TENKRÁT NA NZ - Austrálie

Austrálie

V Austrálii jsou klokani!!!! :)

18.09.2011 18:35

Do Klokánkova

Na Zélandu jsme okoukli, co se dalo, proto bylo potřeba najít si nějaký jiný objekt našeho cestovatelského zájmu. Jsme v Klokánkově!! Tedy v Austrálii. Jsou 4hod ráno a my už tady na letišti v Melbourne čekáme 10 hodin a ještě nám do dalšího letu do Alice Springs 4 a půl hodiny zbývá. Kdyby někoho zajímalo, co všechno se dá za 10 hodin na letišti dělat, tak tady je výčet našich aktivit: cesta od terminálu domácích letů 1 k terminálu domácích letů 4 přes terminál zahraničních letů – 4krát, návštěva toalet – nepočítaně, návštěva „Hladového Jacka“ – jedna, čekání ve frontě na dva hamburgery – nekonečná, počet zhlédnutých dílu seriálu How I met Your Mother – dva (pouze – pak mě přepadl spánek), polohy příjemné, nebo alespoň přijatelné pro spánek na plechové děravé lavičce – mnoho, rozbolavělé svaly na těle brzy ráno po těžké noci – všechny a možná ještě něco navíc.

Včerejší cestovně balící den byl značně hektický. Probudili jsme se před Hamishovým (ten chlápek, co nás v rámci couchsurfingu ubytoval na začátku našeho pobytu) barákem a vyrazili se dovnitř nasnídat. Hamish nás totiž hostil znovu. Bohužel to hoštění pojal ve velkém, takže je dost často zmaten, kdo mu má zrovna přijet a kolik lidí má přijet a kdy. Takže krom toho, že byl trochu zmaten, kdo jsme a co tam děláme, když jsme přijeli, zřejmě druhý večer zapomněl, že nás ještě hostí. Dveře do kuchyně na noc zamkl, takže se žádná snídaně nekonala. Vyrazili jsme vyprat do prádelny povlečení a pak zpátky před domem jsme na trávu před auto vyložili celý obsah našeho vozu a snažili se ho roztřídit, probrat a přeskládat do batůžků směr domov a směr Austrálie. Více méně nám toho moc venku mimo batohy nezbylo, ale jsme dost zvědaví, kolik naše krosny na cestě k domovu budou vážit! :) Pěšky jsme se vydali na zastávku letištního autobusu, na který jsme museli zuřivě mávat, aby nám zastavil, ale zastavil a dovezl nás na letiště. Let trval nekonečné 4hodiny, prošli jsme úspěšně imigračním, dostali razítko do pasu a jsme tu :)

18.09.2011 18:36

Pytlíci v Klokánkově, Rakeťák Brutus a Dynosaur

Konečně bylo našemu poflakování a dlouhému čekání na letišti v Melbourne konec a my naskočili do letounu domácí společnosti Qantas s klokanem na směrovce a nechali se přepravit ještě o malý kosek země dál (asi tak 2000km) do samého středu Austrálie, do města v poušti Alice Springs. Už cestou jsme se začínali malinko nervovat, zda-li se na naší kartě objeví 4000 zélandských dolarů, které jsme tam v pátek ráno převedli. Na tuto transakci jsme měli neustále spoustu času, až už bylo zřejmě pozdě. Převod peněz z našeho bankovního účtu na naši rádoby kreditní kartu totiž trvá dva dny…. Bohužel jen pracovní… A abych to dál nenatahovala, touto kartou jsme měli zaplatit v půjčovně za auto skoro 1000 dolarů a dalších 2000 dát zálohou. Naše doufání nám bylo samozřejmě, jak jsme bohužel tušili, dost k prdu. Na kartě se vesele usmívala částka 23$, což nám zrovna nestačilo. Paní v půjčovně ovšem byla moc milá a když jsme jí zcela nešťastní (trochu jsme se vyšvihli s hereckou etudkou, jak je to možné, že tam ty peníze nejsou, a jak jsme vlastně děsně pitomý – to když jsme všichni zjistili, že jsme tam peníze poslali pozdě) líčili, že to je náš první kiks a sypali si popel na hlavu, navrhla nám, že můžem klidně přespat v autě na dvoře a zkusit kartu ráno. My jsme zase začali uvažovat o vyměnění zélandských dolarů, kterých jsme v hotovosti měli značné množství, neb ty jsme ze zélandského účtu poctivě vybrali všechny.

