S rostoucíma nohama našeho Matěje se nám intervaly jízdy autem v kuse výrazně zkracují. Uplyne hodina a půl a zezadu, kde je do té doby klid, se najednou ozve hlasité, až hysterické: "Veeeeeeeeeeeeen!!" Co dělat, vrtět se nemůže, dřevěné nožky je třeba častěji nechat prokrvit.
Proto jsme si i na přesun ze Švýcarska do jižní části Schwarzwaldu naplánovali i jednu trochu zábavnější zastávku, než je běhání po dálničním odpočívadle.
Před Bernem se nachází kopec Gurten. Někdo ho připodobňuje k pražskému Petřínu, nicméně co do poštu aktivit, kam se Petřín hrabe. Zaparkovali jsme v garážích pod kopcem a zakoupili jednu cestu lanovkou nahoru na horu. Matěj natěšen, že by tam měly být autíčka a vláčky, s námi chtě nechtě ale nejdřív přetrpěl výstup na rozhlednu, kde na jedné straně Bern, na druhé zasněžené Alpy, než se konečně dočkal.
A pak začaly chvilky jeho nepopsatelného štěstí... Nejdřív jsme Matěje posadili do vagonku malého elektrického vláčku, který jezdil mezi dětskými hřišti. Franky jsme neměli, tak jsme zaplatili eury v kurzu 1:1 a abychom pošetřili na jízdy na autíčkách (nutno tedy podotknout, že jízda vláčkem stále pouhé 2franky-eura), vyslali jsme ho samotného. Ta výjimečnost celé situace přiměla naše jinak neposlušné dítě k tomu,že ač nadšen a s očima na vrch hlavy, seděl celou dobu poslušně uvnitř, držel se, kde měl, a ani se nehnul! Honzíkova cesta hadr... :) My pobíhali kolem a na každém přejezdu mu snaživě mávali, ale myslím, že mu v tu chvíli nějací rodičové byli zcela fuk.
Ale co byl vlak proti elektroautíčkům! Za jeden frank, co se do autíčka vhodil, zmáčklo dítko plynový pedál, čaplo volant a jelo! Nešťastně šťastnou náhodou jsme Matěje posadili nejprve do autíčka, co nefungovalo... Franky propadávaly dolů a nedělo se nic. Avšak těch propadlých franků si nikdo nevšiml, tak jsme měli tři jízdy k dobru!
Dalším lákadlem je obrovská kuličkodráha, kde se musí vrtět a točit všemožnými klikami a pákami, tahadly a zdvihadly, aby kuličky mohly pokračovat ve své cestě. Matěj se statečně vrhnul i do vzdušného tunelu na dětském hřišti a oba s Tomem nás donutil, abychom s ním nekolikrát sjeli skluzavkou. Svištělo to tak, že jsme si v prvotní snaze trochu přibrzdit oba s Tomem spálili lokty.
Popiknikovali jsme oběd na louce a pak šli prozkoumat, jaký to je, když by nám někdo postavil takový ty schody do nebe. Sestup dolů byl ošperkován vzteklým řevem našeho chlapečka, to aby ta idylky nebyla tak stoprocentní, a polety bikerů na trailu, který vedl vedle nás.
Pak už zase přišlo auto a zastávky na pumpách, až jsme konečně dorazili do Schwarzwaldu a zaparkovali na tom nejlepším spacím místě celého našeho dovolenkování. Uznejte, není to paráda??? Nikde (skoro až na souseda) nikdo, klídek, výhledy, hory...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!