čtvrtek 3. ledna 2019

TENKRÁT NA NZ: Prosinec 2010

PROSINEC 2010



01.12.2010 
Jablka tady, jablka támhle a taky tady a tady a …………

Nazdar!!!

Jsme tu opět s novými informacemi. Snad to ještě někdo čte, protože nám nikdo, ale fakt nikdo nepíšete. Už i ta rodina z Mladé Boleslavi a okolí přestala, takže by mohli začít ti, kteří se jejich příspěvků báli :). No, to by na úvod tohoto článku mohlo stačit.

Teď už k aktualitám a jak se máme. Máme se dobře!!! Po naší pracovní sobotě, kdy bylo moc krásně a my se prostě na výlet do hor nedostali jsme vymysleli, že pojedeme v neděli aspoň na Ocean beach. Po cestě jsme vymysleli, že si v Hastings koupíme něco dobrého na pití – a to byla chyba.

Navštívili jsme Pack’n’Save, ve kterém se nám moc nedaří (naposledy jsme si mezi regálama vyměnili pár ostřejších rozumů a názorů a odešli jsme bez jídla a večer byli o hladu). Terezka si koupila nějaké to nealko pitivo a na mě zbyla flaška vína :). U pokladny alkohol nenamarkují, dokud nevidí datum narození, který do počítače zadávají. Slečna se na mě líbezně usmála a chtěla po nás ID card. Terezka vytáhla občanku (s nápisem Czech Republic identification card, na kterou vždy dostaneme alkohol jako nic) a slečna zavrtěla hlavou a prý ať dáme pas (co je v autě). Terezka zkusila řidičák. Na to slečna koukala taky jak dvojka na trojku a zase zavrtěla hlavou. Tak jsem běžel pro pasy. Udělali jsme malou frontičku a když si slečna prohlédla pas, tak ještě volala na informace, jestli už můj věk je v pořádku a může nám lahvičku namarkovat. Mohla a dokonce zjistila, že už ten alkohol můžu 9 let pít (mohlo jí to být hned jasný při pohledu na můj stav vlasů :) ).

Tak si to tak šlapem k autu a pod autem krásná zelená kaluž, která měla barvu jak ta voda ve vulkanické díře, co tu máme na fotkách. Takže nám vytekla chladící kapalina. No a je neděle a tady se prostě nikde nedělá. Tak jsme dojeli zpátky do Napier, našli obchod s autodíly (má naštěstí i v neděli, koupili hadičku na nějakého Forda, kleště a já se na to směle vrhnul. U výměny jsem stáhl zmíněnou lahvinku vína na lepší oko. Při vyndání staré hadičky jsme pochytali velké množství kapaliny do kyblíku. Bylo tam místa tak, že jsem vyndal další kusy motoru (hadice k turbu a tak), ale vše se zadařilo. Odvzdušnili jsme, ušetřili 45$ za servis a ráno jsme mohli zase na jablka. 

Pondělí, úterý, děláme stále za hodinovou mzdu, takže paráda. V pondělí přišla na řadu s naší paní supervisorkou Terezka. Jako jediné jí zkontrolovala řadu na vysokozdvižné plošině a vytýkala jí každou blbost. Prominentní skupině, nad kterou drží ruku, samozřejmě nic nekontroluje a to mají pěkně odfláknuto občas. Takže i Terezka už umí používat nové fráze! (Terezka je uměla už dřív, ale bylo jí hamba se s nimi veřejně ohánět… Teď jsem je chrlila o 107!! :) ). Stále nevíme, jak se řekne ten Bílý Tesák. Takže tuto frázi máme jen v češtině. No a středa byla velkým dnem na začátek práce na kontrakt. Za strom nastavená cena 2$, což při velikosti stromů znamenalo denní pokles mzdy o 40-60$!!!!! Což samozřejmě nestačí na minimální mzdu, ale to se tu prý moc neřeší. Je to asi takhle: chceš pracovat? Tak pracuj za to, co dáme, a nebo jdi. No,tak jsme jeli jak fretky (někteří by byli schopní i ruku ukousnout pro jabko) a v půlce dne nám Šupléra řekla, že se cena za strom zvyšuje na 3,5$ což nám krásně dožene hodinovou mzdu a jsme na minimálce a možná i trochu navíc. Třeba se nám to tak budou snažit dorovnat, aby neměli problémy. Ale plno zaměstnavatelů to prostě u kontraktu moc neřeší a bere lidi na hůl. Zájemců o práci je plno, takže co se budou stresovat. Uvidíme, jak to bude s dalšími stromy. Ale zatím máme štěstí.

No a když nám začal ten prosinec tak máme v autě krásné adventní kalendáře, které budou ve fotkách k prohlédnutí :).




05.12.2010 
Pekelně parádní víkend


Tak konečně!! Konečně jsme se dopracovali k tomu, abychom nějak užitečně a smysluplně strávili naši vzácnou neděli….

Ale abych nepředbíhala… Ještě je tu pár významných maličkostí, které prý nesmím zapomenout zmínit.

Takže: máme záchod!!! :) Jak pěknej, to se jukněte sami na fotkách. 



