středa 21. září 2011

ULURU, KATA TJUTAS

Proč jsme si naplánovali naši cestu Austrálií tak divoce? Proč jsme se rozhodli v sedmnácti dnech absolvovat kolem 5000km (ano, původní odhady byly 3500, ale píšu již trochu zpětně a jelikož stále ještě nejsme u cíle a dávno tomu, co jsme se přehoupli přes 4000, kilometráž musí být upravena) v autě napříč polovinou tohoto kontinentu? Protože jsme si chtěli splnit jeden ze snů. A protože nám přišlo hloupé letět do Austrálie jen kvůli jednomu kameni! Jenže, možná jsme se spletli. Ten kámen, ten veliký červený kámen za prvé nebyl to jediné, co nám mohl prostředek pouště nabídnout, a za druhé ten veliký červený kámen a těch pár dalších ještě větších kamenů okolo by za ten výlet jen do středu a zpět stálo!
Toť asi tak můj úvod v lyricko epické šíři. Prakticky jsme se rozhodli, že si ráno přivstaneme a vyjedeme si bájné Uluru (Ayers Rock) vyfotografovat za východu slunce. A ještě praktičtěji jsme se rozhodli, že dokud nebude tepleji, že Tomův nos nebude připomínat rampouch, z pod peřiny nevylezem! Konečně jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že i v horké poušti může jeden nepřipravenec umrznout. Nechali jsme tedy východ slunce plavat a vstali z postele, až když už samo sluníčko vykazovalo jakous takous činnost a chystalo se hřát. Vyrazili jsme k branám národního parku. Abyste věděli, Uluru/Kata Tjutas národní park je velkým pokladem nejen z hlediska přírodního anóbrž i kulturního. Na seznamu UNESCO je jako jeden z mála zapsán dokonce dvakrát. Jak pro úžasnost z hlediska matky přírody a geologie, tak z hlediska duchovního a spirituálního a magického a samozřejmě kulturního pro místní domorodce. Jejich příběhy o zrodu světa, o který se kdysi kdysi pradávno v období zvaném Dreamtime postarali jejich předkové, jimiž byli lidé, zvířata, řeky, hory, se váží právě k tomuto místu. Uluru vlastně vzniklo díky rozmíšce dvou tvorů, jejichž totožností si zrovna teď nejsem moc jistá. Vznik hory je zajímavý i z vědeckého pohledu. Za ty miliony let, co svět světem stojí prostě vítr, voda a jiné erozi způsobující živly odpravily veškerou hlínu odlišné kvality než je ta, co je z ní uplácaná hora, pryč a nám a domorodým Aborigincům tak nad zemí zůstalo Uluru. Údajně však obdivujeme pouhou třetinu celého masívu, takže kdoví, kolikrát bude Uluru zapsáno na něčem jako je seznam UNESCO za další milion milionů let.


