TENKRÁT NA NZ - Jsme tu...

13.10.2010

Tak jsme tu!!!!!

Zdravíme, zdravíme ze Zélandu nového!!

Cesta

Doletěli jsme v pořádku a zdraví až na malou nudličku u nosu z letadlový klimošky, bez oteklých nohou. Frčeli jsme obřím Bójingem 777, což je fakt obr (pro někoho možná normál, ale kdo letěl jen vrtulníkem, nebo maximálně 737 jako my, byl unešen!!). Měli jsme štěstí, že jsme všechny tři lety vyhráli sedadla u okýnka (teda Tom, já jsem mohla koukat z okýnky jen během hodinového letu do Zürichu) a ne v prostřední řadě sedadel. Každý sedadlo mělo k dispozici monitorek pro přehrávání filmů, hudby, hraní her (pařili jsme proti sobě tetris jak diví), nebo sledování mapy a průběhu cesty. Dokonce tam byla i možnost učit se korejsky (letěli jsme s korejskými aerolinkami), ale poté, co jsem si poslechla úvodní fráze „ano“, „ne“ a přišli mi úplně stejný, mé nadšení pro studium jazyka pohaslo :)

Jídlo jsme dostali v každém letadle. Do Zürichu jen sendvič, pak už večeři a snídani a mezitím spoustu džusíků. K nabídce bylo korejské nebo evropské jídlo. Drželi jsme se moudrých rad a korejský jídlo si nedali…. Teda až na jednu snídani, kde jsem poněkud špatně rozuměla. A tak jsme místo porridge a green tea dostali green tea porridge… Tedy rýžovou kaši vypadající spíš jak rýžový želé bez chuti a bez zápachu (fakt hnus) a k tomu sáček nějaký ochucovací směsi s lístečky zeleného čaje (nebo kdovíčeho) a nějakých křupinek. Protože samotná kaše byla nepoživatelná., nasypali jsme směs… Chuť už to tak dostalo… ale jakou, to je věc druhá!!! 

Přílet

Přes značné obavy z imigračních úředníků jsme prolezli přes hranice bez problémů, ještě na nás byl úředník milý a příjemný, a na kontrole zavazadel jsme batůžky ani nemuseli rozbalovat a ukazovat, jak poctivě jsme si vydrhli turistické botky a jakou pěkně zabalenou čokoládu s sebou vezeme. Takže dobrý, byli jsme vpuštěni!! 

Vylezli jsme z letištní haly jako Kokosy na sněhu… pára od pusy a ukrutná zima nás tak trochu překvapila. Domorodci na momentální ochlazení na zimní teplotu 8°C zřejmě moc nebrali ohledy, neb si dál špacírovali v kraťasech a hlavně žabkách… 

Ubytování

Chlapík jménem Hamish, co nám odepsal na Couchsurfingovou žádost o ubytování, nás smskou přivítal na NZ a ještě jednou se omluvil, že pro nás na letiště nemůže přijet a znovu nás ujistil, že klíče od domu, jehož adresu už mi dávno prozradil, nám nechal ve schránce na dopisy… Po krátké a neúspěšné snaze si něco stopnout směrem do města jsme nakonec nastoupili do jednoho z letiště odjíždějících autobusů. Musela jsem chvíli řidiče ukecávat, aby nám zastavil tam, kde chceme my, a ne až na první zastávce v jízdním řádu, která byla tak 8km odtamtud. Vyskočili jsme tak z busu uprostřed křižovatky, když bus čekal na odbočení. Po nakouknutí do „mapy“ (notebook) jsme se jen otočili na podpatku a v cukuletu našli dotyčný domek i s poštovní schránkou a klíči!!!!!!

Vloupali jsme se do prázdného domku a zmoženi a vysíleni usnuli v pokojíku pro hosty. Pan domácí Hamish dorazil asi v 6, uvařil nám véču, trochu jsme společensky pohovořili, vymámili z něj heslo na wifi a odebrali se zas na kutě. Ráno už byl v práci, ale na stole ležel vzkaz, že si máme dát k snídani, co chceme, připomínal nám číslo busu do města a ještě přidal tip na bazar s dodávkami.

Auckland

Místním busem, který jel asi tak o 15 min jinak, než psal jízdní řád, jsme dorazili do centra za 9dolarů oba!! (děs a hrůza). Zakoupili jsme zélandskou simku a abychom potrénovali, jestli funguje, zavolali jsme Dominikovi (český klučina – bratránek Káč Neza). Domluvili jsme si randevů u něho v práci a vyrazili do víru „velkoměsta“. Naším cílem bylo zřízení bankovního účtu. Prolezli jsme asi 4 banky a v poslední si založili účet. V některých byl problém, že bylo potřeba nějak doložit zélandskou adresu (potvrzením o platbě…) a to my nic takovýho nevedeme. Takže vyhrála banka, kde nejsou žádné poplatky za vedení účtu ani transakce, v podstatě je to všechno zadarmo, když budeme operovat jen elektronicky. Nechtěli po nás potvrzení adresy, stačil jen pas. A ještě máme k jednomu účtu dvě karty, pro každého jednu, elektronické bankovnictví a spořící účet taky bez poplatku. Strávili jsme tam asi hodinu. Paní při pohledu na moji fotku v pase (vypadám tam jak kriminálník) s úžasem vykřikla, že vypadám jak Julia Roberts!!! (asi chtěla být milá) Pak ji spadl systém, tak nás odvedla každého k jedné pobočce, kde nám registraci dokončili. Teda Tomovi jo… ten byl vyřízen rychle, tak na mě čekal zpátky v kanceláři u lichotící dámy,se kterou snaživě komunikoval!!!! Panu Keanovi přestal fungovat internet, když se mi snažil zřídit internet banking a kolegyni Helen potom taky… takže asi příčina selhání všech počítačů byla jasná… já!! 

Hned za rohem od banky byl trh s backpackerskými auty (bydlící dodávky). Byla tam paní, co se nás snažila omráčit českou slovní zásobou jako motor, spojka, brzda… a hlavně tím, že ona tam je už 8 let a že tomu fakt rozumí, jaký auto koupit a jaký ne. Ale auta byly dost drahý, tak jsme zase šli. 

Pelášili jsme na sraz s Dominikem, který nám povyprávěl, jak si tady žijou a vzal nás na výlet na Mt.Eden – horu, kde byl parádní výhled na Auckland a hlavně šílenej fučák!!!

Cestou domů jsme zakoupili brambory, že doma Hamishovi ukuchtíme bramborák. Akorát najít klasickou majoránku bylo nemožné. Takže bramboráky z mixovaného koření byly zajímavý! 

Akorát náš pan domácí byl krapet znaven a ještě hostil nějakou kamarádku, co byla nějaká naštvaná, takže slupnul pár bramboráků a nechal nás být. Jo… a ty bramboráky si vymáchal asi ve 4 omáčkách, co vytáhl z ledničky!!