TENKRÁT NA NZ - září 2011 ... část 2

08.09.2011 13:47

Ze zimy do léta a do sopečného kotlíku

Moc jsme se těšili, až i já budu mít po práci a opustíme horu a vyrazíme zase na cesty. Jenže všechen konec má i svou horší stránku – loučení. A v tom ani já ani Tom nejsme zrovna experti. Jednak nevíme co říct (vhodného), druhak jsme z toho pak celí naměkko. Ale zvládli jsme to, jsme rozloučení a o kupu kontaktů a facebookových kamarádů bohatší. Středeční den byl ve znamení „stihnout toho hodně“. Ráno jsme vyjeli naposledy na kopec pracovním autobusem, abychom vrátili uniformy. Tomovi sice nenechali jeho oblíbenou softshellku jako suvenýr, ale zato jsme dostali oba tričko pro zaměstnance Mt.Ruapehu (normálně bylo za 15$ a natolik se nám zas nelíbilo, ale když bylo zadarmo… no, znáte to :). 

V Lorenz Café jsme si dali snídani (ještě jsme museli využít veliké zaměstnanecké výhody baštit za polovic), já jsem ještě řekla báj báj a dík Jeremymu, mému manažerovi, a už jsme zase hnali na bus, aby nás hodil zpět do National Parku, kde nás čekalo balení a jak jsme pak zjistili, tak i velký úklid. Roztřídili jsme náš rozrostlý majetek do všech beden, co jsme měli, a asi do 10 igelitek, vypulírovali pokoj, aby se s ním uklízečky nemusely zabývat ( v tom je kouzlo bydlení v Parku – zaplať a uklízej), nacpali se se vším do Egona a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím. Jaké bylo překvapení, že ani ne 30km za horou už kvetly stromy, kytky, všude byla až jedovatě zelená tráva… V tu chvíli nám přišlo, jako bychom nikdy na Ruapehu nebyly, anebo to bylo tááák strašně dávno.

Naším cílem toho dne bylo dojet do Whakatane, do Bay of Plenty, což se nám k večeru skutečně zadařilo. Jelikož byla předpověď počasí příznivá, znamenalo to, že se náš výlet na White Island druhý den skutečně koná.

White Island je sopka. (ano, my jsme skutečně opustili oblast 3 sopek, abychom se jeli podívat na další) Je to sopka, která kouká z moře a dýmí. Stejně jako Mt.Ruapehu má aktivitu číslo 1 (jako jediné dvě), takže když už jsme byli na jedné, je jasné, že je třeba očíhnout i tu druhou! A navíc, prý je to neskutečný zážitek (hlásaly tamtamy a moudré knihy). Takže proč se tedy nepřihlásit k organizovanému a průvodcovanému výletu, že?? Ráno jsme zaplatili veliký peníz a dostali každý nerezovou mističku bez dna, která sloužila jako palubní vstupenka na loď. Personálu na malé kocábce bylo hodně a pořád se někdo kolem motal, aby zodpověděl případné všetečné otázky, či se prostě jen věnoval klientům. Cestou na ostrov jsme dostali kalíšek dýňové polívky a chleba a každý po jedné slušivé žluté helmě a plynové masce. Nafukovacím člunem jsme byli po skupinkách převezeni na ostrov, kde jsme museli po žebříku vyšplhat na molo, což byla „nejtěžší“ část dne. Pak už jsme se jak husy v řadě batolili za naším průvodcem v helmě červené. Měli jsme i druhého průvodce, který náš sveřepý průvod uzavíral, aby se náhodou nikde nikdo nezapomněl. Takže zastávka pro detailnější fotoo byla dosti hektická. Jelikož sirné výpary nabíraly na síle, vytáhli průvodci krabičku bonbónů a my si nabrali každý po hrstičce, aby se nám ovlhčovala krční sliznice.

White Island je sopka kuželovitého tvaru, co má na jedné straně něco jako vchod do svého kráteru, který je až na pár hrbolků vcelku plochý. Až na samém konci plošiny se nachází velké jezero – samotný pravý kráter sopky. V době našeho pobytu na sopce se nad jezerem kouřilo a dýmilo, že skoro hladina nebyla ani chvilinku vidět, ale bylo nám řečeno, že je modrá. Že prý bývala zelená, ale teď je modrá… no budiž :) Všechny vnitřní stěny kráteru byly zažloutlé, zvrásněné, barevné a plné čmoudíků, čmoudů a dýmů. Zejména jedna část byla hotový papiňák. Ze tří průduchů hučely sirné čmoudy jak ďas a hučely jak parní lokomotiva! Kolem nás tekla spousta horkých potůčků, které bělily zašlé mince na počkání. (kam se hrabou přípravky typu Vanish a tak. Exkurzi po ďábelském údolí jsme zakončili u starých zbytků dávné pradávné továrny na zpracování síry. Krom pár ztrouchnivělých trámů a už skoro zpapírovatělých kusů železných udělátek tam toho k obdivu moc nebylo. Kdysi tam chudáci dělníci museli přebývat a zkrystalizovávali síru pro použití v zemědělství. Po jedné nešťastné události, kdy jeden sirník přišel o život, rozhodla se společnost přesunout zpracování na pevninu.

