Výlety Bohouše a Karla : PO HORÁCH A SKALÁCH SEVERNÍHO POHRANIČÍ

Zkratkou přes Polsko jsme se od Bludných skal přesunuli do zapomenutého kraje Rychlebských hor.

Tentokrát jsme bikové traily minuli skoro bez mrknutí oka a pátrali jsme, kde pro dnešní večer zaparkovat Vendelína a složit hlavu. Většinou námi vytipovaná místa nebyla úplně to ončo, tak jsme zkoušeli dál. U jednoho malého zatopeného lomu to šlo... ale kousek nad ním bylo široširé makové pole s hliněným pláckem tak akorát pro nás, takže bylo jasno.

Abyste si nemysleli, i přišel se na nás podívat majitel toho pole... Tom s ním zdvořile podiskutoval, omluvil se, že tam stojíme, ale že jsme zaparkovali schválně jen tam, kde nic neroste a že klidně hned odjedeme, jestli je to problém. Pán trochu vzdychnul a řekl, že když už tam jsme, ať klidně zůstaneme, že on tam hlídá, aby tam nikdo neloupil ty makovice. My jsme si nevzdělanci říkali, nač by kdo loupil nezralý mák.... ale už nám strejda Gůgl prozradil, k čemu jsou ty nezralý makovice dobrý :)

Ráno jsme se pobalili a odjeli se nasnídat někam jinam, abychom neotravovali víc, než je nutné. Na parkovišti kousek před Tančírnou v Račím údolí jsme se nestačili divit. V přístřešku spalo kdovíkolik spacákových mumií a okolo stály asi 3 nebo 4 stany motorkářů. A my si děláme starosti, abychom s naším nocležníkováním nebyli někde zbytečně na očích.

ČERTOVY KAZATELNY, HRAD RYCHLEBY A TANČÍRNA

Vyfuněli jsme klikatou serpentýnou od Tančírny až k Čertovým kazatelnám a odtud pokračovali dál k zřícenině hradu Rychleby. Matěj dostal svačinu a do ruky bublifuk, aby mohl z vršku vesele pouštět duhové bubliny do kraje. Když jsme se dokochali výhledem na moře hustého zeleného lesa a nad ním temnou oblohu, vyrazili jsme zpátky k Račímu údolí.

Jen co jsme opustili hrad, začalo pršet a z deště byl najednou slejvanec a liják a kdo měl pláštěnku (Matěj), ten se měl. Já musím velebit nápad, dát si do batohu pláštěnku původem z krosny, neb se krom batohu dala natáhnout i na hlavu. Tom, který si klasicky jako správný kluk z hor pro případ nepřízně počasí nevzal nic, ten se staral o to, aby co nejdřív našel co možná nejhustší strom, pod kterým bychom se mohli schovat.

Naštěstí nejdivočejší přeprška rychle přešla a my mohli směle dál. Matěj dostal odrážedlo, protože návrat podél potoka je po asfaltu a s kopce, takže nám to odsejpalo a odměna v podobě dortíku a kávičky v krásné Tančírně se blížila! V Tančírně dobroty samozřejmě měli, měli tam i dětský koutek, takže my jsme měli i chvilinku klid :) Než jsme se vrátili k autu, omrkli jsme ještě taneční sál zevnitř i z ochozů, co vedou kolem, a musím uznat, hned bych si tam nějaký ten společenský taneček střihla!

VÁPENNÁ PEC, JESKYNĚ NA ŠPIČÁKU

Strašně jsem se chtěla zastavit u obří židle a stolu a pořídit stylové fotooo, ale venku už zas lilo a mladý pán v autosedačce zrovna vyspával. Tak příště! My jsme kvůli dešti volili program vnitřní a mířili jsme si to k Jeskyni na Špičáku. Prohlídka dle internetů měla trvat jen 30minut, tak jsme si říkali, že by to asi mohlo klapnout a ostatní návštěvníci by tak nemuseli vyprávět o malém rušivém elementu, co s nimi byl na prohlídce. Cestou jsme ještě přibrzdili u Vápenné Pece u Supíkovic, okolo níž je i fůra dřevěných soch. Čerstvě probuzený Matěj neprojevoval přílišné nadšení z tohoto výletního cíle.

