100!

Ujet stovku na bruslích…

Někdo si poklepe na čelo, že jedině s motorkem v zadku, a někdo se zasní, že to by přece jednou mohlo klapnout!

Když jsme koupili brusle a zjistili, že 50km za den není žádná velká dřina, přišel stupeň další. Dáme 70? Sic nás nohy bolely, ale dali jsme. Loni na Flaemingu dokonce dva dny za sebou  75km. A tu se pomalu začala vkrádt ta myšlenka, že i v našich silách by mohlo být dost na to, abychom za den pokořili magickou hranici 100km!

Plán padl na víkend kolem 22.5. Z původně celkem početné skupinky nadšených bruslařů a pokořitelů nových osobních rekordů jsme nakonec zbyli jen tři. Terka, Tom a Viktor. No co! Asi si nás letos  kempu jako početnou skupinku na nástěnku nevyvěsí (fotka z loňska hrdě visí na nástěnce!!!), ale to nám neva.

FLAEMING

V sobotu vyrážíme skoro dle plánu v 8:15 z kempu.  Počítali jsme se značnou rezervou a pohodovějším tempem, takže pro jistotu vyrážíme dřív, abychom se stihli ještě vůbec za světla vrátit! Sluníčko je sice zalezlé, ale z mraků neprší a vedro nás tak neubíjí! Od začátku svištíme ve svižném tempu 16,8km/hod. Ani se nenadějeme a máme 30km. Míjíme krásnou hospůdku se zahrádkou, ale jelikož ještě nemáme ani 50km, máme smůlu. Na 57,5km jsme za 3 hodiny jízdy!! Shazujeme brusle a objednáváme si šnitcl! Dost to trvá a my už nemáme nic na sebe, co  by naše zpocené a rychle ve studeném větru chladnoucí tělo zahřálo. 

Posilněni vyrážíme dál. Motivací, co nás žene dál je dle mapy hospoda na 26.km od oběda. Ale síly nabité po obědě se rychle ztrácí a od 75.km nás chytá krize. Brusle nejedou, nohy tuhnou, svaly bolí, sotva pleteme nohama.

V obci Dennewitz vidím větrný mlýn a vím, že za ním už nic není, a chytá mě panika!! Nic naplat, velím, že je třeba zajet do vsi najít hospodu. Kluci ani trochu neprotestují!! Hned 150m od tohoto povelu je hopsůdka se zahrádkou – plnou Čechů. Svalíme se u vchodu a sundáváme (až na Viktora) brusle. Viktor leží a heká. Máme mu prý objednat, co uznáme za vhodné, on se nikam nehne a brusle si nesundá. Než jsme objednali, uvolnili výletníci v penzi jeden stolík, takže jsme donutili Viktora, aby se přece jen přesunul. Asi tak půl hodiny sedíme, každý cucá ze svého půllitru, co mu po chuti, a kouká tupě před sebe. Občas se někdo z letargie probere a  prohodí, že si spolu ale vůbec nepovídáme, načež opět (občas i bez reakce zbylých ostatních) do letargie upadne. Pomalu ožíváme a konverzace se trochu rozjíždí. Posilněni vyrážíme na posledních asi 10 km do kempu. Krize pominula a po pozvolném rozjedu opět chytáme únosné tempo. Celková průměrná rychlost se nám i přes všechny krize snížila jen na 16,4km/hod. 

sme před kempem a máme 95,4km!! Co se dá dělat, musíme odbočit z cesty návratu a jet dál!! Po chvíli otáčíme a z posledních sil svištíme zpátky. 200m před vjezdem do kempu vítězoslavně ječím, na GPS naskočila 100!!!! Dojeli  jsme, přežili jsme!!

Spát jdeme pomalu se slepicemi, jakmile padne první kus tmy na kemp! Je třeba regenerovat!

LUŽICKÁ JEZERA

Usoudili jsme, že nemá smysl zůstávat na Flaemingu, když jsme v sobotu projeli část všech místních bruslařských okruhů. Na cestě domů leží Lužická jezera, pojedeme tam!

Vyrážíme od Geierswalder See poprvé v opačném směru, než jsme doposud vždycky jezdili. Důvod je prostý. Nejdříve bude polní kuchyně, takže polévka s hráškem a malinovka akorát v době oběda a poté superparádní kavárna ve stodole s úžasnými dorty! Co na tom, že nám fouká do protivky… Škoda jen, že polní kuchyně chybí!!  Dáváme polévku v hospodě nedaleko a proti větru vyrážíme dál.

Pokud máte rádi Lužická jezera a asfalt vám u nich přijde super, nejezděte nikdy den předem po asfaltu flaemingském. Nabudete dojmu (jako my), že to je na Lužicích hotová tragédie!!! Drncavý asfalt, drcavý asfalt, kamínky, větévky, drcavý asfalt a bambilion svátečních německých cyklistů (rozuměj – 3 vedle sebe a neuhnou ani když proti nim jede podobná trojička, natož pak jeden bruslař). Ale atmoška jezer je pořád stejná, takže aspoň že tak! Sluníčko pálí, voda se modří, borovice voní jak na Jadranu… Viktorovi teče pořád krev z nosu. Posilněni dortíkem ze stodoly (fenomenálním) vracíme se zpátky k autu. Je to jen 44km, ale po výše zmíněných drncavých nesnázích a po včerejší stovce toho máme celkem dost, tak dáme nanuka, sedneme do auta a jedeme dom! Okruh kolem Bährwalder See necháme na jindy!

A Viktor zůstává drtikolem!! I kvalitní kolečka tvrdosti 84A dokázal za jeden den výrazně ostrouhat!