„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě.”
(Hájek, Jak básníkům chutná život)
A že to nebylo jen tak do toho Chorvatska odjet. Od očka si troufnu tvrdit, že nám to vyšlo až na sedmý pokus asi. A o rok později, než byl původní smělý plán. Nejdřív nám hatil odjezd stále se prodlužující pobyt Vendelína v lázních, pak jsme dokonce po jeho návratu asi na druhý přesun termínu odjeli. Naše cesta však skončila ve Velkých Pavlovicích 40°teplotou našeho Fka. Ale když už máš doma v poličce směněné kuny, a ty platí jen do konce roku 2022, nedá se nic dělat, prostě to ani po roce nevzdáš! A světě div se, na sedmý, nebo osmý pokus skutečně jedeš!
A pěkně 21.10., aby tam na tom profláklém jihu pokud možno nebyla ani noha! My jsme trošku jiní, no...
OGULIN(SKO)
Kolem desáté večerní vytahujeme židličky, světýlko, svíčku, večeři a zakempeni u řeky Mrežnice zahajujeme naši chorvatskou tour. Ráno nestačíme koukat, jaké pěkné místečko máme. Potopené kanoe v řece, klídeček a o kus dál hučící vodopád.
TOUNJ
Po snídani přejíždíme omrknout Tounjski most. Takový malý most v Avignonu skoro. O kousek dál parkujeme u hromady štěrku a klesáme do údolí do jeskyně, kde by měla pramenit řeka Tounjčice. Jeskyně je impozantní. S čelovkou se dá dojít až na konec dozadu, kde se nachází jezírko, patrně onen pramen. S Tomem se střídáme v objevování, naši hoši naskakují na svůj klasický standard a hází kamení do vody, ať už v jeskyni nebo venku. O kus dál od jeskyně chvíli házíme kamení do řeky z historického mostku a pak ještě z dřevěného mola bývalého přírodního koupaliště na Tounjčici proti velmi fotogenické skalce.
ŠMITOVO JEZERO
Kýčovitě modré dvojjezírko je okupováno skupinkou na tisíc způsobů pózující chorvatské mládeže, jež se nám úplně na ty NAŠE instagramy nehodí, ale co už. Obejdeme ho kolem dokola, hledáme otisk podkovy koně svatého Jiřího, který zde vysvobodil kdysi nebohou pannu ze spárů draka. Stopu nenacházíme.
Místo na spaní nacházíme kousek od soutoku potoku a Tounjčice, kde nám v noci vydatně prší, ale jinak je místo více než krásné a téměř v divočině.
ETNO PARK
Odbočujeme ze silnice na šotolinu a míříme až na konec k soutoku Tounjčice s Mrežnicí. U soutoku se nachází kempík s chatičkami, jehož majitel pan Radko dorazí asi tak minutku po nás, aby se s námi dal okamžitě do družného hovoru, zjistil, že jsme přijeli jen na čumendu, ale i tak po nás nechtěl ani korunku (kunku) za parkování. Hned nám povyprávěl o českých vodácích, co tam už leta jezdí. Malá chatička, kde se dá ubytovat nese jméno Ahoj po prvních (samozřejmě) českých hostech. Kdybychom měli někam do kempu, tak tady by nás to rozhodně nepohoršilo. Vodopádky všude okolo, klidná tůň pro paddly, takový roztomilý konec světa. Radko nás vyslal asi na 15min vycházku na hrad. I sledovali jsme vyšlapanou stezku v blátivém svahu, abychom nakonec vylezli na skalní ostroh nad řekou, kde po nějakém hradu nebylo ani vidu ani slechu, ale výhledy hlavně z dronu byly moc hezké.
PANÍ JASMINKA A POLICIE OGULIN
O další asi dvouhodinnový program se nám postarala paní Jasminka, s níž jsme se potkali v jedné zatáčce na cestě do Rastoke. Frčela si to prostředkem a jediná reakce, jíž byla schopná, když nás viděla, byly vykulené oči a pohoršený výraz. Tom uhnul, co to šlo, ale víc už to prostě nešlo, abychom se ze srázu nezřítili, tudíž se její malé červené autíčko potkalo s naším. I když nám teď po návratu sumu škody vyčíslili celkem závratnou, v danou chvíli dopadlo vše asi nejlépe, jak mohlo. Naprala nám to na konec bočních dveří a blatník zadního kola. Dveře zůstaly funkční, ba co víc, netrefila žádné kolo, takže jsme zůstali pojízdní. Nechali jsme si zavolat místní policii, která absolutně netušila, kde nás hledat, ale nakonec jsme se i protokolu o nehodě pro pojišťovnu dočkali.