Máme holinky!!! A já mám epesní s ambulancí, policajtama a hasičema!! :) Dětské velikosti byly ve slevě!! Ono nám totiž v tomto týdnu párkrát v noci zapršelo a to potom byla práce neskutečným požitkem a celý den v mokrých botách nepopsatelným zážitkem. Takže jsme se rozhodli plácnout se přes kapsu a utrácet peňouze taky za něco jiného než jen za kus žvance a zakoupili jsme botky gumové.

Novinky pracovní jsou veskrze pozitivní (ťuk ťuk ťuk). Pondělí a úterý jsme ještě škubali jablíčka za hodinovku, od středy nám začala práce na kontrakt, tedy jsme placeni od kusu (stromu). Začali jsme všichni makat na stromech za 2 dolary jak prdlí, abychom si skoro hned byli schopni vypočíst, že se stěží dobereme 60ti dolarů za den. Když tu madam Šuplera po obědě přiskotačila a oznámila nám, že nám dohodla lepší cenu – 3,5 dolaru za strom…. A to už byla jiná!!! Za našich 75 stromů jsme si vydělali víc  než na hodinovce a byli jsme spokojení. Stejná situace se opakovala i následující den, kdy jsme makali na obřích stromech za 5 dolarů, a když se cena zvedla na 6, už to bylo lepší!! Takže abych to shrnula, výplata bude asi zatím nejvyšší, co byla!! Šupléra od té chvíle, co děláme na kontrakt, vůbec neprudí, kvůli nám se dokonce od svého českého manžela naučila větu:“Ahoj, jak se máš?“ a vychrlila ji na nás, nechala nás bydlet na sadu a ještě nám poťouchle radí, ať si večer, když se budem nudit, otrháme nějaký spodky předem, nebo ať ráno začneme, kdy chcem (to ale už můžou všichni). Zatím jsme nic večer neotrhali, jednak jsme byli líní a jablka nechtěli ani vidět, druhak máme trošku pořád dojem, jestli to není nějaká habaďůra. Ale dokonce i nám pomohla a otrhala nám pět spodků stromů… takže jsme usoudili, že na nás byla taková hnusná, aby nás vycvičila, a bylo to jen na nás, páč ty prominentní už měla vycvičený.






No ale abych se dostala k tomu víkendu. Ten nám začal včera v sobotu o půl 3, kdy jsme skoro jako poslední (ještě teda zbyli snaživí Němčíci a černí hoši, co dřou ráno už od 6ti, kdy my si ještě chrupem) skončili na čísle 35stromů. Naskočili jsme do Egonka, já za volant, neb Tomášek si s plechovkáčema píva Export Gold rozhodl udělat malou soukromou párty, a vyrazili jsme směrem Kaweka mountains. Je to takové malé nevýznamné pohoříčko obklopené Kaweka Forestem (tedy lesem). Nevýznamné asi tak, že nejvyšší hora Kaweka J, kterou jsme se chystali pokořit, měří jen 1724m a celé horstvo vůbec, ale vůbec nevypadá větší a divomocnější než naše Krakonoše. Cesta se brzo změnila v štěrkovou divočinu a já jsem se s Egonkem a Tomáškem, který tiše trpěl, než aby mi řekl, ať zpomalím,frčela zákrutami prudce do kopce, pak zase z kopce, do zatáček… a ještě že tam nejelo nic proti, páč nemám tušení, jak bychom se na tý jednoproudový cestičce vyhnuli.

Dorazili jsme až na konec cesty, kde byl parkplac, vyvoněná kadibudka s koberečkem a informační tabule.Přenocovali jsme, žádného kiwíka, kterých by mělo být všude kolem plno, jsme neviděli ani neslyšeli, a ráno vyrazili. Stejně jako Češi z vedle stojící dodávky. Obloha modrá, pažák, kopce veliký, nádherný, taky občas pekelně nahoru do kopce prudký. Co vám budu povídat, nádhera!!!!!!!!! Kochali jsme se o 108 a plazili vzhůru. Na hoře na planině, kde to k malé terénní nerovnosti na této planině (nejvyššímu vrchu Hawke´s Bay) byl už jen kousíček, jsme se potkali s již se vracejícími Čechy a dali se do řeči. A jak pak jen je ten svět malej.. Oba učí ve Špindlu ve Skol Maxu, takže máme některé shodné známé, zájmy zimní také shodné a zážitků ze Zélandu taky plno. Takže než jsme si to všechno povyprávěli, zatáhlo se a slunec byl fuč. Tak jsme si dali čísla, dohodli se, že někam vyrazíme, třeba na příští výlet nebo na pívo a šli si po svých. My dobyli horu a sutiskem se sesunuli pomaličku dolů. Ještě že jsme měli ty hůlky vyšupovačky, pěkně nás brzdili.







Co jsme dělali potom, to nám asi vzhledem k povětrnostním a momentálně podnebním podmínkám v Čechách budete závidět, ale byla to tečka za dnešním krásným dnem jak hrom, tak to napsat prostě musím. Na jiném konci Kaweka parku, cca 20km od místa výjezdu do civilizace se nachází horké prameny a jen tak uprostřed divočiny jsou v lese dva bazénky a v nich teplá voda jak ve vaně. A zadarmo. A tam jsme po ještě divočejších šotolinových cestách s několika brody (Egonek to všechno přeplaval!!) slavnostě dorazili, zaprášení až fuj, a hupli do vany!!! Krása!! Dole bublala řeka, nad námi zurčel horký potůček, listí vydávalo ševelivé zvuky, ptactvo si prozpěvovalo, krom nás ani noha a skrz stromy svítil z modré oblohy slunec…..







