TENKRÁT NA NZ - Leden 2011

02.01.2011 16:58

Jak jsme se vláčeli Mordorem s přetěžkými batůžky a jak jsme zaspali Silvestra

Na NZ je 9 tzv. Velkých treků, to znamená 9 super úžasných treků, které vedou tou super nejúžasnější krajinou a na které je třeba se zaregistrovat někdy i 3 měsíce dopředu. Nebo aspoň tak nějak takhle to předkládají průvodci.Jedním z nich je právě Tongariro Northern Circuit…

Konečně jsme dorazili za Martou a kluky. Už na nás asi druhý den čekají v Taupu. Jelikož jsme jim řekli, že má pršet a my přijedeme, až bude hezky. Předpověď to říkala a my to jen tlumočili. Hold i na Zélandu se předpověď asi střílí od boku a tak bylo celou dobu hezky. Aspoň jsme stihli Dominika s Luckou.

Přespání bylo v pěkném kempu u řeky, kde kousek od nás hučely Huka vodopády, na které jsme ráno zvídavě vyrazili fotit. Pak jsme dokoupili vše potřebné a vydali se konečně do Tongariro National Park. Plán byl asi takový: zaparkujem ve Whakapapa Village a vydáme se do hor s naším maskáčovým stanem (říkáme mu Kefalín – dle vojenského zabarvení). Jenže při prvním pohledu do dálky se nám celý plán hroutí. Planina je poušť pokrytá malým křovím, kde by se asi ani spacák nevlezl. Tak navštěvujeme místní DOC kancelář a zjišťujeme dostupnost kempů u chatek. Naštěstí jsou volné a tak zakupujeme lístky na první a druhé kempové místo v cestě. Na třetí nekupujeme, protože buď celý trek dojdeme, nebo někde prostě přespíme mezi keříkama. Jedna noc přijde ve vlastním stanu na 20,40$. Dobalíme krosny, uděláme společné foto a celá skupina 5 lidí vyráží směr Mangatepopo Hut. Krosny jsou pekelně těžký. Neseme si dost vody, protože z potoka se kvůli bakterii brát nedá. Jedinná přístupná voda je dešťová u chat. Chat je dost málo, tak to nechceme nechat náhodě.

Den první: Whakapapa Village – Mangatepopo Hut (3 hodiny, 9km s převýšením asi 50m)

Cesta je krásně udržovaná a klikatí se mezi keříky. Sem tam se přejde mostek přes potok. Zdá se nám divné, proč může cesta za špatného počasí trvat 5 hodin. Po chvíli chůze už nám je vše jasné. Cesta vede korytem, které tady rozdivočele nakreslila voda. Dost často procházíme bahnivé brody a kaluže. Při neopatrné chůzi a kochání se pohledy na zasněžené Mt.Ruapehu nebo tyčící se aktivní sopku Mt.Ngauruhoe (Hora osudu v Pánu prstenu) se leckomu nožka smekne a padá do bahna :). Prostě paráda. Dost často jsou na cestě vidět stopy od uklouznutých pohorek a pak otlaky zadků v bahnu. Po třech hodinách cesty dorážíme na Mangatepopo Hut, zapisujem se do knihy návštev a jdeme stavět stany. Chata je udržovaná s palandama, plynovými vařiči a krásnou správcovou Monic, která zůstává přes noc :).(ano, tento článek píše Tom) V 19:15 máme schůzku o tom, že nemáme házet brýle do záchodu a plivat z oken. Jelikož je Silvestr, tak se bude dnes soutěžit mezi DOC chatkami ve vysílačkách o nejsilnější novoroční řev. Nejlepší chatka má lahev šampusu. Takže všechny.

Nohy nám trochu odpočnuly a tak se vydáváme při západu slunce, který se vyjímá na sopce, pro kešku. Keška nikde. Ale západ sluníčka moc hezký. Je teprve 21:30, do půlnoci je daleko a spánek nám očka dost klíží. Tak nezbývá než vypít jedno malé dvoudeckové šampíčko a zavrtat se do spacáků. V noci je zima, kamínky přes alumatku tlačí do pánve a z jednoplášťového Kefalína krásně kape voda na hlavu. Jak na Nový rok, tak………… :)

Ráno máme budíka na brzký start. Vycházíme v 9:45, jelikož to prostě dřív nešlo.

Den druhý: Mangatepopo Hut – Otutere Hut (hodin asi 8,5, kilometrů asi 15, převýšení – MOC)

Vybíháme od chaty a musíme dát přednost davům turistů, kteří se řítí od bližšího parkoviště. To proto, že jsme teď na úseku, kde se chodí pro svojí nejkrásnější část Tongariro Alpine Crossing. My jdeme Tongariro Northern Circuit, který je 3 – 4 denní.

Zařadíme se a směle se suneme za malými baťůžky, které si sváteční turisté nesou. Po nějaké době potkáváme regulérní záchod, který je postavený mezi lávovými kameny. Zdejší krajina není nic jiného než lávové kamení a lávový popel a dlouhá fronta na záchod. Jsou zde vidět lávové řeky a místa, kam dolétly kameny z nitra sopky. Na boku se objevuje celkem velký Soda vodopád, u kterého nacházíme kešku. Poté následuje celkem prudké stoupání, kde funíme jak banda medvědů. Schody střídají prudká stoupání v suti. Ovšem je to velmi upravená cesta a jde se po ní dost pohodlně. Až na to, že je do kopce. Kolem 1650m.n.m scházíme z cesty na vyšlapaný kousek cesty, která vede až na vrchol sopky Mt.Ngauruhoe (2293m). Debatujem o tom, zda jít nebo nejít nahoru. Já jsem pro, protože o tom mluvím celou dobu. Připojuje se Terezka, Eda a nakonec jdeme všichni :). Za nejbližší hromadou lávy necháváme krosny. S nimi to prostě nepůjde. Do kapsy bereme mussli tyčku, Shaunika (Pišišvorák nejde, protože se předchozí den rozhodl naši výpravu opustit a skočil kdesi někam do divočiny za jinými žabkami). Nahoru se jde dost těžce a pomalu.Není tady žádná cesta. Jen příkré stoupání po suti a lávovém popelu. Čili dva kroky dopředu, jeden dozadu. Cesta nahoru může být nějakých 800m a trvala nám 2 hodiny. Bylo to dost vyčerpávající a několikrát se uvažovalo o konci. Při pohledu na lidi, kteří šli dolu a sem tam uvolnili velký kus kamene, který se řítil dolu, nám nebylo úplně nejlíp a cesty dolu jsme se děsili. I my, co jsme šli nahoru, jsme sem tam uvolnili kámen, ale opatrnosti bylo dost. Milé maminky, ničeho se nebojte :)

Při dobytí vrcholu je krásný pohled na zčervenalý okraj vrcholu kužele sopky. Uvnitř sněhové pole a na jedné straně sirné výpary které vycházely z malé štěrbiny. Snědli jsme tyčinky, načli malé šampíčko a oslavili Nový rok v českém čase. Cesta dolů začla dost děsivě. Japonská paní uvolnila kámen, který se řítil na Pepu, ale ten naše volání neslyšel. Zareagoval až na moje pískání a stihl uskočit. Japonce poděkoval a sunul se dál. Cesta byla šílená. Suť pod nohama tekla jako voda a konce se neblížilo. Sem tam pád a sedřené koleno. Nohy nám naštěstí od suti chránili bezvadné návleky od mamky Jitky :). Celý tento výstup trval 3 hodiny. Byl dost náročný, ale výhledy a zážitky jsou neskutečné. Dali jsme zasloužený oběd a přes žlutý kráter (veliká planina) jsme se posunuli do dalšího stoupání. Po náročném výstupu se nám před očima objevil červený kráter, který vypadá přímo jako peklo. Od něj se naskýtá pohled na „ustřelené“ Mt. Tongariro, Blue Lake a krásná tyrkysová Emerald Lakes. K jezerům je cesta opět sutí, ve které nám nohy jen plavou. Následuje dlouhý sestup k chatě Otutere Hut, kde stavíme stan, vaříme kuskus s tuňákem a všichni padáme do spacáků. A jsme rádi, že jsme rádi. Každopádně zde je mezi lávovými skálami více pouštního písku než keříků a je zde možné spát mimo trek kdekoliv (jak říka průvodec - nejméně 500m od cesty)