I vydali jsme se do města hledat směnárnu, otevřenou v neděli (!!). Směnárna bohužel již ve městě žádná nefungovala a banky měly samozřejmě zavřeno. Zdrchaní neskutečným pařákem jsme se vrátili zpátky, kde už s paní seděl i její manžel a ona mu navrhla, jestli by třeba nechtěl koupit zélandský dolar. Pán domu chvíli váhal, jestli by na tom spíš neprodělali, ale buď uznal, že neprodělají, nebo žena vyhrála (ta hodná paní totiž vypadala, že prostě chce, abychom mohli složit zálohu). Tudíž jsme na chvilenku dostali do rukou 2000 australských dolarů, které jsme ihned odevzdali a k nim přidali podstatně větší obnos dolarů zélandských!!

Ovšem to znamenalo jediné – žádný nocleh na dvoře půjčovny se nekoná a my vyjedeme na cesty, jupíííí!! Nafasovali jsme červenou káru jménem Brutus!!!! Dosti příhodné jméno pro náš australský výlet (nebo alespoň jeho úvod), že?? Rakeťák Brutus (společnost se totiž jmenuje Spaceships)!! Naskládali jsme se do autíčka, zamávali s tisícerými díky a vyrazili na místní pumpu a do supermarketu doplnit zásoby. Cestou od pumpy se nám však nějak začaly nepozdávat podivné zvuky ozývající se jakoby od předních kol. I rozhodli jsme se, že nebudeme riskovat a zajedeme ještě do půjčovny. Pán domu už seděl u telky, takže měl asi velikou radost, když nás tam zase viděl. Ale když auto projel a kolo odmontoval, sám konstatoval, že bylo jedině dobře, že jsme přijeli. Já tomu prd rozumím, takže, vy odborně zdatní promiňte, a vy ostatní, si to prostě jen zkuste představit, ale když se sundalo kolo a odendal brzdový kotouč, ten váleček za tím, co by se měl normálně točit, zatraceně drhnul!!! Trochu jsme zalitovali, že nebudeme mít auto se stylovým jménem, ale s radostí jsme přesunuli všechno naše bohatství do károšky nové – pojízdné – se jménem Dyna-Soar. Jméno jsme nepochopili, tudíž jsme ho přejmenovali na Dynosaur (ano, víme, že tam to Y není gramaticky správně). S novým vozem jsme znovu opustili brány půjčovny a zřejmě všichni jsme doufali, že se už neuvidíme!! Australská jízda byla zahájena!!!! Moc jsme toho ten den už nenajeli, jen asi 60km k nejbližšímu odpočívadlu pro motorizované turisty. Ono totiž není radno jezdit tady za tmy. Zejména nemáte-li auto za šílený peníz připojištěné. Tady totiž do silnice pod kola skáčou klokani a taková srážka s klokanem je asi jako srážka s krávou nebo možná třeba i s blbcem …

19.09.2011 18:37

Australská poušť aneb my dva, Dynosaur, Šónik a Trumbelína v Rudém srdci

Noc v Dynosaurovi byla super. Uspořádání kempovacích potřeb a všeho nezbytného má celkem logiku a je k pohodlí cestovatele. Jediné ,co nebylo příjemné, tak pouštní vedro před usnutím, tak trošku strach z pavoučků, hadiček a jiných breberek a k tomu ranní kosa na poušti.

Náš plán cesty je opravdu velkolepý a tak není žádný čas na prostoje. Vstáváme při východu slunce a zaléháme těsně po západu (již zmíněný strach ze srážky s klokany a velbloudy).

Máme suprovou mapu, kde jsou vyznačena všechna místa, kde se dá přespat, a víceméně všude to je zadarmo a celkem dobře vybavené (záchod, sezení, odpadkové koše). Hned na našem prvním jsme měli vyhledanou geokešku, ale ze strachu z hadů jsme do roští nevlezli :).

Tak jsme teda vyjeli na cestu předlouhou. Všechno tu je z ruky :). Míjíme kolem 50ti sražených klokanů a dokonce i velblouda. Hrozivé číslo, ale je to tak. Prostě tu umírají ve velkém a auta jsou proti srážkám dostatečně obrněná. Speciálně trucky a autobusy.

Potkáváme velké množství silničních vlaků. Úžasnost, která se jen tak nevidí. Obří truck táhne až 4 návěsy. Naštěstí jsme se ještě nedostali k předjíždění tohoto kolosu, i když při zdejším provozu a délce rovných silnic by to neměl být problém, ale kolos to je obří.

