TENKRÁT NA NZ - Dovolenka na PARADÝZE - Tonga

Friendly Islands of Tonga

... aneb jak začalo naše 12ti denní paradýýýze.

Koupili jsme letenky, Egonovi zaplatili parkoviště a v pátek večer vyrazili přes Terezčin pohovor směrem na Auckland. Do Aucklandu jsme dorazili v neděli. Snažili jsme se vyměnit dolary za TOPy, ale tuto měnu zde moc nevedou. Takže výměna peněz nás čeká až na Tonze. Odlet jsme měli v pondělí v krásných 6:45. Na odbavení jsme měli být 2 hodiny předem. Na nocleh jsme si našli nějakou průmyslovou zónu u letiště, která byla asi 3 minuty jízdy k našemu parkovišti. Na Zélandu začíná podzim a je tu v noci pěkná kosa. Naše vybavení do tropů zahrnuje dvoje kraťasy, 3 trička, něco málo spodního prádla, sandál a sadu malých potápěčů. To vše v malém baťohu. Čili cesta ve 3:00 ráno z parkoviště na letiště byla trošku klepavá, ikdyž nás vezl autobus.

Letištní prostor byl plný velkých Tongánců co se vraceli ze Zélandu z velkých nákupů. Na odbavení dělali zmatek, protože jejich zavazadla byly krabice, igelitky, plastové boxy, atd. Každý toho měl tolik, že to ani unést nemohli. Zaměstnanci letiště měli ovšem trpělivost a v klidu jim podávali pásky a igelity na přebalení.

Do letadla si ještě každý nesl velký dárkový koš, který se do horních skříněk nevešel. Letušky měly opět silné nervy a pomáhaly dotyčným cestovatelům s uskladněním jejich nových věcí.

Let trval něco kolem 3 hodin, naším letounem byl Boeing 737 červenomodré barvy. Přistání bylo značně rychlé, protože dráha na mezinárodním letišti na Tonze není ta z nejdelších. Velikost letiště připomíná „větší vesnické nádraží v ČR“.

Při prvním kroku na schůdky před letadlem následovala obrovská facka horkého a vlhkého vzduchu. Na obloze jasno a u letištní boudy hromada vítajících malých Tongánců.

Uvnitř příletové haly pár otáčejících se větráků a trošku zastaralá technika. Kolem chodil policajt v montérkách, který nějakým zvláštním pokynem nutil lidi dávat své batohy na zem,a by je mohl očuchat pes. Pes ovšem radši olizoval opocené nohy všudypřítomných a zavazadla měl na háku. Dostali jsme štempl a vrhli se do víru tohoto přátelského království.

Před halou čekala hromada taxikářů. Jeden po nás hned skočil a nabízel nám odvoz do města a pak zase přejezd zpět na naše vnitrostátní letiště, na které jsme potřebovali (plán je takový, že nejprve odletíme na souostroví Ha’apai a pak až navštívíme hlavní ostrov Tongatapu). My ovšem nechtěli a vysvětlili mu, že těch 15 minut dojdem. Ale objednali jsme si ho na pátek po našem příletu z Ha’apai. Budem se potřebovat bleskově přepravit z letiště do přístavu na trajekt na ostrov Eua. Vytáhl si naprosto prázdný diář, půjčil si od nás tužku. Napsal si náš přílet a naše jména. Prý že nás bude vítat s cedulkou :).

Měníme peníze a běžíme do stánku pro vodu. Sedí tu žena, která křikne na procházejícího policajta, ať nám ji podá :). Peníze už shrábne ona :)

Na vnitrostátní letiště to bylo opavdu kousek. Po cestě nám zastavilo několik aut s nabídkou odvozu. Přátelství tu z každého jen sálalo.

Na letišti jsme měli 3 hodiny čas. Při čekání jsme vypozorovali pracovní tempo Tongánců :). Ten kdo přijede z věčně spěchající Evropy na Nový Zéland, je u vytržení jak jsou lidi pohodový a nikam moc nespěchají. Ten kdo přijede ze Zélandu na Tongu je u vytržení jaké tu je pohodové tempo. Nikoho nic nestresuje a všude je klídek (když je teplo tak si lehnu pod strom a čekám :)).

Po dlouhém čekání jsme se konečně dostali k letadlu. A teď konečně začínají dobrodružné zážitky, protože zážitky s dopravou po Tonze byly vždy silné :)

Letadlo se jmenuje Convair 580, je to vrtulový stroj asi pro 40 lidí. Při startu pravého motoru se vše uvnitř chvěje, včetně našeho okénka, které se dost klepe. Levý motor stále nic. Naštěstí po pár minutách taky naskočil :)

Náš let byl speciální v tom, že jsme letěli ještě s mezipřistáním přes vzdálenější souostroví Vavau a pak až nás čekalo přistání na bližším Haapai. Přistání na Vavau bylo značně divoké. Blížili jsme se k letišti, výška byla stále vysoká a ranvej pořád mimo náš směr. Pilot najednou udělal zatáčecí manévr a ohnul to přímo na ranvej.Okolo okének už se míhaly palmy, když to prostě najednou poslal k zemi. Pak bylo pár odrazů od ranveje a dílo bylo dokonáno. V tuhle chvíli už bylo jasno, že přežijem :).

Na mezipřistání jsme seděli stále v letadle asi 20 minut a čekali na další pasažéry. Uvnitř bylo pekelné vedro, ale těšili jsme se na další start a přistání :).

Start byl celkem poklidný. Přistání na Haapai bylo v podobném duchu jako na Vavau. Ranvej má na Haapai zvláštnost v tom, že jí protíná silnice. Naštěstí pan závorčí stihl dojít a závory byly spuštěné pro náš skotačivý přískok na zem :). (asi druhý den co jsme byli na Haapai jsme se dozvěděli příhodu se závorami a přistáním letadla. To takhle mělo jednou přistávat letadlo, ale místním uteklo na ranvej pod závorami stádo prasat. Pilot to v poslední chvíli uviděl a letadlo zase vznesl :) ). Nám naštěstí prasata naproti nešla.

Na letišti byl jeden taxík, který si vzal německý pár a my šli do „města“ pěšky. Cesta z letiště byla polňačka. Po 100m jsme došli na křižovatku s asfaltkou. Jen tu nebyl žádný rozcestník, kterým směrem do města. Zastavil nám malý náklaďáček, co vezl na korbě dva chlápky. Naskočili jsme a do Pangai jsme frčeli na korbě náklaďáku. Všude kolem pobíhala prasata a mezi palmami se pásly krávy . Prasata chodí naprosto všude. Netušíme jak si je poznají, které komu patří.

Dorazili jsme do Mariners Café, což je jediné občerstvovací zařízení ve městě (větší vesničce) Pangaii. Majitelé jsou Polka Magda a Jihoafričan Creg. O patro výš se nachází Fifita guest house, kde jsme složili hlavy na následující 2 noci. Zašli jsme na večeři do Mariners a s únavou padli do postele. Nad postelí je jedna děravá moskytiéra. V pokoji máme k dispozici jeden ulomený větrák, co nemá ani přední mříž. Tak ho zapíráme v rohu a necháváme ho celou noc puštěný. Noc je to šílená. Větrák moc nefunguje. Občas upadne a je nám ukrutné teplo.

Objevujeme…

Po veledlouhé a velehorké noci jsme byli v 7 hodin ráno, jen rádi, že už konečně můžeme vstávat! K ceně ubytování tady patřila i snídaně, takže luxus se vším všudy! :) Při čekání na snídani (toasty – topinky) jsem se dala do řečí s černou pani, co na verandě háčkovala z bílého plastového provázku veliké dílo. Prý je to ta věc, co si kolem pasu ovazují mužové přes své zavinovací sukně. Je to zdejší tradice a kultura a znamená to něco jako úctu k zemi. Žena se jmenovala Jacinta a byla z Fiji, ale pracovala pro americký Peace Court (tedy asi mírový sbor) na Tonze. Když jsem jí řekla, že jsem z České Republiky, odpověděla mi, že to nikdy neslyšela! Upřesnila jsem tedy, že to je malá zemička ve středu Evropy. Jacinta udělala :“Aha!!“ a pronesla něco v tom smyslu, že tam je moc zemí a kdo se v tom má vyznat!! :) U snídaně jsme se dali ještě do řeči s americkým párem, který tu byl s Jacintou a dostali jsme doporučení na pár návštěvyhodných míst (hlavně pláží). Dole v Mariners jsme si zapůjčili kola (značky Huricane, s babským sedlem s péry, furtošlapem a zcela nepochopitelně a neprakticky tvarovanými řidítky) a vyjeli na průzkum ostrova. První cesta vedla na jih! Tam jsme byli asi za 15 minut. Když jsme minuli domečky, cesta se zanořila do palmového háje. Idylku poněkud kazili občas nad cestou na své pavučině visící obří pavouci, ale my se nedali zastrašit. Na konci háje nás čekala naše první paradýzová pláž! Píseček byl bílý, moře se docela azurovatilo, ale bylo tam dost blízko k útesům a jelikož jsme byli na cípku ostrova, voda tam docela divočela. Na dně rostla jen tráva, proto jsme své první šnorchlování museli odložit na později (někteří z nás si s úlevou oddychli :)). Chvíli jsme na pláži pobyli, pomáčeli se v teplé vodě, popoháněli malé krabíky po pláži a pak jsme zas sedli na kola a vydali se zcela opačný konec ostrova, na sever.

