Jednou v roce se stane, že máme doma na týden psa. Hodného, starého a hluchého psa (teda psu) jménem Jessie...
Loni nám po jedné noci vysvětlila, že náš názor, že ona bude spát v chodbě ve svém pelíšku, je dost naivní a mylný. Noci další již spokojeně chrněla střídavě na mém polštáři, nebo pod Tomovou peřinou. Po letošním týdnu, kdy hluchý pes je jasný důvod pro nezřízené rebelství našeho dítěte, které neposlouchá, a radost, jakou má z toho, že ten pes taky neposlouchá, ho uvede do nezkrotitelného rauše, jsme byli zralí na zotavovnu. Ne, letos s námi v posteli nespala, neb v novém domě máme i dveře, které se dají zavřít... Ale pro záchranu nových dveří, na které ten maličký pudlík během noci lehounce škrábal, se pro změnu nevyspal Tom, který kolikrát za noc vstával, aby šeptem láteřil na hluchého psa a snažil se ho odkázat na svůj pelíšek. Postavil mu do cesty k ložnici dokonce zátarasy z kartonových krabic a židle, které, jak asi hádáte správně, tento pes na pérkách celkem snadno překonal. Když kvílí a kňourá v noci Matěj, který s námi (nebo teda spíš my s ním) spí v jednom pokoji, s Tomem to ani nehne. Když jde ale o nové dveře.... :)
Abych si ty zážitky ještě více zpříjemnila, vyvezla jsem hluchého městského psa, co k nám přijel se sadou oblečků do nepohody (pletený rolák, pláštěnka do deště a prošívaná vestička), a permanentně neposlušné dítě na výlet. Záhy jsem pochopila, proč byl Tom po 25minutové jízdě autem ve společnosti tohoto psa po zbytek večera nervově rozhozen... Ona se asi v autě bojí! V autě osobním jí v cestě k řidiči brání aspoň trochu středový panel. V našem autě rodinném busíkovitém ne. Proto pobíhala nervózně z druhé řady dopředu (podotýkám na obojku), skákala mi na nohu, já ji pravou rukou shazovala dolů, ona kňučela, poskakovala, vzadu se tomu Matěj neustále šíleně smál. Když se náhodou nesmál, ptal se mě neustále asi tak 100krát na něco, co bylo samozřejmě neskutečně důležité a začínalo slůvkem PROČ!!!
Nervově vycukaná jsem zaparkovala náš vůz až přímo pod vrcholem kopcem Zebín u kostela. Vedle nás se pásl kůň, Matěj ho nadšeně zdravil, pes v roláku nervózně poštěkával. Výstup jsme zahájili od západu. Stoupání je vskutku strmé!! V deštivém období cepíny a mačky s sebou! Na dlouhém nekonečném špagátku věčně do roští zamotaný městský pes v roláku (nicméně vpředu!), na ruce podkluzující dítě. Chvílemi jsem musela konstatovat, že teď už vím, co to jsou plné ruce práce. Nicméně vrchol jsme s velkou slávou dobyli. Viděli jsme úúúúplně všude a děsně dalekoooooo, jak nadšeně Matěj konstatoval. Pro výraznější větrnost, stáří psy v roláku a její nedávnou chorobu uší jsme se moc dlouho nezdrželi, neb nebyla ve své garderobě vybavena kulichem. Sestoupili jsme východní cestou. Sestup nebyl tak prudký jako výstup, avšak to Matějovi nebránilo vyválet se několikrát komplet v blátě. Tajně jsem jen doufala, že to bylo zrovna čisté bláto a ne všudypřítomný kravinec nebo koninec či hovínko psí.
Celý "výlet" měřil asi tak 800m, ale kolik dojmů to ve mně zanechalo a jaký dlouhý slohový útvar z toho vznikl, panečku!!
Ševci tam zvedli vojnu pro červenou sukni a já utahala psa natolik, že jsme se pak i báli, jestli na něj v tom pokročilém věku nebylo těch dojmů až moc :)
PRAKTICKÉ OKÉNKO:
Mapu velevýletu najdete zde: mapa Zebín
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!