úterý 19. dubna 2011

OBJEVUJEME...

Po veledlouhé a velehorké noci jsme byli v 7 hodin ráno jen rádi, že už konečně můžeme vstávat! K ceně ubytování tady patřila i snídaně, takže luxus se vším všudy! Při čekání na snídani (toasty – topinky) jsem se dala do řečí s černou pani, co na verandě háčkovala z bílého plastového provázku veliké dílo. Prý je to ta věc, co si kolem pasu ovazují mužové přes své zavinovací sukně. Je to zdejší tradice a kultura a znamená to něco jako úctu k zemi. Žena se jmenovala Jacinta a byla z Fiji, ale pracovala pro americký Peace Court (tedy mírový sbor) na Tonze. Když jsem jí řekla, že jsem z České Republiky, odpověděla mi, že to nikdy neslyšela! Upřesnila jsem tedy, že to je malá zemička ve středu Evropy. Jacinta udělala:“Aha,“ a pronesla něco v tom smyslu, že tam je moc zemí a kdo se v tom má vyznat! U snídaně jsme se dali ještě do řeči s americkým párem, který tu byl s Jacintou a dostali jsme doporučení na pár návštěvyhodných míst (hlavně pláží). Dole v Mariners jsme si zapůjčili kola (značky Huricane, s babským sedlem s péry, furtošlapem a zcela nepochopitelně a neprakticky tvarovanými řidítky) a vyjeli na průzkum ostrova. První cesta vedla na jih!

Tam jsme byli asi za patnáct minut. Když jsme minuli domečky, cesta se zanořila do palmového háje. Idylku poněkud kazili občas nad cestou na své pavučině visící obří pavouci, ale my se nedali zastrašit. Na konci háje nás čekala naše první paradýzová pláž! Píseček byl bílý, moře se docela azurovatilo, ale bylo tam dost blízko k útesům a jelikož jsme byli na cípku ostrova, voda tam docela divočela. Na dně rostla jen tráva, proto jsme své první šnorchlování museli odložit na později (někteří z nás si s úlevou oddychli). Chvíli jsme na pláži pobyli, pomáčeli se v teplé vodě, popoháněli malé krabíky po pláži a pak jsme zas sedli na kola a vydali se na zcela opačný konec ostrova na sever. Trochu nás děsily provazy deště, co se momentálně spouštěly nad ostrovem Uoleva a hnaly se na nás. Tak tak jsme se stihly před deštěm schovat ve Fifitě. Ani ne za čvrt hoďky bylo po dešti, tak jsme mohli zase vyjet. Po silnici s námi mezi loužemi kličkovali pašíci všemožných velikostí, tvarů, stáří i všemožných stupňů zabahněnosti. Sem tam z roští vykoukla pasoucí se kráva. Byla nám doporučena pláž za ranvejí (za tou ranvejí, co se normálně musí přejet, když chce člověk pokračovat po silnici dál na sever). My jsme ranvej objeli – na našich šlapostrojích to byl v bahně mezi dalšími prasátky vyloženě požitek – a objevili další pláž. Pěkná, ale pořád tomu něco chybělo. Proto jsme sedli na kola a vyrazili dál. Ostrov Lifuka (ten, kde jsme byli) je spojen s dalším ostrovem Foa něčím jako most, ale spíš je to jen silnice na náspu. Moře vlevo, moře vpravo. Přes ostrov Foa jsme už značně funěli, protože, přestože je to tady všechno placaté a kopec nikde, cyklistika v tropech v období někdy kolem poledne není zrovna to, co doma v Pojizeří. Většina místních škol zřejmě měla ten den výuku již za sebou, proto se proti nám trousily skupinky dětí různých velikostí ve školních uniformičkách. Všechny nám mávaly, zdravily. Všechny děti na nás křičely: „ Bye!“ (místo: „Hi!“), což jsme později zjistili, že to tady je naprosto normální a že tak zdraví i někteří velcí a dospělí, co by už měli mít více rozumu. Děcka uměla asi jen jednu anglickou větu, ale pilně si ji na nás trénovala a statečně pokřikovala: „What´s your name!“ U jedné školy si kousíček od plotu, kde jsme jeli my, zrovna děti v kolečku čistily zuby pod vedením svého vyučujícího. Co jsme se později dozvěděli, byla to asi zrovna unikátní událost, jíž jsme byli svědky, neb si tady děti čistí zuby jen jednou týdně! A prý se musí děsně hlídat, aby nejedli pastu, neb jim dost chutná!