No, nechtěli bychom mrznout!!!!!!!! 




11.12.2010 19:57


" You guys, do a very good job!“

Aneb jak se ženeme za mamonem…

Dlouho jsme nic nepsali, ne proto, že bychom na naše (doufejme početné) čtenáře prděli, ale proto, že nás zcela pohltila vidina bohatství a nežijeme ničím jiným než prací!!


Dobře, tak jinak… Práce za to může,to ano. Od rána od 7mi šplháme po štaflích a v 5 z nich slezem. I přes to, že nás Don (madam Šuplera) nabádala, abychom si po večeři otrhali pár spodků, když už spíme v sadu, nemáme na jabka po hodině páté ani pomyšlení. Zejména po naší 12ti a půl hodinové šichtě, kdy jsme jako jediní v sadu zůstali, abychom doškubali našich asi 15 6ti dolarových stromů, abychom měli hotovo a druhý den mohli na jiný sad. Podle toho, co Don říkala, jsem ji pochopila tak, že i ostatní budou své řady dodělávat. Ale nenene, od půl 6té jsme na sadu osiřeli a sami do 8mi večer trhali a trhali, abychom si ráno ještě k tomu přivstali a od 6ti ještě dotrhali 2 a půl stromu, co nám chybělo. Kdybychom po téhle kupě dřiny alespoň mohli machrovat nějakým honosným číslem, ale my se dopracovali jen na 53 stromů, co někteří měli v normální pracovní době. Ne, že bychom byli lemry, ale nevím čím to, na nás vždycky vyjde dost bonusová řada. Takže když pak chudák skotský Tomas brečí, že jejich stromy jsou děsný, pobyt v naší řadě by ho nejspíš asi složil!! 


Ovšem díky naší píly jsme si vysloužili jednou jedinkrát parádní řadu 99stromů, kde jsme strávili asi 1,5 hodiny a bylo hotovo (stromy za 1,5 dolarů), takže jsme nahnali peníz, abychom se zašili do mocně vzrostlé řady stromů asi 4násobných, ovšem za cenu stejnou (takže vše opět v normálu – my a náš pan pešek na bonusové řady).


Jak nadpis říká, byli jsme pochváleni!!! Madam Don prostě přišla a řekla, že fakt děláme dobře!!! Málem jsme ze štafliček spadli, když jsme to slyšeli. Dokonce jsme se přidali do skupinky oblíbenců, kterým na svém čarodějném vysokozdvižném vozíku pomáhá očesávat vršky!!!


S Tomem dokonce Don začíná laškovat a požadovala po něm nějaký dáreček, když si tolik moc vydělal… Tak jsme jí koupili lentilky, Tom si natrénoval větu a pak jí dáreček předal. Tak nám třeba Krhounkovství ještě trošku pomůže.


Teď tedy škubem stromy za 1,5 dolarů, ale naštěstí na nich není tolik jablek a můžeme je nechávat po celém stromě po dvojicích, takže i přes to, že i když stojíme na nejvyšším stupínku a natahujeme se vzhůru, jak jsou stromky vysoké, to rychle utíká a když nás nepřepadne KOPR, jsme i schopni vydělat na minimálku nebo i víc. Poslední týden jsme si docela pěkně vydělali, čtyři dny jsme měli oba tak 150 dolarů denně, což je mooooc pěkný.

No a jedna optimistická zpráva… už jen 9pracovních dní a budeme mít vánoční dovču, cestovandu a žádný jabka!!!!! 

Jak jste si jistě všimli, pořídili jsme si záchodek… Má parádní splachování (něco jako řadící páka) a celkově je děsně čupr. Cena je zajisté o moc vyšší než cena Egonka!!

Taky jsme si vylepšili koupelnu hliníkovým držákem na sprchu a nožky už máme při ranní rose v suchu, neb máme botky gumovky!!!




Asi ve středu jsme měli na sadu český dýchánek. Přijeli za námi na návštěvu skoro čerstvě přijetí Marta (kancelářská od Kudrnů) a její dva kamarádi Edgar a Pepa. Tak máme zas o pár „kamajádů“ víc.



