pondělí 12. října 2015

POKUD NEJSI BLONDON, NEUVIDÍŠ LONDON!

V neblahé předtuše, že brzy bude na drahnou chvíli konec spontánním víkendovým výletům letadlem někam do blízkého (a i dalekého) neznáma, chňapla jsme o prázdninách po akčních letenkách směr Londýn bez váhání. Vypočetla jsem, že by s tím neměl mít Nanoplešoun problém, a tajně doufala, že s tím nebudem mit problém ani paní šéfová a všechny nadcházející veletrhy se datumově našemu výletu vyhnou.
I povedlo se.
V pátek po práci frčíme směrem k pražskému letišti. Vendelínovi jsme zajistili parking na vzdáleně přilehlém parkovišti s rozumnou cenou. Pan hlídač (milovník traktorů a bagrů - byla chyba zmínit se o bagru z parkoviště) nás zavezl přímo před terminál. Nasoukali jsme se do růžového "dobytčáku" od Wizzaira, Tomáš v tu chvíli začal trpět, protože vývojáři zřejmě netušili, do jakých fyzických rozměrů může chlap narůst. Trpěl až do Londýna. V Lutonu jsme se přesunuli do autobusu, co nás měl dovézt do centra Londýna. Sedačky v autobuse byly o poznání pohodlnější a nebýt legračního pana řidiče, co halekal do palubního mikrofonu na každé zastávce, upadli bychom do těžkého kóma.
Naštěstí jsme dobře odtušili, když pan řidič halekal Baker Street a vyskočili z autobusu. Naše cesta tím ještě stále nebyla u konce. Nyní přišel čas londýnského metra. Do Wembley, kde jsme měli bydlet, vedla naštěstí přímá linka, takže na úvod žádné dopravní štrésy... (i když jsme protřelí mhdéčníci, takže by nás to rozhodně nezaskočilo). Londýnské metro, to jě věc!! Už chápu, proč Japonka žijící v Londýně byla z našeho moderního metra v Praze tolik vyplesklá a neustále opakovala, jak je to emejzink a bjůtifl. Dle instrukcí, které jsem obdržela od pána, co nás přes Airbnb ubytoval, jsme se vloupali do domku, v patře na chvíli propadali panice, že ani jeden zámek nefunguje na zadaný kód, až jsme si povšimli otevřeného pokoje se zámkem na poličce, který už byl ten náš.