JAK JSME PŘEŠLI NÍZKÉ TATRY

Jenžto od dob, co jsme si pořídili Vendelína, zahálí naše krosny v hlubokých útrobách komory, bylo na čase zapomenout na chvíli na luxus motorizivaného cestování a vypravit se do "divočiny"!

Aby to nebyla hnedle divočina nejdivočejší, padla volba na Nízké Tatry! Viktor se oháněl vědomostmi, takže jsem snadno nabyla mylného dojmu, že tam už byl... Z omylu mě vyvedl až na nádraží při odjezdu... Byl tam měximálně na internetu. Neva :)

Stylově volíme dopravu tam i zpět nočním vlakem! Abychom mohli hned další den vesele pochodovat, volíme luxus lehátkového vozu a někteří (jako já) se na to nesmírně těší, protože to zajisté zážitek nesmírný!!

Po mohutně promýšlených přípravách, co si vzít a nevzít, aby batůžky nebyly moc těžké, ale nic nám nechybělo ke štěstí, blahobytu a pocitu sucha a tepla, nacpáváme krosničky! Výhodou mé nové růžové krosny je to, že je asi tak o 1/3 menší než má krosna předešlá, co byla bezedná! Tudíž můj batoh váží bez vody asi 11kg. Tom si vou nakládá hned na začátku a váha ukazuje 18. Viktor s Aničkou přípravu také nepodcenili a jejich batohy (nebo tedy spíš ten Viktorův) se honosí úctyhodnými váhami. 29 a 15kg! (i s vodou).

1. DEN - Telgárt - Králova Hol'a - Andrejcová

Noc ve vlaku byla každopádně zážitkem nesmírným, o hlubokém spánku se bohužel vzhledem k vedru a nezvyklému drncání hovořit nedá. Poprad-Tatry je naše vlaková konečná. Poté, co ještě zběsile přerezervováváme lehátka na cestu zpět, protože..... škoda slov :), čekáme na autobus do Telgártu. A tam už nezbývá nic jiného, než šlapat po svých!

Funíme do kopce na Královu Hol'u, což je asi tak 1000m převýšení hned z úvodu. Nahoře je zima, takže i kulich přijde na chvíli vhod. Výhledy extra mega famózní nejsou, neb okolo sedí mrak, ale jinak je to n vršcích super! Tráva, stezka, kameny... Nocujeme v útulně Andrejcová. My s Tomem na matracích pod střechou, Viktor s Aničkou venku ve stanu, nechce se jim mačkat uvnitř s ostatními chrápajícími turisty.

2.DEN - Andrejcová - sedlo Priehyba - Ramža

Celkem stručně - absolvovali jsme zcela zbytečné klesání, samý kámen a kláda přes cestu prudce dolů.

Zmokli jsme, od promáčených nohavic se nám nacucaly ponožky a od nich komplet boty. I když už nepršelo, klidně bychom tuto dnešní etapu vynechali, protože výhledy nic, jen úzká cestička v kleči a jiném houští roští! Nocujeme v útulně Ramža. Viktor s Aničkou zase venku, my se s Tomem dovnitř ještě vešli. A Viktorovi a Aničce jsme děsně záviděli. Uvnitř vládl zuřivý mladý pyroman, co poté, co řekl, že již nebude do kamen přikládat, přiložil ještě 6krát a na horní posteli se nedalo ani trochu existivat. Vážně jsem uvažovala o tom, že tam té noci asi zahynu. Pak jsem se v poslední silné myšlence sebrala a slezla dolů k Tomovi, kde se přece jen ještě trocha vzduchu našla. Mladý pyroman chtěl (zcela nepochopitelně) založit oheň v kamnech i ráno, když se akorát chystal se svou skupinou odejít. Naštěstí mu oheň nechytl, tudíž od nápadu upustil.

3.DEN - Ramža - Čertovica - Rovienky - chata M.R.Štefánika

Poté, co jsme sestoupali do sedla Čertovica, začaly nám príma časy. Zahájili jsme je obědem v motorestu. Ten jsme pak sice dost významně pociťovali v prudkém stoupání ze sedla, ale za to jsme pak byli odměněni chůzí po hřebeni, výhledy sem, výhledy tam, prudkými ůbočímu, zelenými loukami... Paráda.

Další rozmazlení zhýčkaného turisty následovalo v chatě M.R. Štefánika, kde čekala postel, hospoda se smažákem a na kluky i teplá sprcha! My s Aničkou jsme nevyměkly a zůstaly za prasácké dobrodružky!!

 

4.DEN - chata - Ďumbier - Chopok - Chabenc - útulna Ďurková

Ráno je už sluníčko venku, když se vykulíme před chatu. Mraky sedí v dolině a pár jich přetéká přes vrchol Ďumbieru. To budou panečku panoramata... Jenže než my se na Ďumbier doplazilo, mraky byly fuč a my byli vysoko a viděli daleko!!!

 

Po kamenném chodníčku (za který bychom asi měli být stavitelům vděční, ale udělali by lépe, kdyby tam jen vyšmajdali pěšinku) jsme pokračovali vzhůru ku Chopku. Lanovky chrlily davy výletníků nahoru, takže se frekvence setkání se s někým v protisměru zvyšila asi tak o 1500%! Když jsme dofuněli ke Kamenné chatě, nedalo se jinak, než se vyvalit na slunce zalitou terásku, zalít pupík pívem, Kofolou, pívem... kávičkou. A aby kávičce nebylo v břiše smutno, tak se ještě docpat tvraohovým štrůdlíkem.

Hřebenovou cestou jsme se vydali dál a dál a za chvíli už jsme skoro nevěřili tomu, že jsme na tom vysokém kopci v dalké dálce vůbec byli. Na Chabenci jsme se potkali s kozami térénními a chvíli na to začali klesat k útulně Ďurková. Nejhorší část dne. Klopýtáme s Tomem za sebou a sdělujeme si dojmy, jak nás ta kolena ale fakt bolí!

5.DEN - Ďurková - Chochola - Donovaly

Ráno pálí slunce už u snídaně! 

Vyfuníme od chaty znovu nahoru na hřeben a pelášíme nahoru, dolů, nahoru dolů. S hrůzou očekáváme zběsilé klesání 600m do Hiadelského sedla.

Je to mazec, ale nakonec z toho bolí jen klasicky kyčle a kolena jsou v cajku. Usuzujeme s Tomem, že máme vody dost, netřeba proto doplňovat. Asi tak 100m výškových poté (a asi tak 150m vzdálenostně odtud) vysrkávám poslední kapičku z vaku. Z toho prďáku se vracet nehodlám. Tomáš nemá vodu asi tak za 5 minut... vedro jak blázen a Donovaly ještě setsakra daleko!!!! Pelášíme po rozkvetlých loukách.

V Donovalech už nás bolí si tak všechno, co může, takže jak jen to jde, sundaváme pohorky a obouváme sandál, to je slast!

Okamžitě vybíráme hospodu, co je tady ze všech nejvíc nejhezčí a navíc je nejvíc nejblíž zastávce, odkud nás bus odveze do Ružomeberoku. Lijeme do sebe píva a Kofoly jako o závod. Po hlavním jídle volíme jako dezert sladké jídlo objemu chodu hlavního. Asi vypadáme, jako bychom týden nejedli!

V Ružomberoku naskotačíme do vlaku, plácneme sebou na lehátka a nikdo nemám problém s tím, aby usnul a pěkně se vyspal! :)