12.12.2010 19:58
Kuripapango - další krkolomný krpál


Kdybychom my tak radši odpočívali ve svůj jediný den volna… Ale to my ne. Po týdnu šplhání po štaflích nahoru a dolu tak milionpadesáttisíckrátmockrát jsme se zas nasměrovali směrem do hor, tentokrát opět Kaweka, ale na opačnou stranu než minule. Dokonce jsme obětovali český večírek, jen abychom neprošvihli tu dřinu, co nás dneska čekala. Po noci, kdy kolem nás na parkovišti pod horou řádil fujavec uragán nebo něco podobného, jsme si to ráno vesele vyrazili směle směrem vzhůru. Po vysupění asi 10ti serpentýn jsme zcela zplavení, ufunění, přidušení a už zničení začali debatovat nad důvodem naší neschopnosti. Jestli za to mohl obří kotel čokoládové rýže s ananasem a cornflaky k snídani, celková únava po 14dnech zápřahu, nebo tlak nebo ještě nějaká jiná nevysvětlitelná síla kosmíru… Asi od všeho trochu usoudili jsme a škrabali se pomalu vzhůru. Krize naštěstí pominula a my vrchol hory Kuripapango dobyli!!!! Zase jsme byli na celým kopci úplně sami a výhledy byly zcela uchvacancující!!! Cestou dolů jsme zjistili, že za to žádnej kosmír nemohl, ale že to byl fakt pekelnej prďák prudce vzhůru (teda cestou dolu prudce dolů) a že se asi není čemu divit, že jsme nemohli. Kdo by se neznavil stoupáním nakolmo, že?? Asi půl hoďky od parkoviště se nachází schovaná Twin lakes – tedy jazerní dvojčata, tak jsme je ještě vyrazili okouknout. Z jezera vyskakovali kapři a candáti (kapry znám já, candáty Tom, takže ať to bylo cokoliv jiného, je nám to fuk) jak prdlí, metali tam salta a kozelce a kolem kroužili rozmnožující se vážky. Pak z roští vyběhla potrefená kachna a začala zuřivě pádlovat křídlama sem a tam jak takový ty natahovací hračky do vody, co pak frčí vanou jak parník. Se zájmem jsme ji pozorovali, co blbne. Ona když uznala, že jsme asi dostatečně daleko, zakvákala něco do houští a z toho se začali rozbíhat do vody kachňátka. Naskákali tam po břiše jak tučnáci a zuřivě odpádlovali k mamině!!










Ještě nesmím zapomenout zmínit, že jsme si dnes na výletě pořídili vánoční stromeček! Jak už jsem psala, přes to, že je tady děsnej pažák, my ctíme vánoční tradice. Zasadili jsme náš strom velestrom do kelímku od jogurtu a budeme doufat, že nám neuhyne!!!



Jelikož se nám krásně nahřála přes den voda ve sprše, rozhodli jsme se takhle při neděli trochu okoupat. Našli jsme zastrčený plácek nad řekou, kde ukrutně žraly mušky, ale jinak ani noha. Teda až do tý doby, co se Tom oblík, já svlíkla a chystala se ospršit… Přifrčelo auto, já úplně vynahacená naskočila fofrem do auta za volant, kde jsem se strašně nenápadně maskovala volantem. Auto zastavilo asi 10 m od nás a začalo si vytahovat proprietky na grilování… A já nahá za volantem…. A jim bylo očividně putna, že jsem v takový prekérce a hlavně, že mi překazili nedělní hygienu!!! Chuligáni!!!!!! Přemýšlela jsme původně, že bych pod pažema přidržujíce ručník prostě nastartovala a odfrčela o kus dál, ale nakonec jsem se pochlapila, vymyslela, že ručník za stínítko mi udělá dostatečnou clonu, oblékla se a nechala Toma,aby mě odvezl do jiné koupelny!! Takže celá pohádka má šťastný konec a já jsem voňavá a okoupaná a oni, chuligáni, jestli je nesežraly mušky, grilují doteď.


13.12.2010 20:48
Tomášek šije!!!!


Nevím, co ho k tomu vedlo, ale Tomášek dobrovolně vyštrachal šitíčko a jal se přišívat suchá zip na náš povlak polštářový.... 

Za celý večer přišil jednu suchozipovou tečku, ale za to prý pořádně!!!

:)

Je to chlapec šikovná!!!




18.12.2010 21:23
A nezaprší a nezaprší…

Tak jsme si tak včera přáli, aby z těch černých mraků začalo lejt a my nemuseli škubat jabka… a nic… Pak nás ta zcela marná pracovní morálka poněkud přešla, začali jsme nahánět dolary… a začalo pršet. A trhat jabka v dešti, to je jako skočit do bazénu. Z každého listu se na nás vylije asi litr vody, co se nevylije, o to se otřem.

A pršelo celou noc a prší i teď v 9 hodin ráno, kdy bychom už dle plánu měli mít otrháno tak 15 4dolarových stromů, což je 60dolarů!!Místo toho sedíme na kávičce a ranním cheescake v kavárně. Takže dnes to vypadá na proflákaný den. Zřejmě nám to nevadí, protože naše morálka je už opravdu více než strašná. Vypadá to, že už cítíme čas konce a čas, kdy zabodneme prst do mapy a vydáme se cestovat.

Koupili jsme si nového průvodce Novým Zélandem jen tak pro radost a vydali jsme se do Anderson parku. Zkoukli jsme si pár filmečků a usoudili jsme, že i když je venku sluníčko, tak na to dneska prostě kašlem a dělat už nepůjdem.

Našli jsme si bezvadný trek (Sunrise trek, na který vyrazíme v noci a ráno si vychutnáme nejhezčí východ slunce nad Hawkey’s Bay) na neděli a pozvali jsme na něj Martu s Edgarem a Pepou. Nastudovali jsme 15 kešek, které pohledáme při treku.

Na ráno jsme vymysleli brzké vstávání (5:15), abychom měli brzo hotovo a mohli vyrazit do horstva.

