neděle 22. ledna 2017

NANOPLEŠOUNOVY VÝLETY V ÖTZTALU - Umhausen

Trvalo to maličko déle, než jsem zamýšlela, ale další výlet v Ötztalu je tu! A byla by to škoda ho nezmínit!
Přestože počasí se netvářilo zrovna přívětivě - mrak se válel líně v údolí a nevypadalo to, že by se jen tak hodlal odvalit do vedlejší doliny - vyrazili jsme s Matýskem na další špacír. Původně jsem chtěla jít omrknout ferátku u vodopádu téměř za barákem. Samozřejmě jen ze země a uctivé vzdálenosti! Ale záměr měl jednu chybu. Lesníci uzavřeli přístupovou cestu a drandili tam s traktory sem a tam. Tak jsme se otočili na podpatku a došli si pro auto. Tím jsme se přiblížili do vesničky Umhausen. Na opuštěném parkovišti u koupaliště kousek od vesničky zmrzlého muže jménem Ötzi jsme Vendelínka zaparkovali a vyrazili směrem k vodopádu.


Po chvilce se objevil. Na to, že byl podzim a vody moc ne, to byl celkem mocný vodopád. Na jaře to musí být doslova hučák!
Kolem vodopádu vede vlevo vzhůru po skále ferata a vpravo klikatá stezka, která brzy přejde v dlouhou zavěšenou lávku přes údolí a pak klikatou soustavu nekonečných schodů, které šplhají vzhůru až  vršku vodopádu. S pohledem odspodu jsem se nespokojila, tudíž jsme se s Matějem na břiše jali škrábat vzhůru.



Zavěšená lávka, jejíž součástí je i stoupací část se schody se strašidelně vlnila ve vzduchu, až jsem byla celkem ráda, že zas stojím na pevné zemi na druhé straně. Je to docela sranda, jak se ze mě s Matějem na břiše stává posera :) Za hodně krátkou dobu jsme se dostali hodně vysoko a objevili tak sluníčko nad mraky, které se pomalu začaly trhat. Usoudila jsem, že jsemtrochu lenošná na to škrabat se po všech těch schodech až úplně nahoru a že by mě z toho tak akorát bolela kolena. Pokochala jsem se a šli jsme zpět!


Žádné komentáře:

Okomentovat

Za komentář moc díky!!