My jsme se rozhodli hodit všechen chvat a kalup za hlavu a rozdělit náš program plánovaný na pouhý jeden den na dny dva. Proto jsme v klidu a bez spěchu vykročili na špacír kolem celého mocného kolosu. Cesta kolem dokola je dlouhá asi 10km a je to taková oranžová turistická dálnice. Ale naštěstí pro nás všichni ti účastníci početného množství zájezdů zřejmě měli ten den v plánu více zastávek a více úchvatností, proto měli smůlu a na dlouhou prochajdu nesměli. (Nebo nechtěli, protože 10km túra po rovině je už pro všudesepletoucíhoturistutatara moc). Cesta byla jen naše! Jeden by řekl, že 10km kolem kusu hlíny bude nuda. Mýlil by se. Každý kousek hliněných skalisek se honosil jinou úrovní mocnosti a kolosálnosti, že jsme nepřestávali na každém kroku dělat „óooooooo“. Určitá místa Uluru mají pro domorodce velice posvátný význam a těmto místům není určeno, aby je někdo viděl jinak, než na vlastní oči. Turista by proto měl respektovat toto přání a od cedulky k cedulce s přeškrtnutým fotoaparátem by neměl ani fotit, ani kamerovat. Jenže takový turista je stvoření od přírody tupé, takže co myslíte, že tam přímo u cedulky dělali? Mačkali spouště o 107. My jsme turisté uvědomělí, proto jsme si pár fotek hlíny odpustili! Na Uluru, která je mimochodem vysoká přes 200m, se v jednom místě dá i vyšplhat. Pro šplhuchtivé dobyvatele je do skály po celou trasu výstupu zabudován řetěz. Trochu nás mate, proč je výstup na horu povolen, když je domorodými majiteli kopce nedoporučován. Ti říkají, nebo spíše prosí, aby na horu nikdo nelezl, že tato cesta pro ně má velmi hluboký duchovní význam. Že oni tam taky zbytečně nelezou. Navíc při těch vedrech, co v poušti panují, dost často někdo dostane při výstupu infarkt, nebo prostě jen uklouzne a zabije se. A domorodce jakožto hostitele to pak o to víc trápí, že jim zemřela návštěva. Z vědeckého hlediska škrabání se nahoru hoře škodí a podporuje erozi. Rozumných důvodů, proč na Uluru nelézt, je mnoho. Bohužel mnoho je i těch, co tam každý den i přes mocné odrazování lezou.
Když jsem si kdysi četla o Austrálii, zaujala mě historka o neštěstí nosících kamenech z Uluru. Lidé, co si údajně odvezli na památku domů kámen z hory, se většinou rozhodli poslat ho zpátky v naději, že se tím tak zbaví smůly, co jim přinesl. Někdo prý poslal přes celý svět i sedmi kilový kousek. Kuriozitka dobrá. V návštěvním centru u kopce je však kniha plná originálů dopisů od již zmíněných nešťastníků a pod ní (jen pro ukázku) malá hromádka vráceného kamení. Nelžu, když budu tvrdit, že kniha je tlustá jako klasický tlustý kancelářský šanon a je skutečně plná! A všichni si jakýmsi záhadným způsobem uvědomili, že kamení se má vrátit tam, odkud ho vzali.

Než jsme Uluru opustili, okoukli jsme domorodého umělce a umělkyně, co na zemi malovali obrázky jak na výrobním pásu. Styl malby místních je dost zajímavý. Většina obrázků je vytvořena z barevných teček. Bohužel pro nás bylo všechno to umění moc drahé, takže jsme se spokojili se zakoupeným pohledem.
Západ slunce nad Uluru je dalším turistickým tahákem. Dokonce zde mají velikánské parkoviště určené jen pro tento účel. Máte-li slunce v zádech, jeho měnící se intenzita světla by měla změnit i odstín červeně a hnědi Uluru.



Druhý den jsme sice koketovali s myšlenkou opětovného pokusu vstát a vyfotit si Uluru při východu slunce, ale opětovně jsme na tento nápad rezignovali. Když jsme pak viděli ten přízemní opar, co se vytvořil, ani jsme toho moc nelitovali. Vyrazili jsme okouknout Kata Tjutas, další hliněná monstra v oblasti. O padesát kilometrů dál od Uluru se na jednom místě nachází třicetšest balvanů rostoucích ze země, jejichž výška o dost převyšuje samotné Uluru. Nejvyšší balvan je o tři sta metrů vyšší. Padesát kilometrů je v Austrálii vzdálenost jak nic, přesto byly balvany v Kata Tjutas úplně jiné než Uluru. Uluru vypadala jako reznoucí železo, ovšem s takovým blátivým nádechem. Kata Tjutas naopak působily povrchem drsným. Z blátivého základu trčely kameny a kamínky jeden vedle druhého a být obrem, co by na ně holým zadkem chtěl usednout, asi si to hezky rychle rozmyslím! Obešli jsme pár balvanů asi po sedmikilometrovém okruhu a ještě se zaběhli mrknout do soutěsky, kterou mezi sebou dva balvany tvořili. Přestože byl den tak trochu v oparu, že červená dostatečně na dálku nevynikla, i tak jsme jen ochali při pohledu na to, co se tady uprostřed ničeho vylouplo!


Zase jsme potkali Dinga a taky jsme potkali naše první velbloudy nadivoko!




Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!