Trochu nás děsily provazy deště, co se momentálně spouštěly nad ostrovem Uoleva a hnaly a se na nás. Tak tak jsme se stihly před deštěm schovat ve Fifitě. Ani ne za čvrt hoďky bylo po dešti, tak jsme mohli zase vyjet. Po silnici s námi mezi loužemi kličkovali pašíci všemožných velikostí, tvarů, stáří i všemožných stupňů zabahněnosti. Sem tam z roští vykoukla pasoucí se kráva. Byla nám doporučena pláž za ranvejí (za tou ranvejí, co se normálně musí přejet, když chce člověk pokračovat po silnici dál na sever). My jsme ranvej objeli – na našich šlapostrojích to byl v bahně mezi dalšími prasátky vyloženě požitek – a objevili další pláž. Pěkná, ale furt tomu něco chybělo… Proto jsme sedli na kola a vyrazili dál. Ostrov Lifuka (ten, kde jsme byli) je spojen s dalším ostrovem Foa něčím jako most, ale spíš je to jen silnice na náspu. Moře vlevo, moře vpravo. Přes ostrov Foa jsme už značně funěli, páč přestože je to tady všechno placatý a kopec nikde, cyklistika v tropech v období někdy kolem poledne není zrovna to, co doma v Polabí. Většina místních škol zřejmě měla ten den výuku již za sebou, proto se proti nám trousily skupinky dětí různých velikostí ve školních uniformičkách. Všechny nám mávaly, zdravily…. Všechny děti na nás křičely: „ Bye!!“ (místo: „Hi!“), což jsme později zjistili, že to tady je naprosto normální a že tak zdraví i někteří velcí a dospělí, co by už měli mít více rozumu. Děcka uměla asi jen jednu anglickou větu, ale pilně si ji na nás trénovaly a statečně pokřikovaly: „What´s your name!“ U jedné školy si kousíček od plotu, kde jsme jeli my, zrovna děti v kolečku čistily zuby pod vedením svého vyučujícího. Co jsme se později dozvěděli, byla to asi zrovna unikátní událost, jíž jsme byli svědky, neb si tady děti čistí zuby jen jednou týdně! A prý se musí děsně hlídat, aby nejedli pastu, že jim děsně chutná! :) Dojeli jsme až na špičku ostrova Foa a dostali jsme se na průvodcem Lonely Planet hodnocenou nejlepší pláž souostroví Ha´apai Houmale´eia beach. A fakt byla!! Za bílou špičkou z korálopísku se modřilo moře v mnoha odstínech a za ním ležel ostrůvek jak z pohledů. Idylka. Vytáhli jsme sady malý potápěč a zanořili se do vody. Já jsem se přeukrutně lekla, když asi po dvou metrech písečného dna přišla díra a děsná hloubka a tam život!!! Korály, rybičky všech barev, modré hvězdice, paráda. Voda byla tak klidná a tak průzračná, že i na tu hloubku, v jaké to pod námi bylo, jsme viděli úplně nádherně!! Přestože nejsem zrovna milovníkem života podmořského a navíc jsem se soustavně rozhlížela, odkud se vynoří podmořský had, musím uznat, že to byla fakt nádhera, krása a paráda!!!

Ovšem mírné otlaky našich hlav dětskými brýlemi nás donutily vylézt na břeh a obří žíža a hlad zas navštívit místí občerstvení v ubytovacím zařízení. Dali jsme si chlazenou kolču a pívo a opečené sendviče a dali se do řeči s domácími. Byl to bílý manželský pár s třema capartama původem z Londýna, ale už asi tak 16let žijících různě po světě (hodně v Karibiku). Z pána pak vylezlo, že jeho živností bylo podmořské kamerování, ale už je v důchodu a užívá si funkci „hoteliéra“. Na svém elegantním iPadu nám ukazoval videa mámy velryby s baby velrybou, které natočil ve vodě přímo před domem. (my jsme totiž přijeli mimo sezonu a proto jsme přišli o největší turistickou atrakci – zpívající velryby vracející se k ostrovům, aby porodily velrybátka. V dalším videu měl svého tehdy ještě asi 4letého synka, jak se s ploutvičkami potápí s velrybou. Prý všechny jeho děti chodí plavat s velrybama (5,4,3 roky). Každopádně pán měl videa dost povedený!! Nechali jsme si ukázat, jak vypadají fale (chýšky) pro ubytování, i když jsme moc dobře věděli, že tato cenová kategorie není pro nás… Cestou k chýškám nám pan majitel ukazoval asi tři pokácený fale a začal vyprávět, jak takhle jedno přišel cyklon, vlny přeskočili útes (bariéru) a zvedajíce se blížili k jejich příbytku. On to prý kameroval. Pak si uvědomil, že už to není žádná švanda a běžel posbírat děti. Vlna mu sundala tři chýšky a o cihlový barák se prý přeukrutně roztříštila. Teď pan domácí tak trochu lamentoval na domorodé Tongánce, co už dva měsíce opravovali spadlé chýšky a pořád nebylo hotovo. Rozloučili jsme se a statečně se vydali do neustávajícího deště na cestu zpět. Déšť sílil a naše cesta byla nekonečná. Což o to, že jsme byli mokrý (ono to bylo asi jako jízda pod teplou sprchou), to by neva, jen jsme se dost strachovali o naše foťáky v batůžkách. Ale pláštěnky na batůžku fungovaly a tak to, co bylo uvnitř, zůstalo asi jako jediné suché. Zbytek se dal ždímat. Škoda jen, že na nás zespoda ze silnice krom vody a bahna stříkaly i prasečí bobečky, takže třeba moje kraťasy zapáchaly ještě dalších 5 dní i přes každodenní snahu je přeprat!! :)

Málem bych zapomněla na velikou událost cesty zpět…. Zaslepeni touhou být někde v suchu, hnal se Tom i velký pašík deštěm hlava nehlava…. A až v poslední chvíli mocné trhnutí řidítek zabránilo srážce těchto dvou kolosů!!! :))))

Když jsme se okoupali, usušili, zasedli jsme k večeři na verandě, ke které nám zezdola z Mariners začala hrát „živá“ mjůsik. Dole spustili Karaoke. A že se začaly ozývat zajímavé meloooodie. Přemluvila jsem Toma (za mocného slibování, že zpívat nebudeme, že tam jen pobudeme), abychom vyrazili do společnosti a neseděli tam tak odříznutě, a sešli jsme dolů. Ani ne za 5 minut už jsme měli na klíně seznam písniček a vybírali jsme hitovku, co jim tam zapějeme!! :) A my zapěli!! Legendární brouci by to po našem výkonu asi zabalili… :) Ale náhodou jsme měli v jednu chvíli i 86bodů (to bylo měřítko podobnosti s originálem)!!!!! :) Tom se červenal asi až na zadku, ale statečně přibrukoval k mému jekotu a tak jsme zvládli absolvovat celkem 3 písně!!!!!!! (Makarenu jsme sice po pár slokách museli ukončit, protože jsme text ani nestíhali číst). Každopádně všechno zlé bylo k něčemu dobré a nebýt téhle ostudy, možná jsem ke konci našeho pobytu na Tonze nebydleli tam, kde jsme bydleli…. Ale o tom je zase jiná pohádka!! :)

Osamoceni na ostrově

Po velkém výkonu na karaoke jsme se chystali na zasloužený spánek do rozpálené postele. Ovšem první budíček byl ve 4:44, kdy začalo bimbání zvonů a hluboké zpívání z kostela (u snídaně jsme se dozvěděli, že jde o pohřeb a truchlí se tu několik dní od časných ranních hodin). Do toho byl slyšet pangaiiský dieselagregát, pan kohout, druhý pan kohout a zřejmě i třetí pan kohout. K tomu všemu pažák, no co víc si přát. Ale nakonec jsme byli ráno jak rybičky. U snídaně jsme se dozvěděli plno dalších mouder od Jacinty a Terezka od ní dostala darem mušli na krk a mušle do ucha (náušnice). K tomu nás Jacinta pozvala k ní do kanceláře v Nukualofě. Americký páreček přišel snídat trošku později, ale naštěstí jsme se ještě u stolu potkali. Proč naštěstí? Protože se nám díky tomu naskytlo něco úžasného. Dostali jsme od nich telefonní číslo, mailovou adresu a pozvání k nim domu v Nukualofě, kde bydlí 6tým týdnem. Což pro nás bude znamenat menší výdaje za bydlení :)

