aneb nesmějte se Holanďanům!
Jednou se mi takhle dostal do ruky článek o kajakování na
holandských resp. fríských vodních kanálech a inspirace byla na světě.
Odjakživa mám totiž potřebu jezdit někam, kam tolik lidí nejezdí a dělat to, co
zas tolik lidí nedělá. Problém však byl, že mi chyběl kajak. Odložila jsem tedy
nápad do zadní části cestovatelské přihrádky ve své hlavě a článek mezi články
podobné (daleké cesty evokující). O pár
let později byla situace jiná. Tomovi známí vlastní nafukovací kajak
s kormidlem, myšlenka na něj se spojila s myšlenkou na zastrčený
článek a nápad a plán na cestu byl tu!! Tom se
nápadu nebránil, a jelikož v Holandsku taky nikdy nebyl, nechal se celkem snadno nadchnout.
Prodloužený víkend okolo červencových svátků byl náš.
Kajakovali jsme s Tomem na mořských kajacích ještě na
Zélandu podél pobřeží NP Tasman, ale jak rychle nám to pojede na našem
nafukovadle, to jsme neměli nejmenší tušení, proto byly naše plány na námořní (kanální) výpravy spíše otevřené.
Ale ještě než se dostanu k líčení celého našeho
cestovatelského počinu, asi je třeba zmínit událost, která naši cestu hned na
začátek trochu zdramatizovala a která asi tak polovině zaměstnanců pojišťovny
Kooperativa v západních Čechách středeční poklidný večer trochu narušila.
Cestou z Prahy po dálnici kontrolujeme, máme-li všechno. Razím teorii, co
nemáš, nepotřebuješ, ale Tom kontroluje řidičák, techničák, zelenou kartu… Tu
máme. Škoda jen, že s platností do října 2012 (v červenci 2013). Sáááfra!!
Co teď? Je 7 večer a všechny pobočky mají zavřeno. Paní na infolince nám odmítá
poslat novou na email. Máme jet zpátky do Mladé Boleslavi a tam hledat (a
zjistit třeba, že karta je u Toma doma ve Vrchlabí), nebo to risknout a jet bez
ní („do zahraničí za žádných okolností nejezděte bez zelené karty“-píše se na
všech webových stránkách ). Zkoušíme
ještě jednu variantu – strejda Kooperativák!! A strejda žhaví drát!!! Abych to
zkrátila, zburcoval kvůli nám Kooperativáky v Chomutově, Lounech,
Litoměřicích a kdovíkde ještě jinde. Nakonec jsme v Lovosicích zajeli mezi
rodinné vilky a tam na nás čekala nová zelená karta od jedné milé kolegyně.
Styděli jsme se až za ušima, ale paní to vzala s humorem! Takže ještě jednou tímto děkujeme za pomoc
polovině Kooperativy!
Po noci na pumpě u Hannoveru jsme se přesunuli
k národnímu parku WEERRIBBEN - WIEDEN,
který leží těsně pod Frískem. Jedná se o chráněné území kanálů a kanálků, kde
z houští a rákosí vystrkují hlavy kachny, kačeny, ptáci brodiví a
potápiví, na hladině se houpají lekníny, blatouchy… a až na jeden středový
kanál sem nesmí lodě na motor.
Na parkovišti nafukujeme
nožní pumpičkou (fíííí fááá fíííí fáááá) naše plavidlo. Z mola dáváme na
vodu a čekáme, kdo z nás dvou bude první, co při nastupování do vody
spadne. Je to až neuvěřitelné, ale ani jeden! Rozjíždíme se a špička lodi už je
v postranním křoví – Tom se seznamuje s kormidlem a jeho provázkem
ovládaným ústrojím. Loď nám stále zatáčí tam, kam přesně nechceme. Ale po čase
se zadaří, Tom se se špagátkovým kormidlem sžije a my jedeme! Obkroužili jsme
park okolo i trochu křížem a krážem. Na kanálech (spíš kanálkách) nikde nikdo,
okolo větrné mlýny, cyklisti na mostkách nad námi. Paráda. Pro začátek jsme upádlovali
asi 13km.
Jako odpolední výlet dobrý.
