úterý 26. dubna 2022

JAK JSEM VYRAZILA HLEDAT ZENOVÝ KLID...

"Jen počkejte, až já jednou dokojím, seberu se a půjdu! Půjdu pryč, do divočiny! A nebudu s nikým mluvit! A na měsíc, nebo na dva!! A přejdu skotskou vysočinu!!"

...vyhrožovala jsem v míře frustrovaného zoufalství matky na mateřské nejvyšší a snila o tom zenovém obláčku, kdy jdete, jdete, kolem jen ticho, hory, skály a ticho, ticho, ticho...



Mé přání bylo skoro vyslyšeno. Jen tedy nějaká ta prozřetelnost, nebo kdo ta přání plní, asi ví, že já jsem ve skrytu duše holka skromná (sakra), tudíž jsem dostala své přání v trochu lowcostové formě. Místo vysočiny skotské musela mi stačit Vysočina česká. Místo měsíce/dvou tu máš dny tři!

Mohla jsem se pěkně válet doma SAMA na gauči, ve vaně, v posteli, ale já jsem řekla ne!

Já jsem dobrovolně nastoupila ve čtvrtek s našimi hochy do auta a v době svého vytouženého (a zaslouženého) osobního volna s nimi strávila extra tři hodiny jízdy na Vysočinu, abych o půl čtvrté odpoledne s batohem na zádech vyrazila vstříc zážitkům a cca 80km, které jsem musela do sobotního poledne zvládnout. Rodinná oslava třicetin konající se právě také na Vysočině totiž předurčila celou mou zenovou procházku. Kluci zakempili v Lhotce u Telče a já se vydala na sever ku Přibyslavi.

DEN PRVNÍ SMRSKNUTÝ DO PODVEČERNÍHO SPURTU NA 20KM

Předpověď počasí byla poněkud divočejší, milimetr sem, milimetry tam, hromy, blesky... Nějak to dopadne, říkala jsem si optimisticky a vyrazila směle za dobrodružstvím. Ani ne po 4km už jsem seděla v chýšce na seno a kolem třískaly blesky a hromy hlava nehlava a voda tekla z nebe proudem. Čas plynul, já seděla na krosně a odpočítávala zbylé hodiny denního světla a kilometry, které by bylo velmi radno ten den ujít, abych to do soboty všechno stihla. Za necelou hodinku bylo po mordoru a já vyrazila zvesela dál! Lesy, hrady, rybníčky, čvachtavé louky, nikde ani noha. Já šlapu, hůlky kmitají, kochám se, jásám. 



Pak nebe velmi potemnělo, vichr se zvednul a být právě na stránkách Harryho Pottera, chyběly už jen Mozkomorové... Víc než jich bála jsem se ovšem bouřky a hnala se mokrou trávou rychle dál. Bouřka nepřišla, ale moje botky se nacucaly vodou a ovlhlé zůstaly až do konce celého putování. Za městečkem Třešť jsem váhala, který z předem vytipovaných přístřešků zvolit k přenocování. Ten, co vypadá jako chaloupka, nebo ten jen se stříškou, co je ale o 2km blíž příštímu dni? Každý ušetřený kilometřík dobrý kilometřík. I ustlala jsem si spacáček na stole v přístřešku pod stříškou, schoulela se do klubíčka, abych se na ten stůl vešla, zavřela očka a ... zase je rychle otevřela, protože zahřmělo a přede mnou na obzoru se za lesem objevily blesky! V cukuletu měla jsem všechno zase v krosně a s čelovkou na hlavě hnala se tmou pěkně dva kilometry zase zpět do domečku se čtyřmi stěnami. Ze strachu z divočáků (ten tu ještě dneska zmíněn pro samou bouřku nebyl), mlátila jsem při tom spurtu tmou hůlkama do asfaltu, kličkovala mezi žábami s vykulenýma očima a v duchu doufala, že v domečku nebude nikdo (strach z nějakého toho úchyla je samozřejmě taky nasnadě, že). Přihnala jsem se do přístřešku, kde nikdo naštěstí nebyl, rozložila spaní na stole a za mocného větru v okolních korunách stromů se snažila usnout! Bylo celkem čerstvě po tornádu na Moravě, takže, abych nevyšla ze cviku, obavy z divočáků nahradila obava z živelných katastrof. :P



DEN DRUHÝ - JÁ MARATONEC!