Další úžasností na silnici jsou terénní džípy různých expedic, dobrodruhů a nebo jen obyčejných turistů. Vše skoro jak na Rally Paříž-Dakar. No a z tohoto zážitku se zrodil sen o projetí Austrálie takovýmto vozem. Přece jenom s naším půjčovnickým Dynosaurem můžem tak akorát na asfaltku a to není ono, když místní krajina nabízí tolik dobrodružného :).

Dnes bylo v plánu zhlédnout Kings Canyon, který je pouhých 500km před náma. Zvládli jsme ho i se 6ti kilometrovým okruhem. Kings Canyon je opravdu krásný. Vše umocňuje rudá barva pouště. Hlavní část je obrovská rokle, která je po stranách absolutně hladká od odlomení kusu povrchu. A všude okolo jsou zvláštním způsobem utvořené jakoby lívance od krav nebo hromady palačinek ze slepence. Malé, velké, obří, prostě pro každého kousek :).

Potkali jsme tu prvního živočicha, co se mu radši klidíme z cesty. Byl to nějaký ještěr (asi varan, protože ten jediný mě napadl) a měřil zhruba 1,5m, ale naštěstí jsme na něj koukali jen z mostu.

Podél silnic jsou krásní dravci, kteří si pochutnávají na zbytcích klokanů. Jedná se o Wedge-Taile orla a je to pořádný kousek ptáka. Zatím nám vždy pláchl z dosahu objektivu, chuligán!!

Taky tu jsou podél nekonečných silnic všude tykve. Takové ty okrasné. Nebo si to aspoň myslíme. Brzy plánujem bližší ohledání, o co se vlastně jedná.

Z filmů o Divokém západě si pamatuji létající keře. Teda ještě si to vybavuju z dob žití na kolejích, kdy nám takhle po pokoji průvanem létaly chuchvalce prachu a my měli radost jak na Divokém Západě. No a teď jsou chuchvalce prachu, teda létající keře tady před námi.

Cestou po nekonečné silnici jsme dokonce potkali lovce hadů co si nesl pytel a klacek na hady. Vypadal dost podivínsky, ale určitě byl ve svém oboru velmi dobrý. Samozřejmě jsme obsah pytle nepotřebovali vidět.

První dva dny tu byl zvláštní opar, který byl absolutně oranžový a v kombinaci s rudou barvou pouště a skal bylo nemyslitelné něco vyfotit. Na fotce hnus, ale ve skutečnosti paráda.

Těsně před dnešním spaním jsme ještě navštívili vyhlídku na obří monument Mt.Connor, který se najednou vytlačuje ze země všude kolem rovné. Vypadá jako obří stůl na fotbalovém hřišti. A odtud už to je co by člověk kamenem dohodil na naše vysněné Uluru (Ayers Rock), jen asi 200km. Na vyhlídce jsme se poprvé odvážili pro kešku mezi křovíčko :) Po cestě k autu jsme byli upozorněni jinými turisty na výskyt psa Dinga, který se potuluje asi 300m od nás na silnici. A ono ejhle, nekecali a byl tam. Taková béžová lištička co nevypadala ani moc nevrle.

Z cesty z našeho prvního nocležiště k osadě Erldunda, kde se dá natankovat jsme udělali malou zastávku na velbloudí farmě, kde měli i mláďata a mraky papoušků.

Ze začátku jsme se podivovali ohořelým pásům houštiny v okolí silnic. Teď již víme proč toto. Kvůli nadměrného horku a výskytu požárů jsou okraje silnic (zhruba 50m na každou stranu) uměle vypalovány, proti napadení silnice případným obřím požárem. Protože shořelé už prostě nehoří. Pro někoho zřejmá věc, pro nás to byla záhada.

Náš druhý teda vlastně první pořádně cestovatelský den jsme ujeli 700km po silnicích uprostřed pouště. Plno lidí na svých webech kritizuje tuto část země, že je nudná a nestojí za to jí navštívit. My sice nevíme jak zbytek Austrálie vypadá (známe jen letiště Melbourne a to důkladně), ale pro nás je to nepopsatelně krásné. Poušť se mění každou chvíli z roviny na skály, ze skal na porostlou zeleň a z té zase na bílé, žluté a jiné plochy, mezi kterými vykukuje stále rudý základ. Řízení na Novém Zélandu je odpočinek, ale tady? Třeba i 100km žádné auto, pouze a jen rovný kus krásné silnice, kde nás nikdo neohrožuje.

