ALBÁNIE ... OBROVITÝ FOTOREPORT

"Albánie to je láska!" "Tam je svět ještě v pořádku!" "Albánie, to je nejlepší místo na dovču v Evropě!" ... říkali ti, co už věděli! 

"Albánie?!?!? A jako i s dětma????!!!!" ... ptali se všichni ostatní! 

Albánie má pro neznalé punc nebezpečné divoké balkánské země, ale on je to při tom ráj. Taky jsme si trochu mysleli, že to tam bude divočejší, ale to jsou jen ty předsudky podpořené nulovými znalostmi. A tak, když jsme si obzor rozšířili, zapátrali (zejména v jedné skupince na FB, kde se o Albánii nehovořilo jinak než jen a pouze v superlativech) a zjistili co a jak, došli jsme k názoru, že asi vážně nebude lepší destinace pro naši dovolenku než právě Albánie...

A otázka "I s dětma?!?" dostala v průběhu dovolené poněkud jinčí význam... :) 

...pro ty, kdo se rádi orientují i v mapě, aby věděli, o čem je řeč, tady celé naše putování na mapě:

TRADICE SE DODRŽOVAT MUSÍ...

... a proto vzpomeňme na náš odjezd na Vendelínkovu první zahraniční dovolenku do Walesu (mrknout můžete tu), kdy v den odjezdu jsme ještě před polednem neměli ani konstrukci postele doma natož v autě...

Nejinak tomu bylo i nyní. Tom seznal, že by bylo dobré postel vyměnit za novou dřevěnou s jiným systémem rozkládání a hlavně s úložnými prostory. V sobotu v poledne jsme se vrátili ze svatby, v neděli ráno odjel Tom k bráchovi tuto novou postel dodělat. "To bude cak cak, už jenom šuplíky a do oběda je hotovo. Když jsem se asi ve 14:00 dotázala, jak to vypadá, odepsal mi, že do čtyř to asi nebude... Náš plán byl, že v noci z neděle na pondělí odjedeme... Když Tom dorazil domů po desáté večerní, na brzký ranní odjezd jsem po celodenním balení a organizování dětí rezignovala a šla spát.

Vyjížděli jsme před desátou dopolední. Cestuješ-li s dětmi, cestovat pěkně přes den, to chceš... Ve 12:00 už děti prudí! ("Proč musím mít ty pitomý žlutý brejle, kup mi jiný a je vyřešeno!")

S mnoha zastávkami na svačinky, protažení a i na pár hodinek zoufalého pokusu o spánek ve čtyřech na naší 140cm matraci jsme asi po 30ti hodinách dojeli!! Dokonce jsme si na parkovišti za Bratislavou mohli pořídit parfém, akuvrtačku nebo nůž od pána tmavší pleti, co se nám to vše snažil vnutit, zatímco já jsem se marně snažila udržet Fko na nočníku za účelem vytvoření bobku.

Maďarsko - šanon na cestu - "zabav si své dítě"

Srbsko

 

OHRID

Paní učitelka ze školky říkala Matějovi, ať se stavíme v Ohridu u jezera a ať jí přiveze kamínek. Tak jsme museli do Ohridu. Zrovna na mě vyšlo řízení a zrovna v Ohridu probíhala stávka na hlavních silnicích, takže jsme se hrdinně vydali do těch nejužších uliček, abychom to celé objeli a vyjeli tam, kde jsme chtěli. Bylo to místy vážně uzoučké...Bylo to skoro o zrcátka!

Kamínky jsme nasbírali, zběžně omrkli kousek starého města a zbytek zaplaceného parkování strávili na barevném plastovém dětském hřišti.

 

 

ALBÁNIE

Pro příjezd do Albánie jsme si zvolili menší silnici vlnící se po kraji jezera. Byla taková uzounká, až jsme se pak báli, aby tam vůbec nějaká celnice byla. Byla. Malá ale byla. Makedonec si vyžádal české pívo, protože "čechia bira, gut!!" Na albánské celnici nám přihlížející celník zase předčítal výslovnost albánského pozdravu "pershendetje" a byli jsme tam!

Abychom přežili v dnešním onlinovém světě, zakoupili jsme dvě albánské SIMky v Pogradci a vyrazili hledat místo na spaní. Kdybychom z Ohridu jeli po té větší silnici, rozhodně bychom to měli blíž, ale to už by pak byl zas jiný příběh. Zakotvili jsme na oblázkové pláži přímo u jezera ... a nemělo to chybu! 

 

 

PŘES HORY A DOLY PO ALBÁNSKÝCH SILNICÍCH

Po ranní pohodičce u vody jsme vyrazili na cestu přes hory a doly. Tom si cestou kupuje třešně u pána u silnice, domlouvá se s ním rukama a nohama a je nadšen. Na svačinku zastavujeme u nádherného jezera s ostrůvkem a stromem uprostřed. Kempovací místo snů jako vyšité, ale frčíme dál. V Korče navštěvujeme první sámošku. Trošku v nás zatrne, neb tahleta je skutečně taková divoká. V klasických skříních s policemi stojí vyrovnáno pár krabic s rýží, špagetama, zavařovacími sklenicemi, botami do špičky a se skleněným podpatkem, kuřecí křídla v krabici leží NA chlaďáku, mají asi 10 lahví Coly a tři lahve vína. Zato je to víno místní, ve skle, s korkem a za 60Kč. Tom si pomlaskuje. Vedle v pekárně vezmem chleba a 3 byrky a jedem si to sníst nad další vesnici na kopec.

 

 

Začíná bouřit, přichází déšť. Po rozbitém asfaltu  rychlostí 30km/h zdoláváme hory a sedla a kroužíme serpentýnu za serpentýnou. Zastavujeme u malého jezera, ale na kempování se nám to moc nepozdává. Prší už dost. Nevracíme se stejnou cestou na hlavní silnici, ale pokračujeme dál... První prověrka Vendelínkovy offroadové připravenosti a Tomovy řidičské zdatnosti přichází. Bahnitá cesta s vyjetými kolejemi, auto plave, volant doleva, auto jede doprava a ještě ho předjíždí zadní bok. Ale je to safra kočí ten Tom, takže bez jediného zaváhání proplouváme zpět na ten rozbitý asfalt a spokojeně se po něm suneme dál.

