pátek 23. září 2011

ROADTRIP ANEB VÝLET PO SILNICI

Austrálie je země veliká! Počítali jsme s tím od začátku našeho plánování výletu, ale že to všechno bude až tak moc daleko, to jsme se přesvědčili až tady na místě. Občas totiž musíte jet tak den dva, než natrefíte na něco, co by stálo za zajímavost. První zajímavou zastávkou na naší cestě pouští bylo městečko Coober Pedy, kde se těží opály.



Samotné městečko zrovna samo od sebe neuchvátí, ale jelikož jsme nikdy neviděli, jak se opály těží a jak to v takovém místě vypadá, bylo to pro nás zajímavé a poučné.


Rozšoupli jsme se a zakoupili si vstupenku do muzea, kde nám pan Trevor ukázal, jak fungují mašiny, které se používají k těžbě, a pak jsme si sami prohlídli, jak vypadá takový důl a hlavně, jak vypadá byt, který se do vytěženého dolu postaví. Spousta domorodců v Coober Pedy bydlí pod zemí. A krom toho, že jsou zdi kamenné a na stěnách nejsou okna, vypadají bytečky jako každý jiný.


Naše cesta pouští trvala asi dva dny. Všichni, co jsme s nimi mluvili, tvrdili, že je to nuda a že je to dlouhá cesta o ničem. My jsme asi divní, protože přes to, že jsme dva dny jeli po liduprázdné silnici a kolem nás byl jen červený písek a buš, silnice se zatočila tak dvakrát denně, se nám to líbilo. My jsme z toho byli v podstatě celí uchvácení!



Cestou občas někde vykoukl velbloud, podél silnice se hnal potrhlý emu, u krajnice leželi přejetí klokani. Ale taky tam v houští najednou stál živý pan klokan! Náš první! Koukal na nás, my na něj! 



Vstup do civilizace jsme oslavili, jak se patří – návštěvou McDonaldu, kde jsme doufali v internet zdarma. Byl tam! Do Adelaide, kam jsme měli namířeno, jsme se rozhodli dojet po silnici vedoucí skrz vinařské údolí. Pár vinic jsme viděli, ale jinak nás obklopily nedozírné roviny poseté řepkou! Už chyběl jen Bezděz a Trosky, aby byl náš dojem středních (severních, východních) Čech kompletní. Ne že by doma nebylo doma, ale koukat na řepku v Austrálii a připadat si jak u Jičína, to nás zrovna neuchvátilo. Město Adelaide jsme si prohlédli z auta a snažili se rychle prchnout zase pryč. Asi nejsme městské typy.

Průvodce Frommer (jež je vcelku populární, ale ještě jsem s ním nikdy neměla tu čest) uvádí deset cest, které by si člověk ve svém životě neměl nechat ujít. Great Ocean Road patří mezi ně. Great Ocean Road je silnice snažící se kopírovat pobřeží oceánu na jihu Austrálie a nabízet uchvacancující výhledy a pohledy na pobřežní scenérii. Když jsme konečně po pár stech kilometrech najeli na silnici nesoucí tento název a pořád se motali někde v polích, nebo byli schovaní v tunelu stromů rostoucích podél silnice, začali jsme tak trochu o zdravém rozumu vydavatelů z Frommers pochybovat. Změna nastala s vjezdem do NP Port Campbell, kde ze silnice ukazatele odkazovaly na neskutečný počet parkovišťátek se scénickými výhledy.



Sice jsme každých pět set metrů stavěli a putovali pěšmo na vyhlídku, ze které byl občas problém něco vidět, ale skalnaté formace, které trčely z moře, nebo je oceán vymlel ze břehu, už byly obdivuhodné. Moře tady se zabarvilo do zářivě tyrkysové a v kontrastu se žlutooranžovými útesy působilo přímo katalogově. Největším lákadlem na turisty je 12 apoštolů – sedm skal sloupovitého tvaru trčících z moře. Na místo u zábradlíčka (abychom je viděli) jsme si skoro museli vystát malou frontu, ale byly tam, byly tam úplně jako na pohledu! Tak jsme si je taky vyblejskli a jeli zase dál. 


Přesto, že máme v plánu ujet moc kilometrů, rozhodli jsme se trochu času obětovat a sjet z cesty, abychom mohli poobdivovat nejvýznamnější a nejstarší maják Austrálie. Na všechny majáky, co jsme navštívili, si můžete zdarma šáhnout. Na tenhle se můžete zadarmo podívat jen z jedné vyhlídky, ze které na maják není skoro vidět. Jinak je vstup zpoplatněn. Takže naše zajížďka, zdá se, nebyla zrovna šťastně voleným rozhodnutím a vhodnou investicí našeho drahocenného času. Ale i zdání může klamat a nakonec jsme byli vážně rádi, že jsme tam jeli a maják neviděli. Cestu totiž lemovaly eukalyptové háje a tam vysoko ve větvích chrupčili lenošivé šedé chlupaté koule! Koalové! A ne jeden, nebo dva, ale tak minimálně dvacet! Chvilku jsme museli koukat, ale pak jsme na každém stromě alespoň jednoho vykoukali! Přímo nad silnicí ve větvičkách, které by neunesly ani zakoplou fotbalovou merunu, dřepěl baculatý méďa a chrněl.



Jak ho větvičky udržely a hlavně jak se na některých větvičkách udržel on, je nám záhadou! Koala není medvěd, abyste věděli (to já jsem si přečetla na ceduli v jednom parku), nýbrž vačnatec, co dvě třetiny dne prospí, zbytek projí. Ono prý žvýkat eukalyptové listí je dost dřina, je tuhé, jedovaté a jde to ztuha, proto po zbytek dne musí koala spánkem nabrat zas další porci energie, aby mohl následně důkladně požvýkat další půl kilo listí! My jsme přijeli právě v době dobíjení, takže většina chrněla. Když se nějaký koala náhodou pohnul, tak se jen převalil na větvi a přitiskl k větvi druhou půlku hlavy. Jen jeden měl lehčí spaní, tak se nám podařilo na chviličku upoutat jeho pozornost. A to taky nebylo jen tak. Koala byl k opakujícím se zvukům apatický, proto musel Tom vyluzovat zvuky různorodé, aby se na něj koala vůbec kouknul!

Když jsme se vrátili zpět na hlavní tah, stala se věc poněkud nečekaná. Great Ocean Road, ze které do té doby nebyl oceán vidět, se najednou přiblížila k vodě a pak se statečně vinula úctyhodných dost kilometrů kolem členitého pobřeží, takže konečně bylo ke konci dne na co koukat. Zaparkovali jsme naší kosmírnou káru před Melbourne a šli do hajan v očekávání dalšího velkoměsta!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!