Ale to nejlepší z Rudého středu a celého Outbacku nás teprve čeká v následujících dnech.

21.09.2011 10:25

Uluru/Kata Tjutas

Proč jsme si naplánovali naši cestu Austrálií tak divoce?? Proč jsme se rozhodli v 17ti dnech absolvovat kolem 5000km (ano, původní odhady byly 3500, ale píšu již trochu zpětně a jelikož stále ještě nejsme u cíle a dávno tomu, co jsme se přehoupli přes 4000, kilometráž musí být upravena) v autě napříč polovinou tohoto kontinentu?? Protože jsme si chtěli splnit jeden ze snů… A protože nám bylo blbý letět do Austrálie jen kvůli jednomu kameni! :) Jenže, možná jsme se spletli. Ten kámen, ten veliký červený kámen za prvé nebyl to jediné, co nám mohl prostředek pouště nabídnout, a za druhé ten veliký červený kámen a těch pár dalších ještě větších kamenů okolo by za ten výlet jen do středu a zpět za to stálo!!!

Toť asi tak můj úvod v lyricko epické šíři…. Prakticky jsme se rozhodli, že si ráno přivstaneme a vyjedeme si bájné Uluru (Ayers Rock) vyfotografovat za východu slunce. A ještě praktičtěji jsme se rozhodli, že dokud nebude tepleji, že Tomův nos nebude připomínat rampouch, nikam z pod peřiny nevylezem!! :) Konečně jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že i v horké poušti může jeden nepřipravenec umrznout. Nechali jsme tedy východ slunce plavat a vstali z postele, až když už samo sluníčko vykazovalo jakous takous činnost a chystalo se hřát. Vyrazili jsme k branám národního parku. Abyste věděli, Uluru/Kata Tjutas národní park je velkým pokladem nejen z hlediska přírodního anóbrž i kulturního. Na seznamu UNESCO je jako jeden z mála zapsán dokonce dvakrát. Jak pro úžasnost z hlediska matky přírody a geologie, tak z hlediska duchovního a spirituálního a magického a samozřejmě kulturního pro místní domorodce. Jejich příběhy o zrodu světa, o který se kdysi kdysi pradávno v období zvaném Dreamtime postarali jejich předkové, jimiž byli lidé, zvířata, řeky, hory, se váží právě k tomuto místu. Uluru vlastně vzniklo díky rozmíšce dvou tvorů, jejichž totožností si zrovna teď nejsem moc jistá, ale zeptáte-li se mě po návratu, jistě to do té doby pilně nastuduju!! Vznik hory je zajímavý i z vědeckého pohledu. Za ty miliony let, co svět světem stojí prostě vítr, voda a jiné erozi způsobující živly odpravily veškerou hlínu odlišné kvality než je ta, co je z ní uplácaná hora, pryč a nám a domorodým Aborigincům tak nad zemí zůstalo Uluru. Údajně však obdivujeme pouhou třetinu celého masívu, takže kdoví, kolikrát bude Uluru zapsáno na něčem jako je seznam UNESCO za další milion milionů let…

My jsme se rozhodli hodit všechen chvat a kalup za hlavu a rozdělit náš program plánovaný na pouhý jeden den na dny dva. Proto jsme v klidu a bez spěchu vykročili na špacír kolem celého mocného kolosu. Cesta kolem dokola je dlouhá asi 10km a je to taková oranžová turistická dálnice. Ale naštěstí pro nás všichni ti účastníci početného množství zájezdů zřejmě měli ten den v plánu více zastávek a více úchvatností, proto měli smůlu a na dlouhou prochajdu nesměli. (nebo nechtěli, protože 10km túra po rovině je už pro všudesepletoucíhoturistutatara moc). Cesta byla jen naše! Jeden by řekl, že 10km kolem kusu hlíny bude nuda. Mýlil by se. Každý kousek hliněných skalisek se honosil jinou úrovní mocnosti a kolosálnosti, že jsme nepřestávali na každém kroku dělat „óooooooo“. Určitá místa Uluru mají pro domorodce velice posvátný význam a těmto místům není určeno, aby je někdo viděl jinak, než na vlastní oči. Turista by proto měl respektovat toto přání a od cedulky k cedulce s přeškrtnutým fotoaparátem by neměl ani fotit, ani kamenovat. Jenže takový turista je stvoření od přírody tupé, takže co myslíte, že tam přímo u cedulky dělali?? Mačkali spouště o 107…. My jsme turisté uvědomělí, proto jsme si pár fotek hlíny odpustili!! :)