Den třetí: Otutere Hut – Whakapapa Village (kilometrů přes 20, čas pochodu kolem 8 hodin)

Odchod od Otutere Hut je opět trochu pomalejší. Dnes už žádné davy turistů. Jen my, hory, potoky, písky a láva. Po třech hodinách docházíme k nové moderní chatě Waihohunu Hut, která je opravdu krásná. Zde spát nebudem. Pokračujem dál k autu.Cesta je krásnou krajinou mezi sopkami Mt.Ruapehu a Mt. Ngauruhoe. Trvá nekonečných 5 hodin. Po cestě s Terezkou odbočujeme na vycházku k tyrkysovému jezeru. Kluci jdou napřed a jen Marta na nás čeká. K autu docházíme značně vyčerpaní. Zouváme boty a různě se povalujem po parkovišti. Balíme věci a jedeme směr lyžařský areál Mt.Ruapehu, kde budem třeba možná v zimě působit (těžko říct).Je tu krásné parkoviště, na kterém vaříme a chystáme nocleh. Z noclehu nás bohužel vyruší zaměstnanec DOC a tak pod jeho dohledem odjíždíme do údolí (obrovské parkoviště v lyžařském areálu v létě musí být prázdné). Jedem bez řečí, sice je to nesmysl, ale přece jenom to je národní park, ačkoli tu je jen asfalt a lávové kamení. Jsme unavený jak koťata a tak berem první samoobslužný DOC kemp za 4$ na osobu, kde stojíme autama na okraji cesty, protože jinde není místo.

Tongariro Northern Circuit je nádherný trek, který se doporučuje na 3 – 4 dny. Voda se dá nabrat jen na chatách, kterých není příliš, ale stačí to. Moc jsme si to užili. Obohatili jsme si to i o výstup na sopku, na kterou tolik turistů nechodí a což byl neskutečný zážitek a teď budem dávat nohám lehký odpočinek, protože nás čekají treky Jižního ostrova.

Pro zvídavé máme ve fotogalerii také obrázek výškového a vzdálenostního profilu trasy z naší GPS a mapu celého okruhu.

Tento trek v nás zanechal takový dojem, že jsme si sehnali všechny 3 díly Pána prstenu, a poprvé je zhlédnem, ať nejsme za úplné křupany, když už jsme šli přes místa, kde se to vše točilo :)

06.01.2011 16:59

Cestou na jih

Opouštíme Tongariro National Park a vrháme se směrem na jih do Wellingtonu na trajekt. Po cestě se vracíme lehce směrem k jezeru Taupo, abychom mohli projet vojenský prostor, který je umístěný v místní „poušti“. Na konci Army prostoru je vesnice s vojenským muzeem, kde okukujem tanky a kanóny. V další vesnici pokukujem po poště, protože potřebujem zaplatit silniční daň, neboť už 100km přesahujem. Všude zavřeno. Jelikož vyšlo 1.1 na sobotu tak mají Zélanďani volno v pondělí. Tady, když je svátek o víkendu, tak ho posouvají na pracovní den. O den volna se prostě nedají připravit.

A najednou děsné zvuky a Egon kvílí jak o život!!! Zastavujem a obhlížíme situaci. Nakonec to vypadá jen na kamínek v brzdě. Vypadl a jedem v klidu dál. V Palmerston North doplňujem zásoby jídla a nafty. Je to vyspělé město, kde mají výborný zmrzlinový koktejly :)

Nejedem přímo do Wellingtonu, ale berem to ještě na Cape Palliser, nejjižnější mys Severního ostrova. Po cestě jdem obhlédnout Putangirua Pinnacles, což jsou vodou a větrem vymleté útvary v zemině, které tvoří sloupy a jiné pozoruhodné stavby. Před mysem je vesnice, kde jsou na dožití buldozery z Nového Zélandu. Každý má za sebou zapřaženou konstrukci s lodí a svému majiteli loď spouští na vodu :).

Před příjezdem k majáku zastavujem na několika plážích a pozorujem koupající se a válející se lachtany Forstrovy. Mysleli jsme, že tento živočich je lenivej jen v ZOO, ale ve volné přírodě se taky jen pořád opaluje a nic nedělá. Jsme od nich zhruba 5m. Blíž se bojíme.

Na jedné pláži, kde se tetelí i malá tuleňátka, je podstatně živěji. Terezku jeden tulení samec vyprovází rychlými přískoky až k autu :). Tuleňů je tu mraky. Navštevujem místní maják, na který je dost lýtkobolavých schodů. Ale výhled za tu bolest snad stojí.

Už víc jak týden v autě vozíme kus staré rozebrané skříně na naší skříň do Egona. Pouštím se do truhlářského pokusu. Mým vybavením je: šroubovák, kleště, kámen, druhý kámen (to kdybych první ztratil), pilka, metr, tužka a pár vrutů. Přemýšlím a vymýšlím, co z toho ubouchám. Po čase snažení máme celkem pěkný regálek, díky němuž nám nesjíždí matrace a máme zase o kus místa na bordel víc. A ten bordel, co jsme měli do teď, máme ve fochách.

No a dnes je přesun do Wellingtonu. Procházíme centrum, navštěvujem Starbuks na kávičku, tiskneme jízdenku na trajekt, koukáme z výhlídky Mt.Victorie na okolí, užasle zíráme na lanovky k rodinným domečkům (Wellington je postavený na kopcích), vyjíždíme z naší podrobné mapy a tím pádem se na chvíli ztrácíme a netušíme, kde jsme. Nacházíme místo noclehu na dost vysokém kopci, na který vedla proklatě prudká cesta, až se Egon málem opotil, ale je to statečný chlapec a vyškrábal se sem. Na místním stadionu je slyšet nějaký zápas v kdoví čem, protože to máme za stromama tak netušíme co se tam hraje. Chorály jsou ovšem dost veselé a hlučné, tak usuzujem, že místní vedou a snad i vyhráli.

08.01.2011 20:55

Začínáme proti směru hodinových ručiček

Tak je to tak!! Jsme opravdu na Jižním ostrově Nového Zélandu. Cestě předcházela druhá návštěva města Wellington. Města, které na nás zanechalo hezký dojem. Celkem velké město, ale čisté, klidné, hezké a takové prostě přívětivé. Je rozložené po dost velkých kopcích. Takže to je samá jednosměrka, prudký kopec, zatáčka, zúžení, parkoviště v zatáčkách a tak. Na řízení trošku divoké, ale má to své kouzlo. K některým domům vedou privátní lanovky což je úplná paráda :). U pobřeží varují cedule před přecházením tučňáků (žádný nešel, a to jsme jeli 4x).

Ráno jsme vyrazili z našeho spacího kopce,abychom obhlídli stoupání a náklon naší cesty, kterou jsme se sem dostali. Fakt to byl krpál!!!

Přejíždíme k muzeu Nového Zélandu. Vstup je zdarma. Muzeum je nové a velmi obsáhlé (včetně expozice o zemětřesení, kde je dům simulující zemětřesení a například online seismograf, který nám oznamuje zemětřesení z Christchurch ze 2.1.2011 o síle 4.2). Čas návštěvy by měl být minimálně jeden celý den a ne 2 hodiny (trajekt nečeká).

Takže spěcháme na trajekt. Dorazili jsme včas. Nalodili se, Egon dostal místo na palubě a ne v podpalubí. Stojí kousek od kamionu s krávami a druhého s ovcemi. My zabíráme místo ve společné místnosti na pohodlných sedačkách. A čekáme na vyplutí. Ještě před naloděním udiveně sledujem jak místní navigátoři posílají popředu do trajektu kamion, který po chvílí zase popředu vyjíždí a někam odjíždí, když vzápětí zase příjíždí a teď už dovnitř nacouvává. Zřejmě Trajekttetris :).