Ještě než přišli tak jsme se opatrně zeptali Jacinty a paní domácí jak to tu je s těmi kostely. Protože jsme zaslechli o tom, jak Tongánci přispívají na kostely vším čím můžou. Zadlužují se kvůli tomu a sami pro sebe nic nemají. Dokonce i členové rodiny, co jezdí pracovat například na NZ, posílají na kostel značnou část peněz. Každá vesnice o 20ti chýších má 6 kostelů. Každý kostel je nádherně upravený, čistý a bohatý, za kostelem stojí krásný dům (zřejmě faráře) a hned vedle jsou rozpadlé chýše domorodců, kteří toho moc nemají. Zdálo se, že o tom moc nechtěli mluvit a zarytě tvrdili, že to tak ve skutečnosti není. Nám to ovšem nedalo a v průzkumu jsme pokračovali několik dní poté, ale o tom až v další části našeho putování :)

Na dnešek jsme si vymysleli přesun na další ostrov. Buď Uiha nebo Uoleva. Nakonec jsme si vybrali Uolevu. Zašli do místního návštěvnického centra, objednali si odvoz a čekali až si pro nás přijede. Naším ubytováním bude Captain Cook Hideaway.

Zašli jsme si ještě nakoupit do místní pekárny chleba (celkem dobrý vekorohlík, který je rozhodně lepší než molitan na NZ), vyměnili další peníze a sunuli se k Fifitě. Tady už nás čekal dědula s vysílačkou. Je to příbuzný Fifity, takže bydlíme zase v rodině :).

Objednali jsme si jednu večeři a ještě si zašli koupit nějakou potravu. Na ostrově totiž nic není. Nákupy v Pangaii jsou taky velkým zážitkem. Je tu plno mrňavých obchůdků co vlastní Číňani. Sortiment je celkem prostý: chleba, čínský polévky, fazole v konzervě, corn beef v konzervě, máslo, Coca-Cola a pár dalších drobností. Sem tam nějaké sušenky. Dost věcí je dovážených z NZ, ale moc toho není. Samozřejmě, že toho mají o něco víc než píšu, ale je to opravdu bída. Stravovat se každý den čínskou polévkou nebude ideální plán. Co jsme vypozorovali tak čínské polévky tu lidé jedí místo chipsů a jiných pochutin nám známých.

Každopádně se tu všude válí mraky prázdných obalů od polévek a každý nějakou žmoulá v ruce. Když už jsem u odpadků, tak to je asi největší zlo na Tonze. Všude, ale opravdu všude se válí tuny plastů, papírů, obalů, plechovek, beden, zbytků aut, prostě všeho co nepotřebují. Odpadové hospodářství tu je v začátcích a je to velká škoda, protože tak krásná příroda by neměla být zasypaná touhle špínou. Je to vidět i při chůzi městem, kdy Tongánec něco dojí a okamžitě obal hází na zem. Odpadky vysypávají i z lodí. No snad se to tu někdy zlepší a místní lidé to pochopí. Třeba přestanou být tolik fanatičtí do víry, přestanou rvát kněžím peníze do chřtánu a použijou je na užitečnější věci! Moderní svět sem samozřejmě zavítal, tak proč ne v odpadech. (je úsměvné jak vedle rozpadající chýše stojí satelit, uvnitř televize, na střeše wifi anténa, u ucha mobil, ale všude kolem hromada odpadků).

Stařík nás autem dovezl k loďce. Naskočili jsme a nějaký jiný chlapík nás odvezl na ostrov. Na celém ostrově Uoleva jsou 3 ubytování a nic víc. Jsme tu mimo sezónu, takže bylo vše prázdné. Na břehu nás čekala paní domácí se 4mi psi (z toho jedno 3týdenní štěně). Dostali jsme chýšku přímo na pláži. Uvnitř postel, stůl a moskytiéra. Co víc si přát. O chajdu vedle bydlel ještě jeden Němec, ale nekomunikoval s náma. Tohle bylo opravdové paradýýze. Byli jsme tu jen my dva, dva domorodci a Němec, kterého jsme viděli asi 2x. Vyrazili jsme na jižní cíp ostrova. Následovaly moje první pokusy o sundání kokosu. Lezl jsem na palmu :). Nedošáhl jsem!!!! Takže naštvaně pokračuju dál a hledám svojí další oběť. Bez vlastního otevření kokosu neodjedu z Tongy. Sice nemám mačetu, ani rybičkový nožík (do letadla neprošlo), ale nějak to zdolám. Ha a je to. Našel jsem nižší palmu. Trhám kokos (moc se mu nechce, ale ukroutil jsem ho). Všude tu je písčitokorálová pláž a nic o co bych ho „rozlouskl“. O pár metrů dál vykuje z vody kousíček útesu, který beru útokem. Svůj první kokos morduju zhruba 20 minut. Jsem neuvěřitelně zpocenej, ale dostal jsem ho ze šlupky, která je tvrdá jako blázen. Ořech jako takový není hnědý, ale bílý a když oschne tak se zabarví do hněda, tak jak to známe z Čech. Barvivo je kvalitní. Poznali to i moje kraťasy, které se zbylých 10 dní denně koupali ve slané vodě, jednou byly v pračce a stále na nich jsou stejné fleky od barviva, kterým jsem se pěkně ušpinil :).

Teď už zbývá jen udělat díru do skořápky. Beru kus vyplaveného korálu a promačkávám horní otvor (jsou tam 3, jde mi vždycky jen jeden), díra se zadařila, ale moc to neteče. Takže jedna rána o kámen, trošku to prasklo, cintáme to po sobě, ale mléko teče :). Cítím se jako hrdý otvírák kokosů bez mačety. Mléko je průzračné a jako kdyby bylo perlivé. Moc nám chutná a tak běžím pro další kousek. Ten už mi nedává tak dlouho zabrat, ale zase jsem se pěkně opotil :). Dužina je čerstvá a pěkně nás zasytí.

Máme s sebou zase sadu malých potápěčů a tak zkoumáme zdejší dno. Terezka opět vyhlíží ty bezzubé rybičky co jí tak moc pozorují a chystají se jí kousnout. Podle mě jsou na ní nějaký zaujatý :). Šnorchlování tu není tak krásný jako včera, ale i tak se je na co dívat a užíváme si to (Terezka teda stále vyhlíží toho hada a bezzubé rybky).

Vracíme se zpátky k chajdaloupce a rácháme se ještě ve vodě přímo před ní. Voda se ani nehne, je azurová, průzračná a neuvěřitelně teplá.

Před večeří dáváme sprchu, která je v malém přístřešku. Než jsem stihl dojít ke sprše tak mě okousali psi, kterým jsem za to slíbil, že už je nepodrbu a nepohladím!! Voda je opět jenom studená (což je příjemné) jako ve Fifitě, ale má ještě menší tlak :). Zde na Uolevě totiž není elektřina ani zdroj vody. Voda tu je jen dešťová. Už i na Pangaii jsme pili pouze dešťovou a zatím máme návštěvy toalet v normálních intervalech :). Sem tam do toho hodíme čistící tabletku, ale děsně to pak smrdí chlórem. Dešťovka smrdí míň :)

Jsme voláni na večeři. Konečně!!!. K jídlu máme rybu na kokosu a citrónu, pak opečené kuře v červeném nálevu. Přílohou jsou sladké brambory a fruit bread (roste to na stromě a připomíná to chutí brambor). K pití máme mandarinkovou šťávu z čerstvě vymačkaných mandarinek co rostou za domkem. Jíme jen my dva u domorodců v chajdě a oni s náma hovoří. Mají tu jedno rádio na baterky, kde poslouchají sportovní přenos ze závodu s vlajkou :). Dědula bude asi dost znalej a ambiciózní :). Rozvášnil se a vyprávěl nám, kam všude píše stížnosti a co všechno by bylo třeba, a k tomu komentoval, co mohl :). Pochutnali jsme si, poseděli a na odchod jsme dostali petrolejku do chatky (taky nám řekl ať nerozbijem sklo, protože je drahý a mají ho jen na hlavním ostrově). V chatce zapalujem čmoudící spirálu proti štípavým potvorám, skáčem pod moskytiéru a v 7 hodin za doprovodu šplouchání moře usínáme. V noci jsme zaslechli divné zvuky, ale nevíme co to je. A poštípaný jsme stejně :)