 

BANJAT E BENJËS - TERMÁLY U PERMETU

K profláklým termálním lázním před Permetem už vede krásná asfaltka. Byla jsem z fotek nalákaná, jak kýčovitě krásné místo to bude - osmanský most a koupací bazénky, ale v reálu jsem z toho trochu taková zklamaná... Matěj se chce jít koupat. Tak jdeme. Cela akce končí hysterickým řevem obou našich chlapců ve vodě (všechno je špatně - sliz, hloubka, je to málo teplé, je to voda, já tam nechtěl...). My se propadáme studem před ostatními turisty (z nichž je polovina česká a Matějovi rozumí...)

Ráno je jasno, my vzhůru brzy, jdeme dát bazénkům ještě jednu šanci. Nikde nikdo, bazénky jsou klidné a nad místem se vznáší taková ta atmosféra ranní idylky. Už se mi tam líbí! Matěj neřve, spokojeně se cáká v malém teplém jezírku. Filip trochu prudí, ale to už bychom asi chtěli moc. Do vody lezu i já!!!

 

 

 

KAŇON LENGARICA (LUMI LENGARICËS)

Po snídani se vydáváme na výpravu do kaňonu. Za mostem slézáme do koryta říčky, obouváme botky do vody a obezřetně brodíme první vodu po kotníky, abychom se toho vzápětí přestali bát! Je to krása kosmírně nesmírná, nádhera nádherná. Jsme na dně kaňonu, kolem nás vysoké skalní stěny a je to boží! Matěj je nadšen, šlape, brodí, neremcá (jen teda furt mluví). Filip hází kamínky nebo spí. Kaňonen  by se mělo dát dojít až na konec k vodopádu, ale když máme za sebou přes  3km cesty a za hodinu a něco má přijít bouřka, otáčíme to a vracíme se zpět. Cestou nacházíme další bazénky s teplou vodou a krásně modrou barvou. Pan Albánec, co si tam dává svou lázeňskou proceduru, nám potvrzuje, že každý den ve dvě přichází bouřka. Tom s Matějem se koupou, Filip hází všechny kameny, co najde kolem sebe, do bazénku. V kiosku u mostu si chceme dát konečně to vychvalované levné  a výborné albánské kafe, ale nefrčí jim kávovar.

  

 

 

¨

 

Přesouváme se směrem na Gjirokaster, abychom zakempili na plácku vedle řeky s výhledem na hory a velký billboard. Příchází déšť, po něm duha a k večeři guláš. 

 

 

 

Máme s sebou tentokrát místo lopatičky se žabičkou na bobky pořádnou lopatu německé armády... a nejen že se s tím kopou jámy jedna báseň, ale zabaví to Mko na velmi dlouhou dobu. Ještě po tmě s čelovkou hloubil a budoval!

 

GJIROKASTER

Na pumpě před Gjirokasterem tankujeme vodu do kanystrů na pití a doufáme, že bude k pití. Naviguju dle map na parkoviště přímo pod hradem v centru města. Na kopci. Na hodně prudkém kopci. Škrábeme se dlážděnými uličkami pod velmi ostrým úhlem vzhůru, abychom zjistili, že na konci jsou v zemi patníky a dál to nejde. Otáčime se před malou kavárnou a bádáme kam dál. Starší pán, co si tam usrkává svoje kafčo, se nás ptá slušnou angličtinou, kam bychom rádi. My že na hrad... "Tak to nechte tady (přímo před ním u cedule zákaz zastavení), vy jste turisti, vám pokutu nikdo nedá, vy byste sem pak už nepřijeli" Takhle to tady je s podporou cestovního ruchu!! Pán vlastní jeden místní hotel a ještě toho s Tomem dost proberou. Covid ("my Albánci jsme všichni očkovaní"), bezpečnost, turismus, albánské mafiány v Praze ("tady je bezpečno, my jsme mafiány exportovali - k vám") a vyrážíme na hrad.

Je obrovskej s obrovským výhledem do okolí na šedobílé kamenné střechy původních domků. Na hradě vytvořil albánský diktátor Hodža muzeum válečných strojů, takže tam je i letadlo, z čehož byl Matěj nadšen!

 

 

MODRÉ OKO, SYRI I KALTER

Cestou k moři zastavujeme na jednom z albánských šlágrů a doufáme, že tam nebude moc narváno, když tam jedeme odpoledne. Ale ještě není asi hlavní sezona a u modrého oka není skoro nikdo!! Modré oko je vlastně vývěva říčky, která je tak hluboká, že vlastně nikdo neví ani jak. Údajně se francouzští potápěči snažili potopit co nejníž, ale dostali se jen asi do 70m a to stále nebylo dno. Voda je průzračně čistá, neskutečně ledová a vyvěrající proud má dost sílu, což bylo patrné na těch dvou koupačích, co tam skákali a pak je to normálně odšplouchlo až ke břehu. Samotné modré oko bylo v reálu o dost méně fascinující než na fotkách, protože se hladina vlnila, odráželo se v ní slunce, ale zbylá zářivě tyrkysová voda všude okolo to zachránila. Ty barvy byly fascinující. K tomu všemu zářivě modré vážky úž byly jen takovou tou třešničkou. Pro Filipa bylo stěžejní, že mohl házet do jezírka s modrým okem kamínky, a Matěj dostal v kiosku džus, takže dobrý!

 

 

 

MOŘE POPRVÉ

Vyhlédli jsme si místečko na spaní nedaleko městečka Manastyr nad pláží s azurovou vodou a výhledem na řecký ostrov Corfu. Cesta k němu byla tak trochu divoká, uzounká, rozbitá, prudká, serpentýnatá, ale místo bylo fajn!! K moři jsme museli sejít spoustu kamenných schodů po klikaté prudké cestičce a závěrem bylo třeba spustit se odvážně ze zrezivělých prudkých kovových schůdků, abychom se ocitli na skoro prázdné pláži, kde krom nás bylo už jen asi osm dalších lidí a banda kluků, co makala na přípravě plážového baru na sezonu. Moře nádherně čisté, příjemné, naši hoši ne úplně nadšení z vidiny nějakého toho namáčení. Ještě že jsme se táhli k moři speciálně kvůli nim! :P

Ráno nás na pláži bylo asi tak šest, ale za lehátko se slunečníkem si přišel mladík říct o 10eur. I kdybychom tam byli celý den, to nám přišlo trochu moc, proto jsme se na ty ani ne dvě hodinky našeho plážování ukryli s piknikovou dečkou do posledního stínu, co ještě skály dělaly.

 

 

BUTRINT

Projeli jsme letoviskem Ksamil, jež se pyšní nejkrásnějšími plážemi v Albánii, bez sebemenšího  nutkání zastavit. Až sem pojedeme příště a bude to třeba v listopadu, moc rádi se na pláže v klidu podíváme. Takhle jsme si ten skvost nechali rádi ujít, neb se Ksamilem hemžilo na náš vkus až moc lidí.

