Východní Krušné hory znáte? Ne? Nebo vám to přijde divné, aby byly Krušné hory východní? Opravdu jsou, existujou a já nekecám! A bylo tam fakt krásně!
My jsme naši expedici za objevením tohoto konce hor započali celkem slušným přešlapem, nebo jak se teďka říká failem.
"Kam jedu? zeptal se Tom.
"Do Fojtovic," odvětila jsem já a pokračovala v hlasitém přednesu deníku Lůcy z Pacific Crest Trailu, což po mně onehdá bylo při každé jízdě autem vyžadováno. Dojeli jsme do Fojtovic. Uklízím knížku do dveří, koukám do telefonu, kterým směrem budeme vycházet a poněkud mi rozložení vesnice a mé mapky neštimuje... I podívám se do mapy důkladněji a zjišťuji, že modrý puntík map.cz s aktuální polohou nesvítí v obci Fojtovice, na kterou se já v mapě koukám a ze které hodlám vycházet, nýbrž v obci Fojtovice, která je asi 45minut někde jinde a kde samozřejmě stojíme i s autem my.
Nu což, dozvěděli jsem tak za těch 45 minut aspoň ještě o něco víc ze života na pacifické hřebenovce a o milostných avantýrách s panem Six packem.
ÚDOLÍM MOHELNICE A PŘES FOJTOVICKÉ PLÁNĚ
Na druhý pokus jsme už zvládli dojet do správných Fojtovic a mohli vyrazit na špacír podél německé hranice údolím Mohelnice. Krom stáda krav a pár volně se pohybujících býků jsme nepotkali ani nohu. Kousek za růžkem naší republiky jsme přeskočili příkop k saskému Bauerovi na louku, neb ji měl pěkně posečenou, na obědový piknik. Pak už jsme se přes pláně vraceli kolem Kočičích fousků - tzn. lánů polí rozdělených kamennými snosy obrostlými jeřabinami, a Mohelnických balvanů směrem k Habarticím. Odtamtud jsme zamířili po cestě Poštovce k větrné elektrárně stojící uprostřed pláně a zpět do Fojtovic.
Na to, jak jsme nikoho za celý den skoro nepotkali, na místě, kam jsme vyrazili zakempit, bylo aut na náš vkus až moc. Zaparkovali jsme o kus dál a chystali se vařit večeři. Přesně v momentě, kdy jsem měla všechno v hrnci a míchala a míchala, vyrojil se asi tak bambilion okřídlených mravenců, které jsme měli od té chvíle úplně všude. Na hrdinství fakt nebyl čas. Naskákali jsme už do rozložené postele, naházeli do auta všechno, co se nám venku povalovalo, a ujížděli pryč. Pod kopcem jsme vyhnali zbylé hmyzáky z auta ven, sbalili postel, aby mohli kluci sedět v sedačkách a popojeli hledat nocležiště o kus dál. Nakonec jsme ty mravence velebili, protože jsme našli parkovištátko jen pro nás, kde na jedné straně barvil západ slunce všechno do sytě oranžové a na druhé straně se klubal obrovský zářivý měsíc. Jedině snad Toma maličko stresoval celou noc fakt, že si absolutně nebyl jist, kam odložil klíče od auta :) Ty jsme ovšem ráno našli položené hned na kraji v kufru, takže i další den byl hned od časného ranka zalitý sluncem.
KOLEM KOMÁŘÍ HŮRKY KE KOTELNÍMU RYBNÍKU
Další den jsme zaparkovali auto u Komáří hůrky a vydali se z kopce dolů k malému lekníny porostlému rybníčku jménem Kotelní. Zpátky jsme vytlačili kočár sjezdovkou areálu Komáří vížka zpět k autu. Celá oblast je plná připomínek důlní činnosti, jsou to bývalé štoly, ať už k prohlédnutí nebo ne, pinky, naučná stezka zasvěcená hornictví. Zespod z Krupky vede nahoru na Komáří hůrku lanovka, k vidění by tady toho bylo určitě víc než dost. Tak třeba zas někdy jindy.
Článek o profkláknutějších turistických místech v Krušných horách tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!