Plujem skrze zátoky Wellingtonu. Počasí stojí za prd a tak jdem dovnitř. Neodoláme obřímu Muffinkovi a kávičce. Při přiblížení k ostrovkům Jižního ostrova jdem na palubu, kde ukrutně fouká a je prd vidět. Vítá nás stádo delfínů, kteří míjí trajekt a skotačivě skáčou kolem dokola. Jen se nám nějak nedaří pořídit pořádná fotka, protože na uvítanou přichází pořádný liják. Vylodění v Pictonu. Cítíme úplně všude chcanky (moč vypadala v té větě divně, tak pardóóón za to slovo). Kupujem poslední mapu, co ve městě je. Prý se vše během Vánoc rozprodalo. A vydáváme se směrem na města Havelock (světově proslulé město v chovu slávek), Nelson a Motueka za Martou a klukama, kteří už na nás čekají. Stále prší a prší. Jedem krásnou scénickou cestou, která se klikatí zařízlá v kopcích, pod náma je krásné průzračné moře a plno zátok a ostrůvků. Prostě nádhera. Má to ale malou chybičku. Prší a my nic nevidíme, protože k dešti je i mlha :). Cesta je úzká a dost divoká. Je tu znát náznak velkých dešťů z minulých dní. Stržené svahy, vyvrácené stromy, hromady bahna a kamení. Jedem dost pomalu, občas prší, že ani stěrače nestíhají, do toho všeho najednou slunce do očí. Zélandské počasí je občas divné. Začínáme hledat místo spánku. Nikde nic a únava sílí. Odbočujem na místo, kde by měla být nějaká rezervace od DOC. Jedem bahnem, kalužema a najednou před náma brod. Jelikož už máme brody s Egonem nacvičené, tak nás tento moc nepřekvapuje a vjíždíme do něj!! Jenže,………potok je rozvodněný a vody je zhruba 40cm a stříká proklatě vysoko. Výjezd z brodu je samé bahno a vyjeté koleje. Takže nastává chvíle napětí. Nasajem vodičku nebo nenasajem? Pokud nenasajem, zahrabem se nebo nezahrabem? Jsme nahoře. Prdelky se nám klepou, ale vše dobře dopadlo. Obhlížíme místo na spánek. Nestojí za nic a strach z dalších deštů, které zvednou více náš potok je velký a tak to otáčíme a hurá na brod. Už víme, že nenasajem. Ale zahrabat v bahně se můžem :). Druhý pokus rovněž zdařilý a tak chválíme Egona, co to jde. Za tento počin má slíbenou odměnu, ale to necháváme jako překvapení jak pro něho, tak pro čtenáře.

Spíme na krásné vyhlídce. Déšť bubnuje do střechy celou noc, ale ráno je naštěstí krásně a my se sluncem v zádech frčíme dál. Zastávka v Nelsonu, kde je první knihovna s volným internetem. Trošku tady pročítáme v knihách a serfujem, abychom šetřili naše data. Dorážíme do Motueky za zbytkem.

Jdem zarezervovat kajaky na Abel Tasman trek, na který vyrážíme v neděli v 8:30, protože jinak kajaky nejsou. Rezervujem kemp na trek (jmenuje se Mosquito kemp, takže to bude asi hodně veselé:) ). Následuje nákup potravy, kde si chcem koupit pivo, ale slečna opět dělá problémy. Do teď byl klid od poslední příhody. Terezka mává občankou, já evropským řidičákem. Slečna tvrdí, že musí vidět pas mladšího z nás. Pasy opět v autě. Věk na občance a řidičáku si neumí přepočítat.Takže jí tam pivo necháváme a myslíme si o ní svoje. Eda u sebe má pas, tak nám ho jde koupit on. Přesouváme se na pláž. Je tu odliv, zhruba asi 200m od břehu je bez vody a na kraji pláže je bazének, do kterého se voda nalije při přílivu a při odlivu tu místním koupačům drží na pár tempíček.

Ráno jdem koupit do Warehousu potápěcí brýle, protože na Abel Tasmana budou potřeba (dle létáčků průzračná voda, tuleni(lachtani), rybičky atd). Kupujem výhodný juniorský set, kde jsou potápěčské brýle, plavací brýle, šnorchl, vodotěsná peněženka, nějaké špunty (asi do uší nebo do nosu, nebo do ….), síťový sáček na toto všechno. A pak to hlavní. Mají v akci bodyboardy na surfování, tak si nadělujem vánoční dárek!!!! A odcházíme s bodyboardy pod paží. K tomu souprava mladého potápěče a pánev. Museli jsme koupit novou, protože ta stará za 3$ je už dobrá jen na tenis či jiné pinkací hry. Celé nakupování zakončujem dvojitým čtvrt librovým hamburgerem. Jsme čuňátka, ale chuti se poručit nedalo.

Zbytek dne proflákaný u pláže, piva, háčkování, tetrisu v Egonovi s novými bodyboardy a přípravou svalů na zítřejší 6ti hodinové pádlování po moři, které bude následovat i pozítří. To už budem mít ovšem velkou zkušenost z Mosquito kempu, odkud to pojede samo. Protože jestli se k Zélandským štípacím sandflies přidají další štípavé potvory tak už to bude vážně utrpení!!!!

12.01.2011 08:39

Abel Tasman National Park – aneb, jak jsme na kajáčku vlnky přeskakovali (věnováno maminkám :) )

Tak jsme celý natěšení ráno kolem sedmé vyrazili z postelí směr Abel Tasman National Park do městečka Marahou, kde na každém rohu stojí půjčovna kajaků. My měli zarezervováno v té nejvzdálenější, ale za to nejlevnější. Den stojí pro 2 na double kajak 90$. Měli jsme rezervované 2 dny s tím, že přespíme v již zmiňovaném Mosquito kempu.

Před celou plavbou bylo asi hodinu a půl školení co a jak se na kajaku dělá. Nabrali jsme potřebné vybavení (2x10l pytel na foťáky, 2x30l pytel na věci, neoprénové triko, neoprénové tílko, neoprénové rukavice, neoprénové boty, neprofoukavá bunda (ta už nebyla neoprénová), pumpička na vodu, světlice, pádla, náhradní pádlo, kajak a „šprcka kolem těla, aby nám do kajaku tolik neteklo (neoprénová)). Našim hlavním přáním a tužbou byl kajak barvy žluté. Měli jsme štěstí a žlutý jsme dostali. Odvezli nás k vodě, kde byl zrovna odliv, takže to byl i celkem kus než jsme se k ní dostali. Vyplutí bylo bezproblémové a nezbývalo než se vydat na širé moře, které se zatím tvářilo jako rybník. Cesta měla trvat zhruba 6 hodin a tak nějak trvala, když nebudem počítat zastávky na ostrůvkách, v zátokách na obídek a tak. V půlce cesty se móóóře značně rozdivočilo a vítr rozfoukal, takže to byla pekelná dřina. Stále se proti vlnám muselo stoupat, protože chvílema byly dost velký a mohly by nás převrátit. Nevím jak mohly být vysoké, ale z pohledu kajakáře to byly tří metrové kopce, které celkem naháněly strach. Těch bylo,ale jen pár. Naštěstí jsme do Mosquito Bay dopluli s celkem suchou nohou a bez eskymáckých frajeřinek. Což ovšem nemohla tvrdit druhá posádka, které do lodi nějakým způsobem nateklo a z jejich stanu tekla voda proudem. Slunce ještě pálilo, tak vše stihli usušit.

Postavili jsme stany, zbaštili večeři a rychle se před sandfly potvorama ukryli do stanu. Jinak by nás sežrali. Na ráno byl naplánovaný brzký start, kvůli klidnému moři a našim obavám z návratu kajaků do půjčovny, který měl být už v 16:30.

Moře bylo opravdu klidné a cesta ubíhala jako nic. Takže byl čas i na focení a velké kochání horama, průzračnou tyrkysovou vodou a kolem jedoucími kajaky, vodními taxi, plachetnicemi a zvířenou.

Naší touhou bylo spatřit tučnáka!!! A zadařilo se. Už první den jsme jednoho na chvíli zahlédli.

Dnes si tak pádlujem a najednou tučňák!!!! Tak neváháme, foťák lovíme a fotíme. Kroužíme kolem něj jak šílený. Tučňák s náma plaval dál asi dalších 20 minut, skotačil kolem kajaku, chytal rybku, která mu stále unikala. Skákal, dělal vývrtky, podplavával nás a předváděl se, jak mohl. Asi vyslyšel můj hlas, když jsem sliboval za pózu na fotku zveřejnění na internet :).

