POKUD NEJSI BLONDON, NEUVIDÍŠ LONDON!

V neblahé předtuše, že brzy bude na drahnou chvíli konec spontánním víkendovým výletům letadlem někam do blízkého (a i dalekého) neznáma, chňapla jsme o prázdninách po akčních letenkách směr Londýn bez váhání. Vypočetla jsem, že by s tím neměl mít Nanoplešoun problém, a tajně doufala, že s tím nebudem mit problém ani paní šéfová a všechny nadcházející veletrhy se datumově našemu výletu vyhnou.

I povedlo se.

V pátek po práci frčíme směrem k pražskému letišti. Vendelínovi jsme zajistili parking na vzdáleně přilehlém parkovišti s rozumnou cenou. Pan hlídač (milovník traktorů a bagrů - byla chyba zmínit se o bagru z parkoviště) nás zavezl přímo před terminál. Nasoukali jsme se do růžového "dobytčáku" od Wizzaira, Tomáš v tu chvíli začal trpět, protože vývojáři zřejmě netušili, do jakých fyzických rozměrů může chlap narůst. Trpěl až do Londýna. V Lutonu jsme se přesunuli do autobusu, co nás měl dovézt do centra Londýna. Sedačky v autobuse byly o poznání pohodlnější a nebýt legračního pana řidiče, co halekal do palubního mikrofonu na každé zastávce, upadli bychom do těžkého kóma.

Naštěstí jsme dobře odtušili, když pan řidič halekal Baker Street a vyskočili z autobusu. Naše cesta tím ještě stále nebyla u konce. Nyní přišel čas londýnského metra. Do Wembley, kde jsme měli bydlet, vedla naštěstí přímá linka, takže na úvod žádné dopravní štrésy... (i když jsme protřelí mhdéčníci, takže by nás to rozhodně nezaskočilo). Londýnské metro, to jě věc!! Už chápu, proč Japonka žijící v Londýně byla z našeho moderního metra v Praze tolik vyplesklá a neustále opakovala, jak je to emejzink a bjůtifl. Dle instrukcí, které jsem obdržela od pána, co nás přes Airbnb ubytoval, jsme se vloupali do domku, v patře na chvíli propadali panice, že ani jeden zámek nefunguje na zadaný kód, až jsme si povšimli otevřeného pokoje se zámkem na poličce, který už byl ten náš. 

Londýn jsme zahájili trochu mimo úplně tradičních míst a to v Notting Hillu na místním sobotním trhu. Odtud už jsme si to štrádovali přes Kensigtonské zahrady, Hyde park k palácu královny. Davy daly tušit, že dneska se střídá. Byla ovšem fůra lidí, co neměla nejmešího tucha, co by se tam asi tak mohlo dít, tudíž se asi tak každé  2 minuty někdo ptal bobíka, co tam koordinoval zmatené turisty, co že se to tam dneska děje! vytrpěli jsme davové šílenství, vyblejskli si hradní stráž v čepicích z medvěda a davem se nechali vláčet směrem k parlamentu a Big Benu. Na Toma začala padat beznaděj a štres a hrůza a začínal být k lidem víc a víc nesnášenlivý! Usoudili jsme tedy, že je na čase najít nějakou vhodnou fish&chipsárnu a tam si nacpat pupík. Na Trafalgáru jsme zapluli do Garfunkels, dostali na talíř obří rybu a fůru hranclí a bylo nám blaze.

Jelikož jsme hodlali užít Londýn se vším všudy, mastňácky jsme si dopředu objednali stůl na čaj o páté! Tam jsme vyrazili pomalou couračkou rovnou z fišky s čipkou. Neb bylo v okolních nákupních ulicíc zcela přelidníno, nacpali jsme do pubu na čaj o hodinu dřív.

Druhý den ráno jsme cestou do centra okoukli stadion ve Wembley a pak už jsme se vrhli na náš bojový úkol pro dnešní den -  potkat autobus číslo 15, jeho starou posilu, naskočit na ni a dovézt se s velkou pompou k Toweru.

Škoda jen, že zrovna v ten den se kolem Trafalgaru běžel maraton a ulice, kudy autobus 15 jezdí, byly zavřené. Ač neradi, museli jsme svou lenost překonat a vyrazit pěšky tam, kde už autobusy jezdí. Když už jezdili, jezdilo vše, jen ne 15. Přehodnotili jsme plán, vlezli do metra a vyrazili si šlápnout na východní polokouli do Greenwiche.

U Cutty Sark jsme si nacpali pupík argentinskými enpanadas, zakousli jsme to brazilskými churros a podvodním tunelem pro pěší pod Temží jsme vyrazili zpět. Konečně jsme omrkli Tower bridge a Tower... a... naskočili do historické 15ky!!! 

Všechny úkoly byly splněny, bylo na čase odebrat se zase na letiště a frčet domů. Že Tom zase trpěl a do prostroru mezi sedačky v letadle se příliš nevešel, asi ani zmiňovat nemusím! :)