neděle 4. září 2011

PUSTOU SNĚŽNOU PLANINOU TONGARIRA


Tomáškovi jeho zaměstnání na Ruapehu kopci skončilo a vyrazil „na hory“ na dovču, kdežto já měla svých dní volna klasicky poskrovnu. V posledním týdnu ovšem dva, což bylo co říct. První jsme strávili spolu s Tomáškem na kopci na snowboardech, kdy Tom pronikl do „hustého“ postoje a začal za pár hodin jezdit jako drak. Poslední den mého volna byl otázkou. Jít na lyže či ne? A jelikož jsem já za letošní zimu byla na lyžích tak čtyřikrát, rozhodla jsem se, že „popáté“ mě rozhodně nevytrhne! (Doma bude sněhu a lyžovandy habaděj). Naplánovali jsme tedy expedici! Tom vypůjčil kus snowmakerovského vybavení – mačky a cepíny, nabalili jsme kupu energetických dobrot (nebo spíš, co jsme v našich zásobách ještě našli a bylo k jídlu), navařili jsme čaj, nastavili budík a šli do hajan. Naše expedice totiž nebyla lecjaká, naše expedice byla časně ranní. Když se nám ve čtvrt na čtyři rozezpíval budík, nechtělo se nám z vyhřátých postýlek ani za nic.
Ale vylezli jsme. Pohledem z verandy jsme se ujistili, že na obloze jsou hvězdy, takže v pořádku. Hvězdy byly, ale za půl hodiny už ne. S batohy na zádech a pevným dobrodružným odhodláním v myslích jsme vylezli z naší ubikace na parkoviště a tam pršelo. Odhodlání jako by se vypařilo. Co teď? Asi jak správně tušíte (teda aspoň v to doufám), nevzdali jsme to! A dobře jsme udělali! Asi tak dva kilometry za National Parkem bylo zase nebe úplně bez mráčku, bez kapek a plné hvězdiček. National Park je prostě nočník a kdo by se chtěl řídit počasím tam, nevyrazí asi nikdy nikam. Egonek nás tichou nocí dovezl na parkoviště na začátek nejkrásnější jednodenní zélandské túry (jak všechny prameny literatúry i turistických manuálů uvádějí) Tongariro Crossing. Nasadili jsme batůžky na záda, čelovky na hlavu, hůlky do ruky a vyrazili jsme směle noční sopečnou krajinou do kopce. Hvězdiček nad námi bylo skutečně nepočítaně. Nádhera. Asi dvě hodinky jsme stoupali k Jižnímu kráteru, nejdříve po cestičkách, pak po dřevěných chodníčcích přes mokřady a pak po schodech vzhůru. Někde jsem četla, že kdo stoupá po těchto schodech, měl by si vzpomenout na ty muže, co tam pro něj ty schody tak pracně vybudovali. Strašně ráda bych na ty muže myslela v dobrém, ale nedá se svítit, ty schody nejsou mou oblíbenou částí treku! Již tenkráte s krosnou jsem tam supěla a funěla, ani tentokrát tomu nebylo jinak!  Za kopci se mezitím začalo dělat světleji a světleji a já začala mít dojem, že tam mezi schodištěm 35 a 36 celý ten východ slunce, na který jsme si to štrádovali, prošvihnu. Ale i mému utrpení nastal konec a my jsme konečně stanuli v Jižním kráteru plném sněhu. Konečně zase bílo. A všude. Po lehce zmrzlém sněhu jsme přešli kráter, vyškrabali se na jeho hranku a tam konečně na nás vykouklo sluníčko!


Co vám budu povídat, nádhera to byla! Když jsme se dosytnosti vynadívali na tu oranžovou kouli a každý asi stokrát vyfotil Mt.Ngauruhoi (pokaždé to totiž mělo o paprsek a odstín světla víc), vyndali jsme mačky, přimontovali na botky a vyrazili vzhůru směrem ke kráteru Rudému. Až na to, že moje mačky (stejně jako všechna zélandská obuv) nepřáli mé malé nožce a pořád se rozjížděly do rozměrů větších, takže jsem je musela významným nakopnutím vracet do polohy původní, se šlo do kopce parádně. Rudý kráter toho ze své rudé barvy moc neukázal, ale aspoň kupa čmoudíků se skrz tu kupu sněhu prodrala.


A tam, kde nebyl sníh, tam byla sopečná hlína a fakt pěkně hřála. Náš původní plán sice byl, že si vyšlápneme zase na vršek hory Osudu, ale změnili jsme ho a raději se vydali dobýt sopku z místní trojice poslední Mt. Tongariro.


Ťapali jsme podél skoro zasněžených ukazatelů po hřebínku vzhůru, před námi jako na dlani opuštěný Jižní kráter, zasněžené svahy Rudého kráteru, jiné svahy. Sněžné planiny byly kolem nás, kam jsme se jen podívali.


A kam jen naše oko dohlédlo, tam krom dvou alpinistů, co se vykutali ze svých nocovacích děr, nebylo ani človíčka! Na nejnavštěvovanějším zélandském treku jsme byli sami! My dva, dva alpinisti a tři sopky!


Na vršku Tongarira jsme podávali panoramatický oběd, a když jsme se dostatečně vynadívali, zaveleli jsme k sestupu. Pro tuto příležitost jsme již s velkou slávou odepnuli cepíny a jali se je používat. (pro starostlivé maminky – Tom byl při své sněžné profesi proškolen, jak s ním zacházet a jak se s ním při případném skluzu zachránit – předal tak své znalostě i mně a byli jsme vzděláni oba). My jsme však našlapovali obezřetně, a proto žádná taková klouzavá situace nenastala. Až když jsme došli do krásného prostorného a už ne tak prudkého žlabu, sedli jsme na zadek a zkoušeli jízdu s cepínem dobrovolně. Byla to veliká legranda! Hlavně toho sněhu, co nám cepín nastříkal za krk! Ale to nevadilo, neb už byl čas popolední a sluníčko dělalo, co mohlo, takže ze sněhu byla v Jižním kráteru břečka a teplo bylo akorát na tričko.



Vrátili jsme se z našeho výletu stejnou cestou zpět k Egonkovi, kde jsme byli rádi, že jsme rádi. Chůze na mačkách je pravděpodobně náročná na svalstvo, které jsme do té doby neměli. Jak jsme se hýbali ještě ten večer a následující ráno, snad ani nechtějte vědět! 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!