Veselé Velikonoce

I náš druhý den na paradýze byl ve znamení plážení se, sluníčka (až moc) a krásného moooře! I tady na ostrově skoro nikoho nás dohnal provokatér kohout a v časných ranních hodinách (myslím, že nebylo moc po čtvrté) začal kokrhat přímo za oknem!! A od té doby v téměř pravidelných intervalech kokrhal pořád až do doby, kdy už bylo skutečně na čase vymotat se z moskytiéry a vylézt z pelechu. Rozhodli jsme se prozkoumat pro změnu severní špičku ostrova. Ta je za odlivu docela speciální, protože se z ní dá dojít pěšky na ostrov Lifuka, tolik písečných valů tam pod vodou je. My jsme došli asi tak do poloviny cesty mezi ostrovy a vrátili se zpět. Co kdyby náhodou začal příliv a my zůstali na Lifuce. Ještě bychom museli volat dědu s člunem a on by nám to pěkně napočítal, páč obchod je obchod a on není přece žádná charita (jak nám den před tím u večeře horlivě vypravoval). Tom už se v rozbíjení a dobývání se do kokosů značně zlepšil, takže když jsme konečně dostali nějakej ten ořech k zemi (všechny palmy byly neskutečně vysoký a ořechy nedobytný… až jedna byla nižší a Tom tak dlouho mrskal starým ořechem kokosákem nahoru do větví, až dva ořechy upadly), netrvalo mu ani moc dlouho, než ořechy ze skořápky dostal. Tentokrát jsme s sebou měli i naše z Macdonaldu ukradený brčka a tak byla naše kokosová seance zcela dokonalá. Korálem se propichla dírka, zastrčilo brčko a už jsme si pod stromem na pláži vychutnávali náš plážový drink!! (a že ho najednou bylo, když jsme ho při pokusu o pití nerozbryndali všude kolem! ).

Večer jsme zaplatili, dostali ručně psanou účtenku s poděkováním za pobyt a přáním všeho dobrého, domluvili jsme si na ráno hodinu odjezdu na Lifuku a šli do hajan. Spokojené spaní nám však celou noc rušili zvuky značně štrachané a neustávající. Ono totiž mrcha krysa přišla šmejdit mezi našima zásobama (kterých teda krom jednoho chleba dvou čínských polívek moc nebylo). A naše noc probíhala asi tak… krysa zaštrachala, Tom nastartoval čelovku, posvítil na ni, krysa se lekla, zaběhla do díry. Pak zaštrachala, Tom zasvítil, krysa zaběhla. Zaštrachala….

V pátek ráno jsme se vyklubali z chaloupky a čekali, až se na mooři objeví člunek. A čekali jsme a čekali a člunek nikde. Šli jsme se zeptat děduli, jestli si myslí, že ještě dneska odplujem. Povídal, že akorát volal na pevninu a že ve 40 (na 8) by tam měl člun být (původně byl odjezd stanoven na 7). Tak jsme ještě chvilku čekali… Ve 40 na nás děda houknul, že to asi nemá cenu, že nás odveze radši sám, že bychom se třeba nemuseli dočkat. (ještě že měl tak báječný nápad). Svištěl s námi po klidné hladině a my jsme krásně viděli až na obří korály na dně. Na Lifuce zjistil, že ten, kdo pro nás měl přijet, není nikde na rybách, jak si myslel, ale kotví normálně v přístavu a prostě se na nás asi vyprdl. My už víme proč, nikdo nepřijel, ale v tu chvíli jsme nad tím jen mávli rukou, poděkovali dědulovi a vydali se směrem „město“. Chtěli jsme si koupit něco k snídani, aby nám pak cesta pěšmo na lětiště (asi 4km) rychleji utíkala. Ovšem ve vesnici chcíp pes, všude zavřeno… a to už jsme začínali tušit zradu a začínalo nám být jasné, že tady se asi Velký pátek slaví. I přes ranní zpoždění a náš pěškobus jsme na letiště dorazili včas. Tamní odbavovací úředníci se tvářili velice důležitě a dokonce po nás chtěli, abychom si nechali zvážit naše příruční batůžky, jestli náhodou nepřesahujeme povolený limit 7kg. Chvíli na to za námi přišel běloch kapitán malého letadélka, co chvíli před tím přistálo. A prý jestli letíme na Tongatapu a my že jo, a jestli by nám tedy nevadilo, že bychom tam přiletěli o něco dřív, než bylo v plánu… :) Dost nás pobavil, ale samo že nevadilo. 15 minut na to za námi přišel místní odbavovač důležitě nám předal ručně napsané palubní lístky a u dveří zvolal (směrem k nám), že je boarding time, tedy čas k „naletadlení se“. Zvedli jsme se jen my, všichni ostatní Tondánci čekající na stejný let zůstali sedět. I zeptala jsem se kapitána, co zrovna důležitě kontroloval naše palubenky a popisoval, kde v tom převelikém letadle najdeme naše sedadla, jestli jsme jediní, kdo letí. „Jojo, Tongánci se tímhle bojí létat! … Ale žádný strachy!“ :) Tak teda ne. Své dva batůžky jsme nacpali do čumáku, ještě nám pilot podal naše lahve s vodou, abychom prý neměli v kabině žížu, a nastoupili jsme do 7 místného vrtuláku. Tom seděl přímo za pilotem, já přes „uličku“ vedle. Pan kapitán nás poinstruoval, kde jsou únikové východy, kde záchranné vesty, pokonverzoval, odkud jsme, co kde děláme…. Když jsme mu řekli, že jsme makali v Napier, rozradostnil se, že on je z Napier, a mohli jsme letět. Než se náš letounek schoval nad mraky, fotila jsem ostrovy, když tu najedou se letadlo naklonilo do pravotočivé zatáčky…. A to on pan kapitán mi nahnul letadlo, aby nevadilo křídlo v záběru!! :) Ujistil se poté, že už mám všechno vyfocené a mohli jsme pokračovat v letu. Za 30 minut jsme byli nad hlavním ostrovem, kde jsme sledovali přistání z první ruky. Blížící se pogumovaná ranvej, brzdící letadélko a měkkoučký dopad, to vám byl zážitek!!!

Měli jsme mít objednaného osobního taxikáře na 11tou hodinu, co nás měl čekat s cedulkou ( a vážně by mě zajímalo, jestli tam byl), ale co se dalo dělat, my tam byli asi v 10, tak jsme uchvátili jiného taxikáře, co vyhlížel kšefty, a nechali se odvézt přes celý ostrov do hlavního města do přístavu, odkud nám měl odjíždět trajekt na Euu. Již cestou jsme však začali pochybovat, zdali něco vůbec pojede. Taxikář nám poněkud osvětlil, jak probíhá oslava Velkého pátku na Tonze a připravil nás na to, že rozhodně nemáme čekat, že něco bude fungovat, nebo bude někde otevřeno. Prostě taková druhá neděle. V přístavu ani noha, žádná loď, tedy žádný přesun a pro nás čára přes rozpočet. Co však bylo horší, bylo už asi 11 a my ještě nesnídali, měli jsme ukrutný hlad, žížu a v batůžkách jen dvě čínské polívky a půl litru vody. I schroupali jsme čínské polívky, abychom alespoň trochu břuchy zaplnili, a táhli jsme se rozpáleným městem do centra, doufajíc, že tam přece jen něco otevřeného bude. A bylo!! Jedna jediná pekárnička z celého města fungovala!! Nakoupili jsme chleba, sýr a chlazenou Colu a bylo nám blaze!!! :) Nejlevnější a zároveň nejdoporučovanější hostel bohužel neleží přímo v centru, ale asi tak 3km mimo, tak jsme se dali na pochod. Byl pekelnej pařák. S pomocí domorodého mladíka jsme pak i schovaný hostel našli a ubytovali se za krásných 30TOP! Paní domácí nám nabídla večerní vyjížďku do resortu Oholei Beach, kde se konala klasická tongánská večeře s domorodým tancem a zpěvem v jeskyni. Je to sice atrakce nastrojená pro turisty, ale asi bychom tanečky stejně nikde jinde neviděli, tak jsme se rozhodli rozšoupnout a vyrazili jsme. Krom ze společenského večera nadšených dcerek paní domácí a syna mudrlanta s námi ještě jel švýcarský páreček, co je na cestě kolem světa. Byli moc fajn, jen měli značné zeměpisné mezery, neb nejen že netušili, že již dávno není Československo, ale netušili, co je hlavním městem, slovo Praha jim znělo značně cize, a Slovinské hlavní město neuměli ani vyslovit. (to nemluvím o tom, že nám cpali Lublaň do Čech) :))

Večeře dobrá! Nafasovali jsme banánové talířky (nasekané kusy banánovníku) tvarem připomínající korýtka.. :) a s nimi obešli pultík se všemi specialitkami tongánské kuchyně. Nechybělo kuře, kráva pašík, spousta ryb, chobotnice a jiné potvory (asi vás to překvapí, ale neochutnala jsem :), saláty, brambory a jiné přílohové variace. K jídlu hrála živá mjůsik veselé pacifické hitovky. Po véče jsme byli přesunuti do blízké jeskyně na pláži, kde se slova opět ujal majitel resortu pyšný na svou práci a na svého otce, který to tam rozjel. Krom řečiček kolem resortu a podnikání a takových těch prodejních řečí nám tam popisoval ženské a mužské tance a jeho zaměstnanci, co nás před tím obsluhovali, vše náležitě předváděli (jestli se zadaří i maličké videíčko bude). Holčičí tanec se skládá jen z vlnění tělem a hlavně rukama, klučičí je o dost záživnější, protože škubou hlavami, mlaskaj, sykaj, hekaj, dupou, skáčou… :) Šou byla zakončena ohňovou šou, kdy se před námi ve vzduchu mrskali zapálený klacky, co s nima kluci točili jak diví, polykali oheň, prskali oheň. Hezký!