5:15 déšť jako blázen – otáčíme frňáky do polštářů

6:15 déšť jako dva blázni – frňáci se otáčí na druhou stranu

6:45 neprší, lezem z postele s omačkanýma frňákama

Hygiena, úklid Egona, příprava na cestu, škit, kuck, škit (ejhle, včerejší filmy a celý den zapnutý měnič nám lehce vysosal baterku)

Tak tlačíme Egona o kus dál a čekáme na první oběť s kabelama. Jedna babča s voříškem, druhá s Alíkem a nic z toho. Najednou přijíždí vůz s černým chlapcem. Chcem ho stopnout, ale sám od sebe zastavuje a nabízí pomoc. Kabely má doma. Ale vyndává svojí třetinovou baterku z vozu a dáváme ji do Egona. Při startu se baterka svíjí a prohýbá, ale Egona nařechtá. Poté, když vracíme zpět naši baterku, tak nám chlapec ze Samoy 2x ztratí matičku od držáku. Ale vše nakonec dobře dopadlo, jsme mu moc vděčni za pomoc a ochotu. Také se dozvídáme, že ho zaměstnává Glen, zrovna tak jako nás.I jméno jsme chvíli věděli, ale opravdu jen chvíli.

Příjezd do práce byl velmi majestátní. Madam Dawn (Šupléra) nám oznamuje, že včera kontrolovala všechny řady jablek a zjistila, že naše řada je nejhezčí a nejlíp udělaná. Pak ještě řada skotského páru, ale to byl protekční a vydržovaný pár, který nepočítáme mezi normální pracovníky. Naopak silně kárá rychlé Němčíky (které celou dobu obdivujem, že jsou neskutečně rychlí a aktivní), protože nechávají zarostlé vršky stromů.

Dnešní práce je opravdu moc krásná. Z listí tečou litry vody a aby toho nebylo málo tak ještě občas prší. Jsme celý durch a neskutečně nás to nebaví (Toma). Dozvídáme se, že je potřeba přijít i v neděli, takže výlet do hor je kdesi v p.... .Dnešní pracovní den končíme už po 14té hodině a s relativně hodně velkým výdělkem a tak máme i čas na to jet mrknout do města po stanu, který potřebujem na naše trekování.

Mimochodem je taky možné, že jabka skončí dřív a bude nám nabídnut přesun na sběr švestek (konečně bychom se něčím nacpali). Je tu ale riziko, že si kvůli penězům zkrátíme dobu na cestování. To se ale všechno uvidí podle toho, co řekne Glen.

Od zítřka máme nové sousedy. Budou jimi rychlí Němčíci, kteří z finančních důvodů opouštějí byt s bazénem, tělocvičnou, pračkou a sušičkou a stěhují se do své pěkné dodávky, která musela být pekelně drahá, ale za to je mooooc krásná a velká.


19.12.2010 19:36
Viděli jsme Santa Clause!!


Vím, že každý správný domorodec z malého státečku ve středu Evropy, co už není dávno Československem, jak tady na Zélandu občas i někdo ví, bojuje za to, že na Vánoce dárky nenaděluje Santa, ale Ježíšek. A každý takový domorodec je proti všem těm Santům, co na baterky šlapou v květinářstvích na kolech, šplhají se na špagátku do oken paneláků či rodinných domů, zuřivě září na balkonech i s celým spřežením. I my jsme takových Santů viděli dost a dost jich skutečně máme… Ale co jsme viděli včera, to byl zážitek kulturní a vlastně unikátní. My jsme viděli poprvé v životě Santu Clause tam, kde na Ježíška nevěří!!! A pozor, nebyl to jen tak obyčejný Santa. Ten náš křižoval ulice městečka Napier na vozítku, které je kombinací důchodcovský kriplkáry a skútříku (tedy vozítka pro každého již méně chodícího důchodce), zvonil na zvonek a vykřikoval něco o veselých vánocích.

Aby toho nebylo málo, v době, kdy jsme si u auta v poklidu večeřeli, zaslechli jsme nejdříve pomalu se přibližující houkačku. Že by hasiči??? Furt nic…. Pak se najedou objevil na dohled blikající a houkající osobák a za ním…… náklaďák, co měl na korbě celé sobí spřežení a saně, ve kterých seděl zase Santa a mával kolem. Idylickou náladu Vánoc ke zvuku houkačky doplňovala Tichá noc, co se nejspíš linula jednomu ze sobů z repráčku. Asi nám uvěříte, že jsme na to koukali s otevřenými ústy….


19.12.2010 19:38
Jak jsme ovládli pekelné stroje!!


Víte, jak se baba Jaga v Mrazíkovi přepravovala tím sudem, nebo co to měla za prostředek čarodějný létací??? Tak tak nějak se přepravuje Dawn (Šuplera) na svém čarodějném vozítku značky HYDRALADA a kontroluje vršky stromů… a abychom jí jen nekřivdili, taky nám je pomáhá česat…. No ale…. Už jsme to dotáhli tak daleko, že jsme dneska mohli oba dva osedlat divučarovné hydrolády a poskokem a přískokem se snažit to zařízení ovládnout a zaparkovat u stromu tak, aby se dalo něco utrhnout!! Počátky byly dosti krušné. Zejména moje. Hydroláda se ovládá totiž nohama na podlážce plošinky. Špičkami dopředu, patama dozadu, uprostřed při šlápnutí špičkou nahoru, patou dolu. Ovšem, zatlačením na levou nohu ona věc zatáčí doprava a naopak. Při neopatrném stoupnutí pak celá hydraláda skotačí, kam se jí zachce a dotyčný nešťastník na plošince pouze zoufale vykřikuje sprosté výrazy a větve pod ním křupou a lámou se…. A jakou pěknou jsem urvala, panečku… Úspěch jsem okomentovala dostatečně peprným výrazem od p… a odhopsala o kus dál!!  Ale i já jsem se po chvíli naučila parkovat až u trsu jablek,který jsem si vyhlédla, a větve po mém nájezdu občas zůstaly i nezlomené!! Sice jsem to neměla na takovou „citovku“ jako pán vedle, ale to bylo určitě tím, že moje podlaha byla prostě citlivější!!






