Sbalili jsme děti...vysadili je u babičky a dědy, sbalili jsme si pár švestek, peřinky a Vendelína a vyrazili po nekonečné bacilové zimě, co přešla plynule do bacilového jara, na víkend pryč! Sami!! Do Českosaského Švýcarska!
Sbalili jsme děti...vysadili je u babičky a dědy, sbalili jsme si pár švestek, peřinky a Vendelína a vyrazili po nekonečné bacilové zimě, co přešla plynule do bacilového jara, na víkend pryč! Sami!! Do Českosaského Švýcarska!
"Jen počkejte, až já jednou dokojím, seberu se a půjdu! Půjdu pryč, do divočiny! A nebudu s nikým mluvit! A na měsíc, nebo na dva!! A přejdu skotskou vysočinu!!"
...vyhrožovala jsem v míře frustrovaného zoufalství matky na mateřské nejvyšší a snila o tom zenovém obláčku, kdy jdete, jdete, kolem jen ticho, hory, skály a ticho, ticho, ticho...
Mé přání bylo skoro vyslyšeno. Jen tedy nějaká ta prozřetelnost, nebo kdo ta přání plní, asi ví, že já jsem ve skrytu duše holka skromná (sakra), tudíž jsem dostala své přání v trochu lowcostové formě. Místo vysočiny skotské musela mi stačit Vysočina česká. Místo měsíce/dvou tu máš dny tři!
Východní Krušné hory znáte? Ne? Nebo vám to přijde divné, aby byly Krušné hory východní? Opravdu jsou, existujou a já nekecám! A bylo tam fakt krásně!
Po návratu z Albánie, zatoužili jsme po troše české divočiny. Se vzpomínkou na naši poslední návštěvu Krušných hor před třemi lety vyrazili jsme tam. A tam jsme se nepřestali divit. Za ty tři roky proběhly Krušné hory sociálníma sítěma, kdo chtěl být v posledních letech in, byl v Kruškách a ve Slovinsku... Takže tatam byly ty opuštěné prázdné surové hory a všude lidu skoro jak v Krkonoších...
Ježíšek k nám byl letos velice štědrý a po letech dřiny a těžkých fyzických výkonů na našich telemarkách se stoupacím vázáním o váze 10kg/jedna noha nás novým skialpovým vybavením navnadil na horské výšlapy bez kapičky potu a bolavého svalu...
Co s načatou nedělí, kdy byl Tom dopoledne v práci, kluci šli poo spát...?
Na večeři! Na výlet! Na západ sluníčka!
Mrkla jsem do mapy, odkud by to údajně na delší dobu poslední sluníčko mělo být dobře vidět. Našla jsem zaznamenané tipy na dosud neprobádané oblasti, nabalila batůžek, teplé bundy, skočili jsme ve čtyři odpoledne do auta a vyrazili. Kdo říká, že parádní výlet nemůže začít v neděli ve čtyři odpo?
Mám asi morbidní a masochostické sklony a nekonečnou touhu testovat hranice svých psychických sil! Pokaždé, když se Tom chystá na nějakou tu BezBab tour, ve mně to evokuje automaticky touhu vymyslet nějaké nové dobrodružství typu já a potomek (potomci) kdesi mimo domov a hlavně komfortní zónu!
Ani jsme skoro nemrkli a hle, další Velikonoce v domácím vězení jsou tu... A taky poněkud netrpělivý Matěj se slovy:" Mami, kdy přijde ten velikonoční zajíček s nějakou tou bojovkou jako loni?!" "Tak mu napiš dopis, ať se nikde neloudá, že už na něj čekáš..."
S reportem z první zimní výpravy na chalupu před dvěma lety mám tak trochu skluz, řekla bych. Sepsat druhý zimní pobyt letos v lednu, už bych snad mohla zvládnout ještě letos... Tak směle do toho! A možná radši všechno pěkně najednou, nebo se budu klouzat ve skluzu ještě pár let!
Takže, "voalá"...