Na Uluru, která je mimochodem vysoká přes 200m, se v jednom místě dá i vyšplhat. Pro šplhuchtivé dobyvatele je do skály po celou trasu výstupu zabudován řetěz. Trochu nás mate, proč je výstup na horu povolen, když je domorodými majiteli kopce nedoporučován. Ti říkají, nebo spíše prosí, aby na horu nikdo nelezl, že tato cesta pro ně má velmi hluboký duchovní význam. Že oni tam taky zbytečně nelezou. Navíc při těch vedrech, co v poušti panují, dost často někdo dostane při výstupu infarkt, nebo prostě jen uklouzne… a zabije se. A domorodce jakožto hostitele to pak o to víc trápí, že jim zemřela návštěva. Z vědeckého hlediska škrabání se nahoru hoře škodí a podporuje erozi… Rozumných důvodů, proč na Uluru nelézt, je mnoho. Bohužel mnoho je i těch, co tam každý den i přes mocné odrazování lezou.

Když jsem si kdysi četla o Austrálii, zaujala mě historka o neštěstí nosících kamenech z Uluru. Lidé, co si údajně odvezli na památku domů kámen z hory, se většinou rozhodli poslat ho zpátky v naději, že se tím tak zbaví smůly, co jim přinesl. Někdo prý poslal přes celý svět i 7kg kousek. Kuriozitka dobrá. V návštěvním centru u kopce je však kniha plná originálů dopisů od již zmíněných nešťastníků a pod ní (jen pro ukázku) malá hromádka vráceného kamení. Nelžu, když budu tvrdit, že kniha je tlustá jako klasický tlustý kancelářský šanon a je skutečně plná!!! A všichni si jakýmsi záhadným způsobem uvědomili, že kamení se má vrátit tam, odkud ho vzali.

Než jsme Uluru opustili, okoukli jsme domorodého umělce a umělkyně, co na zemi malovali obrázky jak na výrobním pásu. Styl malby místních je dost zajímavý. Většina obrázků je vytvořena z barevných teček. Bohužel pro nás bylo všechno to umění moc drahé, takže jsme se spokojili se zakoupeným pohledem.

Západ slunce nad Uluru je dalším turistickým tahákem. Dokonce zde mají velikánské parkoviště určené jen pro tento účel. Máte-li slunce v zádech, jeho měnící se intenzita světla by měla změnit i odstín červeně a hnědi Uluru.

Druhý den jsme sice koketovali s myšlenkou opětovného pokusu vstát a vyfotit si Uluru při východu slunce, ale opětovně jsme na tento nápad rezignovali. Když jsme pak viděli ten přízemní opar, co se vytvořil, ani jsme toho moc nelitovali. Vyrazili jsme okouknout Kata Tjutas, další hliněná monstra v oblasti. O 50km dál od Uluru se na jednom místě nachází 36 balvanů rostoucích ze země, jejichž výška o dost převyšuje samotné Uluru. Nejvyšší balvan je o 300m vyšší. 50km je v Austrálii vzdálenost jak nic, přesto byly balvany v Kata Tjutas úplně jiné než Uluru. Uluru vypadala jako reznoucí železo, ovšem s takovým blátivým nádechem. Kata Tjutas naopak působily povrchem drsným. Z blátivého základu trčely kameny a kamínky jeden vedle druhého a být obrem, co by na ně holým zadkem chtěl usednout, asi si to hezky rychle rozmyslím! :) Obešli jsme pár balvanů asi po 7km okruhu a ještě se zaběhli mrknout do soutěsky, kterou mezi sebou dva balvany tvořili. Přestože byl den tak trochu v oparu, že červená dostatečně na dálku nevynikla, i tak jsme jen ochali při pohledu na to, co se tady uprostřed ničeho vylouplo!

