28.10.2010
Tak už máme to IRD numer, jak jsem psala. Teď už nás můžou klidně všude zaměstnat… asi jako spoustu dalších Čechů, co jsme včera potkali při výpravě do Hastings za panem farmářem. Hned na ulici u „íčka“ Tom zahlídl 3 Čechy, co s námi letěli letadlem, čtvrtý za chvíli jel proti nám stejným Egonem, jako máme my, jen ve stříbrném provedení. Na infu jsme se optali, kde najdeme farmářovu ulici, kterou na mě vychrlil do telefonu a v naší mapě nebyla, a za námi se ozvalo, že teda asi jedou na výlet… Další Češi (3)! Venku měli zřejmě své tři protějšky. Zpátky v Napieru jsme si tak seděli v kavárně na netu a u stolku vedle páreček.. jasně.. Češi. A prý je jich tam víc, že jich je dohromady 7 a práci nemají! Tak aspoň to nás uklidnilo.
Páreček nám popsal místo svého pobytu, které jsme už měli taky vyhlídnutý, tak jsme tam k večeru zajeli. Na parkovišti přímo u moře za megaobří cedulí s nápisem „Overnight camping prohibited“ stály 4 dodávky. Takže typiše Čechiše… Takže jsme se zas otočili a odfrčeli k „nám“ do parku! Asi nemusíme být na každým zákazu taky.
My a práce
Nadšeni, že máme to číslo, jsme hnedle volali Glenovi, což je zprostředkovatel (kontraktor) práce, že máme na něj číslo od Verči z Čech a jestli třeba nemá nějakou práci. Řekl, ať dojedeme za ním do Hastings. Tak jsme vyrazili. Z Napieru, kde jsme se usídlili v Anderson parku u záchodků, je to asi 15km, takže chvilenka. Glen nám dal na vyplnění formulář žádosti o práci, nabízel nám podnájem u jednoho chlapíka s domem na pláži, co tam věčně není, řekl, že se nám ozve, že nějakou práci má, ale musí to probrat s manažerama, a ti jsou momentálně v terénu, takže nad tím bude bádat mezi 6tou a 7mou. Pak ještě za námi vyběhl ven, ať jedem někam, co jsme nějak nepochytili ani jeden kam, ale odkejvali mu to, že zaručeně tušíme, kterým směrem nás posílá! Že tam by byl sraz další den, když nám zavolá. No, ale nezavolal… Tak si tak doufáme, že se ještě ozve, protože se tak nějak tvářil, jako že dobrý, že jen co by byla nějaká práce, tak bychom mohli. A Verča s ním byla spokojená… Jinde jsme to zatím nezkoušeli, ale jestli se neozve, už začnem usilovně hledat! Ne že by nám docházel financ, ale už se nějak začínáme nudit!!
Už jsme zase čisťounký a voňavý!!
Pořídili jsme si taky mimojiné solární spršku, která se nám povaluje na palubní desce a voda se v ní krásně ohřívá, ale v posledních dnech, kdy už byla důkladná koupel teplou vodou docela potřeba, bylo docela brrrrrr zima, takže jsme velkou hygienu odkládali a odkládali. Dneska padlo rozhodnutí. Buď za dolar do sprchy u veřejných záchodků u íčka, kde může být občas studená, nebo do bazénu… okoupat a vymydlit! Bazén stál 4 dolary, takže to vyhrál. O jednu plaveckou dráhu jsme se dělili ještě s jedním tělnatým Maorem a chlapcem, co měl zřejmě netypický tvar obličeje, protože mu padaly asi troje plavecký brýle, co v průběhu měnil. Na zbytku probíhaly kurzy plavání pro školy.
Došli jsme k dalšímu poznatku, jak rozeznat Evropana na NZ.
1) na křižovatce při odbočování místo blinkrů pouští stěrače
2) v plaveckém bazénu jako jediný plave prsa, když i malí neplavci trénují kraula o 107
(na plaveckou výchovu dětí je zde kladen zřejmě veliký důraz, soudě dle plakátu, který visel nad vodou – „Umí vaše dítě dost dobře plavat?? …. Přežilo by???“ )
Odhalit, proč jsou všichni místní dosti obézní, taky nebylo moc těžký. Stejně jako na ostrovech u královny Běty tady všechno balí do megarodinných a výhodných balení. A taky tady je všechno trochu neochuzený. Mléko je skutečně mléčný, sýr je tučný… Ale to je odbočka. (mléko chutná jako od tety Milušky z Františkova, kde je přímo od kravičky a ne jak z krabice z Penny)
Dostali jsme chuť na zmrzku. Abychom zhodnotili námi vložený kapitál co nejvýhodněji, prostě jsme si nemohli koupit jeden nanuk za 3dolary, nebo litrovou vaničku za 8, když tu mají dvoulitrovku za necelé 3 doláče.. No uznejte… Sice nám bylo hned jasný, že i přes náš značný apetit ty dva litry nedáme a že se asi nestane zázrak, aby nám najednou v Egonkovi vyrostl mrazák, ale koupit jsme ji museli, protože to prostě bylo výhodný!
Dali jsme si Hokey Pokey zmrzku, což je místní specialitka!! Smetanová zmrzka s karamelovýma kuličkami!
Jestli vás zajímá, jestli jsme ji skutečně snědli….. tak nesnědli!! Ráno jsme si zobli přeslazenýho krému a zbytek nechali nakopávačům.
Další specialitkou tady je ovoce Feijoa, něco mezi okurkou a kiwi (dle obrázku soudě), o kterým žádný průvodce vůbec nepíše, což nás dost mate. Ale Hamish nám o tom vyprávěl, jak to je typiše zélandiše, že v době sklizně si to všichni vzájemně snaží vnutit, že se jim toho na zahrádce urodilo hodně.
Vynacházíme se v městečku Napier, o němž průvodec píše jako o ikoně Art Deco stylu. Je to tady všechno jako z filmů pro pamětníky, jen barevný!! Všechny budovy totiž byly postavený po velikánským zemětřesení v roce 1931 znovu a zrovna frčelo Art Deco. Dokonce tu jezdí něco jako Oldřich Nový nebo Ondřej Havelka ve starodávným automobilu, psích dečkách, slamáčku a elegantním oblečku.
Právě teď jsme na pláži… A chováme se tady jako domorodci – auto zaparkovaný čumákem k moooři a my ani na krok ven!! Venku dost fičí – přímo od oceánu – jižního Pacifického, jak zdůrazňuje Tom – takže by nám to kazilo náš piknik s lahví vína a fijeovýho džusu (pro mě).
Víno je tu převážně bílé. Již jsem otevřel druhou láhev (ne dnes ), sic jen ze supermarketu za pár dolárků, ale víno je moc dobrý. Tak nějak nemá chybu jako zatím zbytek všech potravin co jsme tu ochutnali (dnes nás ještě čeká čokoláda s příchutí kiwi – prý také novozélandská specialita). Když už jsem u kiwi, tak jsme nezaháleli a stylově si zakoupili kiwi – sprchový gel.
