čtvrtek 20. září 2018

NA SNĚŽKU S TELECHASOU – ZÁBAVA DO NOCI ZARUČENA


Vyšlápnout si každý rok aspoň jednou na Sněžku to je prostě telechasnická tradice!
Jak se nám Telechasa  množí (děti), nebo stěhuje různě po světě, případně množí a stěhuje různě po světě, mění se i  počty statečných účastníků.  Až doposavad převažovali účastníci bezdětní nad účastníky „sdětnými“. Letos tu však máme průlom! 4 děti, 5-6 rodičů (záleží na fázi výletu) a jeden velký pes!



Akci jsme zahájili srazem před půl desátou ve Špindlu, abychom stihli bus na Špindlerovku v 9:30. Na něčem podobném se domluvila obrovitá hromada lidí, čítající tolik členů,  co se dokáže vtěsnat do tří autobusů. Když odjel nacpaný první bus, nechali jsme vydělat panu taxikáři, co nás za stejný peníz, jako stojí bus, hodil nahoru taxíkem. Autobus jsme ještě i předjeli.
Dítka jsme nechali šlapat hnedle zčerstva ze Špindlerovky. Statečně vyšplhali po kamenech 1,5km, aby následně vytuhli v krosnách, případně na ramenou.














Navzdory relativně časnému startu jsme dorazili k Slezskému domu kolem druhé hodiny odpolední. Tam jsme posvačili, několikrát popolemizovali, má-li vůbec cenu se na tu Sněžku škrábat v souvislém hadu Poláků... Asi tak mockrát jsme povzdychnuli, že takhle moc lidí jsme tam v životě neviděli, až jsme si nakonec pobalili saky paky, všechny děti a jali se stoupat vzhůru.  Chtěli jsme totiž na jídlo na Luční. Kdybychom to zbaběle otočili pod Sněžkou, dojdeme na Luční a tam budeme čekat celé mládí, než se uvolní někde stůl. Když se vydáme nahoru s dětičkami šlapajícími po svých, v době, kdy se konečně potom na tu Luční dostaneme, už tam nikdo nebude! Nicméně jsme pro výstup zvolili menší zlo a vyrazili polskou cestou. Přece jen tam byl provoz poněkud plynulejší a mezi lidmi se daly zahlédnout místy i mezery! Po 6 hodinách na výletě jsme dobyli vrchol naší hory nejvyšší!! Nutno podotknout, že všechny chodící  a mluvící děti, tedy Niki, Anežka a Matěj Sněžku od Slezského domu pokořily po svých!! Za odměnu jim nechal Krakonoš poklad v ponožce na vrcholku!








Skutečně jsme situaci zhodnotili správně a po půl čtvrté odpoledne jsme si již mohli dovolit sestoupit českou cestou! A na Luční jsme si opravdu mohli hned sednout ke stolu. Ten nám teda už držela Zůza, která si původně myslela, jak nám po práci půjde naproti třeba jen k boudě u Bílého Labe…. Prošla se krapítek víc!







Slunce padající k obzoru zabarvilo prérijní planinu Luční louky do oranžova, nikde ani noha (ještě aby v půl sedmé večer!), konečně ty hory vypadaly, jak měly, a srdéčka horských milovníků zaplesala.















My jsme údolím Bílého Labe sklesali k boudě akorát za posledního paprsku  světla, abychom ještě rozeznali kameny a kamenné schody pod nohama. Pak už padla tma a tou jsme si to vyšlapovali naštěstí již po asfaltu zpět ku Špindlu. „Pozor kanál! Pozor díra!!“ „Jauuuu, díra!“ „Tatínku, uklidni se!!!“ „Já jsem si asi vyvrknul kotník“ „Tak já ti ho ošetřím, tatínku….“
Bylo 9 hodin večer, když jsme se vrátili k autům zaparkovaným na Medvědíně.

A byly to ještě dva až tři dny, kdy nás všechno bólelo!!

Inu, mýlí se ten, kdo se domnívá, že s dětmi končí dobrodružství a adrenalín! :)

4 komentáře:

  1. Krásný výlet, ale ty lidi ... ....... masakr.

    OdpovědětSmazat
  2. Krásný článek, úplně jako bych tam byla :-D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Muzes priste s nami!! Zejmena kdyz jedou i Lunackovi,je o zazitky postarano!!! 😂

      Smazat

Za komentář moc díky!!