JAK JSME JELI NA SLUŽEBKU ... BASTEI

Když musí jet Tom na služebku, nebývá to většinou špatné. Teda, když nás vezme s sebou!! Už jsme takhle byli s Matějem na Točníku, teď byla ve hře cesta do Wolfsburgu. Toho se nechytit, to by byl hřích!

Pěkně jsem si to všechno naplánovala!! 

A mrkejte, jak pěkně mi to pokazil jeden malej plastovej trabant! :)

Nasáčkovali jsme se ráno Tomovi do auta a nechali se vysadit před Drážďany v Pirně u nádraží. Vláčkem podél Labe jsme se dopravili do Kurort Rathen. Už z vlaku jsme pozorovali ty obří skály: "Vidíš, ty obrovský skály, maminko??" Takže výletní nálada, jak má být!

Dlouhá fronta na přívoz Matěje nijak nerozhodila, nicméně na druhém břehu už čekala zkáza tohoto od počátku tak idylicky naplánovaného výletu! Zkáza se jmenovala "suvenýr šop" s vystavenými autíčky za výlohou! "Já chciiiiiiiiiii!" Tak jsme se domluvili, že se tam zastavíme, až půjdeme zpátky z výletu. O pár set metrů jsme se před stoupáním vzhůru k Bastei usadili na lavičku posvačit. Bohužel po svačině Matěj zřejmě seznal, že výlet je hotov, že je čas vrátit se zpět k autíčkům a v pozici vleže na dlážděném chodníčku, případně visíce mi na ruce a odmítajíce si stoupnout (samozřejmě hlasitě vřeštíce) odmítal cokoliv jiného akceptovat! A jak pěkně se to tam v těch malých uličkách rozléhalo... Původně jsem si naivně myslela, jak pěkně vyběhne schody na Bastei, pak půjde do krosny, tam si zrchrupne, já to mezitím seběhnu okruhem dolů... Takže jsem sundala krosnu ze zad, řvoucí dítě do ní nastoupila a schod za schodem jsem si ty schody pěkně s nákladem vyfuněla.

Omrkli jsme spolu (stále v baťohu) i hrad Neurathen. Na konci mostu Bastei jsem usoudila, že už je obecná nálada zase výletu nakloněná, vyndala jsem Matěje ven, nacpala ho ovocem a radostně jsme vyšli o kus dál. Dokud měl na své straně zábradlí, bylo vše v pořádku. Jakmile jsme museli jít na druhé straně od zábradlí a Matěj měl u sebe jen skálu, situace z městečka se opakovala. Jen tady bylo toho národa (resp. národů), co na nás koukal, ne nepatrně, ale výrazně víc. Jeden pán z Polska se mi nabízel, že ho odnese na zádech (to když Matěj vláčen do schodů vřískal jak na lesy). Poděkovala jsem a podotkla, že mám krosnu... Pán si poklepal na srdce, že jako ty schody, to je přece hrozná dřina pro chudáčka nebohého. Pak se znovu nabídl (důrazněji), že ho vezme, já znovu s díky odmítla, že mám krosnu a že mladý uřvaný pán jde sotva 30m. Tentokrát si polský pán poklepal na čelo a zatvářil se na mě stylem, že jsem ta nejstrašnější nejvíc krkavčí matka na celým světě! Ano, v tuto chvíli jsem opravdu netoužila po ničem víc, než po názoru pána z Polska...

Asi tak dva metry už jsem svůj boj morálně nevydržela a nastoupila Matěje znovu do krosny. (jak jsem ještě asi třikrát sundavala a nandavala krosnu, protože jednou byl třmen na nohy moc volný, pak zas utažený, asi radši detailněji popisovat nebudu). V lesním klidu již bez lidí okolo jsme na kládě poobědvali (Matěj - já jsem mu snědla asi tak 3 masové kuličky, co měl v termosce, víc nic - celkem podstatá poznámka pro další děj příběhu) a ano, když nebylo kolem publikum, z Matýska bylo rázem zase roztomilé dítě ochotné ťapat samo bez remcání, kňourání, řevu - s úsměvem na rtech! Čekal nás hoooodně dlouhý sestup po schodech. Když na prvních deseti schodech Matěj vždy čekal, až mu vahou přepadnou chodidla a spadne tak na spodní schod, začala jsem znovu pochybovat o své nervové stabilitě... Naštěstí změnil styl a jal se brát schody dolů po dvou a půl. V tuto chvíli jsem sice něco výchovně mrmlala, že takhle ne, ale jinak jsem ho držela za ruku, brzdila ho a byla ráda, že nám to docela odsejpá! Protijdoucí turisty zdravil po německu "Haloooooo!", pak po mě začal opakovat "Danke šón!!" a okolní turisti se mohli z tý roztomilosti pocukrblíkovat.

Paráda, ale kdy to dítě bude spát?? Pod schodama jsem tedy naložila opět krosnu, přestala s ním konverzovat... a když už jsem si myslela, že by mohl zabrat, protijdoucí výletníci, co tlačili hipstersky vypadající bicykly (vyloženě do přírody vhodné), na Matěje zacinkali zvonkem!!!! Takže díky! "Maminko, obrovská rybááááááááá!" "Už budem v tý hračkovárně?!?!"

Ano, poctili jsme suvenýr šop návštěvou! Utrousila jsem 4 eura za ani ne 4cm Trabant a šla se nechat převést na druhý břeh, abych se mohla opít! :)

Hahaha, říká si, kdo mě zná...... Ale já se tam na tom sluníčku po celým dlouhým dni bez vody a jídla tím jedním echtovním točeným Radlerem fakt zmazala!! Po vyexování půlky půlitru jsem celá zvláčněla a jediný štěstí, že měl Matěj trabanta, protože kdybych třeba usnula, asi by si tam s ním chvíli vydržel hrát bez mé asistence a možná by mi ani v tom Labi neuplaval :)

 

Stále ještě v trochu ztuhlém módu jsme prošli místní Eisenbahnwelten - tedy miniaturní svět mašinek, kde Matěj jen dvakrát naběhl do expozice a přeparkoval jim autíčko. Jinak se statečně držel na chodníčku a koukal nadšeně, kde co jezdí! 

Aby to bylo závěrem ještě zajímavý, poté, co mi volal Tom, aby se domluvil, kde nás má nabrat, a nedovolal se, se mi vypnul zcela vybitý mobil. Pán z kasy nabíječku neměl, ale půjčil mi ajfouna svého a my byli zachráněni!!

Doufám, že Tom zas brzo bude muset někam do světa!! Zase bych si naplánovala nějaký super idylický výlet!!


********************************************************************

PRAKTICKÉ OKÉNKO

KDE A KAM - Z německého Kurort Rathen pěšky pěkně po schodech cca 1,5km na Bastei, tam malý okruh po hradě Neurathen - krásné výhledy na Bastei, dále kolem hotelu Bastei po Dichter - Musiker - Maler Weg dolů mezi skálami po schodech přes Schwedenlöcher k Amselsee (možnost půjčit lodičku či šlapadlo - připomínalo mi to scény, jak když Jiřík vezl Zlatovlásku-romantika jak blázen) zpět k přívozu. Celý okruh max 5km.

EISENBAHNWELTEN - mašinkový svět na levém břehu Labe (kousek od nádraží). Vstup 8€ dospělá,1,5€ děti do 5ti let, 5€ děti do 16ti.

Součástí je i kavárna!!!! ;)

Více info na webu www.sdetmivbaglu.cz, kde jsem čerpala info i já