pátek 13. září 2019

TENKRÁT NA NZ - září 2011.. část 1

02.09.2011 18:06
Končící sezóna



Je to neuvěřitelné, ale dnes tomu je přesně 3 měsíce co jsem na Mt.Ruapehu. Uteklo to jako voda a nastal čas konce a přesunu do jiných končin. Když jsem sem 31. května přijel tak tu byly jen skály a mrtvo. Teď tu je místy přes 2 metry sněhu a na některých místech třeba i 4 metry a všechno tu žije. V některých dnech tu je dokonce i k 7000 lidem.

Pokusím se to opět sepsat nějak popořadě. Vždycky mám plno nápadů, co všechno napíšu, ale když k tomu zasednu, tak na to koukám jak dvojka na trojku a nevím čím začít.

Snowmaking jako takový bohužel skončil minulou neděli. Vypnula se poslední děla a ve středisku nastalo ticho. Mně se bohužel nepodařilo dostat k opravování roleb, protože prý není pro toto oddělení dostatečný rozpočet. Tak jsem skončil na 6 dní jako vlekař a na 2 dny jako usměrňovač dopravy. To vše mi skončilo včera a od dnešního dne jsem na dovolené. Byl to vlastně můj poslední pracovní den na Novém Zélandu po 11ti měsících.

Začalo nám období prodeje Egona, které vlastně i trochu umocnilo smutek z blížícího se odletu. Naskočily všechny vzpomínky na uplynulé měsíce, při kterých nás Egon doprovázel v každé vteřině. No napíšu to asi takhle, když by to šlo, tak ho berem s sebou domu a žádný prodej neřešíme!! Jenže to nejde a prodat se musí. Ozvalo se nám pár podvodníků, kteří se snaží z lidí vymámit peníze, ale taky regulérní zájemci. Nakonec si od nás auto převezme pár z Čech, který přiletí v září. Pro nás je to obrovská výhoda, protože můžeme mít auto až do posledního dne, nemusíme si půjčovat auto v půjčovně na zbylé cestování, atd.

Teď něco málo o mých posledních dnech tady. Vlekařina tady je ukrutně nudná práce, která mě absolutně nebavila, ale pár dní jsem vydržel. Za 6 dní jsem vystřídal 7 míst na lanovkách a vlecích. Odbavil jsem velikánské stádo tupých lyžařů a snowboardistů a pochopil jsem, proč jsou vlekaři většinou protivní bručouni. Pokud bych na vleku pracoval víc jak 14 dní, tak budu stejnej. Hloupost a natvrdlost lidí je neuvěřitelná. Někdo nám natvrdlost kiwáků vysvětloval tím, že se tu tráví moc času s ovcemi, tak nevím co je na tom pravdy :). Ale ono to asi bude stejné všude po světě.




Ještě malinko shrnu snowmaking. Byl jsem téměř 98% času v ranní četě. Pracoval jsem většinou od 3:30. Obsluhoval jsem přibližně okolo 65 sněžných děl. A jestli jsem dobře rozuměl tak jsme na kopec vytlačili přes 1,4 milionu kubíků vody. Od července jsem byl téměř každý den lyžích, takže mám na zimu v Čechách natrénováno. A co mi bude chybět? Východ slunce nad Mt.Ngaurohoe, tenhle pohled je prostě neuvěřitelný. Pak taky bílomodrý skůtr, se kterým byla občas velká legrace a všechna omrzlá děla, která jsem musel odledovat (uklidňující práce). Když to shrnu, tak jsem z té práce opravdu nadšený a měl jsem prostě štěstí. Tohle Terezka o kavárně asi neřekne, ale podařilo se nám být celou zimu na horách a myslím, že jsme si to oba užili. (Terezka ještě kavárnu užívá do úterka a živí náš rozpočet).



Hlavní věc, která ve mně něco zanechala je asi můj pokrok v angličtině. Odboural jsem strach z mluvení a jsem nějakým zvláštním způsobem schopný komunikovat. Samozřejmě, že občas dost věcí nerozumím, ale většinou všechno pochopím.

Během své vlekařiny jsem dokonce 2x zasahoval u úrazu. Během jednoho dne nám seskočilo z lanovky z nepochopitelných důvodů 5 lidí. A včera ve svůj poslední den jsem povýšil na řidiče skútru, který odbíhal od vleku asistovat s převozem raněných.