Tak je z něj hvězda a na internet se dostává.

Po cestě jsme potkali taky ještě velké množství lachtanů. Ty už známe z jihu Severního ostrova tak se žádné velké překvapení nedělo. Teda jen do té doby, než jsme objevili aktivnější lachtany, kteří se jen neváleli, ale i do vody vlezli. Koupali se nám přímo pod rukama a předváděli své umění v podobě drbání hlavy ploutvemi, nechávání se drbat vlnou o útes, atd.

Od lachtanů jsme směřovali ke kolonii kormoránů. Projížděli jsme kolem nich skoro na krok blízko, ale byla s nima nuda. Jen seděli a koukali.

Zastavovali jsme na opalovačku a potápění na plážích a užívali si volného času na mírně zvlněném moři.

Terezka se odmítá chodit koupat do moře, že prý vodičku jen tak bezdůvodně nerada. Pak výmluvy typu, že je voda studená (ona teda trochu je), že tam jsou živý breberky, atd. Tak nezbývalo než jí tam dobrovolně hodit, aby se s vodou více seznámila. Do teď jsem si po jejích návštěvách moře v oblečení při příletu na NZ myslel, že po moři prahne a nemůže se dočkat. Ale ono je všechno jinak a Terezka vzdoruje :)

Po vrácení kajaků, jsme natajno vběhli do místního kempu do sprch. Protože jsme byli jak slanečci. Navštívili jsme restauraci Park Cafe, kde by měl být český majitel a měl by vařit guláš (poslední dny nemluvíme o ničem jiném než o guláši, knedlikách a rohlíkách). Realita je taková, že i chlapec u pece na pizzu je Čech, uvnitř se točí Plzeň a guláš na jídeláku opravdu je. Jen stojí 25$. Takže se otáčíme na podpatku a jdem si koupit maso do obchodu.

Vracíme se do Motueky. Nakupujem za osminu ceny guláše suroviny na kuřecí na kari, které cpem se zeleninou do placky. Guláš s knedlíkem to není, ale dobrý to je taky moc a tyto dva parádní dny to příjemně zakončuje!

14.01.2011 07:46

Sluníčko, palačinky, vlny a vlny!!!!

Už jsme chytli vlnu!!!!!!!!!!! (to jen tak nejdůležitější informace na úvod) 

Abyste rozuměli, my jsme si totiž konečně nadělili vánoční daruchy. V obchodním domě se vším za nízké ceny a častými zlevňovacími akcemi (zboží tomu taky kvalitou odpovídá, ale to nám neva) jsme se značně rozšoupli a zakoupili dva bodyboardy, což je v zemi surfařů spíš hračka pro děti, ale my jsme vyčetli, že i na bodyboardech dělají profíci veliký kousky a že to není jen tak nějaká aktivitka pro amatéry!! :) No a na těchhle našich placičkách jsme včera směle vyrazili brázdit oceán. Teda až po malém zaváhání nad výškou vln z mé strany, ale na podruhé už byly v pořádku. Samozřejmě jsme zrovna my žádný profikousky neprováděli. Když jsme na prkýnko nalehli, tak jsme zase hnedka málem spadli, páč to vůbec nedrží, ale po urputné chvíli snažení se najednou stalo to, díky čemuž někteří lidé celý život neopustí svůj pobřežní život, chytli jsme vlnu!!!! A jeli!!! Jeli jak diví, na vlně, která se pod náma valila do bubnu, a jeli až na pláž, kde byly kamínky, na nichž to taky nechtělo zastavit, jak to frčelo!!!!!

No, co vám budu povídat, paráda!!!!  … a taky docela dřina. Ten velikej oběd, co jsme do sebe před tím natlačili, byl rázem vytráven, byli jsme celí omlácení a Tom si dokonce odřel bradavky!!! :)

Kromě tedy naší nové kratochvíle a zábavy jsme stále na cestě dál jižním ostrovem, momentálně směrem stále dál na jih. Hned po kajáčkách jsme si zajeli na úplný sever jižního ostrova na Farewell Spit, 35km dlouhou písečnou kosu plnou dun a mokřad mezinárodního významu, což znamená, že se tam nesmí… Tak jsme v dáli jen rozeznali písečnou špičičku a očíhli jen povolené území. Všude písek, duna, písek, duna. O kus dál byly veliké písečné duny ještě obohaceny o skalní oblouky a lachtany, takže už bylo na co koukat a dělat obdivné „oooo“.

Obdivné „ooo“ jsme dělali i včera při návštěvě Palačinkových skal (Pancake Rocks), kde teda s námi „oooo“ dělalo ještě děsně moc dalších lidí, takže trochu tlačenka na přírodu. Fotky budou brzy a palačinky k obědu dneska!! :) Máme konečně novou pánev, co je oproti tý předcozí papírový úplně úžasná a neskutečná, a ještě jsme koupili včera metličku, takže to bude přímo kulinářské labůžo!!

Krom palačinek máme dneska v plánu dojet už konečně do Alp a to přímo ke dvěma nejznámějším a nejníže položeným ledovcům světa. Franz Josef a Fox Glaciers. Třeba budeme mít štěstí a potkáme i nějakého ledovcového mužíka!! 

14.01.2011 09:23

Olíznutí ledovců, zázvoračka a černé neštěstí

Podařilo se nám dorazit k oběma již zmiňovaným ledovcům. Radost na ně pohledět,………….teda nebýt té mlhy a deště. Trošku naštěstí vidět je a tak se jdem aspoň kousek projít k jejich špičkám. Chcem je symbolicky olíznout, ale blíž jak na 100m od nich nejde dojít. Natažený provaz, značky symbolizující padající kamení, led a plno jiných výstrah nám to nedovolují. K ledovcové řece, která vytéká z ledové jeskyně pod ledovcem se také nesmí, protože je rozvodněná, valí před sebou kusy skal a ker. Fotky z dálky ovšem také stojí za to. Přemýšlíme, že bychom si zaplatili průvodcovaný trek přímo na ledovec. Teda až se zlepší počasí. To bohužel v nejbližších dnech dle předpovědi nebude. Okoukli jsme ledovec Františka Josefa a Foxův necháme na druhý den, co kdyby se náhodu to počasí umoudřilo.

Mezitím jdem malý trečík blíže u moře u jezera Matheson na jehož hladině by měl být viděn odraz slavné hory Mt.Cook. Máme aspoň odraz mraků, které se nad ním drží. Ale aspoň je tady v nížině trošku slunce a tepla.

No a teď k černému neštěstí. Na spánek volíme DOC kemp, který je zdarma. Tušíme nějaký zádrhel. Cesta je šterková a má asi 12km. To celkem ujde, známe horší. Kemp vypadá krásně. U kempu oblázková pláž a z ní výhled na zasněžené ledovce a vrcholky štítů, které se nám na chvíli odkrývají při klesající oblačnosti. To bude nádhera si tak říkáme. Jdem mrknout na pláž a Terezka si stěžuje na černé mušky sandfly, tak se jí směju, protože po mě teď šli poslední dva dny, tak ať si je taky jednou užije víc jak já :). Během chvíle Terezka naléhá, že chce pryč z pláže, protože je obalená černými sviňkami. Netrvá to dlouho a mám je všude po sobě taky. Zkouším se pomazat pivem, to na chvíli zabírá, ale pak si na to zvykají a koušou dál. Abych to shrnul. Bylo to utrpení, během minuty sedíme v rozpáleném autě, na které praží slunce a přemýšlíme, co budem dělat. V autě vydržet nejde a venku už vůbec ne. Vylézáme ven, navlékáme dlouhé nohávy a rukávy, ponožky a pomalu i čepice. Je v tom trochu teplo na té pláži, ale mušky nekoušou. Každopádně sandflies jsou mizerné černé potvory, které štípou mnohem víc jak komáři. Nechávají po sobě malé pevné pupínky, které svědí několik dní a dost často se umí rozškrábat do krve (nemůžem si pomoct). Dobrým drbátkem je suchý zip od sandálu :). S těmito muškami jsme se setkali už na Severním ostrově. Říkali jsme si, že jich je fakt moc, ale to co je na ostrově Jižním, je neskutečné. Ovšem už máme repelent a ty potvory mají teď volno a nelétají. Prý na ně nic moc nezabírá. Teď ještě čekáme na domácí recept na nějaký repelent, který by měl být lepší než ty kupované. Tak uvidíme co to bude a jak to bude fungovat.

