Výlety Bohouše a Karla : MATěj & MATka NA ROADTRIPU

Tom si zabalil krosnu a odfrčel na letošní BBT (BezBabtour) už ve středu odpoledne. Předpověď nevěštila žádné změny - tedy stále vedro k padnutí, klima u nás mezi paneláky se skutečně ani náhodou nezlepšilo a dělníci, co přes léto zateplují školku a co mají rozkrámovaný všechen stavební čurbes po celé zahradě, ani náhodou nemají stále hotovo. Situace si žádala plán! A plán byl jasný, rozhodně nesedět doma! A když výlet, tak pořádnej! Dobrodrůžo se vším všudy!

A tak jsme si sbalili Vendelína, vygooglila jsem si předběžnou trasu s vyloženě dětskými výletními cíli a vyjeli jsme!!

Náladu na startu dobrá, to je dobré znamení! Ale, jak se říká, nejásejme předčasně, že... Během cesty z Bolky do Želízů, kde nás čekala první výletní vložka zájezdu, Matěj usnul. A když se probral, nebyl zrovna naladěn na turistiku, takže mi to dal hoooooodně sežrat! Hned na úvod má výletní sebejistota byla dost otřesená a já nepopírám, že i myšlenka na to, že bych se na to třeba všechno taky mohla vykašlat, mě napadla vcelku záhy! Ale nepodlehla jsem, nacpala prudné dítě zase do auta a jeli jsme dál.

Tajně jsem doufala, že další zastávka by mohla náladu v našem zájezdním autobuse zlepšit. A zlepšila. Ještě aby ne. V muzeu sporťáků byl Matěj zcela unešen a ve svém živlu. Na dvou podlažích jsme omrkli všechny ty formule a závodní stroje, projeli všechny autíčka, co byly v herním koutku na hraní, Matěj na chvíli zaplul i za rally simulátor, kde nadšeně točil volantem, řadil pákou a byl spokojenej, i když to bylo vypnutý. Já rázem taky a dál jsem si malovala naše společné výletnění růžově.

Hned vedle auta na paloučku jsme si pod stromem rozložili piknikovou dečku (široko daleko nebyl skoro jiný stín), nacpali se řízkem a s výhledem na obecní úřad Lány jsme si tam dost dlouho vegetili.

Dostatečně vyvegetění jsme já pěšky a Matěj na kole vyrazili ještě k Mildovy na zámek. Dál než ke skleníku (asi tak 50m za bránou) jsme se nedostali, vedro a únava už dělalo svoje.

I kempovací místo může být cíl... Měla jsem vytipované místečko na spaní podle Park4night. A bylo super! Rybník se zapadajícím sluncem! Jen toho národa, co se tam až do pozdních večerních hodin promenádoval na vycházky a venčení psů... V noci ale byl klid. Jen já ještě trochu neotrkaná jsem se budila co hodinu a sledovala jak tajnej agent, kde na nás kdo číhá :)

K ránu maličko sprchlo a na hladině se vytvořilo žabincové výtvarné dílo! Posnídali jsme si výhledově a jeli dál. Výhoda Matějova vstávání v 6 ráno je ta, že rozhodně neprospíte krásy letních rán a za ten den toho stihnete fakt hodně.

Nakoupili jsme si ve Slaném a ještě jsme museli pár minutek přešlapovat před muzeem, než ho v 9 otevřou! Byli jsme v místním muzeu sami a paní se nám ochotně věnovala. Matěj mohl na všechno chmatat, měli tam hlavně bagr a autojeřáb, takže dobrý!!

Další v plánu byly lesy křivoklátské , v nich dětská hřiště a pak samotný hrad. Tomu jsme jen omrkli nádvoří, výstavu o legionářích u pokladny a pak už jsem jen funěla s Matějem na ramenou zpátky do kopce na parkoviště.

Venku pršelo a navíc jsem nikde v okolí neobjevila vhodný plácek ke spaní, tudíž jsme se jeli ubytovat do kempu k Berounce. Uparkovala jsem nás pěkně s výhledem na řeku, abychom to měli aspoň trochu pěkný. Těch lidí, co tam kolem nás večer hulákalo, ráno hulákalo, co se nám upíchli přímo před autem, těch bylo víc než dost a mě to jen utvrdilo v tom, že radši se budu co hodinu v noci budit, než abych si něco podobnýho musela zopakovat. Asociál asi, no...

Výšlap na rozhlednu Máminka mi opět poněkud zkomplikoval fakt, že čerstvě probuzený Matěj opravdu nesdílí mě nadšení pro cokoliv, dokonce ho nesdílí většinou ani pro to, pro co ho před usnutím sdílel sám... Abychom se někam dostali, rozhodla jsem se vsadit ho na výšlap do krosny. A že zpátky půjde sám. Mladík byl patrně jiného názoru. Doslova řval jak na lesy a mě se zas zmocňovala bezmoc a zoufalství. Sláva lesu s lesními domečky, kde mě milostivě nechal postavit lesní domeček ("Chceš postavit lesní domeček?" "Můžééééš...") a závodní dráhu pro šišky. Sice mě pak zpražil, že šišky nejsou auta, ale ochotně si s nimi pak koulel po mnou vyrobené skluzavce. Kňourání a řev bylo snad zapomenuto. Sice na mě zkoušel, že by šel do krosničky, ale objev ostružin dal na krosnu zapomenout.

Nicméně idylka nám pokračovala. V Berouně jsme se stavili na jídle, odkud jsme odcházeli za patrně pohoršené pozornosti všech zúčastněných, kdy Matěj, kdo by to byl řekl, zase vzetkle řval... (ma těď holt asi nějaký to období, no). Z medvědária tak sešlo. Nastoupila jsem ho do auta a zvolila dlouhý přesun, aby se dlouze vyspal a důkladně si odpočinul.

Mnou vytipovaná místa na spaní se mi moc nepozdávaly, tak jsem zkusila rozhlednu Skalka. Vypadalo to tam idylicky, počkali jsme si s Matějem na západ sluníčka a v naději, že pak už se tam nebude nikdo trousit, ho dám konečně spát. Jenže my tam byli přes celou louku jako ve výkladní skříni. Stále jsem bádala, jestli tam zůstat nebo ne, až jsem Matěje usadila do sedačky na přední sedadlo, z čehož on byl zcela unešen, myslím, že pro něj to byl asi jeden z největších zážitků našeho výletu, a odjeli jsme ještě asi 9km k malému rybářskému rybníčku, kdy byla tma jak v ranci a ani noha. Spalo se mi skvěle.

Snídat se má na kochačku, tak jsme trochu popojeli a na opuštěné cestě (v půl 7 ráno) si polebedili u snídaně se sluníčkem klubajícím se za kopcem!

Zámek Berchtold jsem si představovala jako dětský ráj! Matěje z toho nadchly jen šlapací autíčka, baby Jagy v perníkové chaloupce se bál, pekla taky, miniatury z lehka akceptoval a když jsem ho chtěla odtáhnout z herničky, že už je čas jít, tak se na mě pro změnu rozezlil. Do toho mi neustále volali chlapci z BBT, že přijedou k nám, že jestli bych to ale třeba nevyžehlila u nich doma, že pojedou k nám... Takže jsem je poslala, víme kam, Matěje posadila do auta a vyjeli jsme domů!