Od té doby, co zrušili (oprávněně) na Bubákově večerní lyžování až do půlnoci, chybí nám silvestrovská tradice. Loni jsme vzhledem k stavu sněhu na silnici na Zlaté návrší zvolili pro silvestrovský výšlap Vrbatovu boudu a letos jsme se z toho rozhodli udělat tradici.
Na rozdíl od loňského roku však naše hory nedostatkem sněhu rozhodně (a konečně NAŠTĚSTÍ) netrpěly, tudíž bylo třeba zvolit způsob dopravy. Vzhledem k tomu, že je zima bílá zasněžená konečně tady, bylo by trapné jít tam pěšky. Jet tam na běžkách by bylo pro změnu nekonečným utrpením, protože bruslit do kopce s kočárem za zády je fakt hodně velká dřina. (o tom, že já bych asi zhynula při bruslícím výstupu i bez kočáru snad ani psát nemusím - a co teprve sjezd na těch lyžích bez hran!!!!!!) Padlo rozhodnutí - půjdem tedy na pásech!
Dole ve Špindlu jsme lípli na naše telemarkové ski pásy svou šíří ne nepodobné halovým běhounům a zběsile se pustili k rychlému výstupu po dojezdu červené sjezdovky vzhůru. Lanovka už jezdila, tudíž se proti nám z kopce dolů řítili zběsilí lyžaři. Dofuněli jsme v svalové křeči na odbočku s Vodovodem a tam hodnou chvíli funěli. Rozcvička dobrá aneb není nad to utavit se hned na začátku.
Další pochod už byl naštěstí ve znamení pohodové chůze co lyže lyži mine. Pomalu jsme odhazovali jednu vrstvu za druhou, uklízeli rukavice, protože slunce pálilo jak v létě. První zastávka - Stopa, Horní Mísečky. Matěj už se dožadoval svačinky. Neb bylo krásně, vysvobodili jsme ho z kočáru a umístili do houpačky, která se nám jevila jako adekvátní náhrada jídelní židličky. Houpačka byla správnou volbou. Rozjařenej Matěj se řehtal a házel kukadlama a úsměvama po všech ženských kolem - holčičce na vedlejší houpačce i její mamince.
Z Míseček jsem Toma vystřídala a nechala se zapřáhnout. Zajímavým zjištěním bylo, že pokud člověk netáhne kočár do velkého krpálu, ani skoro není znát, že za sebou ještě táhnete kočár. A Tomáš se stal terčem obdivu všech okolo jdoucích či jedouch mužů. Ne jednou jsme zaslechli poznámku typu: "Správně zapřažená žena!" :)
Před poslední rovinkou však vyměkl a asi aby ho přeci jen hanba nefackovala, znovu se nechal zapřáhnout a hrdinně Matěje dovezl až k Vrbatce. Nutno podotknout, že krom nás tam táhly zástupy a davy všemožně se pohybujících (skialpy, běžky klasické, běžky skatové, kolo s tlustými plášti, kolo s normálními plášti, pěškobus) lidí. Proto mě asi nemělo překvapit to, že jsem fronto na občerstvení potkala ihned za vstupními dveřmi. Na to jsme morálku neměli. Nakrmili jsme tedy jen Matěje na verandě a svištěli zase pěkně dolů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!