 

Cestu zpět do hostelu nám mudrlant Manu zpestřoval svým vyprávěním o životě Tonganů. Konečně jsme se dozvěděli, jak to s těmi kostely a příspěvky skutečně je (skutečně se neskutečně lidé zadlužují, aby mohli přispět na kostel (obyčejně jde 70%veškerých rodinných příjmů na kostel – a to jsou běžné příspěvky), ministři kostelnictví z toho samozřejmě mají značně vysoké kapesné). Vyprávěl nám o nezaměstnanosti, svatebních dnech na Tonze (středa a čtvrtek – jindy to nenese štěstí), čínské výpomoci při budování a restaurování infrastruktury, o tongánském životním stylu – ležet, jíst, modlit se a darovat! Takže jsme zas o něco chytřejší, jak to tady chodí, a je nám hned jasnější, že to tady ještě dlouho nebude vypadat jinak! :)

Ostrov Eua - Cesta na Euu, Průzkum

Cesta na Euu

Po výborné večeři a prožitém kulturním zážitku jsme padli do postelí a spali až do rána. Tonis guest house nabízí odvoz i do města za mírný poplatek, ale my chtěli jít dřív tak jsme si zase zopakovali cestu pěšky. Dneska už ubíhala mnohem rychleji. Zaskočili jsme do kavárny Escape, která tu je asi jako jediná evropského stylu a schází se tu v ní dost cestovatelů. Dali jsme se tu do hovoru s jedním Australanem, popili trochu kávy a k ní zakousli sendvič. Dokonce tu měli zdarma wifi připojení a tak jsme se mohli spojit se světem. A ke všemu tu byla klimatizace a z ní se nám opravdu do toho úmorného vedra nechtělo. No nakonec jsme vyrazili, vzali jsme to přes naší oblíbenou pekárnu (kde byly 2 pokladny, ale jen jedna obsluhovala cizince a místní. Druhá byla zřejmě pro vyvolené. Navíc jedna měla chleba a sýry a druhá chleba a pití. Takže když chtěl člověk na první chleba, sýr a pití tak nastal problém) V pekárně jsme strávili hodně času, všechno na sobě jsme měli durch, protože se vzduch ani nehnul a navíc tu bylo neskutečně lidí včetně Číňana, který si odnášel zhruba 120 chlebů v igelitkách!!!! Osobně jsem mu ty igelitky pomáhal chytit do ruky. Neskutečné :).

Zaskočili jsme na vyhlášený městský market, kde mají ovoce, zeleninu, hotová jídla, ručně dělané výrobky, veteš a kdo ví co ještě. Nakoupili jsme malé zelené banány s tím, že nám dozrajou (ano dozrály, ale až za 4 dny). Pak už nezbývalo než pelášit na trajekt na ostrov Eua. Je to menší pofidérní loď, do které by se mohly vejít dvě auta, ale vozí se tu spíš jen zboží a lidi. Dokonce jsme si i sedli, protože dnes díky včerejšímu svátku jedou trajekty dva. V zátokách je vše v pořádku, ovšem po výjezdu na volné moře se loď značně houpe, vrže a nahání trochu strach. Ale je to celkem pohoda a jízdu si užíváme. Trvá 2,5 hodiny. Po cestě jsou vidět stovky rackokaprů kolem parníku. Čili létajících rybek :).

Vylodili jsme se a koukali jak z jara. Všude kolem nás mumraj. Mraky lidí, rozpadajících se aut a překládání nákladu. Navracející se školáci z výletu naskakující na korbičku malého náklaďáčku. My se tak nějak motáme mezi tímto zmatkem a hledáme co s náma. Zastavuje džíp a ptá se jestli jdem do jeho guest housu. Říkáme mu jméno našeho a on nám radí počkat u toho nejhoršího auta v přístavišti, že je kapitána našeho trajektu, a ten že je manželem naší paní domácí :). Kapitán nás vidí, že mu ošlapujem u jeho Ringaringa Tutu káry a jde s náma dát řeč. Máme chvíli počkat a pak pojedem. Sedíme na korbě, která je skoro celá urezlá a zdá se, že možná upadne. On stojí před dveřmi a kouká na klíče v zapalování, drbe se na hlavě a neví jak odemkne zamčené dveře. Je to ovšem profík a stáhne okno z venku :). Doleje vodu, nařechtá Ringaringa Tutu a můžem frčet. Přibržďujem u rozpadlé budky, vedle ní leží ve stínu na zemi chlapík s respirátorem na čele. Pomalu se zvedne, najde kámen, dá ho kapitánovi pod kolo auta (asi nám to moc nebrzdí) a zajde do buňky. Respirátor už má přes nos!! Vrací se s kýblem, který má asi do čtvrtky plný benzínu. Natankuje nás a jedem dál. Kapitán kupuje flašku Spritu u Číňanů. Pak ještě vysazujem bednu u nějakého dalšího domu, která už je naší poslední zastávkou.

Dorážíme do Taina Guest housu. Měli jsme rezervaci na včera, ale i tak z nás je Taina dost překvapená a zdá se, že si tu rezervaci z mailu moc nepamatuje. No posadí nás k trsu banánů a máme počkat a zatím si dát pár banánů. Mají dva druhy. Malé a velké. Malé jsou lepší. Za chvíli máme svojí buňku a můžem se jít ubytovat.

Bydlí tu i Německý chlapec, se kterým jsme tu měli domluvené posezení u kávy přes couchsurfing. Chvíli s nim klábosíme, dozvídáme se, že chodí s dcerou paní domácí a čekají na vízum do Německa pro slečnu. Dostáváme čerstvé buráky (čerstvý buráky se prodávájí s natí jak mrkev). Pak už nás čeká jen spánek s podivnými zvuky, které se ozývaly ze střechy.

Průzkum

Zvuky nás, jak se zdá až tak moc nevzrušovaly, protože jsme se konečně docela dobře a nerušeně vyspali! Nedělní ráno jsme zcela nevýznamně proflákali, poněvadž jsme se rozhodli navštívit nedělní bohoslužbu v kostele a to se koná až od 10ti. Jelikož s sebou neměl Tom nic více společenského než kraťasy, naše paní Taina mu zapůjčila černou zavinovací sukni svého syna, nebo kdovíjak příbuzného mladíka. Zavinuli jsme tedy Toma do sukýnky a spolu se zélandskými studenty, co taky bydleli u Tainy a taky se chtěli juknout do kostela jsme vyrazili. 

