DÍKY ZA VÝLET, VELIKONOČNÍ ZAJÍČKU

Je to celkem sranda, jak se člověku mění priority a jak se dokáže radovat z menších a menších maličkostí a mít z nich větší a větší radost. Loni jsme se radovali po celodenní vycházce (o 8km), jak parádnická túra to byla!! Letos, když můžeme jen do lesa, je ten les najednou úplně lepší a taková procházka za barákem, kterou jsme šli už mockrát, v nás najednou dokáže zanechat takové nadšení, na které by možná i horská alpská panoramata byla krátká.

Aby ty letošní velikonoce měly trochu šmrnc a invenci a nebyly jen o tom, že synek v pondělí nařeže své matce a tím tradice skončí, domluvila jsem se s velikonočním zajícem a naplánovali jsme spolu na neděli malé velké putování za velikonoční nadílkou. 

Vymrskla jsem první vzkaz s obrázkem, opřela ho o Matějův budík, nastavila AŽ na čtvrt na sedm a růžově si představovala, jak budík ráno zazvoní a překvapený synek, jak ho bude chtít vypnout, objeví vzkaz a s očima na vrch hlavy nám ho přinese nahoru se slovy:"Hele, podívejte, co jsem objevil na knihovně!!" .... Takže stop snění! Že to nikdy neklapne tak, jak si to vysníme, víme! Ale zkusila jsem to...Co kdyby?! Už před půlnocí celkem probuzen štrádoval mladý pán na záchod a papírku si prý všiml. Ve čtyři ráno (když jsem zrovna zabrala po jednom z mnoha vstávání k Filipovi), se domem začaly rozléhat podivné a celkem hlasité zvuky. Když jsem konečně procitla, identifikovala jsem Matějovu kouzelnou tužku a pohledem z okna, kde do tmy svítily z obou spodních oken kužely světla, jsem si potvrdila, že o podlaží níž probíhá patrně volná zábava. Mates ležel na břiše na zemi, v pokojíčku rozsvíceno, co šlo, a četl si spokojeně o vesmíru. Ani ve čtyři hodiny ráno nebyl z formy, tudíž můj požadavek, aby šel spát, že je ještě noc, se setkal se vzteklou reakcí plnou odporu. Vrčel, prskal, dupal, lomil pěstičkama a cenil zuby a vykřikoval, že on spát nejde, že se nudí. (to bude paráda vláčet dítě celý den po lese, když místo spaní flámuje, jsem si tak říkala). Ještě než jsem odešla, požádal mě mimo řečí, jestli bych nenarovnala ten papír, co spadl z budíku....

Ráno kolem šesté si to k nám nakráčel s encyklopedií a: "Mami, co je to ropná skvrna?" Za 15 minut se teprve dole rozezněl budík. Donutili jsme ho jít to vypnout, když se vrátil, jen tak mimochodem pronesl:" Díky, mami, za ten obrázek," a opět se vrhal k encyklopedii...
Takže asi tak na téma, chystáme dětem bojovku pro ten štěstím a nadšením rozzářený dětský obličej.

Podle zajícových instrukcí jsme se sbalili na celý den i včetně jídla a vyrazili směrem k Hraběnčině studánce. Tam je prý voda kouzelná, dobrá na oči, hraběnka Kinská si tam prý pravidelně chodila cachtat svůj zrak. To se mi hodilo do krámu a vyzbrojeni ostřížím zrakem jsme tak našli i místní kešku. 

Po závodech v zaječím hopu a žabím skoku nás další instrukce poslala na Křižánek k místu, kde bývávala dávno pradávno za dob husitských ves a kostel, ale teď už tam je jenom kříž a dvě čarodějné dobové lípy. I tam kousek dál je keška, kterou jsme vypátrali a pak už jsme jen pátrali po místě,  kde se svalit k zemi, vybalit vařič a ešus (v našem případě na mastňáky hrnec, neb v tom prastarém hliníkovém ešáku už se bojím vařit).

A táta našel. Popoběhl, rekognoskoval, vyhodnotil a zas pro nás přiběhl. Na mechové mýtince pod lesním posedem jsme pokempovali. Jako správná Magdalena Dobromila, nebo, jak by řekl Tomáš, dívka od plotny, jsem nám ohřála párky s chlebem a jako zákusek servírovala jednu kulatou sušenku kapitána Ronda. Hostina jak z Alcronu. Tom poo ozkoušel nový maličký cestovní filtr na kávu, takže idylka se vším všudy. Kam se hrabe Makarská all inclusive!

Krásným bukovým lesem jsme se vrátili domů, kde ten vychytralý zajíc schoval celou nadílku do zatáčky na pumptracku, aby se s tím nemusel zbytečně tahat.

Mami, ty budeš rozhodčí, zas... Chtěl jsi říct, cíl, že jo? :P

Matěj byl spokojen, že dostal čokoládku, a my s Tomem jsme si spokojeně chrochtali blahem, jak úžasnej to byl výlet, že jsme pomalu nebyli nikdy na lepším!

A tak proč ne! ;)