Před týdnem jsme byli na takzvané přetahované mezi našimi 2 středisky. Z každého oddělení ve středisku byl 5ti členný tým, který bojoval proti stejnému oddělení z druhého střediska. I já jsem byl v týmu a přetahoval jsem se. Od roku 1994 drží putovní „bejsbolku“ sousední Turoa, která tyto soutěže na rozdíl od naší Whakapapy bere vážně. Je to zřejmě dané tím, že je dost často ve stínu větší Whakapapy a možná je přehlížená. Ovšem letos vyhrála Whakapapa a my to tam náležitě oslavili.

Předminulé úterý přišla na NZ sněhová bouře, jak jistě všichni slyšeli ve zpravodajství.

Mt. Ruapehu je vlastně celou sezónu ledovou horou a teď přišlo toto. Prašanu bylo až do podpaží a my si neuvěřitelně zalyžovali. V 7 hodin jsme přestali pracovat a do 13:00 jsme lyžovali a pak zase pracovali. Podařilo se mi 2x nechtěně přeletět přes špičky lyží a při jednom z těchto salt jsem ztratil na 15 minut lyži :)



Teď několik poznatků jak ze snowmakingu, vlekařiny, tak z celé sezóny a z celého fungování střediska:

  • První věc, která je na pohovorech kladená na srdce, je komunikace. To je ovšem věc, která tady absolutně nefunguje a hodně lidí tu už naštvala. Nevím proč, ale každý na kopci se tu snaží být nejchytřejší a snaží se všechny poučovat a všem velet.
  • Nejsou zde turnikety a klasické zábradlí ve frontách, ale 30cm nad zemí jsou napnuté provázky, které nikdo nevidí a každou chvíli se za nima někdo válí. Mezi lidmi běhá člověk, který skenuje skipasy
  • Ve frontách jsou lidi ohleduplný, nekouří, nešlapou po lyžích, nepředbíhají a pokud je člověk sám, tak čeká, až najde jiného samotného, aby neplýtval místo na lanovce či vleku. Takže vleky a lanovky jezdí plně obsazené a ne z poloviny jako u nás. Úžasné!!!
  • Fascinovalo mě zabezpečení proti nárazu do sloupů, děl, skal. Roztrhané oplůtky jsme napínali na bambusové tyčky, které se při prvním větru rozlámaly.
  • Výstupy z lanovek jsou na rovinu a po výstupu musí člověk odejít do strany, ale lanovky nemají zpomalování, takže hodně lidí sráží k zemi. Navíc výstup je znesnadněn nízkou výškou mezi sedačkou a zemí, což člověku přisune kolena k bradě a on se sotva zvedne ze zapuštěné sedačky
  • Manažeři a supervisoři, kteří tu jsou několik let razí teorii: „děláme to tak 14 let, tak proč to budem měnit?“ Což asi nemusí být vždy dobrá strategie. To třeba včera přišel jeden supervisor a povídal nám, ať naházíme víc sněhu pod sedačku. Když jsem se mu snažil říct, že tato hromada znesnadňuje výstup lidem, protože se nemůžou zvednou tak mi povídal, že tak to má být a tak to bylo vždycky :).
  • Mt.Ruapehu jako zaměstnavatel je opravdu velmi dobrý. Benefity, výhody, zázemí pro zaměstnance jsou perfektní a navíc areál pořádá neuvěřitelné množství společenských, sportovních a všemožných akcí. Moc hezké jsou akce mezi středisky, kdy má člověk šanci potkat jak lidi ze svého střediska tak i z druhého.
  • Ruapehu razí heslo: Sranda, bezpečnost… takže jsou všichni zaměstnanci v depresivní černé, nikde ani jedna barevná vlaječka a bezpečnost na sjezdovce zajištěná již zmíněnými bambusovými tyčkami se mi nezdá zrovna dostačující.