Na to, že se na kostely všude na Tonze přispívá až nechutně nerozumně moc, tady tento kostelík moc příspěvků nepobral. Chýše oprýskaná, linem vystlaná s jedním obrázkem nábožného námětu (určo na tom byl nějakej ten svatej, možná to byl přímo Ježíš, ale tomuto oboru ani za mák nerozumím)… V chýši vedle na zemi rozjímali kněz s dalším papalášem a mužové. V kostele seděla do záclon a jinak štramandózních lesklých materiálů oděná babička v bílém klobouku a kopa načesaných holčiček. Postupem času došly i další dvě dámy (obě na sobě také měli kostými připomínající divadelní výbavu dost chudého divadelního sboru), mladý pár a mužové. Do kostela obvykle svolává zvon, tedy alespoň tuším. Zde se z nedostatku zvonů (možná za nedostatek zvonů může nedostatek věží – všechny kostely jsou ploché stavby) muselo svolávání do kostela zaopatřit jinak. „Náš“ kostel byl vybaven starou plynovou bombou, co visela na klepadle, do níž se zuřivě mydlilo. Někteří se před vstupem do kostela zuli, takže přede dveřmi se utvořila kvalitní sbírka žabek jednoho typu avšak více velikostí. Kazatel byl mladý mužík, co se vynořil v čele místnosti a začal předčítat z bible. Potichu si pro sebe huhlal a mlel zcela nezáživně jazykem domorodým, intonaci neměnící. Poslouchající místní občas zahučeli: „Jooooooo!“ nebo : „Malo!!“ (děkuji). Zcela nezáživný přednes byl občas přerušem zpěvěm, kdy těch pár domorodců zadulo tak, jako by jich tam nebylo 15, ale 50. Zejména ženy se pochlapily a ječely ukrutně!! Všechno bez doprovodu hudby. Musíme přiznat, že kvůli tomu – kvůli zpěvu – jsme do kostela šli, a musíme uznat, že to byl mazec. Ostatní procedury nám trochu naháněly respekt a strach! :) Dvakráte jsme si museli dřepnout na zem zády k oltáři, zavřít oči a poslouchat opět nezáživný hlas kazatele, na který ostatní mručeli Jooooo a Maloooo. Ovšem největší divočina začala, když kazatel odhodil bibli a rozvášnil se na vlastní téma. Tatam bylo huhlání, chabá artikulace… vyskakoval tam jak čert z krabičky, máchal rukama,hrozil, vykřikoval, křičel, hudral a obecně prostě budil strach. Tak trochu jsem měla obavu, jestli se z toho transu vůbec někdy dostane, jestli se náhodou nezasekl v určité fázi fanatismu…. Ale vše dobře dopadlo, nakonec po dlouhé době přestal a dokonce se uchýlil k opětovnému zahuhláni něčeho z bible. Taky došlo na pravidelné příspěvky, kdy před starého muže předstoupil další muž se školním sešitem velikosti A4 (zřejmě pokladník oddílu) a zapisovali si denní příspěvky. Báli jsme se, aby nás pak třeba neukamenovali, tak jsme z pěněženky vybrali asi 2 dolary a stejně jako zélandští studenti jsem je pánům zanesla. Zahuhlali malo a zapsali si důležitě můj příspěvek. Jestli tohle byly všechny příspěvky, již se nedivíme, že tenhle kostel vypadal, jak vypadal. Myslím, že peníze mohli stačit tak na pořízení nové kavy, protože tu starou pánové popíjeli až do časných večerních hodin. Soudě dle toho, že kapitán (manžel Tainy) se z kostela navrátil až v 7 večer!! :)

Plni dojmů jsme se vrátili z kostela, sbalili si batůžky, osedlali zapůjčená kola značky Takyfurtošlap a vydali se prozkoumat jižní cíp ostrova, kde měly být dechberoucí útesy a skalnaté formace. Zmateni popisem v kreslené mapce zahnuli jsme o krapet dříve na silnici odbočující vlevo než jsme měli. Místo ke skalám jsme dojeli do malé osadky, kde na nás lelkující domorodci dost užasle koukali. Jeden se dokonce odvalil od své chýšky a šel s námi pohovořit. (inu, neděle, co bychom po nich chtěli, že??). A že prý se musíme vrátit… Zíral na naši mapku asi tak, jako by tento vynález viděl prvně, ale nakonec jsme se s ním dohodli, že pod námi někde souběžně vede cesta, na kterou potřebujeme. Dokonce z něj vylezlo, že se dá z osadky jistou nábližkou na cestu dostat, ale že to je docela špatná cesta a s kolem to asi nepůjde. Ale že si je tam můžem nechat u něj v kuchyni. S díky jsem odmítla a rozhodla se, že to i s kolama nějak zvládnem. Cesta byla skutečně trochu horší. Vypadala asi jako když někdo jednou prošel loukou s vysokou trávou! Občas se daly rozeznat náznaky vyťapané stezičky pod více jak metr vysokou zelení. I statečně jsme tlačili kola, i když Tom (po tom co ho něco štíplo do prstu u nohy) se snažil argumentovat proti. Nakonec jsme z divočiny úspěšně vyskotačili na cestu, která skutečně za chvilku končila popisovanou „bránou“, kam jsme potřebovali. Ovšem slovo brána je dost nadnesený výraz. Otevírání brány vypadalo asi tak, že když jsem nadzvedla drátěné oko, kterým byla branka přivázáná ke sloupku, branka se sesunula k zemi. Byla z toho rázem hromádka klacků svázaná drátkem. I rozmotala jsem klacky, narafičila je, aby se tvářily, že stojí, a rychle zase přichytila okem a prchla dál! :)

Za chvíli už jsme byli v „kamenné zahradě“ a kochali se značně mocnými útesy. Kolem se pásli údajně divocí koně, ale zase vzhledem k již zmiňované bráně, zas až tak divocí asi nebyli. Další významností byl přírodní oblouk nad mořem, na který se dalo nejlépe kouknout z vyhlídkové plošinky. Pod tímto výrazem si asi každý představíte v tonžských podmínkách všechno, jen ne skutečnou vyhlídkovou plošinku! No, a chyba lávky, nevím, jak se tam vzala, proč se tam vzala, ale z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu tam někdo turisticky uvědomělý vybudoval vcelku nedávno fakt pěknou plošinku. Myslím, že ani na Zélandu by se za ni nestyděli! Co provedl místní člověk bylo šokující, co provedla matička příroda s masivem před námi, kde dole moře vymlelo ohromné množství zeminy, že se vytvořil obří oblouk, to bylo ohromující! Ještě chvíli jsme šlapali do kopečka, z kopečka, bahnem, bahnem… až nás to přestalo bavit. Sice moudrá mapička radila jet ještě dál, že bychom tam viděli jen na ostrově Eua se vyskytující obří papoušky, ale byl děsněj pařák, tak už jsme se viděli na pláži a ne na kole (bez převodů!!!) v bahně.

Na pláž s bílým pískem, který nakonec nebyl písek, ale drť korálů a mušliček, jsme se doplahočili celí uvaření. Pláž se skrývala pod obřím krpálem, který já jsem musela stlačit, neb při pokusu o zabrždění se mi pod rukama sklápěla řidítka až pod rám a já měla tak trochu obavu, že bych z milého velocipédu mohla dost snadno spadnout! :)

Zdejší pláže jsou pro návštěvu a koupání asi nejlepší za odlivu, kdy se dá cachtat v zaplavených dírách ve skalnato kamenitém dně. Vlastně jsou to takový bazénky. My jsme však dorazili v době, kdy se teprve příliv měnil na odliv, takže jsme bazének žádný neobjevili. Smočili jsme se aspoň u břehu, kde jsme si lehli na dno, nechali se ošplouchávat a bylo nám blaze! :) (i já velký vodní živočich jsem si slastně chrochtala, když jsem se konečně smočila) :) O útesovou bariéru se tříštili vlny a voda, která se dostávala spodem do štěrbin po chvíli vystřikovala nahoru jako gejzíry, tak jsme měli o zábavu postaráno.

K večeři jsme si chtěli dát na Tonze zakoupenou konzervu tuňáka s nudlemi… škoda té porce pro dva, co jsme vyhodili. Tuňáčí kostičky a očička nás opravdu nenadchly a tuto kulinářsou lahůdku skutečně nikomu nedoporučujeme! :). Takže nezbylo než uvařit zbylé čínské nudle a dotlačit se banánama.