Jeskyně a jejich prohlídka už proběhly v pohodě. Mladík skoro nerušil, místy měl snad i respekt, tak jen kulil oči a my mohli obdivovat jediný veřejně přístupný jeskynní systém se srdcovitými chodbami na světě. (ještě jsou prý jedny v Kanadě, ale přístupné veřejnosti nejsou)

Ne, že bychom se nechtěli ubytovat zase někde v divočině, ale když jste v kraji, kde to není daleko do kempu Bobrovník, chtě nechtě prostě musíte do Bobrovníku! To už je tradice! Kemp jako by z minulého století vypadl a stále v tom stavu a vzhledu zůstal. Ta pravěkost a trocha kýče, to je prostě "ončo" a my to tam máme prostě rádi! Výhodou taky je, že tam je rok od roku míň a míň lidí, takže klídeček a pohodička!

ČERTOVY KAMENY, JESENÍK, REJVÍZ

Díky předpovědi typu - nebudeli pršet, nezmoknem, jsme si nemohli být jisti ničím, tudíž plán byl velmi operativní a my byli připravení změnit ho dle situace. Dokud bylo ještě nepršavo, vyjeli jsme si k turistické chatě Čertovy kameny a za ní se vyšplhali na vyhlídku. Skála ověšená řetězy myslím není úplně pro malé děti ani pro ty velké, co se bojí výšek ;) Nicméně Tom se statečně vydal až nahoru, zatímco já čekala s Matějem po vrcholovým úsekem, abychom se pak vystřídali. "Horolezecké" zážitky pro amatéry za pár metrů chůze od chaty, neberte to!

V Jeseníku v lázních jsme měli jediné štěstí, že na hřištích měli i houpací autíčka a model autoveterána, jinak by všechny ty houpačky, točítka, lanové překážky a jiné parádní prvky na Matěje moc dojmu neudělaly. Vydali jsme se i do Háje víly Ozdravy, kde jsem hned na začátku u lesního pexesa objevila klíště na své ruce. Chlapce jsem nechala v háji (sví k svému ;) ) a chvátala k autu to malé monstrum vysápnout a sprovodit ze světa. Kluci si to prošli sami, v labyrintu našli kámen splněných přání a přepustili pár vodních přehrádek.

A pak jsme se vydali do Vinckova kafé... a tam běžte! Já tam byla už kdysi v zimě v rámci akce Do Jesu bez stresu s Maruškou (Děvče z hor) a musela tam vzít i Toma teď. A Vinckovo kafe (překapávaná káva s vanilkou a smetanou a muškátovým oříškem), co se pije skrz tu smetanu, to je velká pecka!

Dál jsme si vymysleli výšlap k Mechovému jezírku v Rejvízu. Jakmile jsme přijeli na parkoviště, spustil se lijavec jak blázen. Výhodou je, když máte goretexovou bundu, že nepromokne. Nevýhodou je, že je zářivě žlutá a vy, když nutně musíte do lesíka a v tom ukrutným dešti nechcete nikam daleko, jste stále kráááááásně vidět! No co, když musíš, tak musíš. Pršet nepřestalo, ale malinko se intenzita snížila, tak jsme oblíkli Matěje do gumové soupravičky, já sama sebe do své žluté nepromokavky a chlapec z hor si vzal z auta obří deštník. Outdoorová rodinka pár ekseláánc! :)

Déšť ovšem i jistou výhodu měl. Všechny ostatní výletníky to odradilo, tak odjeli pryč. A my si tak sami pěkně vyšlapovali nejdřív lesem, pak už po dřevěných chodníčkách k Mechovému jezírku. Největší peckou byla vážka na vyhlídce, co se ani nehnula, když jsme si ji asi 50krát fotili ze všech stran.

