"Jen počkejte, až já jednou dokojím, seberu se a půjdu! Půjdu pryč, do divočiny! A nebudu s nikým mluvit! A na měsíc, nebo na dva!! A přejdu skotskou vysočinu!!"
...vyhrožovala jsem v míře frustrovaného zoufalství matky na mateřské nejvyšší a snila o tom zenovém obláčku, kdy jdete, jdete, kolem jen ticho, hory, skály a ticho, ticho, ticho...
Mé přání bylo skoro vyslyšeno. Jen tedy nějaká ta prozřetelnost, nebo kdo ta přání plní, asi ví, že já jsem ve skrytu duše holka skromná (sakra), tudíž jsem dostala své přání v trochu lowcostové formě. Místo vysočiny skotské musela mi stačit Vysočina česká. Místo měsíce/dvou tu máš dny tři!