Na večeři s Gregem a jeho Joe jsme se dali do debaty, co si tady o tom myslíme, a bylo nám řečeno, že se tady prostě na žádný inovace nehraje a i přes to, že se oddělení personální snaží z každého vytáhnout zpětnou vazbu, všechny užitečné náměty stejně skončí v šuplíku. Rozhodli jsme se proto s Tomáškem, že sepíšeme email přímo panu nejvyššímu, poděkujeme za zimu na sopce a pak to na něj vychrlíme. Asi se zase nic nestane a Ruapehu bude dál fungovat na bázi pravěkého střediska, ale zkusit to můžeme, protože by bylo škoda zahodit všechen ten potenciál!!! (si myslíme)

(edit 2019... ani nevím, jestli jsme to skutečně napsali... :)


Jak už Tom psal, já zas až tak přeuchvácená ze své kavární práce nejsem, ale jsem ráda, že ji mám a že ji mám tam, kde ji mám. Moje kafé na kopci je ze všech největší, nejprosklenější, nejhezčí a s nejlepšíma vedoucíma… a mám placenou hodinu cesty na lanovce!! :) Kávu vařit stále neumím. :)

 






O práci dosti, neb se také občas poštěstí mít i den volna (po 8mi dnech práce konečně huráááá), je třeba ho řádně využít. Jelikož jsem se rozhodla vrátit své téměř nevyužité papírové sezónní ski s výmluvou na bolavou nohu (za což se mi vrátily 2/3 ceny - 214$), bylo dnešní volno ve znamení snowboardingu. I s Tomáškem!!!! Až na to, že má naraženej pravej zadek a nemůže se hýbat, je to skoro rozený snowboarďák a jsem na něj převelice pyšná, jakej to je šikovnej kluk!! Tomášek už po hodině zatáčel a po třech drandil neohroženě a se štýlem mezi beznadějnými případy v Happy Valley. Nezbylo tedy než povýšit a zdolat kopec větší!! Takže snowboarding zvládnut, teď už nás oba čekají jen telemarky, na které se vrhneme, jen co doma v Čechách napadne kus sněhu!!






No, a to je dneska asi tak jako všechno…. Těšte se na další veselé příhody, až znovu osedláme Egonka a vyrazíme za dobrodružstvím!!!!! Huráááááá!!!



05.09.2011 15:44
Pustou sněžnou planinou Tongaríra

Tomáškovi jeho zaměstnání na Ruapehu kopci skončilo a vyrazil „na hory“ na dovču, kdežto já měla svých dní volna klasicky poskrovnu. V posledním týdnu ovšem dva, což bylo co říct. První jsme strávili spolu s Tomáškem na kopci na snowboardech, kdy Tom pronikl do „hustého“ postoje a začal za pár hodin jezdit jako drak. Poslední den mého volna byl otázkou. Jít na lyže či ne?? A jelikož jsem já za letošní zimu byla na lyžích tak čtyřikrát, rozhodla jsem se, že „popáté“ mě rozhodně nevytrhne! (doma bude sněhu a lyžovandy habaděj). Naplánovali jsme tedy expedici!!!!! Tom vypůjčil kus snowmakerovského vybavení – mačky a cepíny, nabalili jsme kupu energetických dobrot (nebo spíš to, co jsme v našich zásobách ještě našli a bylo k jídlu), navařili jsme čaj, nastavili budík a šli do hajan. Naše expedice totiž nebyla lecjaká… naše expedice byla časně ranní… Tudíž, když se nám ve čtvrt na 4 rozezpíval budík, nechtělo se nám z vyhřátých postýlek ani za nic. Ale vylezli jsme. Pohledem z verandy jsme se ujistili, že na obloze jsou hvězdy, takže dobrý… Hvězdy byly… ale za půl hodiny už ne. S batohy na zádech a pevným dobrodružným odhodláním v myslích jsme vylezli z naší ubikace na parkoviště a tam pršelo… Odhodlání jako by se vypařilo. Co teď?? Asi jak správně tušíte (teda aspoň v to doufám), nevzdali jsme to! A dobře jsme udělali!!! Asi tak dva kilometry za National Parkem bylo zase nebe úplně bez mráčku, bez kapek a plné hvězdiček. National Park je prostě nočník a kdo by se chtěl řídit počasím tam, nevyrazí asi nikdy nikam.