Každopádně sad stále stojí, cestička mezi stromy je značně rozoraná, poslední sloupek, na němž drží drát protínající středy stromů, je možná lehce rozviklán, neb jsem na něj poněkud významněji nacouvala a drát v řadě vedle je maličko vytahán, neb o něj zavadilo moje hydroládní kolo… ale jabka jsme otrhali včas a možná ještě dřívěji než s žebříkem, takže jsme na sebe moc pyšní!!!

Každopádně byly Terezčiny divoké přískoky a poskoky doplněné o nadávky a zvuk praskajících větví velmi komické. A to nemluvím o výrazu jejího obličeje. Měla oči tak vykulené, že si při jednom z poskoků píchla list do oka. Má to i svou výhodu. Značnou část odpoledne na něj viděla rozmazaně, tak jsem na její pravou stranu obličeje mohl dělat opičky a pošklebky.

Ještě doplněk k ovládání. Ze začátku opravdu není snadné odhadnout směr jízdy. Člověk má na starosti 6 možných směrů a jen 2 nohy na to. A vysvětlit hlavě, že levou nohou jedu doprava není taky příliš jednoduché.

Asi je škoda, že končíme na jabkách, protože teď by teprve začala sranda. Žebřík uměl akorát přiskřípnout prsty nebo pěkně klouzat. A lámal jen malé větve.

Terezčina teorie na ovládání hydrolády: „to je jako na kole. Zatočíš doleva a ono to jede doprava“ 

Pak dala druhou a lepší. Přirovnala to k jízdě v pluhu na lyžích, kde se tlačí na vnější koleno.

Podle lyžování to ovládání asi taky nebude 


24.12.2010 15:17
Vánoce, Vánoce, holaláááááááá

Tak je to tu!!!!!!!!!! Štědrý den!! A my dneska naposledy uškubly nedorostlé a špatně rostlé jablíčko!!!

Ale to vám dneska ani tak moc nechceme psát....
My jsme vám všem chtěli popřát vánoce parádní jak se patří a sluší. Ať pod stromečkem, co je větší, než naše uschlá pikovětévka, najdete, co si přejete, a to, co se zabalit nedá, ať se kouká splnit v roce 11!!!!



25.12.2010 09:16
Trefil Ježíšek do jižních krajin??

Jelikož jsou letošní Vánoce prostě jiné, musely i jinak než obyčejně začít! Ráno jsme vstali a jako obyčejně jsme z útrob auta vyštrachali smrduté a špinavé pracovní oblečky, nastartovali Egonka a vyjeli na sad za výdělkem. Že my máme ten den vánoce, vlastně nikoho moc nezajímalo, protože tady Santa lítá od komínu ke komínu až o den později, a touto dobou ještě zřejmě ladil sáně, kontroloval stěrače (jestli stírají), světla (jestli svítí) a klakson….. :) Naštěstí pro nás byla celá práce skončena o půl jedné a to byl i definitivní konec thinningu!!!

Dopoledne přišel Glen s výplatnicema, tak jsme mu oznámili, že tady asi nebudeme čekat do pondělí, jestli budou švestičky nebo ne, a že jedem za dobrodružstvím. Utrhli jsme s velkým nadšením skutečně konečně poslední jablko a mrštili jím o zem….. a bylo tu volno, prázdniny!!!!!!!!!

Vánoce jsme chtěli oslavit pokud možno stylově. Trochu po našem, trochu s přizpůsobením domorodým podmínkám. Ukuchtila jsem tedy hrnec bramborového salátu, upekla celý hrnec nepečeného cukroví, koupili jsme kraví steaky a zamířili si to k večeru na majestátní kopec Te Mata, doufajíc v krásný vánoční výhled zpříjemněný vánočním piknikem na vršku. Škoda jen, že když jsme tam dojeli, mé vlasy vlály od hlavy zcela kolmo asi jako všechno ostatní, co jsme na sobě měli…. Takže nápad slavit vánoce v uragánu nás moc nenadchl. Tou dobou již k hoře mířili rychlí Němčíci, kteří vyfešákovaní slavili vánoce s námi (a my s nimi). Z majestátního pikniku sešlo, šlo nám tedy už jen o to, najít jiné místo než Anderson park, kde bychom tu naši malou slávu uspořádali. Nakonec to vyhrálo parkoviště pro karavany s odpaďákem a záchodem (což my nejsme, tak jsme tam vlastně neměli co dělat, ale na to v tu chvíli ….. Bílý tesák!! :) ) u řeky, nad kterou začal krásný západ slunce… Škoda jen, že jsme u řeky kvůli větru zaparkovali tak, že jsme si autama vytvořili sice závětří, ale závětří ve stínu a bez jakéhokoliv výhledu na tu řeku, u které jsme parkovali…






Jestli vás zajímá, jestli nám Oněgin přežil, tak nepřežil. Oschnul chudák!! Ale Štedrý den s námi absolvoval ozdoben staniolem od čokolády.