No a protože jsme si tu zamilovali zázvorovou limonádu, tak nám nezbylo než jí vyzkoušet uvařit. V receptu se píše ať se nastrouhají 2cm zázvoru. Strouháme pro jistotu centimetrů asi 8. Limonáda se vydařila. Kupovaná bude asi lepší, ale tahle je mnohem levnější a na zázvor silnější, tudíž zdravější. Říkáme jí Zázvoračka. (po 3 dnech je značně uleželá a teď má teprve šmrnc, když jsme v ní všechen nastrouhaný zázvor nechali – je opravdu móóóc dobrá)

Poctili jsme svojí návštěvou i ledovec Foxův. Opět jen focení z dálky a brzký útěk před deštěm. Nezbývá než se sem vrátit při zpáteční cestě.

Z Foxe nasazujem zběsilé tempo směr Wanaka. Sem tam nějaký vodopád, modré bazénky na řece a nějaké to pofocení. Před Wanakou se otvírá obří ledovcové jezero, na kterém báječně fouká. Pozorujem místní nadšence windsurfingu jak lítají z jedné strany na druhou a tváří se u toho, že to nic není.

Malým přejezdem přes sedlo se nám otvírá další ledovcové jezero, které má taky překrásnou barvu, jen teplota vody asi nebude to pravé ořechové.

Wanaka už je městem kde na nás dýchá lyžařská atmosféra.

Aby nebylo ledovců málo, rozhodli jsme se protáhnout si nožky na kratším trečku do kopce vzhůru na vyhlídku na Rob Roy´s ledovec. V infocentru byl značen na místní mapě treků a vycházek číslem 1, tedy neváháme a vyrážíme…. O jeho atraktivitě nebylo pochyb… o cestě k němu už však nikdo nepsal :) Štěrková cesta vlnící se nekonečně kolem koryta prášivé řeky, na ní příčné hrbolky jak z vlnité střechy, takže pokud máme Egonka rádi, rychleji jak 10km/h nejedem. Všude samej dobytčí přechod, co ukrutně drncá, když se přejíždí… Ovšem pro Tomovu velikánskou radost byly po cestě i brody. A nebylo jich málo… myslím, že tak 8!!! Při projetí prvního jsme se trochu báli, ale voda byla jen po poklici, proto jakmile objevila žlutá cedule s vykřičníkem a pod ní nápis FORD, Tomášek zajásal a už jsme hupali do brodu. Nesmím zapomenout zmínit, že Egonek je kára borec a je to náš statečný dobrodruh, takže to všechno krásně zvládnul.

Když jsme konečně dojeli na konec nekonečné cesty, zastavili jsme na „Malinovém parkovišti“ a začal tak přeukrutný vichr, že mi o pár metrů poponesl i sandál. Večeři jsme se snažili uvařit v protivětrném přístřešku (zřejmě tam je tento přírodní úkaz dost častým jevem), ale jak se ten vzduch všude točí, vařič spíš moc nevařil než jo. Nad údolím se zélandským Matterhornem a naším ledovcem ležel mrak až na zem, fičelo a začínalo pršet. Zalezli jsme do Egonka, který, ač byl postaven do závětří jiné dodávky a po směru větru, se celou noc přeukrutně pohupoval, a doufali, že až se ráno vzbudíme, nebudou všechny ty brody zaplavený tak, že už bychom jimi neprojeli, a že bude krásně nádherně, sluníčko… :) A ráno tak nebylo! :) Avšak my to nevzdali… posnídali jsme, zasedli k radě poradě a po chvíli se rozhodli jít!!! Ještě že tak. Slunce vylezlo po poledni, kdy jsme se vraceli dolů, takže i nějaký to panorámato se vyfotit dalo, na ledovec jsme dohlédli, vodopády pod náma a kolem nás hučely, zapotili jsme se, znavili jsme se, takže dobrý!! A taky jsme potkali KEU, drzého horského papoucha, co normálně nepozorným turistům loupí z batůžků, okrádá je o svačiny, čepice a tak. Všude byly cedule „Nekrmte Kea“, ale Kea nikde. Tak jsme doufali, že třeba když vybalíme svačinu a budeme řádně šustit, papouch se dostaví. A představte si, on se dostavil. Nevím, jak moc velkou zásluhu na tom to naše šustění svačinou mělo, ale najednou se na obloze objevili 4 siluety, kvičely, zakroužily a pak se dvě začaly z vysoké výšky dost neohroženě spouštět dolů. Nalétávaly si to přímo nad nás bez jakýchkoliv skrupulí. Jeden přistál asi tak 3m od nás a neohroženě si to šmajdal k nám, ozobávajíc kameny přesně v místech, kde jsme svačili, jestli tam nic nezbylo. Kdybychom zůstali sedět, nepochybuju o tom, že by prostě přišel k nám a strčil hlavu do batůžků, jestli tam není něco k snědku. 

Zajímavostí je, že tento papoušek žije i na sněhu na ledovci a patří mezi největší žijící papoušky na světě. Ovšem jeho drzost je nevídaná. Kam se hrabou slépky Weka. Ty měly aspoň trochu respektu sem tam.

18.01.2011 09:24

Už víme, kde budem v zimě!!

Tak jsme si tak říkali, že by vůbec nebylo špatný zakotvit na zimu v nějakým tom horským středisku.. a když jsme objevili nejslavnější letovisko Zélandu Queenstown, bylo jasno!! Chceme na zimu sem. Ne že by nás lákal přepych města, ale i přes to, že je to tady tak trochu „posh“ (tedy luxusně zhýčkané nebo tak něco) Špindl (ovšem asi tak 10krát větší), je to tady mooooc hezký. Krásný špičatý hory z jedné strany a tyrkysově modrý jezero ze strany druhé, všude jen apartmánky, domečky v kopci, nikde žádnej veleobří hotel, sjezdovky za rohem… No… Tak uvidíme, zda-li se zadaří.

S prací podzimní už jsou naše vyhlídky trochu jasnější a přesnější. Volali jsme Glenovi, že hodláme přijet za prací k němu zpět do Napier, tak jestli si myslí, že by nás třeba zase zaměstnal. A Glen neřekl že ne, tak to snad klapne a my budeme od půlky února trhat jabka jak diví!!!

Máme nové kamajády!!! Zaparkovali jsme na parkovišti pod mostem a sešlo se nás tam takových víc!!  A tak jsme žvanili s dvěma kluky z Izraele, dvěma párečky z Německa (jak jinak) a slečnou původem z Asie, ale neurčité evropské státní příslušnosti asi do 2 do rána!! Vedle nás o kus dál místní omladina pálila veleobří oheň a opíjela se, takže teď ráno přijel pán s kupou letáčků v ruce o tom, že jsme na území Queenstownu velice vítáni, ale máme bydlet v kempu, a doporučením, ať už příště spíme jinde, že tady byly nějaký stížnostě… Tak budem… Frčíme za fjordy, deštěm a sandflies do Fiordlandu!!!!

19.01.2011 16:48

Milford Sound

Dorazili jsme do kraje fjordů, ledovcových vrcholků hor, nádherných vodopádů, průzračných řek, mnoha trekových možností a míst kde je snad to největší množství sandflies mušek. Je to oblast kde 220 dní v roce prší. Takže nám co? Prší!!!

Celá tato oblast je Národním parkem Fiordland, takže se tu blbě nocuje „nadivoko“. Ale něco nacházíme a čekáme do rána na stav počasí, protože chceme na parník a jeho jízdu skrz fjord. Máme vyhlédnuto, že v každou středu, sobotu a neděli mají na určitý typ jízdy v akci, pokud se rezervuje přes internet. A zítra je právě středa, tak toho chceme využít. Probuzení je do stejného deště jako usnutí, ale jedeme do Milford sound obhlédnout situaci. Když nebude parník, tak půjdem aspoň na nějaký menší trečíček. Na známý Milford trek nemůžem, protože rezervace jsou volné až v půlce února pro 3 lidi. Potkáváme naše kamarády z Izraele, kteří chtějí na trek na Gertrude saddle (i my o něm uvažujem, protože by měl být technicky vybavený lany a mohlo by to být zajímavé).