A jeli plni dojmů zase dál!
RASTOKE
Hezounké městečko ležící na spoustě vodopádů jsme jen proběhli, protože časová ztráta a velký hlad. Pupky jsme si nakonec nacpali bjurky na vyhlídce na hrad a popojeli ještě o kousek dál na vyhlídku na pramen řeky Slunjčice. K němu jsme si i sešli, kluci samozřejmě naházeli do vody dostatečný počet kamení, my jsme se zase dojali tou neskutečnou barvou a pak už jsme jen vyrazili hledat nějaké místečko na spaní v blízkosti Plitvic. Kempit v Chorvatsku v národním parku není úplně vhodné, ale díky tomu, že byl konec října, na tom asi jediném vhodném místě na paloučku mezi stromy kousek vedle silnice, jsme byli s jedněmi Francouzi sami. Přijeli jsme za tmy a ráno za tmy zase raději frčeli pryč.
PLITVICKÁ JEZERA
Vždycky jsme si s Tomem snili o tom, že když už někdy na Plitvice, tak v zimě, až tam nebude ani noha, a až budou pod sněhem. Echtovní mimosezona měla začít až za pár dní. Citelně bychom to poznali i na ceně vstupného a věřím, že i na počtu ostatních návštěvníků, ale nezapadalo nám to úplně do harmonogramu, proto jsme trochu připlatili a vyrazili co možná mezi prvními do parku. Lidí asi nebylo moc, v sezoně by nás patrně trefil šlak, ale i tak to na nás bylo poněkud masové. A Plitvice byly sice krásné, ale tak nějak, no... Moc komerční? Takže návštěvu jsme si odškrtli, hezké to bylo, ale jestli ještě někdy, tak jedině v třeskutých mrazech a velkých sněhách!
ŽELJAVA
Vrak odstaveného letadla, podzemní opuštěné a volně přístupné hangáry bývalé jugoslávské armády, spanilá jízda Vendelínka po všech ranvejích bývalého letiště, kdy jsme najednou byli chvíli i v Bosně, to byl jeden z Tomových splněných snů!
PODÉL BOSENSKÝCH HRANIC
Vydali jsme se k jihu, ale pěkně podél hranic s Bosnou. Jakmile jsme opustili spádovou oblast Plitvic, změnila se výrazně urbanistická úroveň krajiny. Na jeden obyvatelný a obydlený domek ve vesnicích připadalo tak sedm rozstřílených a opuštěných. Místy to bylo až strašidelné. V jedné takové vesničce, kde bylo funkční snad jen nádraží a nějaký dvůr se zuřivě vypadajícím psem, jsem původně plánovala zanechat auto a vydat se na výšlap do kopce k zajímavé skalní palici. Ale tahle víska duchů s krvelačně vyhlížejícím vlkodlakem nás úplně nepřesvědčila, abychom jen vypnuli motor, natož z auta vystoupili a Vendelínka tam samotinkého nechali. Popojeli jsme tedy o kus dál. A vyšlápli si k prameni řeky Zrmanja, který tak nějak nebyl tam, kde podle map býti měl, ale i tak to byla příjemná procházka. Mko si z ní doneslo krvavý šrám přes oko a půl obličeje, když se potkal s houževnatým šlahounem místní zeleně.
TANKY
Oběd jsme zakoupili v Kninu a vyrazili offroadem (tedy po širokánské šotolinové cestě) vzhůru do hor za dalším bodíkem z Tomova vysněného cestovního seznamu. K hřbitovu starých tanků. Cestu nahoru umocnil zážitek z míjení se asi se čtrnácti vojenskými náklaďáky plnými maskovaných zelených mužíčků. Nahoře kousek od tanků se ještě pár pánů se samopaly přes paž promenádovalo a zřejmě čekalo na svůj odvoz. Nikdo se nad naší přítomností (na oficiálně značené cyklostezce) nepohoršoval, tudíž jsme se i my příliš neznepokojovali jejich přítomností. (tedy jak kdo).