Jestli vás zajímá, jestli jsme si dali nějaký dárky, tak nedali!! Koukali jsme na sebe a nacpávali jsme si pupky!! 

Olovo jsme nelili, stromek pod tíhou prskavek a svíček z nedostatku prskavek a svíček neshořel, rybí kostí z kravího steaku jsme se neudávili a Tři oříšky pro Popelku jsme neviděli!! Tudíž jsme dali partičku karetní hry kombinující Žolíky a kostky a šli do hajan!!!

Doufáme, že vaše svátky byly stejně idylické jako ty naše a že se pod vašimi určitě aspoň o trochu většími stromky přece jen nějaký ten dáreček našel!!!! 


Veselé Vánoce!!!! 


27.12.2010 09:16
Směrem tam, kde začíná den


Tak už je to tu, už zase cestujem, vstáváme dýl než o půl sedmé (tedy někteří), do práce nemusíme!!!!

Než odjedem parníkem na jižní ostrov (ten blíž Antarktidě), rozhodli jsme se ještě prozkoumat trochu ostrova severního. Vyrazili jsme po pobřeží východním a naším cílem je mys East Cape, místo, kde začíná den na Novém Zélandu úplně první.. a když se to tak vezme, tak vlastně na celý zeměkouli!!!

Na cesty jsme se vydali s vydatným nákladem šuplíků a kusu skříně v posteli (takže náš pracně vygruntuvanej Egonek už zas moc vygruntovaně nevypadal! :) My jsme totiž při hledání místa na vánoční slávu objevili takovou hromádku harampádí, kde se taky válela jedna stará skříň plná šuplíků!! I zajásali jsme, že konečně máme dřevo na námi již dlouho zamýšlený truhlářský počin – výrobu jedné malé skříně do Egonka. (víc než jedna malá skříň se tam bohužel fakt nevejde).

Aby malí kiwiptáci hnedka nevyhynuli, jen co se narodí (jako že by je třeba nějaký predátor chuligán sežral), dobří lidé je v přírodě najdou a přestěhují na celou dobu jejich mládí do kiwiškolky v lese u jezera. Doufali jsme, že uvidíme konečně kiwíky,a vyrazili jsme to očíhnout. Jen jsme lehce opomněli, že kiwík ve dne spí a v noci hrabe, tudíž jsme žádného ve školce nepotkali. Ovšem co bylo zajímavé…. Do kiwi obory člověk musí vstoupit pancéřovou branou a nesmí zapomenout ji za sebou pořádně zavřít. Celá školka je obehnána 3m vysokým pletivovým plotem, co má dole dokonce elektrický drát a nahoře takový to opatření, jako je na Nuseláku proti sebevrahům, aby tam žádná potvora predátorská nepřelezla. Kiwíki jsme neviděli, ale zato se tam na pláži opalovali obří kapři, co s mocným šploucháním naskákali zase zpátky do vody, když nás slyšeli.

Podél móře jsme dojeli až na poloostrov Mahia, kde jsme málem přejeli obřího páva, co se zrovna snažil udělat dojem na dvě pávice (neudělal), kde jsme se zanořili malým výletem do džungle, a pak kochajíce se panorámaty vyrazili dále směrem Gisborne, město, kde poprvé vstoupila evropská noha na povrch zélandský. Kapitán James Cook tady přistál, povraždil pár Maurů a pak zase znechuceně odjel, že mu tahle zastávka žádného převelkého užitku nepřinesla. Pojmenoval tedy zátoku Poverty bay. V Gisborne mají asi 3 sochy kapitána Cooka, jeden památník vstupu, Cookovu observatoř a jednu sochu oslavující Nicka Younga, 12ti letého kluka, co byl první, kdo pevninu onehdá spatřil. (Cook se mu štědře odměnil, neb za odměnu podle klučiny pojmenoval kus skály vyčnívající tady v okolí do móře). Jedna Cookova socha tady je dost speciální. Její bronzový originál, jenž nahrazuje původní mramorové dílo až z Itálie, je uložen v Aucklandu se vší péčí. Socha byla fotografy velice oblíbená….. a historici se studem červenali až za ušima…. Protože až později se zjistilo, že socha Jamese Cooka totiž vůbec není sochou Jamese Cooka!!! Uniforma totiž není britská a sošin obličej si s Cookem taky zrovna moc podobný není. A nejhorší noční můrou historiků je to, že vlastně vůbec neví, kdo to teda je!!!!!! :)








V Gisborne se k nám přidala Marta s klukama. Jen co si opraví výfuk, co jim značně hlučí, pojedou s námi vítat nový den a poté do krajiny sopek, pouště, lávového popela, kamení, suti, smaragdových jezer…. Do krajiny opravdového Mordoru!!!!


30.12.2010 16:55
A jak to bylo dál??


Jak jsme se chystali na East Cape, to už jsme psali… ale zajisté jste všichni děsně napjatý, jestli jsme ho dobyli, že??