Cesta do Milford Sound patří do UNESCA. Je to úžasná panoramatická silnice s mnoha výhledy na tyčící se kopce. Už nám tolik neprší a oblačnost se zvedá, ovšem úplné vrcholky stejně nevidíme.

Po cestě je i jeden silniční tunel (na NZ první dlouhý tunel, tak proto takový zážitek), který je vybaven semaforem s 15ti minutovým intervalem. V pauze na zelenou je čas pofotit vodopády, které letí od ledovce a taky odrzlé papoušky Kea, kteří si z nikoho nic nedělají. Zrovna potkáváme tři, kteří obsadili jednu dodávku a vesele si trajdají po střeše, po předním okně, po stěračích, zrcátkách,…atd. (zrovna teď, když o nich píšu slyšíme pronikavý zvuk tohoto neřáda a čekáme jeho brzkou návštěvu. A je to tu. Přistál a už nám obchází Egona. Je tak oflákej, že se ani blesku z foťáku nebojí. Jakmile otvíráme dveře tak se chce nacpat dovnitř. Po zavření dveří odchází oklovávat přední kolo, teď skáče na kapotu, zrcátko a oklovává nám clonku proti větru. Vrcholem je ovšem skok na střechu a obrovský rambajs, který tvoří drápama a kroužkem co má na pařátech. Opravdu nám dělá radost.

Milford Sound není nic jiného než parkoviště, dva hotely a terminál pro odjezdy lodí. Fungují tu 4 společnosti se svými „parníky“. Bohužel tu není signál, tak nemůžem rezervovat tu levnou akci na loď. Počasí se umoudřuje a tak vybíráme společnost, která má cenu 63$ za 1:45 hodiny na osobu. Moc lidí nejede a tak máme všude dost prostoru. Po cestě je zdarma kafe a čaj. Na palubě je monitor se snímky ze sonaru, zeměpisná poloha, výška, rychlost, kurs, datum atd. Je možnost jít i ke kapitánovi a dívat se od něj z můstku a poklábosit s ním. Stále je dost oblačnost a sem tam se spouští déšť. Výhledy jsou i tak nádherný!!! Plno vodopádů, strmé fjordy, kusy ledovců na vrcholech,…………. No paráda. Sem tam jsou k vidění tuleni. Ovšem delfín a tučňák nikde :(. Musíme počkat jinam. Na dva obří vodopády kapitán s lodí najíždí přímo až pod ně. Slušná sprška pro lidi co jsou na vyhlídce a ne uvnitř. Tak jsme byli taky na vyhlídce :). Na cestu doporučujem hadřík na čištění brýlí pro sušení skla objektivu.

Při zpáteční cestě nám i na chvíli slunce vychází a tak je o malinké kochání navíc.

Zážitek to byl velký i při nepříliš pěkném počasí. Třeba nám to ještě vyjde až bude slunečno.

Jen teď váhám, zda jít na záchod, aby se k Terezce do pelechu nenacpal Kea v době mé nepřítomnosti :).

24.01.2011 21:18

Kepler track – aneb jak jdem „2“ dny tento 3 - 4 denní „great walk“

Ještě bych chtěl uvést pár informací k již zmiňovanému tunelu. Kromě toho, že u něj je semafor, tak se jedná o hnusnou černou díru vyvrtanou ve skále, sem tam blikající zářivka a v místech, kde ze skály vytéká už hodně vody, tak je mírné oplechování stropu a voda je svedená ke kraji. Povrch, po kterém se jede, je naplátovaný a dost děravý asfalt co houpe, drncá, skáče a tak všechno možný. Moc pěkné svezení a tak trošku adrenalin, ale jelikož tam projíždí tisíce turistů, tak je strach na špatném místě.

Po noční návštěvě papouška KEA jsme vyrazili k již zmiňovanému treku Gertrude saddle, jenže je po dešti, tak z našeho plánu sešlo. Přece jenom se máme rádi a nebylo by to příliš bezpečné.

Volíme lehčí variantu a vyrážíme na trek na Key summit. Trvá 3 hodiny zpátečně a je na začátku z dalších „Great Walk“ a to Routeburn track. Nabalíme batohy, hole k ruce, čepice na hlavy a jdem. Je trošku zima, ale ta během chvíle přejde při prvním stoupání a kulichy jdou do batohu. Předchází nás mladá trojice v žabkách a s plátěnými taškami přes rameno. Tak na sebe s Terezkou koukáme jak dvojka na trojku, co že toto jako je. My jak do Himalájí a oni tady na plážičku. No nic, vysupíme nahoru, cpem se mrkví k svačině a za námi se objevují dvě slečny. Na tom by nebylo ani nic divného, když by nespustily: „ ty hele, to budou asi sedmitisícovky tady kolem nás co? Myslíš? No to asi jo. Jak jsme tady vysoko? 919m.n.m. Jóóóó tak to by mohly být sedmitisícovky, bolí mě i tak nějak hlava z té výšky. A vzala jsi si ten prášek na bolest? No nevzala............“

No a to už na sebe s Terezkou nemůžem ani kouknout, protože by nám mohla mrkvička zaskočiti. Ale aspoň víme, že jsme byli dobře oblečeni do „Himalájí“:)

Každopádně na vrcholu vede naučná stezka, u vchodu si z krabičky berem zatavený plánek s popiskami a jdem to bod po bodu. Pěkný systém, který se u zajímavých míst objevuje často.

No a abych se moc nezakecal tak už jsme zase zpátky v Te Anau. Navštěvujem místní DOC kancelář a po velkém plánu kupujeme lístky do kempů na Kepler track!!! Do toho ještě rezervujem autobus, který nás odveze zpět k autu. Egonka necháváme v Te Anau, bojíme se ho nechat na jednom z malých parkovišť na okraji treku.

KEPLER TRACK

Den první: Necelých 10km, převýšení pár metrů – jen rovinka

Asi pátek, vyrážíme v 17:30 od Egonka (ano v 17:30, protože jsme byli na internetu v knihovně, koupali jsme se, holili se, atd.) Před námi je 45 minut a asi 4km ke Control Gates, což je vstup na trek a z něho pak 1:30hod. a 5,6km do Brod Bay, kde je náš první kemp. Takže nevadí čas v kolik vyrážíme, protože tady na jihu je tma až kolem 23. hodiny. Cesta nám trvá 1:45 místo 2:15. Kemp je u pláže na kraji buše. Stojí zde 3 stany, je tu záchod, ohniště a malý přístřešek s posezením. Cesta sem vedla mechem a kapradím v zarostlé buši. Mech je obrostlý skoro až do korun stromů. Pěkný, ale panoramata nikde, snad přijdou další dny. Ke stavbě stanu asistují sandflies, takže vše řeší kulich, kapuce, kalhoty a prudké pohyby. Večeře rukama od repelentu je taky moc chutná. Házíme věci do stanu a skáčemE rychle za nima. Pomlátíme všechny potvory, co se nám sem dostaly, a jdem spát, protože nás ráno čeká papírově 10,5hod a 22,8km se stoupáním 1300m a opětovným klesáním o 900m.

V noci nás budí šustění našeho odpadkového pytle a chrastění hrnečku a hrnce co zůstaly vedle stanu. Terezka vykukuje s baterkou a kde nic, tu nic. Tak zkoušíme usnout. Šustění se opakuje, boucháme do stěny stanu a je slyšet útěk. No a za chvíli znova a k tomu všemu to ještě funí. Takže zřejmě odháníme possuma a berem věci dovnitř.

Den druhý: 22,8km, čas čisté chůze je kolem 8hodin, bolest nohou – ukrutná!!!

Sobota – normální člověk tráví poklidně víkend, ale my se jdeme škrábat do kopce s krosnou těžkou, zády porovnanými z naší alumamky a kořeny, co pod ní byly v noci. . Čaj vařený se sandflies je očekáván.