Vyfukujeme parník, osušíme v nacákané vodě namočené trenky
a vyrážíme směle do Leurwaardenu, hlavního města Fríska, kde už nás čeká
kamarád Nick, co s námi na NZ trhal jablka na sadu. Nick a jeho přítelkyně
Elise
nás utvrzují v tom, co jsme si už pomalu začínali myslet sami. Do Fríska
turisté moc nejezdí. A když, tak rozhodně ne z Čech. Když jsme navíc
řekli, že jsme do Fríska přijeli schválně na dovču a neprojíždíme jen omylem,
vzbudili jsme přímo ohromený úžas! :)
Druhý den nás Nick dovedl po místních silničkách až nahoru
k moři a po zdejším „dajku“ (tedy ochrannému valu před mořem), kde jsme
dost často museli počkat, až se ležící ovce ráčí zvednout ze země a uhne, jsme
dojeli až do Haarlingenu, malého městečka plného lodí a plachetnic a jiných až
trojstěžňových korábů. Tam jsme se rozloučili a my bádali, kam jet dál. Podle
našich námořních map, co jsem stáhla z internetu, jsme se rozhodli pro
město Workum. Tam byl v centru městečka namalovaný kemp a spousta malých
kanálů v okolí, kam motorové lodě nesmí.
WORKUM A OKOLÍ
Ve Workumu však v centru nebylo nic, ale paní na íčku
nám doporučila malý kemp na farmě, odkud to bylo přes pastvinu k vodě coby
kamenem. Ubytovali jsme se s naším malým stanem mezi dva karavany
s verandami a jiným luxusem patřícím k holandským předdůchodcům
(nechci urazit věkovou skupinu našich rodičů slovem důchodci) a opět jsme se
stali neuvěřitelně zajímavými. Paní z kempu se nás dvakrát ptala na to,
jak jsme se o jejich kempu dozvěděli. Ptali se nás na to i sousedi zleva i
zprava. Očekávali by prý, že naše věková kategorie bude spíš
v Amsterodamu, než v kempu na malé farmě s bučícími krávami
uprostřed Fríska. Je pravda, že jsme jim dost kazili věkový průměr.
Další exotismus jsme vzbudili tím, že jsme si před stan
vytáhli karimatky a na nich se uvelebili při vaření, hodování a posléze i při
večerním lelkování. Sousedi zleva i zprava nám nabídli své volné kempinkové
židle. (Je zajímavé, že každá dvojice disponovala alespoň čtyřmi volnými
židlemi).
Ráno jsme nafoukli naše plavidlo, otevřeli si bránu na
pastvinu, a s kajakem v ruce (já vpředu, Tom vzadu) jsme se vydali
napříč pastvinou k vodě. Krávy pasoucí se přes zavlažovací kanál na nás upřeně
hleděly a na chvíli i přestaly žrát. Asi po 300m pochodu jsme našli
v rákosí skryté molo a vyjeli podél břehu jezera směrem k vesničce Weed, odkud se přes vodu nesla řízná místní dechovka. Při průjezdu vesnicí jsme
museli projet pod mostkem přímo na návsi. Kdyby v tu chvíli hrála hudba,
věřím, že by ztichla, protože už takhle se na nás upřely pohledy všech
přítomných. Nenechali jsme se rozhodit a s elegancí jsme prosvištěli pod
nízkým mostkem směrem k malému kanálu, kde se hladina ani nehnula.
Zjistili jsme, že nám náš kajak frčí rychleji na jezeře na vlnách, než na
kanálku na „voleji“. Kanálek nás vyšplouchl zase na jezeře, po němž jsme se
vrátili zase
k výchozímu bodu.
Druhý vodní výlet, co jsme podnikli, opět startoval pochodem
přes pastvu, ale tentokrát jsme krávy už moc neuhranuli. Z mola jsme
vyrazili opačným směrem a z jezera odbočili na kanál vedoucí do Workumu.
Tady už bylo dost rušno. Lodě s plachtami jedoucí bez motoru i na motor,
lodě s motorem malé i velké, ty všechny pluly jak ve směru od města, tak i do města. A
do toho my a náš nafukovací kajak!! Mávali nám skoro všichni! Naší nespornou
výhodou však bylo, že jsme nemuseli čekat, až se nám otevře most přes silnici
nebo železnici, a profrčeli jsme každou dírou, co pod silnicí byla.