Místo odpočinku starých tanků bylo místo s velkým geniem loci. Obrovská horská planina pod horským masivem, uprostřed toho všeho my s Vendelínkem, kolem nás čtyři rezavé rozstřílené tanky. Tom hýkal blahem. Já už trochu méně, když jsem co pár metrů na zemi nacházela raketky, dráty, všemožné kovové kusy tréninkové (že jo!!! - přece cyklostezka) munice. Prohlubně v zemi se z výšky ukázaly jako jámy po granátech. Nu, mozek říkal, žádnou paniku, ale i tak mi bylo trochu zvláštně. Do toho naše všetečné dětičky ještě příliš malé na to, aby byly očkované proti tetanu... Ale dostali zákaz cokoliv sbírat, příkaz tetelit se jen kolem auta a překvapivě to dodržovali. My jsme povečeřeli s krásným západem slunce, večer uléhali do auta s hvězdným nebem nad hlavou a v noci chodili čůrat ven z auta s panikou, že nás sežere medvěd! :) (krom raketek se mi totiž zdálo, že tam kousek od jednoho z tanků ten bobík musel být jednoznačně medvědí). Nesežralo nás samozřejmě nic, ani jsme nikde nevybouchli, zato jsme si ráno konečně mohli dovolit v klidu povegetit u auta a v klídečku posnídat, aniž bychom se strachovali, že nás přijede někdo pokutovat za kempování. To bylo krásné!
V Kninu jsme ještě omrkli tyrkysovo-smaragdovo-prostě krásně modrý pramen řeky Krka, který je chráněn děsně dramaticky erodovanou skálou. Z Kninu jsme si vybrali šotolinovou silničku zemí nikoho (je to sice dál, zato horší cestou) a spokojeně se kolíbali do Cetiny.
Pramen řeky Cetiny, který na rozdíl od Zrmanji byl, kde být měl, byl fascinující!
ČERVENÉ A MODRÉ JEZERO
Pokračovali jsme od Cetiny dál podél hranice až do Imotski, kde se nachází obrovské krátery vyplněné vodou. Tedy aspoň podle fotek na mapách to tak být mělo. My jsme dojeli na parkoviště kousek od červeného a podle zcela nového lanového zábradlí, které pak po chvíli skončilo a prázdné sloupy čekaly na propojení lanem, jsme se vydali podél kráteru nahoru. Avšak dolů se dohlédnout nedalo. Cestou zpátky na parkoviště jsem se tam, kde začínalo zábradlí, vydala opačným směrem a ejhle, po pár metrech se mi nabídla parádní vyhlídka dolů až na vodu. Rozměry a mocnost tohohle jezera jsou ohromující. Kam se hrabe Macocha. Výlet pro dětičky to úplně není, protože propast, že. Nakonec byl nejlepší výhled z vyhlídky od silnice. Takže tříkrokový výlet pro nenáročné.
Modré jezero se dá také navštívit, dá se sejít i kus do něj, ale už bylo po západu slunce a my ani netušili, kde budeme spát, tak jsme s Tomem jen na střídačku vyběhli na vyhlídku, odkud jsme sice vodu nezahlédli, ale i tak to bylo zajímavé!
Spaní jsme si nakonec našli na plácku u řeky. Kluci dostali očistu vodou z řeky, před tím samozřejmě poházeli dost kamení a vypustili celou flotilu kůrových lodí.
KONEČNĚ TA MAKARSKÁ
Tolik let jsme si z toho dělali srandu, že mě pantáta snad jako jedinou v republice nevezme na dovču na Makarskou, až jsme se tam konečně dostali. Ráno jsme ještě posnídali v bundách a kulichách u řeky s výhledem na severní stěny NP Biokovo, pak jsme projeli tunelem pod horami a v poledne už se naši hoši ráchali v moři v Bašce Vodě. Všude bylo zavřeno, nikde ani noha, naše srdce plesala radostí. Auto jsme tak zaparkovali u zavřeného baru hned nad hlavní městskou pláží, sešli pár schodů a byli na liduprázdné (my a jedna paní!) pláži. Podle internetu měla voda tak 18°, takže to klukům na ráchání u břehu stačilo, slunce pálilo slušných 25-27°. Na kamenitém výčnělku oddělujícím jednu pláž od druhé Tom chytil místní wifi, tak mohl zvesela a v poklidu úřadovat chvíli na home-office.