Jak jsme přežili parník

Po noci, kdy nám po chýšce celou noc pochodoval obří šváb a šustil a chřastil, jsme se v 3:45 museli vykopat z postýlky, ubránit se švábovým útokům na naše batohy (hrnul se do Tomova batůžku, jakoby se nechumelilo) a odebrat se na trajekt. Taina nám slíbila odvoz, ale museli jsme si ještě asi dvacet minut počkat, než se konečně vykoďácal horlivý fanoušek německého Schalke… V přístavu čekali zase oba parníky, takže jsme si mohli vybrat. Taina nám však významně naznačila, že modrý trajekt je rozhodně nejlepší (ještě aby parník svého pana manžela pomluvila, že?). I přes to jsme se chtěli nacpat na větší červený, protože podle minulé zkušenosti jsme usoudili, že se třeba bude míň houpat a že třeba budem v cíli dříve. Jenže tam už bylo dost plno a bylo nám řečeno, ať si jdeme na modrý parníček. Tak jsme skrz podpalubí, kde jsme potkali ležící krávu budící zdání, že je mrtvá, sudy s mandarinkami a trsy banánů, pronikli na parník a snažili se objevit poslední volná místa k sezení. Normální sedačky jsme pro nás už neobjevili, ale naštěstí jsme si sedli. Polstrovaná lavice podél prostředku lodi, kde spali domorodé ženy vyvalený jedna vedle druhý, byla ještě volná. Asi tak 5 minut před plánovaným vyplutím dorazil kapitán a po jeho příchodu se mužové začali snažit zavřít zadní vrata parníku. A moc se jim zrovna nedařilo. Pojal mě neklid. Nakonec jsme se dali do pohybu, tak jsem usoudila, že se asi vrata zavřít podařilo. Další neklid ve mně ovšem za chvíli vzbudily rány neidentifikovatelného původu, které se začaly ozývat při rozverném hopsání parníčku na značně divokých a vysokých vlnách. Ještě že byla všude kolem tma, jinak bychom viděli oblohu, moře, oblohu, moře… Parníček se houpal zleva doprava, nahoru, dolů… Pak odněkud s velkým rámusem vypadlo koště, rány se ozývaly stále. Trochu mě uklidnilo, že domorodec, mladý otec od rodiny, co seděl kousek od nás, se vrátil z průzkum v zadní části lodě a zase v klidu usnul. Kdyby tam teklo, asi by třeba byl malinko neklidný nebo tak něco. Snažila jsem se trochu pospat,ale nepohodlná pozice na lavici mi to moc nedopřála. Tom se snažil taky a taky se moc nedařilo. Ovšem jemu krom nepohodlné pozice vadily i jisté potutelné děje v krajině břišní. Inu dva banány ve 3ráno se začínaly v jinak prázdném bříšku houpat a natřásat. Konečně se rozednilo a my zjistili, že hrůzostrašné rány způsobovaly rolety, které narážely do nějaké boční vzpěry. I tak jsme se ale už těšili, až budem na pevné zemi. Po 2 a půl hodinách se tomu tak skutečně stalo. Huráááá!! Přežili jsme!! :)

Za projevenou statečnost jsme se rozhodli odměnit se dobrou snídaní v kavárně Escape. Toastíček, kávička, čokoládka a dortíček… mňam :) Když byla jedna základní potřeba uspokojena (jídlo), bylo potřeba začít řešit i uspokojování potřeb dalších.. jako třeba kde složit hlavu. I zavolali jsme našim novým americkým přátelům. („Dobrý den, jsme vtěrky a budem u vás bydlet!“). Jesse nám popsala cestu, a že nám vyrazí naproti. Zase jsme si to štrádovali k přístavu (co je dost daleko od centra) a kousek za přístavem jsme se potkali. Jesse nás uvedla do jejich Bílého domu, kde nám po vstupu dovnitř poněkud spadla dolní čelist.. Hala s obřím honosným lustrem, v obýváku 4 gauče, dva z nich polstrované jako ze zámku s milionem naaranžovaných polštářů. Vyřezávaná prosklená almara, obrovitý jídelní stůl pro 8 lidí s masivními židlemi… Ještě měli na sobě igelity na sedátkách… Jesse nám vysvětlila, že oni to nepoužívají, že se toho bojí. :) Náš pokoj to bylo jak facka z čistajasna. Po všech těch chýškách, kde jsme byli rádi za postel a moskytiéru, jsme teď byli uvedeni v komnaty s obrovitánsky obrovitou postelí (asi tak 2 krát 2 metry) s koženou pelestí a vyřezávanými sloupy, co byly nahoře spojeny kovaným uměním. Vedle obrovité vyřezávané komody nám stál v pokoji Big Ben, kožená lenoška s podnožkou. K pokojíku patřila šatna a koupelna s vanou ve které byla výřivka, sprcháčem a záchodem! :) Ne, že bychom byli nějací snobi, co mají největší zážitky z luxusu, ale tohle nás prostě odrovnalo, kam nás náš statečný karaoke výstup dostal! :)

Jesse se omluvila, že musí pracovat, ale zapůjčila nám bicykly, takže jsme mohli vyrazit na průzkum východní půlky ostrova Tongatapu. Slíbili jsme, že kola všude zamkneme, aby je nikdo neukradnul, a vyjeli jsme. Tom nafasoval parádního horáka, já místního furtošlapa, s pérovým obřím sedlem, co z něj bolela i kostrč, a hlavně košíčkem na řidítkách! :)

Vyjeli jsme po největší turistických atrakcích ostrova. Místo přistání kapitána Cooka bylo atrakcí s velikým A. Na kusu trávníčku stál betonový kvádřik a na něm byla přizděná plaketa, že tam kdysi pan kapitán přistál. Toť vše. Dalším bodem byl místní Stonehenge. No… :) Jistá brána z monolitů tam stála… a to bylo vše. :) Následovala Stalaktitová jeskyně. U budky, na které bylo obří štětkou vyvedeno: „ 10 $ bro” (tedy vstup je deset dolarů, kámo), seděli na dečce dva mladíci a cpali se masem z konzervy. Zaplatili jsme a jeden mladík se zvedl a vedl nás kamsi o kus dál. Cestou nažhavil centrálu a pak nám odemknul dvéře do krápníkové jeskyně. Bez jakéhokoliv pozastavení nad vcelku velikými krápníky od země, od stropu, jsme se prohnali kolem, až jsme došli k podzemnímu jezírku. Tam nás nechal. Tady to jezírko je totiž největší tahák této jeskyně. Dá se v něm koupat. Žádná mrazuvoda jako v českých jeskyních, ale jezírko o příjemných 24° (jak jsme se někde dočetli). Někde jsme četli, že se rozhodně hodí mít voděvzornou baterku a s ní proplout podzemním oknem do vedlejší jeskyně. My nic takového neměli, tak jsme se jen smočili, pocachtali sem a tam, příjemně se osvěželi a jeli zase dál. Cesta domů byla ještě dlouhá. Zejména pro mě na furtošlapu s nepochopitelnýma řidítkama, co se nedají pořádně nikde chytit! :) Vraceli jsme se zrovna v dobu, kdy děcka končili ve školách a hromadně čekali podél silnice na odvoz domů. Někteří se nacpali do autobusů veřejné dopravy, některé naložili na korbičku náklaďáků, jiní se snažili něco stopnout na kraji silnice a někteří se prozatím o způsob dopravy domů nezajímaly a v čínských stáncích si za kapesné kupovaly čínskou polívku, aby měli co křupat. Spousta z nich nám mávala, volali na nás „bye“, někdo dokonce zkusil i odvážnější frázi – „Money, money!!“

Před návratem do Bílého domu jsme se stavili ve zdejším největším supermarketu, co měl asi o tři konzervy víc než čínský stánek a čínské nudle tu nebyly noname, ale Maggi. Dostali jsme chuť na jogurt, tak jsme z ledničky vytáhli jeden kilový zélandský a po zaplacení se nestačili divit, kolik jsme tam nechali. On totiž jogurt nestál cca 6dolarů jako na Zélandu ( a tady jsou ceny dost podobné), ale dolarů 18!! Takže asi nejdražší jogurt, co jsem kdy jedla. Tedy asi za 190Kč! :) Inu, výrobky mléčné, to je marné, jsou blahodárné…. :)

Cyklistika ála Tonga

Na královské posteli nehorázných rozměrů jsme se vyspali doslova nádherně!! Posnídali jsme luxusně. Opečený chleba s máslem z lednice (nikoli jen ulomený kus zgumovatělé veky jako jindy), popadli kola a vydali se vstříc dalším tajům ostrova Tongatapu. Tentokráte na severozápad. Ještě než jsme opustili město, jeli jsme okouknout, jak vypadá palác pana krále. No, nic moc. Někteří místní zbohatlíci (zřejmě kostelníci a jiní na náboženství zbohatnuvší) mají lepší vily Vilekuly. Pan král měl navíc poněkud neodborně ostřižený trávník a v zahrádce v trávníku poněkud ohyzdné díry! :) Věděli jsme, že pan král odjel do Anglie na svatbu, tak jsme tam ani moc dlouho neobšlapovali (jako třeba s nadějí, že bychom viděli na vlastní oko pravého monarchu) a jeli dál. Za městem (aspoň jsme si mysleli, že už tam hlavní město skončilo a začala nějaká ves) jsme odbočili na silnici nižší třídy (tedy prašná, výmol, výmol, díra… :) a vjeli do říše odpadků. Ty byly naházený v močálech a mokřadách všude kolem silnice. Ani jsme snad nechtěli vědět, co všechno se tam pod vodou a rákosím skrývá, co jsme viděli, byl dostatečný humus!! Co bylo ovšem nejhorší, někdo měl hned u toho baráček a jediné, na co se mohl z okna koukat, byly nekonečné bažiny plné odpadků. FUJ!