Butrint leží na poloostrově vybíhajícím do laguny s brakickou dobou a zdál se být zajímavým už i Caesarovi. Antické památky na ostrově patří pod ochranu UNESCO. Pro nás, resp. pro Matěje bylo největším šlágrem, když "v tom zatopeném divadle" objevil kupu vodních želv.

 

 

PORTO PALERMO

Kam dál? Chtěli jsme si najít hezké místo na spaní někde u moře, tak jsme vyrazili. Asfaltová silnice se klikatila nahoru a dolů po místních kopcíh a horách a nebylo jediné místo, kde zastavit a zbaštit ten kebab, co jsme zakoupili v Sarande k obědu. I odbočili jsme na vedlejší silnici vedoucí přes hory a doly k moři s překvapivě velmi pěkným asfaltem. Ten byl místy zcela nepochopitelně vykrájen a zejména v našem jízdním pruhu chyběly obdélníky asfaltu o délce 3-10m. V mapě silnice končila podivným "dopravním  hřištěm" tvořeným soustavou kruhových objezdů a propojek, tak jsme byli zvědaví, co to bude. A můžeme být zvědaví dál, neb od objevu, jak vypadá obrázek z mapy v reálu, nás oddělila brána s nápisem "KULOMETI". Tak jsme to zas otočili a snědli si sváču na kopečku u chýšky s výhledem na bouřku.

 

Zajeli jsme si z hlavní silnice na další odbočku k pláži Bunec, kde by bylo možné stát zdarma u vody. Ale, když to prostě nemá kouzlo, tak to nemá kouzlo a my jsme mezi odpadkama stát nechtěli. Moře nemoře. Aplikace Park 4 Night nabízela další možnost. Off road spot. Tedy místo dosažitelné pouze s pohonem 4x4... Dle recenzí jsme z toho měli trochu smíšené pocity. Někdo psal, že tam byl s tranďákem 4x4 a pohoda, někdo že se tam offroadem zasekl a musel si dojít do vsi pro traktor... Neatraktivita pláže Bunec rozhodla. Zkusíme to. Přes vrcholek hory jsme po šotolinové cestě sjeli na dohled k moři a Tom si šel obhlédnout terén. Usoudil, že to asi klapne. Na cestě byly jen dva kritické úseky. Prudký trochu sypký krátký sešup a schodovitá zatáčka. Busík se kýval zleva doprava, kameny trochu ustřelovaly, ale jinak žádný drámo. Dojeli jsme nad nádhernou maličkou a hlavně opuštěnou pláž s tyrkysovým mořem!!! I kdybychom odtamtud třeba nevyjeli, místo bylo exkluzivní. Na pláži jsme potkali rakouského motorkáře, jinak jsme byli sami.

Zábava na úrovni, než Tom vykoumá, jestli to Vendelínek dá... :P

 

 

 

Krom toho, že byla pláž nádherná, prázdná, místo na spaní značka ideál, asi tak 300m od nás se nacházely vrata ponorkového tunelu, jehož hlavní vchod se nacházel v zálivu Porto Palermo a jinak než z dálky přes plot ho člověk vidět nemohl. My jsme byli až u vrat!! 

 

A uvnitř to musí být taky zážitek!! Fotky z tunelu tady

No a výjezd? S prstem v nose! Schody jako nic, prudký sypký sešup téměř bez zapojení 4x4. Ale jestli nejste kočí jako Tom, tak tam nejezděte :P

 

LIVADH, KEMP MOSCATO

Zakempíme někde na dýl, aby měli kluci idylku, válendo a cachtando na pláži. U ponorky to bylo nádherný, ale nebyla ani kapka stínu, tak jsme se přesunuli zase o kus dál. Hodila by se pračka, tak jsme se nechali inspirovat nadšenými Čechy ve skupině na FB a u pláže Livadh  zakempili v kempu Moscato. Stíněni olivovníkem jsme získali i trochu stínu, pověsili hamaku a zaplatili pračku. Díky větru fujavci bylo prádlo suché raz dva. Kemp byl hezký, čistý,jednoduchý, v tuto dobu pro nás tak akorát plný (teď v červenci, kdy to píšu, někdo psal, že tam je 40obytek, nás tam bylo tak do 15ti). Matěj si vymyslel zábavu a běhal. Běhal kempem jako auto na okruhu... Budiž. Nevíme, jestli část pláže přímo proti kempu patřila pod správu kempu, ale na rozdíl od ostatních mohl být asi tenhle kousek pláže trochu uklizenější. Střepy, bordel... Pláž je obří, takže se samozřejmě dá jít kamkoliv jinam, ale jen nás to zaujalo, že vzhledem k vychvalování kempu tohle úplně na jedničku s hvězdičkou nebylo. Pan domácí šetřil úsměvem velmi urputně, ale jinak dobrý. 

i na ten paddleboard došlo, když nám celou dobu blokoval asi tak polovinu úložného prostoru :P

 

Směrem na Himmare vede od konce pláže značená stezka, po které jsme se vydali na betonovou vyhlídku na móře a pobřeží za rohem. Všude rostou cesmíny a trochu škrabou do nohou. Cestou zpět jsme nakonec odolali stylovému baru s polštáři na zemi a šli si dát véču do normální restaurace. Matěj se trochu pohoršeně po zhlédnutí záběrů z albánských televizních novin zeptal, jestli to už jako královna Alžběta má novýho manžela?!? (patrně ministerský předseda či kdo) a Filip si získal mladého číšníka natolik, že si odnesl malé červené autíčko, co mu samozřejmě Matěj šíleně záviděl. 

 

"Proč jsme museli jet na tu PI-TO-MOU!! dovolenou?? "

 

Táhli jsme s sebou do Albánie paddleboard, abychom ho nafoukli jen jednou jedinkrát a to tady. Když se zvedl vítr, odválo to od břehu všechno možné. Toma s Matějem na paddlu, pána na člunu i samotné nafukovací lehátko. Ale Tom s Matějem lehátko zachránili a s Matějem nalehlým na lehátku přes paddle, aby neuletělo, nešťastné holčičce hrdinně vrátili.