ZLATÉ HORY A SOLNÁ VĚŽ

Nocležiště jsme si našli v zahraničí. Hned za Zlatými horami v Polsku u lesa s parádní vyhlídkou! Chvíli nám i nepršelo, tak jsme se mohli kochat výhledem na Zlaté hory pěkně z první řady.

Ještě ale než jsme to uparkovali, zajeli jsme si do vedlejší vesnice omrknout rozhlednu, co se dle fotek z map.cz jevila taková zajímavá. A ještě zajímavější bylo, když z dálky nebyla vůbec vidět a když jsme po zaparkování auta museli k ní sejít dolů s kopce. Tam jsme zjistili, že u paty rozhledny jsou lavičky kolem dokola, tam sedí lidi a civí na spodek rozhledny... Jiný kraj, jiný mrav?? Ale ona to nebyla obyčejná rozhledna, ona byla kouzelná! ;) Ona to byla dřevěná věž postavená kolem trojstěnného hranolu z větví, po kterých z vršku stékala slaná voda. Takže oni tam dole inhalovali a roztahovali si hrudní košíčky jak na Makarský!

Než jsme usnuli, zalitovali jsme, že jsme nevyrazili do vsi na místní dýzu trsnout si na nějaký ten polský šlágr, načež jsme zjistili, že ty vypalovačky, co slyšíme, nejsou polské šlágry, ale česká Šenkýřka a jiné pecky tomu podobné. Ono totiž za kopcem na druhé straně už zas bylo Česko a sraz trucků a tahačů v Mikulovicích. Takže na dobrou noc Kabáti!

U DĚDA PRADĚDA

Perličkou závěrem našeho dovolenkování měl být "vysokohorský" výstup na Praděd. Za Karlovou studánkou jsme zaplatili krásných 250Kč mýtné a rovnou i parkovné na Ovčárně (pan parkovišťák totiž vyjížděl nahoru na parkoviště až prvním autobusem po nás). A co když bude hnusně, říkali jsme si... Za tu cenu, i kdyby sněžilo, tak Praděd dobudem, prohlásil Tom! Na Ovčárně mrak až na zem, zima nevlídná, brrr. Zavření v autě jsme posnídali vánočku a čaj. Mrak mezitím trochu vystoupal výš, tak bylo vidět aspoň na 2 metry před sebe. Oblíkli jsme se, nabalili potřebné rezervní oblečky a vyrazili. 250Kč je 250Kč :) Matěj osedlal first bike a jel. Když už to začalo být trochu do kopce, zapřáhl si za kurtu a gumicuk tatínka a na pohoděndu, co nožka nožku mine, pokračoval v sedle za vydatné závisti kolemjdoucích dál.

Do Pradědu jsme museli pomalu vrazit, abychom si všimli, že už jsme tam. Nicméně halušky s uzeným a šišky s mákem měli uvnitř dobrý a když venku začalo pršet, bylo nám tam uvnitř blaze. Pršet nepřestalo ani na cestu dolů.

V jednu chvíli se to dokonce přeplo na lijavec chc..ec, takže to, co jsme neměli pod pláštěnkou nebo nepromokavou gumou bylo v tu chvíli zcela durch. Ale my šli dolů. Ti, co měli jen mikiny a kraťasy a žádné batůžky s náhradním šatstvem a mířili nahoru, ti to měli, jak bych to jen řekla... no prostě blbý! Matěj stále na kole, teď pro změnu na špagátu sestupovém - brzdě - se nenechal deštěm rozhodit a spokojeně si to cachtal dolů.

A jelikož vím již z dob kudrnovského průvodcování, že jsouli poslední zážitky silné a hlavně kladné, je i dojem z celého výletu kladný, vzali jsme Matěje do Pradědova dětského muzea v Bludově, aby taky po všech těch výletech měl i vyžití on! Odrážecí autíčka uvnitř, vodní kuličkodráha venku a popeláři a jiný vozidla myslím zanechaly dojem dobrý! Nás uspokojil kus bábovky ze samoobslužné kuchyně a spokojení jsme byli všichni!