neděle 18. září 2011

PYTLÍCI V KLOKÁNKOVĚ, RAKEŤÁK BRUTUS A DYNOSAUR

Konečně bylo našemu poflakování a dlouhému čekání na letišti v Melbourne konec a my naskočili do letounu domácí společnosti Quantas s klokanem na směrovce a nechali se přepravit ještě o malý kosek země dál (asi tak 2000km) do samého středu Austrálie, do města v poušti Alice Springs. Už cestou jsme se začínali malinko nervovat, zda-li se na naší kartě objeví 4000 zélandských dolarů, které jsme tam v pátek ráno převedli. Na tuto transakci jsme měli neustále spoustu času, až už bylo zřejmě pozdě. Převod peněz z našeho bankovního účtu na naši rádoby kreditní kartu totiž trvá dva dny. Bohužel jen pracovní!
A abych to dál nenatahovala, touto kartou jsme měli zaplatit v půjčovně za auto skoro 1000 dolarů a dalších 2000 dát zálohou. Naše doufání nám bylo samozřejmě, jak jsme bohužel tušili, dost k prdu. Na kartě se vesele usmívala částka 23$, což nám zrovna nestačilo. Paní v půjčovně ovšem byla moc milá, a když jsme jí zcela nešťastní (trochu jsme se vyšvihli s hereckou etudkou, jak je to možné  - že tam ty peníze nejsou, a jak jsme vlastně děsně pitomý – to když jsme všichni zjistili, že jsme tam peníze poslali pozdě) líčili, že to je náš první kiks a sypali si popel na hlavu, navrhla nám, že můžeme klidně přespat v autě na dvoře a zkusit kartu ráno. My jsme zase začali uvažovat o vyměnění zélandských dolarů, kterých jsme v hotovosti měli značné množství, neb ty jsme ze zélandského účtu poctivě vybrali všechny. I vydali jsme se do města hledat směnárnu otevřenou v neděli (!!). Směnárna bohužel již ve městě žádná nefungovala a banky měly samozřejmě zavřeno. Zdrchaní neskutečným pařákem jsme se vrátili zpátky, kde už s paní seděl i její manžel a ona mu navrhla, jestli by třeba nechtěl koupit zélandský dolar. Pán domu chvíli váhal, jestli by na tom spíš neprodělali, ale buď uznal, že neprodělají, nebo žena vyhrála (ta hodná paní totiž vypadala, že prostě chce, abychom mohli složit zálohu). Tudíž jsme na chvilenku dostali do rukou 2000 australských dolarů, které jsme ihned odevzdali a k nim přidali podstatně větší obnos dolarů zélandských! Ovšem to znamenalo jediné – žádný nocleh na dvoře půjčovny se nekoná a my vyjedeme na cesty, jupíííí!

Nafasovali jsme červenou káru jménem Brutus! Dosti příhodné jméno pro náš australský výlet (nebo alespoň jeho úvod). Rakeťák Brutus (společnost se totiž jmenuje Spaceships)! Naskládali jsme se do autíčka, zamávali s tisícerými díky a vyrazili na místní pumpu a do supermarketu doplnit zásoby. Cestou od pumpy se nám však nějak začaly nepozdávat podivné zvuky ozývající se jakoby od předních kol. I rozhodli jsme se, že nebudeme riskovat a zajedeme ještě do půjčovny. Pán domu už seděl u telky, takže měl asi velikou radost, když nás tam zase viděl. Ale když auto projel a kolo odmontoval, sám konstatoval, že bylo jedině dobře, že jsme přijeli. Já tomu prd rozumím, takže, vy odborně zdatní promiňte a vy ostatní si to prostě jen zkuste představit, ale když se sundalo kolo a odendal brzdový kotouč, ten váleček za tím, co by se měl normálně točit, zatraceně drhnul! Trochu jsme zalitovali, že nebudeme mít auto se stylovým jménem, ale s radostí jsme přesunuli všechno naše bohatství do károšky nové – pojízdné – se jménem Dyna-Soar. Jméno jsme nepochopili, tudíž jsme ho přejmenovali na Dynosaur (ano, víme, že tam to Y není gramaticky správně).  S novým vozem jsme znovu opustili brány půjčovny a zřejmě všichni jsme doufali, že se už neuvidíme!



Australská jízda byla zahájena! Moc jsme toho ten den už nenajeli, jen asi 60km k nejbližšímu odpočívadlu pro motorizované turisty. Ono totiž není radno jezdit tady za tmy. Zejména nemáte-li auto za šílený peníz připojištěné. Tady totiž do silnice pod kola skáčou klokani a taková srážka s klokanem je asi jako srážka s krávou nebo možná třeba i s blbcem.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!