GJIPE

Prý perla mezi plážemi. Svého favorita mezi perlami jsme sice už měli, ale ozkoušet věrohodnost tohoto tvrzení třeba bylo. Auto jsme nechali na placeném parkovišti kousek od monastýru sv.Theodora a vydali se kousek po silnici zpět na stezku nad kaňonem. Hory za námi, mocný kaňon pod námi a nakonec i bílá pláž s tyrkysově azuritovým mořem ve výhledu. Klesali jsme kamenitou cestičkou a jeden by řekl, že to byl regulérní výlet než jen cesta na pláž. Pláž je vlastně ústím kaňonu, do kterého se dá zajít a jít tak dlouho, dokud to bude možné. Snad až nahoru. My šli jenom kousíček a pak jsme se vrátili k pláži a zásobovací cestou (opravdu jen pro terénní 4x4 - tady by si Vendelínek asi fakt nevrznul a naopak by si asi dost škrtnul) se vrátili k autu nahoru zpět.

 

 

 

 

 

 

 

ZVËRNEC

Od moře jsme v mžiku oka a nespočtu zatočení volantu rázem vystoupali výš než je naše Sněžka, abychom vzápětí zase sjeli dolů do přímořských nadmořských výšin a pokračovali dál na sever.

 

Projeli jsme Vlorë, snad ne ani město, jako spíše obří letovisko, a nestačili se divit, co vede lidi k tomu, aby se uchýlili někam, kam to má v plánu další bambilion lidí. Proč někoho láká lehnout si na lehátko pod slunečníkem někde, kde se vedle mě ve všech směrech světových stran bude ve vzdálenosti ani ne 40cm opékat někdo další. A když budu chtít do vody, abych si rovnou vzala mapu na to trefit ke svému lehátku zpět...

Tam kde skončila silnička vedoucí po uzounkém náspu pevniny mezi lagunou Nartës a mořem, jsme se chtěli ukempit. Cestou nikde nikdo a na konci najednou prásk. Asi tak sedm obytek na pláži, dalších asi pět obytných busíků na loučce nad tím. Chtěli všichni asi západ slunce. My staří asociálové hezky pozdravili, zamávali a poodjeli o pár set metrů dál na obrovskou rovinu  nad mořem, kde jsme byli úplně sami. A západ taky byl.

pod svícen bývá tma a pod krásným místem u moře tuna odpadků...

 

Ráno jsme se vydali ke klášteru Zvernëc, ke kterému vedou dřevěné lávky přes lagunu. Podle průvodce tam buď nikdo není, nebo tam jezdí školní výlety. Přijel školní výlet. Podle průvodce a mapy by se mělo dát za klášterem projít do lesa a dostat se na plážičku tvořenou maličkými mušličkami. Byla tam branka, byla zamčená a pan ostražník povídal, že nenene... Tak tedy nenene.

 

BERAT

Zanořili jsme se zase do vnitrozemí a zastavili v dalším historickém UNESCO městečku Berat. Ve městě tisíce oken. Zásadně nám to vychází, že na túry a do měst dorazíme kolem poledního, tedy v největší výhni. Asi smůla či co. Prošli jsme si kamennými uličkami kolem hradu, koupili sušené fíky, buráky a místní ringle, Tom se málem skutálel z ošoupaných kamenných schodů, neb nedbal rady místního pána s koníkem, rozhlédli jsme se do kraje a do města z panoramatické vyhlídky, nechali se ukacat paní prodavačkou a zakoupili její zaručeně domácí růžovou marmeládu. Povídala mi něco o tom, že bychom si měli ještě pořídit holčičku a nenechala si vysvětlit, že čeho je moc, toho je FLorenc! (Ferenc a Lorenc - rebelanti od Bruntálu až do Ementálu ...  a v tomto případě by se holčička musela jmenovat Kredenc... a to by asi nebylo úplně ono :) ). ... toť jen úvaha jednoho našeho večera, kdy jsme měli půl hodinu osobního volna poté, co hoši usnuli, a před tím, než jsme vyčerpáním padli my.

 

 

 

Sedli jsme do auta a jeli dál. Projeli jsme Corovode, prý snad nejzastrčenější albánské město. Pravda, ve tři hodiny odpoledne tam fakt chcíp pes. Už jsme se báli, že ani chleba nekoupíme. Naštěstí jsme objevili maličký krámek, kde jsem paní prodejkyni natolik omámila svou znalostí albánštiny (dobrý den a děkuji), že jsem z jejích pochval namyšlená ještě teď. :)

 

KAŇON OSUM

Mocný kaňon Osum je, když ho spatříte asi tak ze tří vyhlídkových míst, skutečně krásný. Z auta bohužel vidět nic není, protože všude kolem silnice je vzrostlé křoví. My jsme dojeli až skoro na konec v mapě žluté (asfaltové) silnice k začátku malého kaňonu a tam kousek před Free campem sjeli dolů k řece, protože plató u Free campu tak nějak nemělo toho ducha, co my prostě potřebujeme. Sjezd k řece vypadal dost divoce, že se do něj neodvážil ani terénní MAN s VW korbou (prostě to vypadalo asi jako Tatra), ale nakonec to bylo pro Vendelínka jako nic. Ani si neškrtl koulí. A duši to mělo. Kluci měli co dělat celý večer - kamenů v řečišti na házení do vody bylo víc než moc.

 

 

Druhý den jsme si autem popojeli na konec silnice, abychom se pak ještě vrátili k Free campu a zašli si kousíček kolem skal přes mostek nad kaňon. Cestička pak pokračovala vzhůru do kopce, ale tam se nám s klukama moc nechtělo. I Osum se dá brodit/proplavat, tak třeba jednou, až naši hoši vezmou vodu na milost a naučí se plavat, můžeme to zkusit. Ve velkém kaňonu se jezdí i rafty a to může být taky super zážitek. My si dali radši kafčo a limču a džus v kiosku tady na konci světa, abychom udělali chlapcům ve free campu maličko kšeft.

 

 

 

 

JESKYNĚ PIROGOSHI

Vyčetli jsme z infomapy v kaňonu, že by tu měla být také jakás zajímavá jeskyně. Tak jsme jeli. Za Corovodë jsme odbočili po vedlejší silnici vzhůru do hor, zastavili jsme se u dalšího z ikonických osmanských mostů a  pak nás cesta dovedla přímo do kamenolomu. Šipka "jeskyně" ukazovala přímo na náklaďák plný kamení. Nesměle jsme vjeli a tázavě mrkli na řidiče náklaďáku. Zamával, jen ať jedeme dál. I minuli jsme bagr, do kterého řidič z náklaďáku vzápětí přesedl, aby si naložil další fúru kamení, a zastavili co nejdál. Co nás tady asi čeká, to jsme neměli ponětí. Vyběhli jsme po pěšince od auta asi 20m za zatáčku a ocitli se mezi skalami!! Pecka. Necelý kilometr jsme sestupovali cestičkou s výhledy na obrovské skalní stěny a masivy až k obrovské jeskyni! Čelovky, silné lampy s sebou!!! My jsme se příliš nezdrželi, protože kovové zábradlí a bouřka za kopcem nebyly zrovna kombinací dovolující poklidné lelkování.

