úterý 19. dubna 2011

FRIENDLY ISLANDS OF TONGA

Odlétat jsme měli v pondělí v krásných 6:45. Pro nocleh jsme si našli zastrčené parkoviště v průmyslové zóně u letiště, která byla asi 3 minuty jízdy k našemu parkovišti. Na Zélandu začíná podzim a je tu v noci pěkná kosa. Naše vybavení do tropů zahrnuje dvoje kraťasy, tři trička, něco málo spodního prádla, sandál a sadu malých potápěčů. To vše v malém baťohu. Tudíž byla naše cesta ve 3:00 ráno z parkoviště na letiště trošku klepavá, i když nás vezl autobus.
Letištní prostor byl plný velkých Tongánců, co se vraceli ze Zélandu z velkých nákupů. Na odbavení dělali zmatek, protože jejich zavazadla byly krabice, igelitky, plastové boxy, atd. Každý toho měl tolik, že to ani unést nemohl...
Zaměstnanci letiště měli ovšem trpělivost a v klidu jim podávali pásky a igelity na přebalení. 

Do letadla si ještě každý nesl velký dárkový koš, který se do horních skříněk nevešel. Letušky měly opět silné nervy a pomáhaly dotyčným cestovatelům s uskladněním jejich nových věcí.

Let letounem byl Boeing 737 červenomodré barvy a trval něco kolem tří hodin. Přistání bylo značně rychlé, protože dráha na mezinárodním letišti na Tonze není zrovna z nejdelších. Velikost letiště připomíná „větší vesnické nádraží v ČR“.
Při prvním kroku na schůdky z letadla následovala obrovská facka horkého a vlhkého vzduchu. Na obloze jasno a u letištní boudy hromada mávajících malých Tongánců.
Uvnitř příletové haly pár otáčejících se větráků a trošku zastaralá technika. Kolem chodil policajt v montérkách, který nějakým zvláštním pokynem nutil lidi dávat své batohy na zem, aby je mohl očuchat pes. Pes ovšem radši olizoval opocené nohy přítomných a zavazadla měl na háku. Dostali jsme štempl a vrhli se do víru tohoto přátelského království.



Před halou čekala hromada taxikářů. Jeden po nás hned skočil a nabízel nám odvoz do města a pak zase přejezd zpět na naše vnitrostátní letiště, na které jsme potřebovali (plán je takový, že nejprve odletíme na souostroví Ha’apai a pak až navštívíme hlavní ostrov Tongatapu). My ovšem nechtěli a vysvětlili mu, že těch 15 minut dojdeme. Ale objednali jsme si ho na pátek po našem příletu z Ha’apai. Budeme se potřebovat bleskově přepravit z letiště do přístavu na trajekt na ostrov Eua. Vytáhl si naprosto prázdný diář, půjčil si od nás tužku. Napsal si náš přílet a naše jména. Prý že nás bude vítat s cedulkou...
Měníme peníze a běžíme do stánku pro vodu. Sedí tu žena, která křikne na procházejícího policajta, ať nám ji podá. Peníze už shrábne ona.
Na vnitrostátní letiště to bylo opavdu kousek. Po cestě nám zastavilo několik aut s nabídkou odvozu. Přátelství tu z každého jen sálalo.
Na letišti jsme měli tři hodiny čas. Při čekání jsme vypozorovali pracovní tempo tongánců. Ten, kdo přijede z věčně spěchající Evropy na Nový Zéland, je u vytržení, jak jsou lidi pohodoví a nikam moc nespěchají. Ten, kdo přijede ze Zélandu na Tongu, je u vytržení, jaké tu je pohodové tempo. Nikoho nic nestresuje a všude je klídek (když je teplo, tak si lehnu pod strom a čekám).
Po dlouhém čekání jsme se konečně dostali k letadlu. A teď konečně začínají dobrodružné zážitky, protože zážitky s dopravou po Tonze byly vždy silné.
Letadlo se jmenuje Convair 580, je to vrtulový stroj asi pro čtyřicet lidí. Při startu pravého motoru se vše uvnitř chvěje včetně našeho okénka, které se dost klepe. Levý motor stále nic. Naštěstí po pár minutách taky naskočil.
Náš let byl speciální v tom, že jsme letěli ještě s mezipřistáním přes vzdálenější souostroví Vavau a pak až nás čekalo přistání na bližším Haapai. Přistání na Vavau bylo značně divoké. Blížili jsme se k letišti, výška byla stále vysoká a ranvej pořád mimo náš směr. Pilot najednou udělal zatáčecí manévr a ohnul to přímo na ranvej. Okolo  okének už se míhaly palmy, když to prostě najednou poslal k zemi. Pak jsme se párkrát odrazili od ranveje a dílo bylo dokonáno. V tuhle chvíli už bylo jasno, že přežijeme.
Během mezipřistání jsme seděli stále v letadle asi dvacet minut a čekali na další pasažéry.
Start byl celkem poklidný. Přistání na Ha´apai bylo v podobném duchu jako na Vavau. Ranvej má na Ha´apai zvláštnost v tom, že jí protíná silnice. Naštěstí pan závorčí stihl dojít a závory byly spuštěné pro náš skotačivý přískok na zem. (asi druhý den, co jsme byli na Ha´apai jsme se dozvěděli příhodu se závorami a přistáním letadla. To takhle mělo jednou přistávat letadlo, ale místním uteklo na ranvej pod závorami stádo prasat. Pilot to v poslední chvíli uviděl a letadlo zase vznesl). Nám naštěstí prasata naproti nešla.
Na letišti byl jeden taxík, který si vzal německý pár a my šli do „města“ pěšky. Cestu z letiště tvořila polňačka. Po sto metrech jsme došli na křižovatku s asfaltkou. Jen tu nebyl žádný rozcestník, aby poradil, kterým směrem do města. Zastavil nám malý náklaďáček, co vezl na korbě dva chlápky. Naskočili jsme a do Pangai jsme frčeli na korbě náklaďáku. Všude kolem pobíhala prasata a mezi palmami se pásly krávy. Prasata chodí naprosto všude. Netušíme, jak poznají, které komu patří.
Dorazili jsme do Mariners Café, což je jediné občerstvovací zařízení ve městě (větší vesničce) Pangaii. Majitelé jsou Polka Magda a Jihoafričan Creg. O patro výš se nachází Fifita guest house, kde jsme složili hlavy následujíc dvě noci. Zašli jsme si na večeři do Mariners a s únavou padli do postele. Nad postelí je jedna děravá moskytiéra. V pokoji máme k dispozici jeden ulomený větrák, co nemá ani přední mříž. Tak ho zapíráme v rohu a necháváme ho celou noc puštěný. Noc je to šílená. Větrák moc nefunguje. Občas upadne a je nám ukrutné teplo.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!