středa 20. dubna 2011

OSAMOCENI NA OSTROVĚ

Po velkém výkonu na karaoke jsme se vydali na zasloužený spánek do rozpálené postele. Ovšem první budíček byl ve 4:44, kdy začalo bimbání zvonů a hluboké zpívání z kostela (u snídaně jsme se dozvěděli, že jde o pohřeb a truchlí se tu několik dní od časných ranních hodin). Do toho byl slyšet pangaiiský dieselagregát, pan kohout, druhý pan kohout a zřejmě i třetí pan kohout. K tomu všemu pařák, no co víc si přát. Ale nakonec jsme byli ráno jak rybičky. U snídaně jsme se dozvěděli plno dalších mouder od Jacinty a Terezka od ní dostala darem mušli na krk a mušle do ucha (náušnice). K tomu nás Jacinta pozvala k ní do kanceláře v Nukualofě. Americký páreček přišel snídat trošku později, ale naštěstí jsme se ještě u stolu potkali. Proč naštěstí? Protože se nám díky tomu naskytlo něco úžasného. Dostali jsme od nich telefonní číslo, mailovou adresu a pozvání k nim domů v Nukualofě, kde bydlí šestým  týdnem. Což pro nás bude znamenat nižší výdaje za bydlení.

Ještě než přišli, tak jsme se opatrně zeptali Jacinty a paní domácí, jak to tu je s těmi kostely. Protože jsme zaslechli něco o tom, jak Tongánci přispívají na kostely vším, čím můžou. Zadlužují se kvůli tomu a sami pro sebe nic nemají. Dokonce i členové rodiny, co jezdí pracovat například na NZ, posílají na kostel značnou část peněz. Každá vesnice o dvaceti chýších má šest kostelů. Každý kostel je nádherně upravený, čistý a bohatý, za kostelem stojí krásný dům (zřejmě faráře) a hned vedle jsou rozpadlé chýše domorodců, kteří toho moc nemají. Zdálo se, že o tom moc nechtěli mluvit a zarytě tvrdili, že to tak ve skutečnosti není. Na dnešek jsme si vymysleli přesun na další ostrov. Buď Uiha nebo Uoleva. Nakonec jsme si vybrali Uolevu. Zašli do místního návštěvnického centra, objednali si odvoz a čekali, až si pro nás přijede. Naším ubytováním bude Captain Cook Hideaway.

Zašli jsme si ještě nakoupit do místní pekárny chleba (celkem dobrý vekorohlík, který je rozhodně lepší než molitan na NZ), vyměnili další peníze a sunuli se k Fifitě. Tady už nás čekal dědula s vysílačkou. Je to příbuzný Fifity, takže bydlíme zase v rodině. Objednali jsme si jednu večeři a ještě si zašli koupit nějakou potravu. Na ostrově totiž nic není. Nákupy v Pangaii jsou taky velkým zážitkem. Je tu plno mrňavých obchůdků, co vlastní Číňani. Sortiment je celkem prostý: chleba, čínské polévky, fazole v konzervě, corn beef v konzervě, máslo, Coca-Cola a pár dalších drobností. Sem tam nějaké sušenky. Dost věcí je dovážených z NZ, ale moc toho není. Samozřejmě, že toho mají o něco víc, než píšu, ale je to opravdu bída. Stravovat se každý den čínskou polévkou nebude ideální plán. Co jsme vypozorovali, tak čínské polévky tu lidé jedí místo chipsů a jiných pochutin nám známých.

Každopádně se tu všude válí mraky prázdných obalů od polévek a každý nějakou žmoulá v ruce. Když už jsem u odpadků, tak to je asi největší zlo na Tonze. Všude, ale opravdu všude se válí tuny plastů, papírů, obalů, plechovek, beden, zbytků aut, prostě všeho, co nepotřebují. Odpadové hospodářství tu je v začátcích a je to velká škoda, protože tak krásná příroda by neměla být zasypaná touhle špínou. Je to vidět i při chůzi městem, kdy Tongánec něco dojí a okamžitě obal hází na zem. Odpadky vysypávají i z lodí. No snad se to tu někdy zlepší a místní lidé to pochopí. Třeba přestanou být tolik fanatičtí do víry, přestanou rvát kněžím peníze do chřtánu a použijou je na užitečnější věci! Moderní svět sem samozřejmě zavítal, tak proč ne v odpadech. (je úsměvné jak vedle rozpadající chýše stojí satelit, uvnitř televize, na střeše wifi anténa, u ucha mobil, ale všude kolem hromada odpadků).