No, a to je právě ončo… Někdo dobyl, někdo nedobyl!! :) Až na východní krajíček pevniny zélandské jsme dojeli, pod majákem zaparkovali a lelkovali připraveni vyškrabat se vzhůru až s blížícím se západem slunce (to aby to mělo ten správnej šmrnc, romantiku a samo taky trochu toho kýče). Jenže Toma lelkování nebavilo, vzal si batoh, láhev vína a vyrazil nahoru, že tam na mě počká. Já jsem si za necelou hodinku sbalila taky svoje saky paky, zamknula Egonka a vyšla…. Ušla jsem celých 15metrů, když jsem před sebou uviděla Toma, jak právě seskočil z posledního (pro mě prvního) ze 700 schodů vedoucích na maják. A prý že se sem žene oooobr mrak dešťák. Mrak dešťák by nebyl až tak hrozná věc, jen ho přinesl oooobří vichr, takže pršelo rovnoběžně se zemí a Egonek se v noci zmítal v poryvech větru. Ráno jsme sice budíka nastaveného na východ slunce měli, ale jeden jediný pohled zalepeným okem stačil k tomu, abychom se ještě zahrabošili do peřin a nikam do toho nečasu nelezli. Z toho tedy vyplývá, že jsem svou nejprvněji východní možnost vidět konec nebo začátek světa prostě a jednoduše prolelkovala!!!

Celý následující den jsme byli odměněni nádherným počasím v barvě šedi a ještě pochmurnější šedi, takže celá naše cesta kolem pobřeží, co by za normálního slunečna byla celá tyrkysově uchvacující, byla tak nějak nudná a ponurá!! Dorazili jsme do městečka Whakatane, nakoupili s velikou slávou konečně stan (maskovaný a ještě o 10 dolarů levnější než obvykle). Abyste rozumněli, abychom mohli vyrazit na vícedenní pěší putování, potřebujeme stan, neb chatky jsou dosti drahé. Měli jsme vyhlédnutý tenhle maskáč za 50 dolarů (obyčejnej jednoplášťák) a oni nám ho kolem vánoc prostě a jednoduše ve všech Warehousech, co jsme prolezli, vyprodali. Jedinou další možností pak bylo zakoupit také jednoplášťový stan za stejnou cenu, ovšem v barvě bleděmodré se zářivě žlutým vrchlíkem…. Což je na stanování v divočině na tajňačku vyloženě ideální..  No a tady měli dva!!!! Tak jsem se tam nacpala, jeden hnedle uchvátila a stála tam jak tvrdý Y se stanem, než došel Tom, co zrovna pátral v jiný části obchodu.

Den další nabídl již počasí opět standardně letní, tudíž jsme ho využili k přesunu směrem Tauranga a návštěvě všech tří místních vodopádů, co byly popsaný v atlase. První byly čupr, u druhých jsme postrádali samotný vodopád, co jsme nepostrádali však byly davy lidí opalujících se a cachtajících se všude okolo, takže rychle pryč. Třetí vodopády zdály se být učiněným rájem. Z výšky tak 100m jsme koukali na průzračně azurové jezírko, do kterého z výšky čůral hubený vodopádek, kolem jen hluboký sráz a nikde ani noha. Prostě idylka jak vyšitá….. a tu nám na sestupu k jezírku zkazily zamčený dvéře do tunelu…. Někdo tady holt má kus louky, kus kopce, někdo vlastní kus pobřeží a nějaký ten šťastlivec vlastnil i tento vodopádek… :(






V Mt.Manganui, což je něco jako zélandské Bibione pro Zélanďany, jsme se poprvé za svůj pobyt statečně vrhli do mocných vln Tichého oceánu a pořádně se okoupali!!!!!!


Mysleli jsme, že zakempíme v parku u kolotočů, což věštilo trochu divočejší noc, ale nakonec bylo všechno jinak. Přijeli za námi z Aucklandu Lucka s Dominikem a jelikož si Dominik přivezl fazolové křeslo (takovej ten pytel na sezení, co jsou v něm fazole) a chtěl v něm někde venku nocovat, přesunuli jsme se po chvilce bádání temnou nocí zpátky do divočiny k prvním vodopádům, co jsme my ten den navštívili. Při romantice narozeninových svíček zapíchnutých v našem vánočním květináči s už uschlým vánočním pikostromkem Oněginem jsme žvanili nad vodopády asi až do dvou. Po návštěvě vodopádů číslo 2 jsme přejeli zdolat horu Mt.Manganui, co se tyčí na úplném konci manganuiské kosy. Podle maorské lidové slovesnosti jistý bůh zaplanul láskou k nějaké děvě, co ho jednoduše nechtěla, a zarmoucen a žalem zničen požádal noční kreatůry, aby ho hodili do oceánu. Kreatůry se však zřejmě trochu loudaly, protože než tam zhrzeného boha dovláčely, přišel úsvit, ony zmizely a chudák nešťastník zůstal na špičičce pevniny jako kopec navždy!

To my tam navždy zůstat nemohli, páč už na nás v Taupu čekali Marta s Pepou a Edgarem celí nedočkaví velkolepých turistických výkonů…

2 komentáře:

  1. Krásný článek. Moc mě nadchnul a ty fotky! Hned bych jela také. <3

    OdpovědětVymazat

Za komentář moc díky!!