 

 

 

 

 

 

 

 

JAK JSME NEMOHLI NAJÍT MÍSTO NA SPANÍ

Blížili jsme se do oblasti v okolí hlavního města Tirana. Ubylo trochu hor, přibylo výrazně osídlení a zemědělsky obdělávané oblasti. P4N nenabízela přiliš mnoho možností pro spaní a to, co nabízela, nebylo bohužel pro nás a zejména naše hochy vhodné. Krásné místo s výhledem 360°do kraje z vrcholku kopce bylo sice fajn, ale bylo taky plné vysoké trávy a především bodláků. Když s sebou nemáš FLorenc, sedneš si do křesílka a ani se nehneš a bodlák ti nevadí... Když s sebou máš FLorenc, díváš se na to místo stejně nedůvěřivě jako místní pasáček na Tomovy nohy v kraťasech. Moc si hoši nerozuměli, ale bylo jasné, že si o těch holých nohách mezi bodlákama pasáček myslí svoje!

 

Tak jsme zase sedli do auta a začali objíždět vytipovaná místa u rybníčků a jezírek podle mapy. Škoda jen, že fotomapy byly z dob, kdy bylo buď málo vody, nebo ty rybníčky ještě nebyly dodělané a napuštěné, protože to všechno, co vypadalo jako plážičky, bylo zalité vodou a nikde ani kousek na stání. Navíc jsme projížděli po polních cestách mezi políčky, co místy hrozily, že třeba taky nebudou úplně jetelné, že se tam zaseknem a půjdem hledat možná tak traktor. Kam se hrabou offroady v horách na mezipolíčková dobrodružství. U jednoho jezírka bylo místo, bylo nádherné, ale bylo taky nakřivo a taky pěkně hluboké, že bychom tam asi zapadli navždy. Asi to pan zemědělec tušil, že se zase budeme vracet stejnou cestou, ze které nám přeparkoval osla, abychom mohli projet, když osla znovu na cestu nevracel. Dlouho jsme kroužili, dlouho jsme hledali, až jsme nakonec zaparkovali na místě u řeky, které nakonec ve výsledku tak úplně špatné nebylo a když se to dobře vyfotilo, vypadalo i idylicky, že ty tuny odpadků kolem ani nebyly vidět...

Tak tady by to šlo, no tak třeba tady, nebo ještě tady možná??

 

Není každý den posvícení, ale kdy bychom se takhle zblízka podívali na stav albánských políček a zemědělství, že? (nutno říct, že vše malebně vypadající, a velmi pečlivě obdělané, upravené!)

JESKYNĚ PELLUMBAS

Tak to byl taky zážitek! 

Velká jeskyně, dobré boty, světlo s sebou. To jsem měla načteno z internetu... 

Zaparkovali jsme u restaurace Black Cave, jejíž majitel vede i infocentrum a půjčuje halogenová světla a lampy a prodává suvenýry. Nenápadně nám vnutil obří lampu, že abychom mohli fotit uvnitř, ukázal mapu celé jeskyně a směr kudy k ní. Zhruba 2,5km jsme šplhali úzkou pěšinou, pak zas klesali, až jsme se ocitli před vchodem do 300m dlouhé jeskyně skládající se z několika síní. Jeskyně je volně přístupná, je obrovská, jsou v ní krápníky, trochu bláta na zemi, cesta vyznačená staniolem, žijí zde netopýři a když se vzdálíte od vchodu, je tu skutečně neprokouknutelná tma jako v ... ranci! Svítili jsme si čelovkou, lampičkou, halogenovou lampou od pána, co se ukázala nebýt zcela nabitá, a postupně prozkoumávali jednu síň za druhou! Pro Matěje ale i pro nás dobrý dobrodrůžo! Venku před jeskyní jsme se potkali s němým pasáčkem koz. Vtipný bylo, že jsme si s ním rozuměli asi líp než pouze s albánsky mluvícími domorodci. "Vyprávěl" nám, že dál už chodit nemáme, že tam nějaký nerozumové šli a že se zřitili dolů a přelámali si nohy, že vypustí kozy nahoru na skálu a pak na ně hvízdne a ony přijdou, že jsem jako dobrá, že jdu s Filipem na zádech (mi lichotil a Tomáš přemýšlel, za kolik koz by byl ochoten mě směnit). Rozloučili jsme se, ale za chvilku nás dohonil (kozy nahoře na skále) a šel pomalu před námi, aby dal pozor, že se tam někde na té jedné cestičce neztratíme. Když byl někde velký kámen v cestě, odkopnul nám ho stranou, pak nám vysvětloval, že ty obří roury vedou nahoru vodu zahrádkářům (to pochopil teda Tom, já jen kývala), pak nám ukazoval, kde má chýši a odkud bude na ty kozy pískat, aby přišly domů, a pak se s námi skutečně ve vsi rozloučil a šel. My potkali na cestě želvu a šli si dát do restaurace oběd. Byrek, salát a žebra. Filip radostně pronásledoval místní kočku a Matěj obsadil houpačky na hřišti.

   

 

 

 

JEZERO BOVILLES

Bylo by asi záhodno navštívit hlavní město, když už jsme tady, říkala jsem si původně. Pak jsme cestou od jeskyně zastavili na kraji Tirany v nákupáku v obřím Sparu, já se rázem ocitla zpět na západě. Dokonce tu měli v obchodě asi i tři lidi roušku na obličeji. Tiranu jsme se rozhodli nechat si až na další den, proto jsme ji jen projeli... A to byla velká věc. Když skončilo něco jako dálnice, plynule silnice přešla v široký asfaltový pruh neznámokolika proudový, protože v jednu chvíli stála vedle sebe auta v šesti pruzích jedoucích jedním směrem a ledabyle a náhodně projížděli náhle a bez varování (a použití blinkrů), kam se jim zrovna zlíbilo. Cyklisté v protisměru už nás ani nepřekvapili. Celkem mazec. Tím jsme usoudili, že zážitky z Tirany asi nemohou už být překonány a návštěvu hlavního města tím pro tentokrát považovali za vyřízenou.

 

Naším cílem byla nádrž Bovilles kus severovýchodně za Tiranou. Drncavou šotolinu najednou vystřídal parádní asfalt a serpentýna za serpentýnou. Od hráze jsme se opět vrátili na šotolinu a stoupali dalších minimálně devět zatáček na naši soukromou kempovací terasu s výhledy za milion!!