Stařík nás autem dovezl k loďce. Naskočili jsme a nějaký jiný chlapík nás odvezl na ostrov. Na celém ostrově Uoleva jsou tři ubytování a nic víc. Jsme tu mimo sezónu, takže bylo vše prázdné. Na břehu nás čekala paní domácí se čtyřmi psy (z toho jedno třítýdenní štěně). Dostali jsme chýšku přímo na pláži. Uvnitř postel, stůl a moskytiéra. Co víc si přát. O chajdu vedle bydlel ještě jeden Němec, ale nekomunikoval s námi. Tohle bylo opravdové paradýýze. Byli jsme tu jen my dva, dva domorodci a Němec, kterého jsme viděli asi dvakrát. Vyrazili jsme na jižní cíp ostrova. Následovaly moje první pokusy o sundání kokosu.




Lezl jsem na palmu. Nedošáhl jsem! Takže naštvaně pokračuju dál a hledám svojí další oběť. Bez vlastního otevření kokosu neodjedu z Tongy. Sice nemám mačetu, ani rybičkový nožík (do letadla neprošlo), ale nějak to zdolám. Ha a je to. Našel jsem nižší palmu. Trhám kokos (moc se mu nechce, ale ukroutil jsem ho). Všude tu je písčitokorálová pláž a nic, o co bych ho „rozlouskl“. O pár metrů dál vykuje z vody kousíček útesu, který beru útokem.  Svůj první kokos morduju zhruba dvacet minut. Jsem neuvěřitelně zpocený, ale dostal jsem ho ze šlupky, která je tvrdá jako blázen. Ořech jako takový není hnědý, ale bílý a když oschne, tak se zabarví do hněda tak, jak to známe z Čech. Barvivo je kvalitní. Poznali to i moje kraťasy, které se zbylých deset dní denně koupaly ve slané vodě, jednou byly v pračce a stále na nich jsou stejné fleky od barviva, kterým jsem se pěkně ušpinil.
Teď už zbývá jen udělat díru do skořápky. Beru kus vyplaveného korálu a promačkávám horní otvor (jsou tam tři, jde mi vždycky jen jeden), díra se zadařila, ale moc to neteče. Takže jedna rána o kámen, trošku to prasklo, cintáme to po sobě, ale mléko teče. Cítím se jako hrdý otvírák kokosů bez mačety. Mléko je průzračné a jakby perlivé. Moc nám chutná a tak běžím pro další kousek. Ten už mi nedává tak dlouho zabrat, ale zase jsem se pěkně opotil. Dužina je čerstvá a pěkně nás zasytí.
Máme s sebou zase sadu malých potápěčů a tak zkoumáme zdejší dno. Terezka opět vyhlíží ty bezzubé rybičky, co jí tak moc pozorují a chystají se jí kousnout. Podle mě jsou na ní nějaké zaujaté. Šnorchlování tu není tak krásné jako včera, ale i tak se je na co dívat a užíváme si to (Terezka teda stále vyhlíží toho hada a bezzubé rybky).
Vracíme se zpátky k chajdaloupce a rácháme se ještě ve vodě přímo před ní. Voda se ani nehne, je azurová, průzračná a neuvěřitelně teplá.



Před večeří dáváme sprchu, která je v malém přístřešku. Než jsem stihl dojít ke sprše tak mě okousali psi, kterým jsem za to slíbil, že už je nepodrbu a nepohladím! Voda je opět jenom studená (což je příjemné) jako ve Fifitě, ale má ještě menší tlak. Zde na Uolevě totiž není elektřina ani zdroj vody. Voda tu je jen dešťová. Už i na Pangaii jsme pili pouze dešťovou a zatím máme návštěvy toalet v normálních intervalech. Sem tam do toho hodíme čistící tabletku, ale děsně to pak smrdí chlórem. Dešťovka smrdí míň.
Jsme voláni na večeři. Konečně! K jídlu máme rybu na kokosu a citrónu, pak opečené kuře v červeném nálevu. Přílohou jsou sladké brambory a fruit bread (roste to na stromě a připomíná to chutí brambor). K pití dostáváme mandarinkovou šťávu z čerstvě vymačkaných mandarinek, co rostou za domkem. Jíme jen my dva u domorodců v chajdě a oni s náma hovoří. Mají tu jedno rádio na baterky, kde poslouchají sportovní přenos ze závodu s vlajkou. Dědula bude asi dost znalý a ambiciózní. Rozvášnil se a vyprávěl nám, kam všude píše stížnosti a co všechno by bylo třeba, a k tomu komentoval, co mohl. Pochutnali jsme si, poseděli a na odchod jsme dostali petrolejku do chatky (taky nám řekl, ať nerozbijeme sklo, protože je drahé a mají ho jen na hlavním ostrově). V chatce zapalujeme čmoudící spirálu proti štípavým potvorám, skáčeme pod moskytiéru a v sedm hodin za doprovodu šplouchání moře usínáme. V noci jsme zaslechli divné zvuky, ale nevíme, co to je. A poštípaní jsme stejně.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!