Výlety Bohouše a Karla : TY BRĎO, TY BRDY!

Dost bylo sezení doma a obcházení místního lesa! Vyndali jsme z garáže postel, rodinný vůz větších rozměrů znovu přeměnili na hotel Vendelín a mohli vyrazit. Kde by nemuselo být tolik lidí? Co třeba Brdy?

Hned na úvod je třeba říct, že letos to krom lesa za barákem bez lidí asi nebude nikde, ale ještě furt tam nebyly takový zástupy jako na Sněžku :P

TŘEMOŠNÁ, KAZATELNA

Před obědem jsme dorazili na parkoviště v Orlově a nestačili se divit, jak je tam narváno. Nacpali jsme si pupíky svačinou, Filip dostal brokolici a poté jsme vyšlápli po zelené vzhůru lesem do kopce. Hned z úvodu dostala naše túra dramatický ráz, když si Matěj přivodil zranění snad nejtěžšího kalibru - odřel si kůžičku na dlani. Vřískal jak na lesy (tedy vlastně doslova), takže Tom se sebral a vrátil do auta pro náplast a dezinfekci, aby mu zachránil život. Když se s dezinfekcí vracel, vřískal Matěj jako pominutý znovu, ať se nevrací, že ošetřit nechce. Zalepili jsme dlaň a hrdina si nesl opatrně ve vzduchu své válečné zranění a občas i zakulhal, aby dodal tomu neštěstí váhu :)

Vrchol Třemošná (779 m.n.m.) byl označen v lese železnou tyčí s vrcholovou knížkou! O kus dál jsme sklesali ke Kazatelně a měli se skoro jako v Norsku na proslulém Preikestolen. V poměru k velikosti skály tu bylo lidí asi stejně jako v tom Norsku, tedy celkem dost. Pak už jsme jen s pauzou na malé lesní svačinové piknikování došli zpátky na parkoviště.

S vřískajícím Filipem v autě jsme se pustili do hledání místa pro spaní. Tom našel na mapě pár rybníčků, co se zdály vhodné, tak jsme jeli. Ono, kdyby se dětičky vzadu usmívaly a překypovaly trpělivostí a my našli flek na spaní na první dobrou, asi by to nebylo ono. Takhle jsem se projeli sem a tam a tam sem a nikde to nebylo tak nějak úplně ončo. Až nakonec jsme dojeli na konec cesty k rybníčku. Cesta končila proto, že vedla k chatičkám, Tom už to chtěl otočit, já jsem vyslovila myšlenku, že kdybychom se zeptali chatařů, jestli jim to neva, že tam zakempíme, mohlo by to být dobrý. Moje myšlenka, moje akce, tak jsem teda šla... Chataři byli nátury sympatické, takže svolení bylo a my mohli zaparkovat pěkně rovnou u vody. Matěj byl nadšen, že za vodou co chvíli jezdí vlaky, dokonce i Pendolína, my byli nadšení, že nemusíme být zastrčení někdě v houští a že máme hotelové pokoje s výhledem přímo exkluzivním.

západ slunce nad rybníkem

východ slunce nad rybníkem

HOUPÁK

Kam vyrazit, aby to bylo na kočár i na kolo? Na Houpák. Fotky na mapách slibovaly zajímavé krajinky, tak jsme si přibalili gumicuk a vyrazili. Cesta byla celou dobu po cyklostezkách, nicméně Houpáku do kopce (z velké části po asfaltu), potom trochu terénější cestou z kopce. Nahoru nás Matěj po asfaltu uhnal, protože trošku popohnán gumicukem nasadil zběsilé tempo, že Tom se svým dlouhým krokem téměř nestačil (na mě s kočárem a batohem na zádech se čekalo, tady se žádných ohromujících výkonů čtenář nedočká). A dolů terénními sjezdy nás Matěj pro změnu zase vysílil psychicky, protože ty scény, co tropil, jak moc je to prudkééééééééééé, už byly trochu moc :) A to byl v horších úsecích jištěn opět gumicukem (je to dobrá věc!!). Holt má smysl pro dráma, chlapec!

Ale jinak to bylo moc hezký! V okolí Houpáku a dopadových ploch Jordán a Tok to vypadalo jak z filmů o Vinetuovi a při sestupu zpět do Dolní Kvaně jsme procházeli březovými háji snad ještě břízovatějšími, než jsme viděli na severském severu ve Švédsku. Nebát se "malých" dramat v podání našeho synka, srdéčko by zaplesalo a radostně si poskakovalo.

Místo nocležné jsme hledali celkem dlouho, neb nebyly všechny ty vytipovaný plácky z mapy přesně tak košér, jak jsme si představovali, nebo na daném místě stály čtyři obří obytky, až jsme nakonec skončili tam, kde jsme prostě skončit asi měli. Když se nějaké parkoviště jmenuje Hájkův most, kde by se tak asi rodinka stejného jména měla ubytovat, že? Dojeli jsme už k večeru, počkali, až odjede pán provozující místní kiosek a vybalili postel. V rožku parkoviště jsme zůstali sami, za hlavami nám zurčel potůček a vůbec to tam taky nebylo úplně špatný.

VALDEK, SMARAGDOVÉ JEZÍRKO

Předpověď vyhrožovala počasím nejistým, proto jsme se nakonec rozhodli pro dva kratší výlety, než jeden dlouhý. Vždycky by tu byla možnost, že pak se prostě uvidí, jestli ještě někam půjdem, nebo ne... A jak to tak bývá, samozřejmě, že jsme šli, poněvadž po dešti ani známka.

V Neřežíně jsme zaparkovali auto, Matěje zahákli za gumicuk a po asfaltu do kopečka vyšlápli ke zřícenině Valdek. Bohužel je ve stavu patrně dosti dezolátním, tudíž není doporučováno chodit dovnitř ani kolem, tak jsme uposlechli a neriskovali padající kámen na hlavu, omrkli vše od hlavní brány a dali se zase na ústup sestup.

Bylo stále hezky, tak nač jezdit hned k domovu, sbalili jsme si piknikovou dečku, Fko do nosítka a z Lhotky si po žluté došli zbaštit obědovou sváču k Smaragdovému jezírku. Trochu jsme doufali v úchvatnou podívanou, na kterou název láká, ale brčálník jako brčálník, důležité bylo, že jsme tam byli sami bez davů, nacpali si pupík, F si odbyl svou "hodinu lezení", M hodinu zlobení a mohli jsme jet pěkně domů!