tongánské kuchyně. Nechybělo kuře, kráva pašík, spousta ryb, chobotnice a jiné potvory (asi vás to překvapí, ale neochutnala jsem), saláty, brambory a jiné přílohové variace. K jídlu hrála živá mjůsik veselé pacifické hitovky. Po véče jsme byli přesunuti do blízké jeskyně na pláži, kde se slova opět ujal majitel resortu pyšný na svou práci a na svého otce, který to tam rozjel. Krom řečiček kolem resortu a podnikání a takových těch prodejních řečí nám tam popisoval ženské a mužské tance. Jeho zaměstnanci, co nás před tím obsluhovali, vše náležitě předváděli. Holčičí tanec se skládá jen z vlnění tělem a hlavně rukami, klučičí je o dost záživnější, protože škubou hlavami, mlaskají, sykají, hekají, dupou, skáčou. Představení bylo zakončeno ohňovou šou, kdy se před námi ve vzduchu mrskaly zapálené klacky, co s nimi kluci točili jak diví, polykali oheň, prskali oheň. Hezký!
Cestu zpět do hostelu nám mudrlant Manu zpestřoval svým vyprávěním o životě Tongánců. Konečně jsme se dozvěděli, jak to s těmi kostely a příspěvky skutečně je (skutečně se lidé neskutečně zadlužují, aby mohli přispět na kostel (obyčejně jde 70% veškerých rodinných příjmů na kostel – a to jsou běžné příspěvky), ministři kostelnictví z toho samozřejmě mají značně vysoké kapesné. Vyprávěl nám o nezaměstnanosti, svatebních dnech na Tonze (středa a čtvrtek – jindy to nenese štěstí), čínské výpomoci při budování a restaurování infrastruktury, o tongánském životním stylu – ležet, jíst, modlit se a darovat! Takže jsme zas o něco chytřejší a je nám hned jasnější, že to tady ještě dlouho nebude vypadat jinak!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!