Rájem zajištěných cest, ferrat,
neboli pěkně po německu Klettersteigů jsou spíše Alpy. V naší české
kotlině je jich skutečně pomálu. Ale právě tohle málo, říkala jsem si, je třeba
prozkoumat. Volný víkend přede mnou, nevyužité auto na zahradě, přítel
nesdílející mou vášeň pro ferraty, takže nic nebránilo tomu, abych asi tak
20krát naplánovanou okružní jízdu (v práci práce moc nebylo a mapy.cz jsou
skoro jediná přístupná stránka… ;) zrealizovala.
Semilská ferata
V sobotu
ráno jsem nažhavila svou zánovní Felicii a vyrazila „rally“ stylem – tedy
zatáčka velvo, zatáčka vpravo, výmol, díra, zatáčka směrem Semily. (nutno totiž
podotknout, že Feleciana nemá známku). V Semilech byla nedávno
s velkou slávou otevřená první pořádná česká ferrata.
Překvapivě vcelku
bez problémů jsem dorazila v Semilech k Jizeře, kde jsem poblíž
místní sídlištní samoobsluhy zaparkovala auto. Posléze jsem zjistila, že nebylo
nutné se bát jet po prašné cestě dál. Auto je možné nechat přímo u Jizery
zaparkované za garážemi. Odtud už je to po pěšince jen kousíček. Výstup na
skálu je možný dvěma cestami. Těžší a lehčí, jež slouží i jako cesta sestupová.
Vrhla jsem se hnedle na tu těžší. Cesta je po skále bez jakýchkoliv technických
pomůcek krom jistícího lana. Musím uznat, že když to budete brát poctivě, tedy
žádné přitahování po laně, dá vám ferátka místy docela zabrat. Zejména, pokud
budete mít jako já, botky, kde je ve špičce tak trochu místo. Klidně by to tady
sneslo pro pořádný lezecký požitek lezačky. Výhledy z ferraty na Jizeru
dole jsou po celou dobu parádní. Sestupovat jen po skále bez použití lana mi
moc nešlo, takže jsem shopkala dolů jako opičák na liáně. Repete by nebylo od
věci, ale mě tlačil trochu čas a čekala ještě fůra kilometrů.
Žitavské hory - Jeptiška
Přes Liberec, Jablonné
v Podještědí jsem dorazila do německého lázeňského městečka Oybinu. Tam je
schovaná ferrátka Alpiner Grat. Bohužel pro mě schovaná a nobjevená stále
zůstává, protože po přístupové pěšince se proháněli zuřiví bikeři
v závodním nadšení, proto nebylo radno se s nimi na jednu stezku
pouštět.
Popojela jsem o kousek dál do
dalšího lázeňského městečka Jonsdorfu, kde se nachází známá Jeptiška –
Nonnensteig. Auto jsem nechala na velkém parkovišti poblíž skály a rybníčku
s kolonádou a půjčovnou loděk a jiných plavidel. Nástup ne ferrátu je
jasně značený cedulí a rozhodně nepřehlédnete nástupní žebřík, který je hnedle
vedle cesty pro pěší vedoucí na vyhlídku na Nonnenfelsen.
Myslela jsem si, že
budu raz dva nahoře, ale skryté pasáže, které jsou běžným pěšákům utajené, mě
mile překvapily. Objevil se houpavý mostek, přechod přes úzkou strž, lezení
směrem dolů, nahoru, dolů, malý převisek, který i když pobitý kramlemi
způsobil, že jsem se krapítek zapotila. Celou ferrátku zakončil barmský most,
tedy přechod nad cestou po jednom ocelovém laně za přidržování dvou lan výše
pověšených. Supr dojem z „hřišťátka“ podpořily obdivné pohledy okolo se
kochajících turistů a daleké výhledy na Zittauer Gebirge a naše české Lužické
hory.