Vyplážovali jsme se, našli otevřenou restauraci na oběd a vyrazili zas trochu "do hory". Na Sv.Juru!! Dvakrát jsem tam byla na kole (30km do kopce od moře, tedy z 0 do 1762m), teď jsem se vezla pěkně jako paninka Vendelínkem. Koupili jsme si online vstupenku do národního parku a vyrazili serpentýnu za serpentýnou nahoru. Skywalk Biokovo je visutá prosklená lávka nad skalnatým srázem s výhledem na moře hluboko pod nohami. Některým z nás procházka po skle nedělala úplně nejlépe, ale dokázali se hecnout a chytnout i vnějšího zábradlí ("Tatínku, ty to dokážes!"). Někteří propadli hysterii z výšky, ale ze strachu, aby náhodou o něco nepřišli, se nechali za ruku provést, protože neabsolvovat to, by vzbudilo hysterii ještě větší.
Dál nás Vendelínek dovezl až na vršek Jureho pod vysílač! Obešli jsme si vrcholek po pěšince a já se tak poprvé podívala i ke kapličce. Abychom nebyli jen lenoši vozící se všude autem, naplánovala jsem nám krátký výšlap k horské chatě na vrcholu Vošac. Tajně jsem doufala, že by mohla být otevřená jako jiné útulny, že bychom pak vyslali jednoho rychlého posla do auta pro spacáky a karimatky a přespali v ní. Doufala jsem marně. Bylo zamčeno. Ale ten západ slunce, co jsem stihli úplně na minutku přesně, byl z vršku taky dokonalý!
Tmou tmoucí jsme sjeli dolů a zaparkovali se v kopci nad zářící Makarskou!
Pro další radostné ráchání našich chlapců v móři se nám podařilo objevit maličkou divočejší plážičku kus za Brelou. Bylo potřeba sejít dost příkrou pěšinou, ale malá pláž byla jen naše!
Odpoledne jsme přejeli na kopce nad mořem. Zaparkovali jsme až u samého konce silničky a po odpolední kávičce se vydali zase do kopce provětrat trošku ty vyplážované faldy. Dominantou vrcholu Šatarice je zrezivělý billboard obrovských rozměrů... Možná kdysi hlásal slávu Makarské, kdoví. Ale na všechny ostatní strany byly výhledy zase jedno velké kochando, protože západem zčervenalé slunce to všechno tak pěkně vybarvilo.
Přespali jsme v klidu pod vrcholem a byli jsme tam krásně sami. Ne jako tři dodávky dělící se o místo z Park4Nigh o pár serpentýn níž.
CETINA, OMIŠ
Ráno jsme projeli studeným údolím řeky Cetiny (nikde nebyla dostatečně ideální teplota na pohodovou snídani) až do Omiše. Tam Tom skočil do pekárny pro dobrůtky, s nimiž jsme se usadili na dřevěná lehátka na ostrohu u ústí Cetiny do moře, a bylo nám hej!! Nikdy mě Omiš nijak nenadchnul, když jsem tudy projížděla, ale tentokrát si kladné body zasloužil!
TROGIR
Bez většího zájmu jsme minuli Split a zamířili do Trogiru. Ty kamenné uzounké uličky starého města, kde teď nebyl téměř vůbec nikdo, takže tam mohli kluci běhat sem a tam, klouzat se po oleštěných kamenech, byly ještě roztomilejší než jindy. Trogirem jsme si odškrtli návštěvu civilizace i historické památky, abychom nebyli za úplné křováky a vyrazili jsme zase o kus dál.
Místo u malého mořského zálivu na spaní bylo zase jednou povedené.
VIDIKOVAC KAMENJAK
Nečekala jsem nic, jen nějaké turisticky profláklejší místo podle počtu ikonek a vyhlídek na mapách, a nadchlo nás to moc! Milá paní u vstupenek, krásný výhled na ostrovy NP Kornati, roztomilá kaplička na vršku, ještě roztomilejší a příjemnější restaurace... Kluci si nadšeně vybrali svůj příděl suvenýrů (trička a dřevěné zápisníky s ptáky z parku), kde jsme je ani nemuseli usměrňovat, protože nebylo plastových kýčů. V rámci parku jsme se ještě zastavili na dalších dvou místech dole u Vranského jezera. A jeli dál na sever. Protože za červeným mostem nás už čekalo Vinnetouvo...