Zase jsme potkali Dinga a taky jsme potkali naše první velbloudy na divoko!!!!! :)

24.09.2011 15:08

Roadtrip aneb výlet po silnici

Austrálie je země veliká!! Počítali jsme s tím od začátku našeho plánování výletu, ale že to všechno bude až tak moc daleko, to jsme se přesvědčili až tady na místě. Občas totiž musíte jet tak den dva, než natrefíte na něco, co by stálo za zajímavost. První zajímavou zastávkou na naší cestě pouští bylo městečko Coober Pedy, kde se těží opály. Samotné městečko zrovna samo od sebe neuchvátí, ale jelikož jsme nikdy neviděli, jak se opály těží a jak to v takovém místě vypadá, bylo to pro nás zajímavé a poučné. Rozšoupli jsme se a zakoupili si vstupenku do muzea, kde nám pan Trevor ukázal, jak fungují mašiny, které se používají k těžbě a pak jsme si sami prohlídli, jak vypadá takový důl a hlavně, jak vypadá byt, který se do vytěženého dolu postaví. Spousta domorodců v Coober Pedy bydlí pod zemí. A krom toho, že jsou zdi kamenné a na stěnách nejsou okna, vypadají bytečky jako každý jiný. Naše cesta pouští trvala asi dva dny. Všichni, co jsme s nima mluvili, tvrdili, že je to nuda a že je to dlouhá cesta o ničem. My jsme asi divní, protože přes to, že jsme dva dny jeli po liduprázdné silnici a kolem nás byl jen červený písek a buš, silnici se zatočila tak dvakrát denně, se nám to líbilo. My jsme z toho byli v podstatě celí uchvácení!! 

Cestou občas někde vykoukl velbloud, podél silnice se hnal potrhlý emu, u krajnice leželi přejetí klokani… ale taky tam v houští najednou stál živý pan klokan!!!! Náš první!!!! Koukal na nás, my na něj!! :) Paráda!!

Vstup do civilizace jsme oslavili jak se patří – návštěvou McDonaldu, kde jsme doufali v internet zdarma. Byl tam! Do Adelaide, kam jsme měli namířeno, jsme se rozhodli dojet po silnici vedoucí skrz vinařské údolí. Pár vinic jsme viděli, ale jinak nás obklopily nedozírné roviny poseté řepkou!!! Už chyběl jen Bezděz a Trosky, aby byl náš dojem středních Čech kompletní. Ne že by doma nebylo doma, ale koukat na řepku v Austrálii a připadat si jak u Jičína, to nás zrovna neuchvátilo. Město Adelaide jsme si prohlédli z auta a snažili se rychle prchnout zase pryč. Asi nejsme městské typy.

Průvodce Frommer (jež je vcelku populární, ale ještě jsem s ním nikdy neměla tu čest) uvádí deset cest, které by si člověk ve svém životě neměl nechat ujít. Great Ocean Road patří mezi ně. Great Ocean Road je silnice snažící se kopírovat pobřeží oceánu na jihu Austrálie a nabízet uchvacancující výhledy a pohledy na pobřežní scenérii. Když jsme konečně po pár stech kilometrech najeli na silnici nesoucí tento název a pořád se motali někde v polích, nebo byli schovaní v tunelu stromů rostoucích podél silnice, začali jsme tak trochu o zdravém rozumu vydavatelů z Frommers pochybovat. Změna nastala s vjezdem do NP Port Campbell, kde ze silnice ukazatele odkazovaly na neskutečný počet parkovišťátek se scénickými výhledy. Sice jsme každých 500m stavěli a putovali pěšmo na vyhlídku, ze které byl občas problém něco vidět, ale skalnaté formace, které trčely z moře, nebo je oceán vymlel ze břehu už byly obdivuhodné. Moře tady se zabarvilo do zářivě tyrkysové a v kontrastu se žlutooranžovými útesy působilo přímo katalogově. Největším lákadlem na turisty je 12 apoštolů – 7 skal sloupovitého tvaru trčících z moře. Na místo u zábradlíčka (abychom je viděli) jsme si skoro museli vystát malou frontu, ale byly tam, byly tam úplně jako na pohledu!! :) Tak jsme si je taky vyblejskli a jeli zase dál.