Doplňujeme vodu v jezeře. Teď ráno to jde mnohem líp než večer, kdy bylo celé rozšplouchané a cákalo nám do botiček :) Mezitím ke kempu přijíždí vodní taxi a přiváží jednodenní turisty. Po cestě vzhůru ku kopci zjišťujeme přítomnost české čtveřice. Dávám se s nima do debaty. Měním Terezku za chlapíka, se kterým společně supím do kopce a klábosím o všem možném. Jsou tu na 4 týdny na dovolené a mají to pekelně nabouchané ze dne na den.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a k první chatě (Luxmore hut) docházíme místo původních 4:30, co udávala cedule, za 2:30hod. Při obědě sníme o rohlíkách, knedlikách, řízkách,……… a cpem do sebe toustový molitan (aspoň, že ten salám za něco stojí).

U chaty klábosíme (teda Terezka, já jen popisuju Šónika, kterého nám ranger obdivuje) s místním rangerem Chrisem. Nabádá nás k vraždění possumů, protože jsou moc přemnožený a hubí živočichy jako jsou kiwi. Doporučuje nám noční procházku od našeho dalšího kempu k vodopádům, kde prý je velká šance vidět kiwiho. A o tom všem nám může povykládat rangerka Geanete, která je u našeho dalšího kempiště, tak se na to těšíme jak malé děti. Taky nám povídal o tom, že kilo possumí kůže stojí 100$ a třeba kilo ovčí 4$ (ovšem je možné, že jsme čísla zkreslili, ale byl to rozhodně veliký rozdíl :) ).

Od Luxmore hut je zacházka 10 minut k jeskyním, nejsou moc velké a kromě potoka,co jimi teče, v nich nic není (asi). Češi otáčí k vodnímu taxi a my supíme dál do vrcholků. Konečně před sebou máme panoramata Fiordlandu. Pod námi je krásné jezero Te Anau a okolo vrcholky hor. Na Mt Luxmore (1470m.n.m) nám to trvá 1,5hod a to je náš nejvyšší vrchol etapy. Cesta dál pokračuje po hřebenu hor a všude je moc krásný rozhled. Cesta už začíná být ale dost zdlouhavá a nohy pobolívají a sandflies přibývá a přibývá. K sestupu na Iris Burn Hut to máme ještě něco kolem 1,5 hodiny. Cesta se noří do buše a je neskutečně prudká, až nám nožky sem tam ujedou. A ne nadarmo je v průvodci označená jako „zigzag“. Nohy už bolí neuvěřitelně a chata nikde!!

Dočkali jsme se a chata před námi. Okamžitě hledáme kempiště, oblékáme se před útokem sandflies, vaříme, stavíme stan a padáme do stanu. Máme moc hezké místo na spaní. Terezka spí na pařízku, já na drnu a když se otočím tak v díře. Naštěstí je únava natolik silná, že nám to nevadí a spokojeně usínáme :). Takže pochod k vodopádu na kiwiho neměl šanci.

Den třetí – neděle, 22,2km, hodin 5

Vstáváme brzo, protože dle mapy je před námi 8 hodin chůze. Vše zvládáme za 5 hodin, takže máme čas posedět u jezera, poopalovat se, pokochat se a trošku odpočinout.

Cesta je trošku nudná. Táhne se lesem, kde je všechno obrostlé mechem. Což o to, je to krásný, ale stačil by na to 1km a ne 22km :). Žádný panoramata a všude jen les, voda a mech. Ale i tak se nám to celé líbí a šlapem za Egonem.

Autobus máme objednaný na 17:00, jenže na parkovišti jsme už v 15:00. Stojí tu spoj dřívější. Tak se k němu nachomejtnem a on, že to není problém, pomáhá nám s krosnama a uháníme do Te Anau. Jede nás 5, řidič je neskutečně ochotnej a milej. Zaváží i jednoho chlapce 2km mimo trasu.

Egon zůstal neporušený a na stejném místě, jako jsme ho zanechali. Celý Kepler trek zakončujeme návštěvou sprchy, co sice stála 5$, ale byla nutná!

28.01.2011 21:19

Bahno, ryzí divočina, bahno, kiwi, bahno…

Aniž bychom se stihli rozkoukat, zregenerovat a odpočnout si po našem závodním výkonu na Keplerově treku, byl tu trek další a ne jen tak ledajaký. Rakiura Trek – další z 9ti zélandských nej treků – na Stewartově ostrově jsme už jen proto, že je právě na Stewartově ostrově, nemohli vynechat. Aspoň takhle argumentoval Tomášek, když se snažil mé spořivě lenošné já přemluvit na tuto akci. Ve svém momentálně zničeném rozpoložení jsem ač nerada souhlasila……. A udělala jsem dobře!!!!

Opustili jsme Te Anau a vydali se opuštěnou krajinou jihu směrem na město Invercargill. Jestli byla cesta na East cape cestou na konec světa, tohle byl ještě větší a koncovantější konec. Za první den jsme potkali asi dvě auta… A jak název silnice napovídal (Southern Scenic Route), bylo na co koukat. Kraj sice skoro zapomenutý, ale tím pádem o to víc kouzelnější. Málem jsme se vydali i na průzkum jeskyní, které jsou turistům volně přístupné i přes to, že se jednalo o seriozní speleologickou „plazbu“ jeskyní. Ale jelikož nejsme až tak prdlí a nezodpovědní, jak by si nějaké maminky naše mohly myslet, do nitra hory jsme se kvůli nedostatečnému vybavení světla na hlavu a tak dál (jako třeba helmička) nevydali.

V Invercargill, což je nejvíc nejjižnější město Zélandu, jsme zakoupili lístky na trajekt na Stewartův ostrov (pekelně drahý – 66$ za jednu osobu a jednu cestu… takže v součtu pěkná pálka), zjistili, že počasí hlásí předpověď typu „nebude-li pršet, nezmoknem“, nakoupili potravinu na přežití a vyrazili ještě trochu jižněji do přístavu Bluff, odkud nám druhý den ráno v 8 odplouval „parník“.Po hodině plavby na katamaránu jsme přistáli v městečku Oban – jediném lidském osídlení ostrova v zátoce Halfmoon Bay. (na celém ostrově žije celkem 370 lidí) V kanceláři DOC jsme vyplnili svědomitě lísteček, kam jdeme, kdy se vrátíme a kdy mají ouředníci kontaktovat policii v případě, že se neukážeme včas s druhou půlkou lístečku. Ještě jsme si prozřetelně zakoupili každý jeden obří žlutý pytel z hutné igelitoviny a ještě na místě do něj přebalili celý obsah krosniček a nacpali do batohu zpět. Jelikož je ubytování v chatách na Rakiura treku oproti ostatním velkým trekům až směšně levné (20$ za noc – jinde 50), nechali jsme stana Kefalína s Egonkem v přístavu a těšili se na luxus poskytovaný DOC chatkou.