Když jsme se dosti naobdivovali síle matičky Země a dost nakašlali, neb bombony už všem došly, bylo na čase vykoupat si v přistavěném lavorku botky a hup zpátky do člunu, který nás zas zavezl na loď. Tam jsme všichni nafasovali obědový boxík a plechovku pití (takže spokojenost) a vyjeli jsme zpět. Kapitán s námi obkroužil ostrov kolem dokola, abychom ho viděli i z druhé strany a uvěřili, že i na takové sopečné sopce může být trocha zeleně. Kolem poletovali sem tam ganeti, což pro někoho bylo uchvacující, nás už to ovšem nevytrhlo. My jsme doufali v nějakej ten velrybí ocásek, ale na ten si ještě asi budeme muset počkat..

Náš krásný a povedený den jsme zakončili v Te Puke, kde sídlí Saša s Jirkou, naši další čeští kamarádi. Požvanili jsme s nima, zneužili jejich sprchu a jelikož se paní domácí nelíbilo, že bychom tam zůstali přes noc, odjeli jsme s Egonkem za místní „likéršop“ na námi už jednou (kdysi skoro před rokem) ozkoušené nocležiště!

16.09.2011 18:33

Sever severu

Protože jsme turisté poctiví, nemohli jsme si jen tak odjet ze Zélandu, aniž bychom ho procestovali úplně celý. Poslední kousek, co nám chyběl, byl cíp země severně nad Aucklandem. Tedy země severní – Northland. Vyrazili jsme na cesty hnedle poté, co jsme se zastavili v Te Puke za Sašou a Jirkou. Našli jsme si někde za Te Puke krásnej plácek u řeky se stolkem a lavičkami, posnídali kochajíce se jarní přírodou a bylo nám zase blaho, protože náš kočovný život byl zpět! Aucklandem jsme projeli bez zastávky a frčeli jsme dál nahoru.

Český člověk je všude a není tomu jinak i tady na Zélandu. Nemám zrovna na mysli práce a poznání chtivé Čecháčky jako jsme my dva, ale mám na mysli práce a poznání chtivé Čechy, co sem přitáhli v dávných dobách ještě za časů Rakouska – Uherska a doufali v lepší zítřky (takže se vlastně věci v průběhu věků ani tolik nezměnily). Tady na Zélandu je totiž maličká vesnička jménem Puhoi, kde vás při vjezdu vítá Ježíš na kříži (ono to má odborný název, ale jsem v tomto ohledu značný barbar), vesnička, jejíž základy položila právě výprava štěstí a blahobytu hledajících „Bohémů“. V dobách dnešních na to upomíná jen České muzeum (v době naší návštěvy – okurková sezona – zrovna zavřené) a místní taverna, kde je po zdech spousta dobových fotografií a taky spousta bankovek – občas i českých. Na okně visí cedulka, že zde točí jakýsi patok (lokální české pívo, co jsem zapomněla, odkud je) a uvnitř mají v lednici lahváče Budvaru. Jelikož jsme dojeli do Puhoi v pátek, v den zahájení ragbyového mistrovství světa, zvažovali jsme, jestli nezůstat tady v té hospodě na shlédnutí televizního přenosu, ale jelikož bylo teprve chvíli poo, rozhodli jsme se jet dál.

Když jsme na Zéland přiletěli, první náš výlet byl s Luckou a Dominikem na Omaha beach, kdy jsme se cestou zastavili v jednom malém městečku na našem prvním a skoro do teď nejlepším cheesecaku (sýrovém dortu) (prvenství však o pár dní dříve převzaly dortíky z pekárny Mamuška v Rotorue, kde to byl hotový cheesacakový ráj.) I zachtělo se nám i teď dortíku. Jaké však bylo překvapení, že tam po cheesecaku ani stopa a hlavně, že tam mají stejné zákusky jako v mojí vysokohorské kavárně od stejného dodavatele, ze stejné zmražené krabice). Od utrácení jsme se však odradit nedali!!  Našli jsme hospodu, která hlásala, že má fůru píva a večerní přenos a čas do zahájení jsme strávili v místní knihovně na internetu zdarma.