VINNETOU
"Třikrát se obrací Rio Pecos a pak stojí na jejím levém břehu kůl. Když Old Shatterhand dostihne kůlu, je volný a jeho přátelé též." - "To je snadné. Co mi může zabránit dostat se tam?" - "Kánoe Old Shatterhanda bude děravá jako ústa staré ženy..."
Tak přesně tam jsme se jeli podívat! A pak jsme se nenechali uchlácholit velkým parkovištěm k vyhlídce jakožto dostatečně obstojným místem na spaní a popojeli po šotolinových cestách o kus dál. Stáli jsme zcela sami s panoramaty z divokého západu před námi a vlastní soukromou vyhlídkou na Rio Pecos asi jen tři metry za námi! Značka ideál do té doby, než jsme před spaním ve tmě na zemi potkali asi 5cm "tarantuli". Naštěstí nás nesežrala a ráno nás uchlácholilo pátrání na internetu, že to nebyl pavouk jedovatý.
Cestou dál jsme přibrzdili poobdivovat se dalším vodopádům na řece Zrmanje - Berberov Buk, které určitě v nějakém tom filmu o Vinnetouovi taky hrály, ale hlavním cílem byl kaňon řeky Krupi a tamní Kudin most.
TULOVE GREDE
Po šotolince a jedné zatáčce za druhou jsme zas vystoupali do výšek od moře blíž k horám, abychom zaparkovali pod bájným Nugget-tsilem. Krom toho, že to je ikonické místo z Vinnetouovek, tak je to tak nádherná skála obklopená ještě krásnější skupinou dalších bílých skal a skalek! S Mkem jsme se vydali směrem k vrcholu. A na noc jsme zůstali zakempeni pod Nugget-tsilem. Skalní masiv, noc plná hvězd, nikde nikdo, tady jsem byla nadšená naprosto zase já!
OFFROAD VELEBIT
Přes Velebit vede spousta cest sjízdných offroadovými auty 4x4. Po důkladném studiu dostupných informací jsme usoudili, že tuhle pasáž po Majstorské cestě zvládne i náš Vendelínek. A taky že jo, s prstem v nose. Některé posádky nadupaných džípů s komínkem vepředu někdy ale docela koukaly, jaké vozítko hromadné dopravy tam potkaly. Offroadovou jízdu jsme proložili pantátovým homeofficem. Ale ve velkém stylu a s mimořádnými výhledy.
PAG
Příjezd na ostrov Pag provázel hon na pitnou vodu. Po pár zoufalých pokusech a několika přejezdech navíc se nám funkční kohoutek s vodou nakonec podařilo objevit a prázdnotou zející kanystry doplnit! Hurá! Díky tomu jsme objevili i parádní místo na spaní přímo u moře. Tom si zlepšil karmu, když vyrazil zachránit bandu Slovinců ve Véčku, kteří zapadli busíkem do kamínků a nebyli schopni se z nich dostat. Od teď už ti mladíci slovinští tuší, k čemu jsou taky dobré koberečky z auta a že až příště zapadnou a Tom je přijde zachránit, tak ho pustí za volant okamžitě. Ušetří se tím dost času :)
Ráno se nám z oblázkové pláže vůbec nechtělo. Kluci malovali na kamínky, hráli si s nimi jako s autíčky (nač příště vozit hračky, když stačí fixy a kamení), my popíjeli kafíčko a hřáli se na sluníčku a bylo nám krásně. Později jsme přece jen zase nastartovali Vendelínka a popojeli o kousek ostrova dál, abychom se mohli plážovat zase chviličku někde jinde. Původně jsem si vysnila pořádnou 10km túru po Life on the Mars trail, ale nakonec nám musela stačit prochajda kolem největších highligtů tohoto treku na pláž. Vyvalili jsme se přímo u obrovských kamenů vykukujích z moře a pod skalní věží. To místo nemělo ani kus zeleně, ale bylo fascinující. Fakt jak na Marsu!!!
Večer už jsme se nalodili na trajekt zpět na pevninu a našli si místečko hnedle vedle jedné serpentýny nad přístavem.
JABLANAC
Sami samotincí jsme ráno v klidu posnídali na parkovišti u vyhlídky na záliv Jablanac, kde leží na dně vrak německé lodi z druhé světové války. Takovou pohodičku na takovém turistickém místě jsem si nedokázala představit ani ve svých nejbláhovějších snech.