Dobrodružství začalo, když jsme dopluli do mariny a tam museli projet vodní
křižovatkou napříč! Ohrožováni obřími plavidly ze všech stran a hnáni strachem
z toho, že nás něco bez mrknutí kapitánova oka přejede, jsme pádlovali jak
diví, až se nám špička jako závodním člunům do vzduchu zvedla. Zdárně jsme
přejeli a přežili a pádlovací pohodička pokračovala.
Nafukovací kajak nemá zrovna dobrou podporu pro záda a oporu
při pádlování, tudíž nás už záda docela bolela a už jsme se těšili, až budeme
v cíli. Jenže to jsme ještě netušili, že se to mezitím na jezeře, přes
které jsme se potřebovali vrátit, rozfoukalo (k veliké radosti místních
plachtařů). K naší poněkud menší radosti foukalo přímo do protivky, takže
co záběr pádlem, to skoro metr vzad. Zvedly se vlny, kajak po nich skákal,
hopsal, voda šplouchala dovnitř, na mě, na Toma. My na bolest zad a rukou
v tu ránu zapomněli a napříč jezerem statečně směřovali k stále
vzdálenému molu. Ale Tomáš je zručný pádelník a má páru, takže jsme tam nakonec
šťastně dojeli!!
Myslela jsem si, že když rychlobruslení vzniklo
v Holandsku, a když mají takové pěkné cyklostezky všude, že se tam budou
prohánět všichni vesele na kolečkových bruslích. Opět byl opak pravdou a my
s Tomem zas za atrakci. Nejen že jsme bruslili, což nikdo jiný nedělal,
ale ještě jsme měli na hlavě helmy!!!! Helmu uvidíte na hlavě jen u cyklisty
silničáře (a to ještě jen někdy, když je to cizinec, nebo je výjimečně
uvědomělý), jinak všichni, co jezdí na kole (tedy všichni), si myslí, že helma
na hlavě je vrchol trapnosti.
MARKEN
Na bruslích jsme se vydali i do známého městečka Marken na
poloostrově nad Amsterdamem, který je známý svými zelenými domečky a místními
lidmi oblečenými dost často v krojích. Říkali jsme si, že budeme
rychlejší. Jenže za chvilku přešel pěkný asfalt v dlážděný chodníček, po
kterém to sice jelo, ale znáte to, není to zrovna značka ideál a zejména pro
diváky sedící například v přístavu v hospůdkách, to nebylo opět nic
jiného než exotismus. :)
Kolečkům jsme dali docela zabrat, místním a místním turistům téma
k hovoru, ale byli jsme rychlejší!!
AMSTERDAM
Když už dle místních patříme do věkové skupiny, která by
měla navštívit Amsterdam, tak jsme teda jeli. Auto jsme nechali za 8eur na P+R
u Olympijského stadionu a na zpáteční jízdenku městskou dopravou jsme vyrazili
do centra. Chytrá mapa, kterou jsem našla ve složce se založenými články, už
měla vyznačenou trasu nejzajímavějšího pochodu, tak jsme se nechali vést. Grachty,
snídaně u královského paláce, uličky červených lucerniček, parkoviště na jízdní
kola před budovou hlavního nádraží, trh s cibulkami tulipánů, sýrárny
s Goudou, tržiště s vetešnictví m a blešími sereptkami, cofee shopy,
kam se tentokrát Tom nedostal… Stručně a výstižně – zajímavé a poučné!
KINDERDIJK
Poslední zastávkou našeho holandského dostaveníčka byla
vesnice Kinderdijk a místních 19 větrných mlýnů zachovalých z dob
minulých. Všechny holandské talíře s mlýny jsou odsud!
A to bylo všechno, co jsme stihli. Závěrem bych jen chtěla
říct, že až potkáte Holanďany v Čechách (pravděpodobně v zimě na horách),
nesmějte se jim, až tam budou chodit v teniskách a nejteplejších
teplákách, lyže opírat o zem špičkami dolů, vyhrabávat zapadlé auto na letních
gumách… Vyrazte si do Holandska a oni se zas budou smát vám, co jste to za
případy zbloudilých turistů!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!