Na Zélandu berou fandění rugby dost vážně. Krom toho, že se tady ze slušnosti fandí všem a každý (skutečně každý) obchod je vyšňořen minimálně šňůrou s malými vlaječkami všech zúčastněných států, si tady každý zdobí auto podle barev své země, nebo alespoň oblíbeného týmu. Na všech autech na dálnici tak plápolají na střechách vlaječky, někteří jsou ještě odvážnější a přidělávají si velikou vlajku přes předek kapoty (jak jim tam drží a v tom fofru a neuletí, je mi záhadou). Nejvíc nás však fascinuje oddanost domácímu týmu All Blacks, která se projevuje tím, že je vše černé. Zéland se zahalil do černé. Ale to třeba tím způsobem, že přitáhli do National Parku (a i jinam, ale tady jsme byli přímými svědky) obří roli sukna (černého), jímž omotali hospodu kolem dokola (naštěstí pak alespoň vyřízli okna), v Ohakune, vesničce, kde jsou hrdí na své zemědělné pěstění a symbolizují to obří (fakt obří) mrkví, jež je dominantou obce, obarvili tuto mrkev taky na černo…

Jelikož první zápas, na který jsme právě hodlali jít, byl zápas domácích All Blacks a Tongy, nějak jsme nevěděli, komu fandit. Je totiž dost možné, že jsme na Tonze při jízdě na kole okolo rugby stadionu v Nukualofě potkali právě několik členů místního repre… Nakonec jsme zůstali spíše nestranní a možná jen přáli Tonze, aby neprohrála moc velkým debaklem! Slavnostní zahájení, které jsme taky díky přenosu v telce v hospodě na obřím plátně viděli, se podobalo scénickými představeními a tanečními a světelnými a jinými efekty zahájení olympijských her. Pro Zéland je to velikánská událost a rozhodl se s tím pořádně poprat. Bylo to moc hezký. Co nás však na celým rugby zajímalo asi nejvíc, byla „haka“ (válečný tanec Maorů), kterou tým All Blacks zahajuje každé utkání v rugby. Všichni hráči v euforickém zaujetí dupou, třepou ručičkami, křičí „ka mate, ka mate…“, hrozí soupeři, kulí oči a vyplazují jazyk jak diví. My jsme měli štěstí , neb jsme měli haka bonus. Nevěděli jsme to, ale i pacifické státy začínají hakou, takže tongánský tým taky dupal, křičel, vyhrožoval a koulil očima. To byla paráda. Samotné rugby už byla trochu nuda, protože pravidlům pořád pořádně nerozumíme. Tonga dostávala nakládačku, ale bojovala statečně. Oproti zápasu v Napier jsme viděli konečně nějakou akci a konečně i to, co je ve hře nejdůležitější – položení balonu za lajnu soupeře. O poločase už mi víčka nedržela ani násilím, proto jsme hospodu opustili a šli do hajan. Doufali jsme, že se Tonga ještě na nějaký ten bod zmůže, ale o vítězi nebylo pochyb.

Jednou z mnoha atrakcí na Zélandu jsou jeskyně (velice často zpoplatněné vstupem a ještě je návštěva ve formě průvodcované tůry), kde žijí malé breberky, co mají svítící prdelky (takže asi něco jako světlušky, ale tohle jsou tuším jen larvy), nesoucí jméno glowworms. My jsme dosud v žádné jeskyni, co byla za peníz, ani co byla zadarmo nebyli. Avšak průvodec prozradil, že nás na cestě na sever čekají jeskyně dvě – jeskyně s volným přístupem a svítícíma breberkama. Hurá!!! Vybaveni čelovkami jsme se vrhli do útrob jeskyně. Jeskyní tekl potůček, který jsme museli dvakrát přehopsat po naskládaných kamenech. Když jsme konečně zdolali i druhý „brod“, všimli jsme si, že světlo zvenčí už je za rohem a že na stropě se pomalu rozsvěcí malá nazelenalá světýlka. Paráda!!!!!!! Popošli jsme o kus dál, zhasli a tam nad námi byla hotová souhvězdí milionu a milionu světýlek. Vypadalo to tak trochu, jako když si děti lepí na strop fosforeskující hvězdičky. Tyhle ale byly menší a svítily usilovněji. Co vám budu povídat, byli jsme z toho celí uchvácení. Hlavně další turistický úkol byl splněn!! Maličko ubahnění jsme se vybatolili ven a zjistili, že naše pneu na Egonovi je jaksi ufouklá. Již potřetí tento rok!!! A samozřejmě opět v sobotu, kdy většina servisů zavírá v poledne. Samozřejmě, že my již měli odpoledne. Tom tedy Egonkovi nasadil babykolo a vyjeli jsme dál do světa hledat nějaký otevřený pneuservis. Štěstí nám přálo a my na jeden 7dní v týdnu otevřený natrefili.