Celý trek je třídenní (dvě chaty cestou), měří 36km a končí tam, kde začíná, takže paráda. První etapa měřila 12km a měli jsme ji zvládnout za 5hodin. I přes to, že jsme se dost kochali, zvládli jsme to krapet rychleji. Cesta vedla džunglí s všemožnýma kapraděma, spoustou čarodějně strašidelných stromů do sebe všemožně zapletených. Jelikož byl akorát odliv, mohli jsme asi u 3 zátok s plážemi zvolit plážovou variantu a jít přímo po písku. Kolem nás poletovala spousta ptáků TUIků (mají dvě bílý koule pod krkem – takový varlátka – proto mohou vydávat dva různý zvuky), a jiné havěti (zélandský holub). Poslední hodina a půl byla asi nejveselejším úsekem naší cesty. Začalo totiž pršet a nám nezbylo než se kamuflovat našimi ponči. Kdo zná moje čupr červené pončo s prosklenou žlutou kapucou a zcela nepochopitelným hranatým střihem, tuší, že jsem rozhodně nepůsobila nenápadným dojmem. Tom v zeleném ponču horském služby dost výrazně připomínal Shreka…. :) Takže čupr dvojka!! Chaloupku jsme našli opuštěnou (zřejmě se tady strážce chaty objevuje jen občas – ne jako na jiných chatách, kde strážce tráví na chatě celé týdny v kuse). Zabrali jsme si postele, navařili oběd, Tom zatopil v kamnech mokrým dřívím (byl to boj, ale vyhrál), takže když dorazily další tůristky, bylo v chajdaloupce už krásně teploučko. Nocovalo nás na chatě celkem 6. Melanie ze Švajcu s Birgit z Německa, Sandrin z Belgie, my dva a jeliman z Německa. Tenhle Helmut si asi myslel, že nás omráčí tím, jaký je turista, že on jde 10ti denní trek a po třech dnech, kdy my končíme, se teprve zahřívá. Když prohlásil: „Jej, tak to jen já jsem takový idiot (co jde 10dní),“ nikdo jsme mu to nevyvracel. Pak tenhle zkušený tremp odešel zkoumat návod ke svému benzínovému vařiči na verandu, abychom nepoznali, že ho neumí sestavit, a následně málem podpálil chatu asi 30ti cm plamenem, když konečně začal vařit večeři. Holky na rozdíl od něj byly fajn. Melanie ze Švýcarska si na svůj 5ti měsíční pobyt vydělala brigádou po maturitě, Birgit byla outdoorová dívka z Německa, co dokončila stůdium a Sandrin z Belgie celý trek trpěla pod váhou svého batohu – měla s sebou totiž všechno a v množství tak na 3 týdny (nechyběla pixla nutely, burákového másla, sklenička medu, pixla koření, konzervy kuřecího….) Zřejmě takto cestovala prvně, takže příště asi bude chytřejší :)

Druhý den nás nečekaně překvapilo sluníčko a krom pár mžení, když jsme šli lesem, svítilo celý den. K další chatě nás čekalo 13km za 6 hodin. My jsme to včetně půlhodinové pauzy na oběd zvládli za 4!! Takže než došly holky do chaty, zvládli jsme si ještě malinko schrupnout. Za celý den jsme nepotkali živého člověka a nevystrčili nos z pralesa. Ale cestička vedla tu nahoru, tu dolu, po schodech, po lávce, bahnem… (ale to jen tak maličko, skutečně žádný drámo..to teprvá mělo přijít). Večer jsme na chatě po hře v kostky opakovali „obřad Tim Tams“, do kterého jsme byli minulý den zasvěceni… Tady se totiž prodávají děsně sladký sušenky Tim Tams a jen málokdo z turistů tuší, jak se tyhle kalorický bomby správně konzumují. Obdélníkové sušence obalené v čokoládě se ukousne jeden rožek, pak diagonálně druhý rožek, sušenka se jedním ukouslým rožkem namočí do horkého nápoje (čaj, kafe, čokenda) a druhým ukouslým rožkem nasaje tak, aby se první kapička dotkla jazyka a pak hnedle s celou sůšou do pusy. Tam se slastně roztaje!!!!

Když jsme kolem 11té usoudili, že je čas jít na kutě a naše sezení rozpustili, nasadila jsem čelovku, Tom svou policejní batérku, nažhavili fotoaparáty a vyrazili ven do tmy na lov!!!!Na Stewartovi se totiž dost hojně vyskytují kiwíci, takže aby byl náš výlet dostatečně vzpomínekhodný, rozhodli jsme se, že toho ptáka jednoho chlupatého musíme vidět. Našlapovali jsme si po špičkách (pokud teda Tom nepřehlédl schůdek a nespáchal v tiché noční přírodě přeukrutný kravál) a nastražovávali ušiska, jestli náhodou nic neuslyšíme. A slyšeli jsme!!!! A byl to posumm!!! :( Sice náš první živej a nepřejetej, ale po tom jsme ani tak netoužili…. Za chvíli další šramot vlevo od cestičky. Rambajs, jako by tam normálně rachotil a dupal nějakej lid… Tvůrce šramotu jsme ovšem vyděsili a dal se na útěk. A dal se na útěk přes cestičku, kde jsme byli my!!!!!! A ano!!!!!! Byl to on!!!! Teď už můžeme s klidem věřit tomu, že kiwi není fáma a pohádka pro turisty, ale skutečný živý živočich!!!!!! A my jsme ho viděli!!! Taky jsme ho chvilku pronásledovali a bleskli na něj bleskem, co se prý dělat nemá (dle pravidel uctivého chování v případě setkání se s kiwi), ale my si prostě nemohli pomoct! :) V naději, že uvidíme ještě jednoho, napínali jsme uši, svítili do křovisek, ale jediné, co jsme potkali, byl zas possum. A possum na nás zle zavrčel!!!! Tak mu Tom v podobném duchu odpověděl (zřejmě hovoří řečí jeho kmene) a kvapně jsme odešli směrem chata. Malý possum by nám asi nic neudělal, ale kdo ví, jak se chová taková přísada do superteplých vlněných ponožek, když se cítí ohroženě, nebo se vztekne…

Třetí den jsme měli na programu dalších 12km a návrat do „civilizace“. Předepsaných 5hodin cesty jsme zas absolvovali poněkud rychleji, ale již jsme chápali, proč tolik času na tak nemnoho kilometrů ani ne moc do kopce. Bahnité sekce téměř nepřetržitě na sebe navazující byly skutečně velice zajímavým zpestřením cesty!! :) Kolikrát jsme s vděkem kvitovali nápad vzít si hůlky. Díky nim jsme kolikrát zůstali od bahna neposkvrnění. Cestou jsme potkali i pány děláky, co pilně pracovali na zlepšení stezky. Rozhrnovali sudy štěrku, co jim nepřetržitě vozil vrtulník. Ještě jsem taky zapomněla napsat, že nám v půlce cesty začalo docela solidně pršet. Ale to už nám až tak neva. Vidina kávičky, dortíčku a fish a chipsu nás hnala vesele kupředu. Zakoupili jsme dva smažené kapry v těstíčku s velikou hromadou osmažených brambor (tomu už se ani hranolka říkat nedá) a přesunuli se dál do kavárničky. Na trajekt jsme si museli 3hodiny počkat, protože jsme měli zabookovanou až poslední plavbu v 6. Tom sledoval přijíždějící lodě a loďky a všechno bedlivě pozoroval a nezapomínal mě na to upozorňovat, abych třeba náhodou něco neprošvihla a nedejbóže nezaspala… :) O to já jsem se ukrutně snažila a nebylo by to s pomocí houpacího přístavního domu vůbec těžký, kdyby se Tom taky tak snaživě nesnažil mě budit!!

Trochu jsme čekali, že v 6 večer bude moře trošku divočejší, než v 8 ráno, když jsme připlouvali, a budou tak trošku větší vlnky (někteří z nás v to přímo doufali…), ale nebylo. Poklidně jsme si to štrádovali mořem zpátky k jižnímu ostrovu. Pak náhle pan kapitán zahalekal do mikrofonu, všichni tůristi až na stolek spících asiatek se zvedli a oknem jsme sledovali letícího královského albatrosa!!!

Takže tím se nám splnil další z našich „musímvidět“ plánů a výlet jsme mohli ohodnotit jako vydařený!!!

Podle staré maorské legendy jistý božský maor, když byl jednou na kanoi na rybách, vytáhl na svém rybářském prutu celý Severní ostrov. Jižní ostrov byl jeho kanoí a Stewartův ostrov byl jeho kotvou. To jen tak malé informační obohacení. V praxi to teď vypadá asi tak, že na konci jižního ostrova je sochařské dílo vypodobňující obří řetěz nořící se do moře a na Stewartově ostrově je to samé – symbol propojenosti obou ostrovů.

Tom komentuje: to, že se Terezka ze spánku v noci v Egonkovi sápe po okně a hledá východ, vypráví mi historky, nutí mě vycouvat na kajaku z jeskyně a plno jiných bezva věcí mi až tak nevadí, protože to je skoro každý den a já si na to zvykl. Ale vrcholem byla první noc na našem treku v chatce, kdy v noci křičela, ať ji někdo nechá být a když jsem se jí snažil uklidnit, tak se lekla a praštila se do oka, což ji probudilo a osočila mě z toho, že jsem jí schválně praštil loktem do oka já!!!