Ježíšek k nám byl letos velice štědrý a po letech dřiny a těžkých fyzických výkonů na našich telemarkách se stoupacím vázáním o váze 10kg/jedna noha nás novým skialpovým vybavením navnadil na horské výšlapy bez kapičky potu a bolavého svalu...
I udali jsme naše hochy na hlídání a vyrazili vstříc romantice nočního pochodu horou. Hlavně nepřepálit ty začátky,že, tudíž jsme využili luxusu jménem poslední autobus na Špindlerovku a na lyžích vyrazili až odtamtud. Levá nebo prava? Tak tentokrát na Labskou! Vlevo svítil Špindl, vpravo zářil Karpacz a my si to zlehka vyšlapovali kolem Dívčích kamenů.... A pak nám u Mužských kamenů došel sníh a začalo foukat. I sundali jsme své nové ski, abychom si je na té letní kameité a téměř kompletně odkryté cestě neošoupali, u toho jsme je statečně zalehévali, aby nám třeba v poryvu neodletěly (to totiž nejsou naše telelyže, co by se ani ve vichřici nehly a ležely na zemi jak přibitý), přivázali je k batohu, a jali se sestupovat cestou kamenitou dolů. Kousek před útulnou jsme je zas obuli a vyrazili směle vpřed k Vysokému kolu. Smělé odhodlání vystřídala beznaděj, když mi co dva metry lyže odpadávaly z nohou. A Tomovi taky... Inu...Ona ta páčka má ještě o jednu polohu víc, než se na první pohled zdá... Ale nepředbíhejme. V tuto chvíli jsme své staré těžké stroje velebili k nebesům. S vypadávajícíma lyžema, v ukrutném fujavci, zledovatělým traverzem soukali jsme se úbočím Vysokého kola dál a vzhůru. Ta rovinka k Violíku byla celkem nekonečná. Děkovala jsem za své nové lyžařské brýle s vyměňovacími skly do mlhy, co přes ně ve tmě vidno jako ve dne, a myslela s každým krokem na Hanče s Vrbatou :) Ale, když jsme nad Snežnými jámami potkali dva běžkaře s těžkými krosnami na zádech, co se hodlali vydat naší cestou s větrem fučícím jim do zad, pohybovali se rychlostí půl mětru za věčnost, seznala jsem, že asi teprve takhle vypadá pravé zoufalství :)
My jsme poté, co jsem se po poryvu větru slavnostně na Holanďana rozplácla na kusu vyfoukaného ledu, sundali pásy a sešli a následně už sjeli na dohled k Labské. Zasedli jsme do hospody a oblékli se do péřovek, protože ta zima, co nám uvnitř byla, ta ani na těch ufoukaných hřebech nebyla. Mezi prvním a druhým čajem a druhým a třetím pívem (protože radši se do toho mordoru ožrat) jsme zjistili, co všechno ta páčka na skialpovém vázání umí. Poté, co jsme dostatečně vymrzli v útrobách restaurace, jsme s objevem rovnocenným objevu Ameriky páčku zacvakli až nahoru a pak už jsme nikdy lyži nevytrousili! Venku se mezitím snesla mlha a mrak, že bylo vidět jen od tyče k tyči, ale vítr ustal, takže jsme najednou stáli nahoře u mohyly a divili se, kam se poděl ten kopec, který je třeba obvykle vyfunět cestou k ní.
Co vám budu povídat, to bylo panečku randíčko!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!