Předpověď, kterou jsem během noci kontrolovala při skoro každém překulení z jednoho boku na druhý, na další den hlásala bezdešťivo ca do 10 hodin dopoledne. Budík jsem si nastavila aktivně na půl šestou, ale jelikož takové strachování o vlastní život jednoho v noci celkem vyčerpá, vstávat na budík se mi vůbec nechtělo. Tuším, že tak před půl sedmou jsem ale vyrazit mohla a krásným slunečným ránem jsem si to štrádovala směrem Jihlava.


Když se mi do cesty postavil obchodní dům, usoudila jsem, že po tak předlouhém čase stráveném v divočině si mohu trochu civilizace dovolit a zakoupila jsem si kafe a hned troje nové ponožky (protože nacucané botky). Předpověď přestala věštit déšť a slibovala už jen hezké počasí. Pro jistotu jsem omrkla, jestli si to myslí i Norové. Byli téhož názoru. Přesně v momentě, kdy jsem se dostala na kraj Jihlavy do míst, kde se těžko hledá úkryt před deštěm, přišla bouřka a liják. Ani jedna z předpovědí se netvářila, že by tuto skutečnost brala v potaz. Přimáčklá na poslední garáže v obci s 20cm stříškou nad hlavou, jala jsem se stahovat meteoradar, který jediný o tom mraku věděl!! Zkusila jsem kavárnu, kterou jsem o pár set metrů před tím minula. Doba covidová mi ji ovšem zavřela, takže jsem zbytek deště strávila namáčklá u zdi veterinární pohotovosti.



Mrak ale přešel a pak už i meteoradar tvrdil, že bude hezky. Tak jsem šla, šla, mlčela, mlčela, šla, šla... Našla jsem si krásný idylický rybníček s molem pro pozorování a lov kachen, rozjímala jsem, kochala se výhledem a 50m za zády (přesně) mi hučela D1. Škoda. Měla jsem z mapy vytipované přístřešky, které jsem v případě deště nebo bouřky chtěla využít pro nocleh. Byly celkem daleko a byly celé kovové a navíc ve tvaru houbičky, takže na spaní (a ještě navíc v bouřce) poněkud na prd. Usoudila jsem proto po důkladné konzultaci se všemi svými třemi předpovídači počasí, že bouřky už prostě nebudou, že si půjdu najít nějaké místečko na spaní na louce nebo mezi stromy. Páteční večer a zábava ve vedlejší vsi vyhnal ven spoustu místní omladiny, což mi trochu komplikovalo hledání vhodného zastrčeného fleku na spaní. Hodinky ukazovaly 42km, když jsem konečně zahodila batoh a přivázala hamaku mezi dva stromy. Z posledních sil jsem se vyškrabala vysoko nahoru (protože prasečí rypáček mi nemusí čenichat u prověšeného zadku, že), kde jsem předvedla výkon hodný hadí ženy - nasoukala jsem se do spacáku, aniž bych z pod sebe vytrousila karimatku a vypadla sama ven. Do spacáku jsem si ukryla peněženku, mobil, švýcarskou kudličku a slzný sprej na prasata! (Dobrý den, jsem Tereza a jsem neohrožený hrdina!) Ten jsem během noci asi dvakrát statečně našla a chytila do ruky, když se tichým lesem ozval strašidelný štěkot srnce, ale jinak jsem, světe div se, přežila noc naprosto v pořádku a spala jak špalek!



DEN TŘETÍ - DYCKY VČAS

Radostně jsem se vykulila z hamaky, že mě žádné prasátko nesežralo a popošla kousek cesty, abych si našla nějaké kochací místo na snídani! A to teda bylo!



Chudák domorodec, co na tom parádním místě u ohybu rybníku Kukle bydlel a co si šel dát svou pravidelnou ranní koupel bez plavek, byl mou přítomností asi trochu rozladěn, ale mně tam ten horký čaj s kusem rohlíku fakt chutnal. Pak už se mi cesta jen zelenala až do Přibyslavi, kde jsem si mlsoun poručila velkou točenou zmrzlinu, co byla ale vážně velká! Poslední úsek po silnici, na návsi naškubat trochu toho lučního kvítí, abych přišla sice smradlavá ale ne s prázdnou a dokonce o hodinu dřív, než bylo v pokynech!

Nakonec to nebyly pořádně ani tři dny, kilometrů bylo 82, zážitků z divoké divočiny (hahahaaaa) taky dost a ten zen?? Ten tam taky někde byl. Škoda že s příjezdem hošánků okamžitě někam prchnul! Možná do Skotska! Na měsíc, dva, tři?? 

_____________________________________________________________________

Mapička mého spurtu pro zájemce zde:




Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!