ŠVÉDSKÉ DOVOLENKOVÁNÍ ... část 2

První noc ve Švédsku za námi. Ve Vendelínovi se spalo krásně (jak taky jinak, že). Navíc s novým vehementem (rozumněj zohýbaný drát, co se nacpe mezi zámek kufru tak, že nám dovnitř jde vzduch a padouch zločinec nemá šanci) jsme měli i méně vydýcháno a svěžeji než obvykle. Během snídaně jsme navařili Matýskovi zeleninu, já ji prohnala skrz cedník, poté pobalili všechny naše proprietky do auta, vytáhli kočár a jali se prozkoumat ten národní park, co jsme u něj zanocovali.

Tedy národní park... spíše parčíček. Vybrali jsme si hlavní okruh kolem dokola a ten měřil asi tak 3,5km. Takže žádný Krkonoše! Proč je tento remízek prohlášen národním parkem, jsme pochopili záhy, když jsme vstoupili do listnatého pralesa. Čistě listnatý lesík byl mezi poli, loukami a smíšenými a jehličnatými lesy vzácností. A tohle byl přímo prales. Stromy stařičké, pokroucené, zakroucené, liánovitými plazivci obalené. Fotografovo oko zůstávalo za čočkou údivem stát. 

Jelikož jsme měli celý národní park omrnutý asi tak za hodinku, přesunuli jsme se jen o pár kilometrů (asi tak 5) dál, kde byla už "jen" přírodní rezervace Skrylle. Na mapě jsme si z mnoha procházek vybrali tu s mravencem a vydali se po stopách tohoto tvora. Stezečky, cestičky, všude plácky na grilování (očíslované a zajistě někde v úvodu zaznačené v mapě), nikde nikdo, pohodička. Možná škoda. Protože kdyby nás někdo potkal, zajisté by si musel hlavu lámat nad tím, jak jsme s tím kočárem asi tak mohli překonat ten schůdkový přelez přes plot. Ten přelez, který, kdyby nebyl užší než šířka kočáru, by šel v pohodě přenést. Takhle jsme nejdříve vyzkoušeli Tomášův zlepšovák nadzvendout kočár do výšky až nad zábradlíčko. Poté, co Tomáš zjistil, že já už opravdu nepovyrostu a kočár výš nedám, došlo na mé prosté řešení - sundat kočáru zadní kola. Po předním se krásně projelo a ze shůdků jsme Matěje snesli. Škoda, že si takovýhle zážitky asi do budoucna pamatovat nebude. Navíc mám obavu, že to naše vědátorování ještě ke všemu prospal.

Dalši mostek vedl přes nižší plot (asi tak metr vysoký). Tam už jsme mozek nahradili hrubou sílou a Tomáš kočár prostě přehodil přes plot (pro starostlivé babičky - přehodil = přendal opatrně, aby se Matýskovi samozřejmě nic nestalo). Dál už jsme pokračovali bez sebemenšího vzrušení kolem rybníčků s červenými lekníny, lesíkem, kde se houby smály už od cesty, po pastvinách, kde voněl tymián, zase zpátky k autu na parkoviště. Ani tato prochajda neměla víc než 4km.

Aby té přírody nebylo náhodou moc, přejeli jsme pár kilometrů do univerzitního města Lund. Pyšní se krásnou katedrálou z kamene. Pro nás měla tato návštěva jeden velký přínos - naučili jsme se, jak se řekne švédsky hodina. Do té doby, než jsme se snažili v Lundu zaparkovat, jsmeneměli nejmenší tušení, co ten "tim" na těch cedulích s P znamená. Na chariota jsme nahodili městská kolečka, co se nám podařilo před odjezdem zapůjčit, takže jsme byli rázem prostorově téměř nevýrazní a nehrozilo, že nějakého zmateného turistu nabereme předním kolem. Omrkli jsme univerzitní budovy, park, katedrálu, nákupní třídu, papoušky ve voliérách za bazénem a frčeli dál.

Na webu pro campervanisty jsem našla doporučená místa pro stání zadarmo, tak jsme se na jedno z nich, nacházející se poblíž našeho dalšího cíle, vydali. Plácek asi tak pro 4 bydlíky, tráva, molo, moooře. Krása! 

Ráno byl našim prvním cílem Kullaberg. Špičatý poloostrov s majákem a skalními útesy a útesky. Kočár zůstal v autě a my s Matějem v šátku vyběhli na kopec k majáku. Odtud se dalo dojít až na samou špičku k maličkému majáčku. Paráda. Mooře šplouchalo, kolem se proháněly bílé plachetničky, sluníčko pálilo, no hotová Makarská. Abychom zas hnedle nehupsli do auta, vydali jsme se k parkovišti zacházkou podél útesů. Cestou byla odbočka k jeskyni, ale tady jsme i my uznali, že nemusíme vidět vše a že nemusíme s Matějem absolvovat každou divočinu. I když možná víc o život nám šlo, když jsme museli přejít napříč golfovým hřištěm! Neměla jsem daleko k tomu, abych začala hledat bílou vlaječku a zvedala ruce nahoru! :)

Další zastávkou byl Nimis. Kontroverzní dílo norského umělce z Osla, jenž vytvořil na břehu moře z vyplaveného dřeva přímo monstrózní hrad nebo pevnost, chceteli, o které musí snít každé dítko, které má zálibu v domečcích ve větvích. Informace o přístupové cestě v průvodci byly poněkud zavádějící. "Cesta je celkem fyzicky náročná, ale běžně zde potkáte rodiče nesoucí své malé děti na rukou". Takže jak? Pro jistotu jsme kočár opět nechali v autě. Sestup k moři dal tušit, že ten výstup asi bude pro někoho poněkud náročnější. Jelikož se nejedná o oficiální turistickou atrakci, nevede k ní ani žádná oficiálně vyrobená cestička. V lese jsou prostě vyšlapané pěšinky přímo rovno dolů, přes kameny, kořeny. Když už jsme byli skoro dole, došli jsme k obřímu chumlu lidí. Normálně fronta jak na banány. A tahle kupa turistů čekala, až se bude moct nasoukat štrůdlem do chodbičky z klacků a větví. Další kupa, co už se protlačila, posedávala po kamenech a skalkách, svačila, fotila a kochala se monstrózním dílem. Taky jsme se kochli a hajdy nazpátek. Nijak výrazně fyzicky náročné to stoupání nahoru nebylo, ale byla jsem celkem ráda, že mám Matěje v šátku a ne jen v ruce, jak psal průvodec. Každopádně i cesta nahoru byla zážitkem.

V čem se průvodec nemýlil, to byla rodinná kavárnička na kopci nad Bastadem s nádherným výhledem. Švédi mají rádi kafčo. Holdují jednoduše překapávanému a holdují mu ve velkém. Takže jsme si u pultu nafasovali jednu termosku (Tomáš tak měl rovnou asi 3 kafe), jeden kotel čaje, dva dortíky, naložili to všechno do proutěného košíku a šli si vybrat stůl s nejlepším výhledem. Řeknu vám, to byla idylka!

Dnešní den měl další mylníkovou událost. Tomáš se naučil, jak se řekne švédsky voda a hlavně!! Zjistil, kde se takový kohoutek s vodou na švédských pumpách skrývá!! Bylo to jeho velké osobní vítězství!! :)

Večer jsme trávili pozorováním západu slunce nad řekou. A bylo to 1000krát lepší než televize!!