Přesto, že máme v plánu ujet moc kilometrů, rozhodli jsme se trochu času obětovat a sjet z cesty, abychom mohli poobdivovat nejvýznamnější a nejstarší maják Austrálie. Na všechny majáky, co jsme navštívili, si můžete zdarma šáhnout. Na tenhle se můžete zadarmo podívat jen z jedné vyhlídky, ze které na maják není skoro vidět. Jinak je vstup zpoplatněn. Takže naše zajížďka, zdá se, nebyla zrovna šťastně voleným rozhodnutím a vhodnou investicí našeho drahocenného času… Ale i zdání může klamat a nakonec jsme byli vážně rádi, že jsme tam jeli a maják neviděli. Cestu totiž lemovaly eukalyptové háje a tam vysoko ve větvích chrupčili lenošivé šedé chlupaté koule!!! Koalové!! A ne jeden, nebo dva, ale tak minimálně 20!! Chvilku jsme museli koukat, ale pak jsme na každým stromě minimálně jednoho vykoukali!! Přímo nad silnicí ve větvičkách, které by neunesli ani zakoplou fotbalovou merunu, dřepěl baculatý méďa a chrněl. Jak ho větvičky udržely a hlavně jak se na některých větvičkách udržel on, je nám záhadou!! Koala není medvěd, abyste věděli (to já jsem si přečetla na ceduli v jednom parku), nýbrž vačnatec, co 2/3 dne prospí, zbytek projí. Ono prý žvýkat eukalyptové listí je dost dřina, je tuhé, jedovaté a jde to z tuha, proto po zbytek dne, musí koala spánek nabrat zas další porci energie, aby mohl následně důkladně požvýkat další půl kilo listí!! My jsme přijeli právě v době dobíjení, takže většina chrněla. Když se nějaký koala náhodou pohnul, tak se jen převalil na větvi a přitiskl k větvi druhou půlku hlavy. Jen jeden měl lehčí spaní, tak se nám podařilo na chviličku upoutat jeho pozornost. A to taky nebylo jen tak. Koala byl k opakujícím se zvukům apatický, proto musel Tom vyluzovat zvuky různorodé, aby se na něj koala vůbec kouknul!!!

Když jsme se vrátili zpět na hlavní tah, stala se věc poněkud nečekaná. Great Ocean Road, ze které do té doby nebyl oceán vidět, se najednou přiblížila k vodě a pak se statečně vinula úctyhodných dost kilometrů kolem členitého pobřeží, takže konečně bylo ke konci dne na co koukat. Zaparkovali jsme naší kosmírnou káru 50km před Melbourne a šli do hajan v očekávání dalšího velkoměsta!

Melbourne – Sydney

Přespali jsme na dálničním odpočívadle, abychom nabrali sílu pro den strávený ve městě Melbourne. Melbourne je pořádně velké město plné mrakodrapů  a taky je tu plno zajímavých uměleckých staveb, plastik, atd. Zaparkovali jsme naše kosmírné vozidlo v nákupním centru při kraji města a vyrazili jsme historickou tramvají na projížďku městem. Bohužel počasí nepřeje a trochu nám poprchává a zima je taky solidní v tomto jarním období. Všechno jsme prohlédli, okoukli, prodiskutovali a vyrazili dál směrem k Sydney.

Cestu jsme naplánovali přes Canberru a Sněžné hory.  Protože cesta kolem pobřeží nenabízí nic závratného. Canberra je příjemné hlavní město zrovna tak jako byl zélandský Wellington. Navštívili jsme tu budovu parlamentu a senátu s obří vlajkou Austrálie na střeše. Ale my prostě na ty města nejsme a dlouho jsme nezůstali :). Protože Sněžné hory už jsou téměř za rohem, tak proč se motat po semaforech.

Na Sněžné hory jsme se doslova natěšili. Bylo jasné, že projedem celý Národní park Mt.Kozsiusco (nebo jak se to píše). Těšili jsme se na prohlídky lyžařských areálů a nejvyšší hory Austrálie, která nese stejný název jako Národní park. Ale v mlze a chumelení toho fakt moc vidět nebylo :). Přespání se konalo zhruba ve 1300m.n.m. u střediska Správy silnic. Celou noc fičelo, lilo, chumelilo a tak jsme ráno okamžitě zmizli, protože naše auto bez pojištění a letní gumy si s tímto stylem počasí prostě nerozumí.

Takže zase nic. Čili nás čeká směr Modré hory, které jsou nižší, ale zase trošku unikátní. A my doufáme v umoudření tohoto nečasu. Trošku se zadařilo a z hor jsme něco viděli. Profil hor je asi takovýhle. Jedná se víceméně o stolové hory, které mají na svém vršku železnici, hlavní silniční tah na Sydney a mraky malých městeček. Je tu plno turistických stezek, vodopádů a všelijakých dalších zajímavostí. Nejzajímavější jsou tu tři vysoké špičaté skály (Tři sestry), které jsou samozřejmě obklopené hromadou turistů. Na odreagování od turistů navštěvujeme domácí čokoládovnu, kde si objednáváme horkou čokoládu, kterou si sami rozehříváme na stole. Velká dobrota.