 

Přímo nad námi na skále čněla vzdušná vyhlídka, kam jsme se vyšplhali druhý den dopoledne. Pro rodiče majícího trochu strach z výšek a velký strach o své dítě to byl zážitek docela adrenalinový. Tom byl po tomto ani ne 1,5km dlouhém výletu vcelku odrovnaný. Ale výhledy krásné a barva vody neuvěřitelná!! O dvě terasy nad námi stála moderní krásná restaurace, kde jsme si dali kafčo s výhledem a kluci dostali zdarma pitíčko. Protože děti tady mají rádi (a co jsou ti naši zač samozřejmě na začátku netuší).

 

 

KRUJË

Krujë bývalo chvíli v dávné historii hlavním sídlem v zemi, tak jsme se tam také zajeli mrknout. Prošli jsme si uličky s malinkými domečky plnými suvenýrů, Matěj dostal povolenku si něco vybrat, tak hledal a hledal a stále si vybíral jen kýče, co by se daly sehnat i u nás... Pak jsme mrkli na hrad, vyjeli si na vyhlídku nahoře na hoře nad městem, kde cestou musel jít Tom poradit paní řidičce začátečnici, co se snažila vyparkovat a odjet, avšak měla stále zataženou ruční brzdu a nějakým záhadným způsobem prostě nedokázala otočit volant doprava, a zamířili za pískem...

 

CAPE RODON ... PÍSEČNÉ DUNY RANA E HEDHUN

Tak to, kdyby někoho zajímalo, jaký to tam je, tak to se od nás nedozví. Plán byl prozkoumat Cape Rodon, ale pak nás nějak zachvátila pruda, že jsme tam vlastně ani nedojeli a zkraje poloostrova zakempili v nově zrekonstruovaném kempu u restaurace Saint Michelle, v němž jsme byli úplně sami!!! Takže zas na druhou stranu, na mysu jsme nebyli, ale kdo může říct, že měl celý kemp jen sám pro sebe?

 

A na písečné duny jsme taky nedojeli. Písečné pláže v neděli v této části země byly narvané k prasknutí, narvané plážechtivími Albánci, Kosovany a jinými podobnými, kteří nekoukali vlevo, vpravo a tlačili se prostě na pláž. Chtěli jsme dojet písečnou cestou co nejblíž k duně, ale písek okolo byl dost hluboký a naše auto přece jen dooost těžké, takže jsme se málem při pokusu o zaparkování zahrabali, což byla poslední kapička do pohárku Tomovy trpělivosti a rozhodli jsme se odjet. To ovšem taky nebylo jen tak, protože cesta byla jen pro jedno auto a proti nám se tlačily ty davy plážových hochů (slečen jsme viděli jen poskrovnu). Ale nakonec se zadařilo, hurá!! 

 

OSMANSKÝ MOST V MES, LAGUNKY NA ŘÍČCE KIR

Nakoupili jsme v Skhodaru a vyrazili směrem k městečku Mes, abychom omrkli ten největší z osmanských mostků v zemi. Zpruzeni situací u moře jsme na něj mrkli, udělali:"Hmm," a jeli dál. Byl sice moc hezký, byl nejdelší, ale hned vedle byl most normální a nějaké to impozantní pozadí nám tady chybělo. Podél řeky Kir jsme se vlnily až na konec, kde jsme se otočili, a vrátili se kousek zpět k řece, kde se dalo parkovat skoro u vody. Počkali jsme, až nedělní koupači odjedou domů na večeři, a měli jsme lagunky v řece jen pro sebe. Na téhle řece je hodně míst, kde se dá koupat v průzračných lagunách. Někde dokonce vybírali místní i peníze za parkování. My jsme neměli koupando až tak exkluzivní, ale zato soukromé a idylické. Kluci házeli kamení, Tomáš se šel namáčet do studené vody. Nadšení z cestování spolu s dobrou náladou se zas pomaličku vrátilo k nám. Takhle nějak si prý Tom vždycky představoval, že vypadá Albánie. Řeka,skály a hory v pozadí.

Lelkovali jsme u vody ještě půl druhého dne a bylo nám zase fajn!

 

 

DO HOR - THET

Když byla pruda zažehnána, naskočili jsme zas do auta a pomalu vyrazili směrem k horám. K Alpám! Téměř z nuly jsme se vyserpentýnovali do výšky ca 1700 m.n.m. do sedla Qafa de Thorës. Až sem vedla krásná asfaltka. Bohužel s festovně rozmlácenými svodidly okolo silnice - patrně od frézy. Podle načtených informací nás čekal velmi dobrodružný sjezd dolů do Thet. 15km pomaličkou opatrnou jízdou po šotolině... Pokrok a výstavbu albánských silnic ale nezastavíš, takže ta cesta, co se vinula ze sedla dolů do Thet byla sice ještě pořád šotolinová, ale byla široká, seškráblá do rovna a rozhodně mnohem méně dobrodružná než cesta od nás do Řitonic. (pro ty, kdo netuší, tak když zaprší, zapadne tam i dětský kočárek, natož auto)

My jsme zastavili na travnatém plácku kousek pod sedlem a zakempili. Okolo nás stále ještě probíhal stavební proces, takže  se to kolem hemžilo pracovními stroji, pracanty i jinými auty jedoucími nahoru i dolů. Jedno takové jelo nahoru a za chvilku nehlučně a bez motoru couvalo zase dolů... A za chvilku se u nás na paloučku objevil pán s otázkou a velkou nadějí v očích, zda-li nemáme náhodou rezervní naftu? Bohužel. Pán si stopnul postarší busík, jehož nádrž byla ještě nezaopatřená zařízením proti vycucnutí nafty a už byl u nás na paloučku i šofér toho busíku, zdali nemáme něco jako hadici?? Bohužel. Nebo teda hadičku od solární sprchy... ale? Ale jo, vždyť jsme ji téměř nepoužili. Tom běžel za chlapama, jestli jim bude sotva 60cm naší hadičky stačit. Moc ne, ale hoši si poradili. Najeli busíkem přímo před nás tak, že přední kola byla v kopci, zadek auta dole pod kopečkem, nafta v nádrži pěkně slitá co nejníž, aby na ni hadičkou dosáhl. Darovali jsme chlapcům PETku od Coly a to bylo radosti, když celá akce zdárně dopadla! Hadička smrděla naftou, Tom měl půl večera co dělat, aby ji vyčistil, ale jak se říká, karma je zdarma!!!