BIJELE I SAMARSKE STIJENE
Od té chvíle, co jsem se u Marušky Děvče z hor nainspirovala na výlet s noclehem v nové horské útulně, chtěla jsem sem bezpodmínečně a za každou cenu jet. Zejména kvůli tomuhle výletu jsme celou dobu měli v autě spacáky a karimatky, co čekaly na svou slavnou chvíli. Pravda, snažila jsem se je využít i jinde, ale nakonec nám z dalších asi 4 plánů na nocleh po útulnách , ani jeden nevyšel. Tenhle ale musel!
Jelikož jsme cestou horami poněkud vytratili telefonní signál a jelikož Tom musel vyřešit pracovní problém, trochu nás hon za signálem zdržel a tak, když jsme konečně vyrazili od auta, byly asi tři hodiny a zbývala nám tak asi hodina a něco, než zapadne slunce. Pro cestu vzhůru jsme si vybrali cestu trošku delší, co se zpočátku zdála že bude mírnějšího stoupání, než ta kratší. Ve skutečnosti to bylo dál se stejně prudkou cestou. Funěli jsme krpálem do kopce a modlili se, aby ta útulna byla odemčená. Cestu dolů ve tmě po pěšinkách zapadaných listím s naloženými batohy, Filipem za krkem (Tom) se nám opravdu nechtělo absolvovat.
S přicházejícím šerem jsme se za každým šutrem obávali medvěda, ale ti měli na práci patrně něco zajímavějšího než děsit jednu funící rodinu Hájků. A pak! Dobro došli, útulna byla odemčená, prázdná a krásná! Chvíli po nás dorazili ještě dva chorvatští kluci, co asi úplně familku se dvěma kindoši nečekali, ale nějak to s námi přežili. Ráno, když jsme se všichni navlékli do žlutých nepromokavých oblečků (protože v noci započala průtrž mračen), Filipa zastrčili za můj batoh, měli kuci chorvatští o zážitek vystaráno. Pro sestup už jsme moudře zvolili cestu kratší, abychom nepromrhali zbytečně to chvilkové okno bez deště. Průzkum skal nad útulnou si budeme muset nechat holt na jindy.
NP RISNJAK
Deštivé počasí nám zhatilo plány na výlet do soutěsky Zeleni Vir, čekali jsme v autě, jestli se to nějak umoudří, ale pak jsme to vzdali. Přespali jsme za městem Delnice a ráno se vydali na výlet k prameni řeky Kupe. Dá se k němu dojít ze dvou směrů. My jsme si vybrali ten dál. Škoda že až téměř na samém konci cesty k parkovišti jsme potkali cedulku s informací, že toto nástupní místo je zavřené. Vrátili jsme se tady na nástupní místo z druhého směru a doufali, že tam nebude cedulka totožná. Naštěstí nebyla. Byl tam bodrý strážce parku, co vybíral vstupné a vyprávěl nám o medvědech. Prý máme slušně pozdravit, až ho potkáme! Vážně pak dodal,že kdykoliv šel k prameni ve skupině, nikdy žádného nepotkal. Když šel ale sám a byl potichu, potkal ho.... Tak jsme byli i rádi za naše hlučné hochy. Voda kolem pramene byla krásně zelená, až mintová, ale asi už jsme potkali i pár trochu hezčích pramenů. Posvačili jsme u vody, naházeli spoustu žábek. I my s Tomem jsme se nechali strhnout (a ukázalo se, jakým je maminka žabkovým přeborníkem). Vrátili jsme se nahoru k autu, nasedli a nezbylo než se vydat zpátky k domovu.
Slovinsko jsme zase projeli po vedlejších silničkách, abychom nemuseli kupovat zbytečně drahou známku kvůli tomu kousku. Na těch silničkách v polích už jsme byli jako doma. Díky příjezdu do Rakouska z vedlejších tahů jsme se napojili v místech, kde nebylo kde koupit dálniční známku rakouskou. I rozhodli jsme se pro jistotu do doby, než najdeme dálniční pumpu, kde by se dala nová koupit, přilepit na okno zpátky tu starou, kterou jsem akorát chvíli před tím sundala a zmačkala. Aby tam v tý tmě něco bylo. No a tak se stalo, že už jsme měli Brno na dohled a vzpomněli jsme si, že jsme tu známku koupit zapomněli...
A co dodat závěrem? Že vyrazit si v listopadu do Chorvatska nebyl vůbec blbej nápad!
juuuuu,dobrý
OdpovědětVymazat