Jenže Egonovi to bylo málo. Zřejmě vytušil, že se nám společný čas krátí, proto se rozhodl, že si vynutí pozornosti a péče více. Večer nám praskla hadička od chlazení – v pořadí již třetí – jediná, co ještě nebyla vyměněná. Naštěstí nám pán v domácích potřebách v městečku Kawakawa, kam jsme taky museli zajet, neb tam pan Hundertwasser postavil v období své penze na Zélandě veřejné záchodky, poradil, že v nedalekém Kerikeri je Repco s náhradními díly otevřené i v neděli, a tak jsme zas až tak moc na mysli neklesli. Ráno jsme hadici zakoupili a Tom ji úspěšně vyměnil.

Jednou z našich cestovatelských úchylek bylo navštěvování co se zeměpisné polohy týče nejextrémněji položených bodů obou ostrovů. Proto jsme nemohli ani náhodou vynechat Cape Reinga, nejsevernější bod Severního ostrova a tím pádem i celého Zélandu. Tak trochu jsme si vysnili, že tam okoukneme maják za slunce západu, ale jelikož už nás dohnalo přímo parádní aprílové počasí (chvíli slunce, chvíli průtrž a pořád vichr velefujavec), byli jsme nakonec rádi, že nezačalo pršet zrovna v době, kdy jsme k majáku došli. Po západním pobřeží cípu vedoucím na Cape Reinga se táhne dlouhá 90 mile beach (která ovšem ve skutečnosti má mil asi jen 64), po které můžou za odlivu jezdit jen auťáky s pohonem na všechny 4. Pro obyčejné smrtelníky s obyčejnými přibližovaly jsou jen dva vstupy na pláž. Ten jeden však stojí za to. Hned u parkoviště se zvedají obří písečné duny, z nichž jedna by měla být až 100 metrová. Úžasný ráj pro písečné sáňkování, surfování a jiné hrátky! Sáňkováni se provádí na bodyboardech, které my zrovna náhodou máme dva pod postelí… Ale taky zrovna jako by náhodou nad dunami zuřilo něco jako písečná bouře, takže jsme zalitovali, že nemáme tři oční víčka jako velbloud a na duny jen nakoukli a jednu si „sesunuli dolů“.

Další úchvatností Northlandu a taky jednou z nutností pořádného túristy, bez které nemůže ze Zélandu odjet, jsou obří stromy kauri (damaroně jižní - pomůže-li vám to). Které dorůstají obrovitánských rozměrů. Největší strom je vysoký asi 50m, jeho kmen asi 25m a když si stoupnete před kmen, je to, jako byste stáli před 6m širokou zdí. Fakt mocnost!! Tyhle stromy jsou zdrojem výroby všemožných dřevěných soch, nábytku, mís a jiných krásných serepetek a taky se hlavně používaly jako zdroj pryskyřice. Kdysi se v této oblasti nacházela spousta táborů pryskyřičných těžařů.

Když už jsme viděli svítící červy, nejsevernější bod, stromy a záchodky, nezbylo už nic jiného, než navštívit dominantu města Auckland – věž Sky Tower. Je to turistická atrakce, kde vybírají chuligánský vstupný, ale my jsme se rozšoupli a rychlostí 18km/h jsme výtahem, co měl prosklené dno, vysvištěli nahoru na nádhernou vyhlídku na Auckland a široké okolí. První plošina se nacházela v 198m (asi), do druhé jsme popojeli ještě o kousek výš do 220m a měli všechno jako na dlani. Sky Tower vypadá jako stožár (trochu tlustší), co na něm jsou nahoře navlečený ufo prstence. Právě tyhle prstence jsou ony vyhlídkové plošiny, co jsou celé prosklené, takže první dojem z vyhlídky je skutečně zarážející. (některé návštěvníky zarazil už při výstupu z výtahu a nehnuli se od něj ani na krok. My však ne, pěkně jsme si to všechno obešli kolem dokola několikrát a jakmile sluníčko zapadlo za mrak, odebrali jsme se do vyhlídkové kavárny, kde se nám podařilo zabrat dva plyšové ušáky přímo u okna s výhledem na osvětlené mrakodrapy (větší bussines budovy panelákového tvaru a vzrůstu). Dali jsme si kávičku, čokendu a dortíčky a kochali se výhledem na zas úplně jiný – světélkující Auckland.

 

Můj poslední zélandský dortík nesl jméno Pavlova Cake. To je něco jako naše pusinky ozdobené šlehačkou a ovocem. Žádná omračující událost, ale Zélanďani tvrdí, že je to jejich zákuskový vynález a jsou na to patřičně hrdí (Australani tvrdí ovšem totéž, takže pak je těžké uhádnout, čí to teda je). Každopádně je to vlastně taky turistova povinnost ochutnat tuhle sladkost. Takže - máme splněno, viděli jsme všechno a můžeme jet domů!