|
Nažhavila jsem sluncem rozpálenou Felicianu a vyjely jsme spolu ještě o pár kilometrů dál do obce Oderwitz. Tam na hoře Spitzberg je ukrytá další ferrata C/D obtížnosti. Chvíli jsem pátrala, kde zaparkovat a hlavně kudy na horu dojít, ale pak mě asi nějaký 6. šplhací smysl přinutil odbočit na návsi doleva na malou úzkou silničku, která se zdála, že se vlní směrem nahoru na kopec. A skutečně se vlnila. Co víc, nemusela jsem parkovat na černo na parkovišti „jen pro hosty“ restaurace, co se na Spitzbergu nachází, ale těsně před vrcholem jsem sjela ze silničky na louku a po šipkách Parkplatz für Klettern jsem dojela až přímo pod ferratu na lezecké parkoviště. Po stezičce přímo od auta jsem vyběhla asi 50m a už mě čekalo ocelové lano natažené podél stěny v mírně stoupajícím traverzu. Skála byla poněkud hladká a stupů prostá, tudíž mi nezbylo, než se zuřivě držet ocelového lana. Tato pasáž se dá vypustit a obejít podél stěny pěšky. Pak už se lano vinulo směrem nahoru.
Opět tu chyběly jakékoliv pomůcky, takže bylo třeba hledat pěkně poctivě stupy a chyty na skále. Nahoře čekaly dvě 360°vyhlídky na okolí a sestup po ocelovém laně bokem skály zase pěkně dolů.
Saské Švýcarsko
Mým dalším cílem byly ferátky
v Saském Švýcarsku. Odmítla jsem nabízenou trasu Německem po dálnici a
rozhodla se zajet si zas na chvíli do
Čech. Při hopsavé jízdě (á ano, rally styl se s návratem na české okresky
vrátil) okolo Jetřichovic jsem trochu svého rozhodnutí litovala. Do Bad
Schandau jsem dojela s večerem. Auto jsem zaparkovala na silnici
odbočující z Bad Schandau na SV (rovnoběžně nad ní vede silnice do
Sedlitz) na placeném parkovišti u zastávky místní tramvaje Beuthelfall. Po
červené jsem vyběhla (ano, já jsem skoro běžela J
) směrem k Carolafelsen. U skály, kde červená šipka odbočovala vlevo jsem
se já dala vpravo, až jsem došla k začátku ferrátky Häntzchelstiege.
Okolní skály už byly oranžové díky slunce západu a já ve skalách skoro sama.
Po
první části – schůdcích z kramlí přišla další část – tou dobou už temný
úzký komín. Po žebříku, kramlích jsem se z něj vysoukala ven, abych
přeskočila na druhou skálu a pokračovala dál. Nenáročná, ale zábavá ferrátka mě
dovedla až na špičky skal, odkud byl parádní výhled na kolem ležící vrcholky a
zapadající slunce. Nevýhodou bylo, že zpět k autu jsem se musela vracet
oklikou. Po pěšině jsem došla až na modrou turistickou, z níž bylo třeba
odbočit na zelenou a po ní se vrátit zpět. V lese padla tma a já klopýtala
po skoro 1000 schodech dolů. Na konec jsem přestala být statečná a došlo i na
čelovku, to když už jsem neviděla okolo sebe vůbec nic.
Drážďany
Poslední ferrata, co mi na
seznamu zbývala, byla Frank & Georg Löwe steig v Drážďanech. Přesunula
jsem se tedy tmou blíž k Drážďanům a na odpočívadle na dálnici se
s Felicianou ubytovala. Brzy ráno jsem s odvahou vyrazila do Drážďan.
Naštěstí je cesta k ferratě jednoduchá, takže jsem tam vcelku rychle
dokličkovala. Nejjednodušší je sjet na sjezdu 3 z dálnice a dojet až
k dálničnímu mostu nad ulicí Tharandter Strasse.
Tam po pravé straně hned
vedle starého opuštěného kempu se dá zaparkovat. Ferrata je odsud asi 50m.
Možná to byla ranní rozespalost, nebo rozlámanost po noci na posteli
z předního sedadla, nebo to prostě jen byla přece jen náročnější ferrátka.
Ač jsem se snažila nepodvádět, skála klouzala a mnohdy nezbývalo nic jiného,
než se zuby nehty držet ocelového lana a přes podkluzující kecky se drápat
vzhůru :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za komentář moc díky!!