 

Záchranná akca - zábava na půl večera - ofrroad v Thetu... "jasně, v pohodě tam dojedete!"

 

Mě začal bolet u večeře zub, moc jsem toho nesnědla, v noci trpěla nadýmáním a schízou, že ten chvílemi (a již delší dobu) lehce bolavý podbřišek je slepák, ráno jsem byla jak praštěná a slabá jak čaj. Málem jsem už uvažovala i o tom, že se vrátíme do Čech. Jeden hovor s paní lékařkou mě přesvědčil o tom, že to bude všechno dobrý a slepák to není, takže tradá dolů do Thet. 

 

THET - MODRÉ OKO

Na základě infa od mladíků z vycucnutého busíku jsme se vydali vstříc ofrroadovému dobrodružství a mířili jsme autem po cestě nad řekou z Thetu směrem k Modrému oku. Když se před námi objevila v cestě skála a svačící domorodci hned nad ní, šlo Tomovi o čest! Držla jsem se dveří, ani nedutala, ani nenatáčela... To, co jsem doposud natočila jakože Vendelínkův offroad, bylo proti tomuhle nic! Ale i tak ho Tomáš provedl bez jediného zaváhání kolem místňáků, ostudu jsme si neuřízli, ale za nejbližší zatáčkou jsme usoudili, že chcemeli být k autu ohleduplní a chcemeli s ním třeba taky dojet domů, hodilo by se toho offroadění už asi nechat. Nechali jsme Vendelínka stát vedle cesty a vyrazili dál pěšky. Jak je naším dobrým zvykem, blížilo se poledne. Bylo vedro jako blázen. A tu najednou zastavil u nás džípák  a pán, že nás vezme, že "no LEK", prostě nás sveze. Tom se nejdřív zdráhal, ale já byla slabá jak čajík, kluci sesmahlí sluníčkem, odvoz se šiknul. Takže karma zdarma se nám vrátila a my se za chvilku pohodlně ocitli na konci cesty u kiosků a vodopádu a krásně modrého jezírka s ledovou vodou, jež jsme považovali za modré oko.

 

 

Když jsme se pokochali, šli jsme se občerstvit do kiosku. Kluci běhali studenou vodou lagunky na řece pod kioskem a mě oslovila paní Colombová, neboli manželka experta Pepy - Fotra na tripu - moderátora Autosalonu z tv Prima, že jestli jsme to byli my, kdo je na IG zdravil přes storýčko (my je totiž viděli kempovat v Thetu). Daly jsme se do řeči a paní Colombová (jež má samozřejmě jméno, ale nikde jsem ho neviděla zveřejněné, tak to taky dělat nebudu) se pak zeptala, zdali by si nás nemohli natočit, že to je vždycky fajn potkat Čechy na cestách. Upřímně trochu doufám, že náš křečovitě nepřirozený příspěvek bude snad raději vystřižen :P Nejsme úplně televizní tipy. Od té chvíle se to ale začalo okolo Čechy jen hemžit. Když jsme vše dotočili, prohlásil Pepa, že jedou na to modré oko. "To není tohle," ptali jsme se. "Ne, to jsou ještě 2km autem a pak 1 pěšky. My vás tam klidně hodíme!" nechtěli jsme se vtírat, ale nakonec jsme takovou laskavost neodmítli. Došli jsme s Pepou a jeho holkama až k vodopádu modrého oka a zpátky. Pak nás ještě Pepa hodil zase zpět ke kioskům a ta karma se nám vrátila mnohonásobně. 

Modré oko

 

Když už jsme byli u té autoturistiky, zůstali jsme u ní. V kavárně jsme za 3000LEK zvedli jednoho z řidičů teréňáku od kafe a ten nás dovezl až pěkně k Vendelínkovi. 

Ubytovali jsme se v kempu u rodinného domku (Guest housu), kde jsme všichni chodili na záchod a do sprchy k domácím, dali jsme si večeři uvařenou ve venkovní kuchyni a s výhledem na měsíček za zasněženými vrcholky hor šli spokojeně po dni plném zážitků do hajan!

 

THET - VODOPÁDY GRUNAS

Pobolívající břuch a slabo na těle jsem rozchodila a přílivem sladké kolči naředila a bylo mi zas hej, takže jsme se vydali na špacírek po okolí Thetu. Okruhem částečně po neznačené a částečně po turisticky značené cestě jsme se vydali k vodopádu Grunas. Byl mocný, voda pod ním průzračná, trochu divoká a pekelně studená. Tomáš neodolal a šel se do ní smočit, Matěj hysterčil, že se nám tam utopí, Filip vejskal, že mu vodní tříšť cáká do obličeje a já jsem to všechno pěkně dokumentovala. Největší bizár byl, že u vodopádu byla wifi. A aby to každý vědel, bylo to napsané i na skále nad vodopádem. Za odměnu po výletu jsme si dali pívo a limču a džus v chýšce nad divokou jasně tyrkysovou řekou a pak vyrazili z hor zase o kus dál.

 

"malá" vodopádová víla Ariel

 

SHALA RIVER, JEZERO KOMANI

Po noci "na prérii", kdy nám zpoza auta z roští vylezla želvička, dva čuníci domácí se cestou z pastvy stavili omrknout, co vaříme k večeři, stávo krav, stádo koz a pasáček prošli kolem, jsme se vydali k jezeru Komani.

Když se mi podařilo v jedné zatáčce chytit LTE, zarezervovala jsem nám výlet loďkou na další nejhezčí pláž Albánie - Shala beach na říčce Shala u jezera Komani, a frčeli jsme rychle dál, abychom stihli odjezd. Jezero Komani je vlastně přehrada, kterou nechal Hodža vybudovat zaplavením údolí. Aby si člověk zkrátil cestu, může využít trajekt přes Komani a ušetří přes 200km. My měli času dost, tak jsme si vyjeli jen na jednodenní výlet malou loďkou. A proto nás taky místní ochranka přehrady nepustila nahoru k přehradě autem. Telefonovali s organizátory plavby, já telefenovala s organizátory plavby, ti mi slíbili, že si nás někdo vyzvedne. To ale nevypadlo úplně nadějně, tak jsem se posunky snažila domluvit s ostrahou, jestli máme jít pěšky nebo čekat, ale bylo to spíš marné. S úšklebkem naznačili, ať si klidně jdeme. Cesta byla do kopce, do serpentýn a byla dooooost dlouhá. Bylo celkem jisté, že nemáme šanci stihnout loď. Tak jsem zuřivě zamávala na autobus, co jel zrovna nahoru, ten nám ochotně zastavil, vyvezl nás před tunel u hráze a pánové se omluvili, že dál už musíme pěšky, že oni jedou tady k přehradě do práce. Tak jsme šli na trajekt dál tunelem v přehradě. Docela dlouhým tunelem. Loďku jsme stihli! Odvezla nás přes krásné jezero, co hodně lidí připodobňuje norským fjordům, nebo Thajsku až k pláži u říčky Shala. Komani bylo krásné, ale toho bordelu, co kolem plavalo, to bylo doslova k pláči.Loďka si skoro doslova razila cestu skrz PET lahve, kanystry od oleje, viděla jsem žárovky, boty...