No a už jsme v Sydney. Spíme na parkovišti u stadionu a v noci je zde policejní zátah na pití alkoholu v zaparkovaných autech. Nás si naštěstí nevšímají. Ráno vyrážíme na obhlídku města vozmo, abychom zjistili co kde a jak. Místní doprava v několika pruzích, zákazy odbočení na každé druhé křižovatce a mapou jako notama na buben byla celkem divoká, ale všechno jsme zmákli jako nic. Večer nás čekala návštěva u Terezčiné tety, což pro mě jako člověka milujícího všechny návštěvy byla výzva :). Ale bylo to moc fajn a moc jsme si to užili.

Ráno nás čekal přesun vlakem do centra samotného Sydney. Městská doprava v Sydney vypadá celkem propracovaně a všechno spolu krásně funguje včetně lodní přepravy, metra a taky tramavaje, co jezdí nad ulicí. Prochodit celé Sydney bude asi na dobu stejně dlouhou jako máme vymezenou na celou Austrálii, ale my jsme celkem šikovní a vše zvládneme za jeden den. Nebo teda aspoň to důležité. Přechod přes vyhlášený Harbour Bridge, na kterém jsou nýty až z naší daleké hroudy. Prohlídka nóbl přístavu s neuvěřitelnýma jachtama, které parkují pod panelákem. A taky celá slavná opera, které není ve skutečnosti tak bílá jako je na všech fotkách :). Ale je krásná, to se musí nechat. Kousek od opery se nachází obrovská botanická zahrada, která nabízí pohled do rostlinstva velké části světa, včetně Pacifické oblasti jako je Tonga, atd. Mezi Opera house a Harbour bridge jsou historické doky, kde je opravdu příjemná přístavní atmosféra s kavárničkama a rybíma restauracema. Samozřejmě jsme se podívali i do centra samotného a také k dalšímu přístavu, ve kterém je muzeum námořnictva včetně ponorky. V tomto moderním přístavu se organizují všechny možné kulturní akce. Jedné takové jsme se účastnili. Mraky tanečníků, zpěváků a spokojených lidí. Nejvíc nás zaujali dva chlapci se svým tanečně kaskadérským vystoupením na pár metrech s jedním reproduktorem, autobaterií a mp3 přehrávačem. Vystoupení jim trvalo 8 minut, pak si dali 5 minut pauzu a jeli znovu to samé. Lidí se jim během 8 minut nahromadilo tolik, že se ani vejít nemohli. Ale za to štědře oba chlapce odměnili finančním obnosem do klobouku. Když jsme odcházeli, tak jsme viděli jak asi vypadá cestovní taška plná peněz, kterou ani chudák umělec nedokázal pořádně zvednout.

My jsme se rozhodli v Sydney počkat až do tmy, protože fotka nočního Opera house nesmí chybět. A pro tuto fotku se nám zdálo nejlepší místo botanická zahrada.

Den v Sydney nám zabral asi 14 hodin neustálého chození a bádání. Takže ani nevím jak rychle jsem usnul při došourání se k autu. A dospěli jsme k tomu, že patří k nejkrásnějším velkým městům, které jsme kdy navštívili.

Poslední den cesty po Austrálii už byl pouze v duchu odjezdu. Čili zabalit věci, uklidit Rakeťáka a odvézt ho do půjčovny. Z půjčovny jsme šli pěšky na letiště, protože nejsme žádný másla. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, chodník nebyl a nešlo jít dál. Ale okolo nás stále jezdily busy mezi vnitrostátním a mezinárodním letištěm, které jsme nakonec využili a trošku si pomohli. Letiště Sydney má naše obrovské uznání, protože má volně přístupnou sprchu :)

A to by bylo asi vše z naší rychlocesty po Austrálii. Bylo to krátké, rychlé ale moc krásné. Celkově je pro nás Nový Zéland mnohem hezčí, ale je možné že to je díky delší době, kterou jsme na něm strávili. Za celý náš výlet jsme najeli 5500km během 17ti dnů. Pro nás nejúžasnější byl Rudý střed spolu s Uluru, Katja Tjutas a celou svojí pouští. A v neposlední řadě také Sydney.

Teď už nezbývá, než přečkat cestu letadlem společnosti Air New Zealand a stihnout prodat Egonka před znovu odjezdem na letiště, ale už směr Vídeň.