Egonek nás tichou nocí dovezl na parkoviště na začátek nejkrásnější jednodenní zélandské túry (jak všechny prameny literatúry i turistických manuálů uvádějí) Tongariro Crossing. (jen pro ujasnění – my už jsme tuhle túru jednou podnikli v rámci našeho třídenního pochodu kolem sopek – ale to bylo léto a sezona v plném proudu… tudíž mraky lidí a hlavně žádný sníh). Nasadili jsme batůžky, čelovky na hlavu, hůlky do ruky a vyrazili jsme směle noční sopečnou krajinou do kopce. Hvězdiček nad náma bylo skutečně nepočítaně. Nádhera. Asi dvě hodinky jsme stoupali k Jižnímu kráteru, nejdříve po cestičkách, pak po dřevěných chodníčcích přes mokřady a pak po schodech vzhůru… Někde jsem četla, že kdo stoupá po těchto schodech, měl by si vzpomenout na ty muže, co tam pro něj ty schody tak pracně vybudovali. Strašně ráda bych na ty muže myslela v dobrém, ale nedá se svítit, ty schody nejsou mou oblíbenou částí treku! :) Již tenkráte s krosnou jsem tam supěla a funěla, ani tentokrát tomu nebylo jinak! :)

Za kopci se mezitím začalo dělat světleji a světleji a já začala mít dojem, že tam mezi schodištěm 35 a 36 celý ten východ slunce, na který jsme si to štrádovali, prošvihnu. Ale i mému utrpení nastal konec a my jsme konečně stanuli v Jižním kráteru plném sněhu. Konečně zase bílo. A všude. Po lehce zmrzlém sněhu jsme přešli kráter, vyškrabali se na jeho hranku a tam, konečně na nás vykouklo sluníčko!!! Co vám budu povídat, nádhera to byla!!! (podle počtu zveřejněných fotek se sluníčkem asi i pochopíte, jak se nám tam líbilo). 









Když jsme se dosytnosti vynadívali na tu oranžovou kouli a asi 100krát každý vyfotil Mt.Ngauruhoi (pokaždé to totiž mělo o paprsek a odstín světla víc), vyndali jsme mačky, přimontovali na botky a vyrazili vzhůru směrem ke kráteru Rudému. Až na to, že moje mačky (stejně jako všechna zélandská obuv) nepřály mé malé nožce a pořád se rozjížděly do rozměrů větších, takže jsem je musela významným nakopnutím vracet do polohy původní, se šlo do kopce parádně. Rudý kráter toho ze své rudé barvy moc neukázal, ale aspoň kupa čmoudíků se skrz tu kupu sněhu prodrala. A tam, kde nebyl sníh, tam byla sopečná hlína a fakt pěkně hřála. Náš původní plán sice byl, že si vyšlápneme zase na vršek hory Osudu, ale změnili jsme ho a raději se vydali dobýt sopku z místní trojice poslední, Mt. Tongariro.













Ťapali jsme podél skoro zasněžených ukazatelů po hřebínku vzhůru, před námi jako na dlani opuštěný Jižní kráter, zasněžené svahy Rudého kráteru, jiné svahy… Sněžné planiny byly kolem nás, kam jsme se jen podívali. A kam jen naše oko dohlédlo, tam krom dvou alpinistů, co se vykutali ze svých nocovacích děr, nebylo ani človíčka!!!!!! Na nejnavštěvovanějším zélandském treku jsme byli sami!! My dva, dva alpinisti a tři sopky!!!! Na vršku Tongarira jsme podávali panoramatický oběd a když jsme se dostatečně vynadívali, zaveleli jsme k sestupu. Pro tuto příležitost jsme již s velkou slávou odepnuli cepíny a jali se je používat. (pro starostlivé maminky – Tom byl při své sněžné profesi proškolen, jak s ním zacházet a jak se s ním při případném skluzu zachránit – předal tak své znalostě i mně a byli jsme vzděláni oba!! :).











My jsme však našlapovali obezřetně a proto žádná taková klouzavá situace nenastala. Až když jsme došli do krásného prostorného a už ne tak prudkého žlabu, sedli jsme na zadek a zkoušeli jízdu s cepínem dobrovolně. Byla to veliká legranda!! Hlavně toho sněhu, co nám cepín nastříkal za krk!! Ale to nevadilo, neb už byl čas popolední a sluníčko dělalo, co mohlo, takže ze sněhu byla v Jižním kráteru břečka a teplo bylo akorát na tričko.






Vrátili jsme se z našeho výletu stejnou cestou zpět k Egonkovi, kde jsme byli rádi, že jsme rádi. Chůze na mačkách je pravděpodobně náročná na svalstvo, které jsme do té doby neměli.. Jak jsme se hýbali ještě ten večer a následující ráno snad ani nechtějte vědět! :)






Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!