 

 

Měli jsme pobýt na pláži 3 hodinky, ale asi bylo všechno jinak a naše loď odplouvala poslední asi o hodinu a půl později, než jsme si mysleli, že bychom měli jet. Do té doby jsme se ráchali v ledově studené, ale průzračně čisté vodě řeky s výhledem na betonovou míchačku, avšak hooooodně daleko od jakýchkoliv jiných lidí, což bylo super. Ti byli namačkaní u slunečníků hned na začátku.

Účastníci zájezdu - Škopková v Itálii

 

Cestu zpět jsme prožvanili s albánským průvodcem jménem Arto, co tam zrovna "venčil" svého obchodního partnera - egyptského instagramera s milionem followerů, takže jsme se dozvěděli i kupu zajímavostí o Albánii z pohledu člověka, co tam asi nikdy nebude chtít zůstat žít.

Nechtělo se nám zůstat na betonovém plácku za jednou vesnicí poblíž Komani, tak jsme po neúspěšném pátrání po noclehu dojeli zase na naše místo na prérii. A čuníci nás navštívili zas.Přestože jsme byli na dohled od cesty i od silnice, spali jsme (zase) s jedněmi dveřmi dokořán, protože bylo šílený vedro, a ani trochu jsme se toho nebáli! Tady v Albánii fakt ne.

 

SH 22 - I CESTA JE CÍL

Jestli byla nějaká silnice kochací, tak jednoznačně silnice SH 22. Zatáček bylo několikanásobně víc než v hořickém závodě Gustava Havla a bylo to pořád krásný!!

Minuli jsme druhou hráz jezera Komani nad Fierze, kam přijíždí trajekty s auty z Komanu a směřovali dál do Valbone. Místo na spaní, které jsme si vyhlédli ze silnice nebylo sice úplně babyfriendly - pro Fko by se nám hodil špagát a kolík jak pro kozu na pastvě, ale bylo to krásné!!

 

  

VALBONE

Stejně jako je kratší jet z Komanu do Fierze lodí než autem, je podstatně kratší jít z Thetu do Valbone pěšky. Je to jen nějakých 15km. Autem to je bez zkratky trajektem 266km. Z Valbone se da vyjít na spoustu výletů, ale všechny jsou pro větší a zdatnější turisty, než je náš Matěj, takže jsme vybrali nejjednoduší možnost a od konce silnice ve Valbone jsme vyrazili směrem na vodopády, ke kterým jsme ale nedošli, protože jsme to otočili už v Rragamu. Tam jsou dvě kavárny - kiosky. My si vybrali ten, co se k němu nedá dostat autem a co patřil pánovi, který, když nás zahlédl, zahodil motyku a pelášil k plotu, aby nás pozdravil a nalákal na bira a Cola. Tak jsme šli! Pán byl už postarší, ale základy angličtiny trochu měl a snažil se. Na zahrádce jsme si sedli pod slunečník, on nám z domku přinesl  tři plechovky s pitím a čisté skleničky a bylo to fajn!

 

 

 

Po návratu jsme se chtěli jít najíst do restaurace hned u parkoviště. Tom vyčetl, že nemá moc dobré hodnocení, ale chtěli jsme jí dát šanci. Restaurace byla obří a asi žila ze zájezdových autobusů. Když nás nepřišel nikdo obsloužit po půl hodině, usoudili jsme, že si tu šanci fakt nezaslouží a popojeli o kus dál, kde jsme si nacpali pupky až k prasknutí.

 

Zakempili jsme na krásném plácku, kde nad lesem vykukovaly mocné hory.

 

Ráno jsme se ještě vrátili na konec silnice k uměle vytvořené lagunce v řečišti, abych se tam i já zanořila po hlavě, protože takhle čisté vodě jsem ani já nemohla říct ne, i když byla ledová jak blázen.

 

A ŠMITEC...

A pak už jsme sedli do auta a vydali se ku kosovským hranicím! Každý je (resp. do 1.7.2021 byl) povinen si na hranicích zakoupit povinné ručení v ceně 15eur/týden. My však neměli ani eura, ani LEKy (Tom je do posledního utratil za dobrůtky v Kukës) a doufali, že půjde platit kartou. Nešlo. A prý kam jedem - do Srbska a domů - tedy tranzit - "Take care, bro!" Tak jsme jeli bez ručení. Nikdo ho po nás nikde nechtěl, takže dobrý. Asi za dvě hodinky jsme měli Kosovo za sebou a byli zvědaví, jestli nás pustí do Srbska. Ono totiž Srbové Kosovo pořád úplně neuznávají a pokud přijedete do Srbska z Kosova, kam jste ovšem ze Srbska nepřijeli, považují to Srbové za nedovolený vstup do země. Naštěstí tento problém řeší občanky, kam se nedá dát žádné razítko a není tak žádný důkaz, kde jsme byli a odkud jsme se tam vzali. Srbský celník si nás vzal sice stranou, nadzvedl nám vzadu v autě polštář v posteli, aby se neřeklo, pak ale zamával klukům a my jeli v klidu dál.

Maďarsko ... "Vítejte zpátky v realitě..."

 

Tomovi se nechtělo spát, tak jel stále dál a dál, Filipovi se taky nechtělo úplně spát, tak byl střídavě prudný a střídavě podřimoval, což úplně neobšťastňovalo mě, neb jsem se snažila usnout, abych byla v případě Tomovy krize připravená řídit... Srbsko jsme tak profrčeli dost rychle a kolem jedné v noci už stáli na hranicích s Maďarskem. Šest aut a půlhodinová kolona. Myslím, že značka ideál! Do rána jsme pak dali chrupku na maďarské pumpě a druhý den po velmi kulturní zastávce v brněnském Decathlonu dorazili v podvečer domů. Barák nebyl v té vzrostlé trávě skoro vidět a my najednou měli pocit, jako by ta dovča byla už tááááák dááávno....