Dojeli jsme až na špičku ostrova Foa a dostali jsme se na průvodcem Lonely Planet hodnocenou nejlepší pláž souostroví Ha´apai Houmale´eia beach. A fakt byla! Za bílou špičkou z korálopísku se modřilo moře v mnoha odstínech a za ním ležel ostrůvek jak z pohledů. Idylka. Vytáhli jsme sadu malý potápěč a zanořili se do vody. Já jsem se přeukrutně lekla, když asi po dvou metrech písečného dna přišla díra a děsná hloubka a tam život! Korály, rybičky všech barev, modré hvězdice, paráda. Voda byla tak klidná a tak průzračná, že i na tu hloubku, v jaké to pod námi bylo, jsme viděli úplně nádherně! Přestože nejsem zrovna milovníkem života podmořského a navíc jsem se soustavně rozhlížela, odkud se vynoří podmořský had, musím uznat, že to byla fakt nádhera, krása a paráda! Ovšem mírné otlaky našich hlav od dětských brýlí nás donutily vylézt na břeh a obří žíža a hlad zas navštívit místí občerstvení v ubytovacím zařízení. Dali jsme si chlazenou kolču a pívo a opečené sendviče a dali se do řeči s domácími. Byl to bílý manželský pár s třemi caparty původem z Londýna, ale už asi tak šestnáct let žijící různě po světě (hodně v Karibiku). Z pána pak vylezlo, že jeho živností bylo podmořské kamerování, ale už je v důchodu a užívá si funkci „hoteliéra“. Na svém elegantním iPadu nám ukazoval videa mámy velryby s baby velrybou, které natočil ve vodě přímo před domem. (my jsme totiž přijeli mimo sezonu a proto jsme přišli o největší turistickou atrakci – zpívající velryby vracející se k ostrovům, aby porodily velrybátka. V dalším videu měl svého tehdy ještě asi čtyřletého synka, jak se s ploutvičkami potápí s velrybou. Prý všechny jeho děti chodí plavat s velrybami (5,4,3 roky). Každopádně pán měl videa dost povedená! Nechali jsme si ukázat, jak vypadají fale (chýšky) pro ubytování, i když jsme moc dobře věděli, že tato cenová kategorie není pro nás. Cestou k chýškám nám pan majitel ukazoval asi tři pokácená fale a začal vyprávět, jak takhle jedno přišel cyklon, vlny přeskočili útes (bariéru) a zvedajíc se se blížily k jejich příbytku. On to prý kameroval. Pak si uvědomil, že už to není žádná švanda a běžel posbírat děti. Vlna mu sundala tři chýšky a o cihlový barák se prý přeukrutně roztříštila. Teď pan domácí tak trochu lamentoval na domorodé Tongánce, co už dva měsíce opravovali spadlé chýšky a pořád nebylo hotovo. Rozloučili jsme se a statečně se vydali do neustávajícího deště na cestu zpět. Déšť sílil a naše cesta byla nekonečná. Což o to, že jsme byli mokří (ono to bylo asi jako jízda pod teplou sprchou), to by neva, jen jsme se dost strachovali o naše foťáky v batůžkách. Ale pláštěnky na batůžku fungovaly a tak to, co bylo uvnitř, zůstalo asi jako jediné suché. Zbytek se dal ždímat. Škoda jen, že na nás zespoda ze silnice krom vody a bahna stříkaly i prasečí bobečky, takže třeba moje kraťasy zapáchaly ještě dalších pět dní i přes každodenní snahu je přeprat!
Zaslepeni touhou být někde v suchu, hnal se Tom i velký pašík deštěm hlava nehlava. A až v poslední chvíli mocné trhnutí řidítek zabránilo srážce těchto dvou kolosů!



Když jsme se okoupali, usušili, zasedli jsme k večeři na verandě, ke které nám zezdola z Mariners začala hrát „živá“ mjůsik. Dole spustili karaoke. A že se začaly ozývat zajímavé melodie. Přemluvila jsem Toma (za mocného slibování, že zpívat nebudeme, že tam jen pobudeme), abychom vyrazili do společnosti a neseděli tam tak odříznutě, a sešli jsme dolů. Ani ne za 5 minut už jsme měli na klíně seznam písniček a vybírali jsme hitovku, co jim tam zapějeme! A my zapěli! Legendární brouci by to po našem výkonu asi zabalili. Ale náhodou jsme měli v jednu chvíli i 86 bodů (to bylo měřítko podobnosti s originálem).  Tom se červenal asi až na zadku, ale statečně přibrukoval k mému jekotu a tak jsme zvládli absolvovat celkem tři písně! (Makarenu jsme sice po pár slokách museli ukončit, protože jsme text ani nestíhali číst). Každopádně všechno zlé bylo k něčemu dobré a nebýt téhle ostudy, možná jsme ke konci našeho pobytu na Tonze nebydleli tam, kde jsme bydleli. Ale o tom je zase jiná pohádka!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!