První zajímavostí (udávanou průvodci) byla vesnice s Flying Foxex (tedy Kaloni obrovskými, tedy obřími netopýry). Viděli jsme jich už i na Lifuce a Uolevě spoustu, ale tady měli přímo shromaždiště. Na obřích košatých stromech viselo zavěšeno strašně ukrutně neskutečný množství těchhle okřídlených potvor. Když visely, tak ani nevypadaly tak ukrutně veliký. Stačilo ale aby jeden ten netopejr vzlétnul, roztáhnul křídla a najednou z něj byl pořádnej macek. Jeli jsme dál. O vesnici vedle se domorodci chystali na pohřeb. Vypozorovali jsme, že to tady bude veliká událost, neb se všude před pohřbem staví obří párty stany (minimálně desetimetrový) a minimálně dva. Pohřebně truchlící barvou tady bude kromě černý ještě asi taky fialová, protože hadry těchto barev byly namotané na všem, co domorodcům přišlo pod ruku. Přípravy, podle toho mála, co jsme stihli zaznamenat, vypadají asi tak, že mladíci postaví stany, ženy dřepí a vykecávají se. Pak se mužové mužní seberou a vyjedou na pláž, kde do pytlů sypou písek. Jeden drží pytel, druhý lopatou plní. Ostatních 8 stojí a kouká, jak to těm dvěma jde pěkně od ruky! :) Vzhledem k tomu, že na nebožtíka navrší ukrutnou hromadu písku, a k tomu, že se o plnění starají jen dva, jim to asi chvíli zabere. Dojeli jsme až na severozápadní mys ostrova, kde bylo další turisticky a historicky významné místo. Místo, kam přistál pan Abel Tasman. Stejně jako tam, kam přijel pan Cook, i tady vztyčili Tongánci betonový kvádřík a na něj přitloukli kovovou destičku. Myslím, že si události vztyčení tohohle kvádru cenili asi víc než samotného příjezdu pana Abela. Vrátili jsme se kus zpátky a pokračovali dolů k jihu po pobřeží, kde nás měla uchvátit další úžasnost a to Blow Holes, neboli gejzíry stříkající z děr v útesech. Bohužel jsme opět nevychytali správný okamžik dokonalého odlivu, takže krom gejzírů, co ještě nedosahovaly svých maximálních výšek (až 30m), se o útesy mocně rozbíjely příbojové vlny. Gejzírky tak sice tolik nevynikly, ale i tak to stálo za podívanou. Masy vody tříštící se o útesy byly mocný. Začalo nám trochu pršet, ale uvítali jsme to skoro s radostí, šlapat ten den v pařáku, asi bychom se tam po těch silničkách plazili s jazykem až na zemi do teď.

Výlet jsme si díky tomu, že jsem poleno a neumím ovládat dámské kolo se stojánkem, zpestřili malou nepříjemností. Zvyklá z pámského rámu jsem zastavila a myslela si, že velocipéd udržím mezi nohama, zatímco jsem vyndávala mapu z batohu. Jenže chyba lávky. Dámský rám se špatně opírá a pak se tak stane, že se kolo prostě stočí, rozjede směrem zpět a řízne s sebou o zem (kdybych raději sestoupila a použila zavrhovaný stojánek). Kdyby na sobě kolo nemělo namontovaný plastový nákupní košík, asi by to tak neva, ale tady košík byl a pádem na zem, se rozbil. Trochu jsem se děsila, jak seženeme nový, ale hned u prvních Číňanů ve městě měli celou hromadu úplně stejných, tak jsme jeden za 10TOPů zakoupili a bylo vystaráno. Na trhu jsme zakoupili naši první živou papayu, která nás mimochodem vůbec ani trochu nenadchla, troufla bych si ji dokonce označit jako blivajz. U tržnice jsme potkali mladého Němce, co si nabrnknul dceru od naší paní domácí Tainy z Euy. Vyprávěl, že jemu cesta na trajektu vůbec ale vůbec neudělala dobře, tak místní moře maličko okořenil svou včerejší rybou.

Tento den jsme učinili zajímavý poznatek. Pro Tongánce není cyklista účastníkem silničního provozu. Potká-li Tongánec cyklistu a nepřejede ho rovnou, snaží se ho velice ignorovat, až se mu podaří ho přejet. (nás sice nikdo nepřejel, ale museli jsme si dávat setsakra pozor)!!! :)

La Plaža Rezort

Poslední den na Tonze jsme se rozhodli strávit jako správní tůůůristi nicneděláním v plážovém rezortu. Z přístavu odjíždí každý den 10ti min trajekt (spíš přívoz) na blízký ostrůvek, na jehož jméno si teď, i kdybyste mě za palce u nohou tahali, nemůžu vzpomenout, tak jsme se rozhodli, že když už máme všechno prozkoumaný, pojedem se ještě na poslední chvíli zrekreovat. Vyšli jsme od Jesse pěšky a mířili jsme nejprve do města na poštu, na trh pro nějaký to ovoce, suvenýr a pak teprve na pláž. Ani jsme moc dlouho nepochodovali, když nám zastavil náklaďáček a domorodý pán se na nás vesele zubil, ať si naskočíme, že nás do města sveze. Vyprávěl cestou, jak mu rodinka domů vodí taky nějaký bělochy, co tam bydlí. Vyptával se, odkud jsme, co tady děláme a tak. Když už jsme byli u pošty, konečně došlo na to, proč nám vlastně zastavil (tedy žádná bezelstnost :). Pán mi významně oznámil, že je řezbářem kostí a ta taška, co držím na klíně, je plná jeho výrobků a jestli chceme, ať se podíváme. Tak jsme se podívali. Pán nám vyprávěl, co co znamená (štěstí v lásce pro dva, štěstí po celém světě, zdraví a sílu…).A předhazoval to tam jedno přes druhý. Pak ať si vybereme, co chceme…. Když z něj však vypadla cena, okamžitě jsme mu zase vybrané drobnosti vrátili se slovy, že fakt nemáme peníze a je to moc drahý. Nevadí… pán se nedal odradit, zlevnil a ještě přihodil další asi tři drobnosti. A my že nenene, že tolik ani nemáme, že jsme chtěli jen maličkou drobnost. I neva, pán zlevnil a znovu přeorganizoval nabídku se slovy, že jsme moc milí a že se mu líbíme, tak nám to dá levněji. A že levnějšího stejně nic nepotkáme, neb on je dodavatelem všude. Naším jediným štěstím (protože já prostě smlouvat neumím :)) bylo, že jsme skutečně neměli víc než 20TOPů, takže jsem celá nešťastná pánovi zase vysvětlovala, že opravdu nemáme moc peněz a že si musíme vyměnit, ale že víc než 50TOPů mít nebudem. I dohodli jsme se.Dostali jsme 4 výrobky, 3 pro nás a jeden pro Jesse a Sama za jejich pohostinnost a z původních asi 90ti Topů jsme zaplatili 40. Aby si byl jistý svým výdělkem, odvezl nás pan řezbář od pošty ke směnárně a počkal, až si vyměníme. Tak jsme najednou měli suvenýr! :) Na trhu jsme se raději ani nekoukali na ceny podobných přívěsků a serepetiček, aby na nás nepadla dépres, jak nás dědula ošidil! :) (ale nakonec jsme zjistili, že jsme dopadli docela dobře) :)

Před tržištěm na nás pokřikovali a významně na nás pokukovali taxikáři čekající na kšeft.. Za jedním jsme zašli a snažili se mu vysvětlit, že bychom potřebovali taxík na večer. Popsali jsme, kam má dojet, on se tvářil, jako že jasný, že tam bude. Moc jsme tomu nevěřili, ale co…:)

Malá lodička nás odvezla do blízkého resortu na ostrůvku, kde byla jedna plážová hospoda s jachtklubem a pár bungalovama za ní. My se uvelebili kousek dál na pláži u rozpadlých lehátek a vrhnuli se do vody. (teda jak kdo..Někdo hrrr a někdo z významným rozmyslem :) Hned u pláže jsou do písku na dně zapíchlý dva vraky lodí, co na nich už začínají růst korály, takže atrakce pro šnorchlování jak vyšitá (jak pro koho :). Kolem menší loďky se proháněly malé barevné rybičky. Tom se potápěl do kabiny, já jsem zůstala v uctivé vzdálenosti. Co kdyby tam na mě něco baflo, že?!? Už takhle mě děsily malý rybičky, co potvory nemínily prchnout, když jsem před nimi mávala rukou. Tak jsem raději zvolila ústup. Nebylo mi to ovšem nic platný, musela jsem ještě absolvovat výlet kolem zapíchlého trupu větší lodi. Tam ale bylo vidět úplný nic. Konec mému šnorchlování nastal v okamžiku, kdy jsme se rejnokem plavajícím pode mnou navzájem vylekali!! :) Já jsem zařadila rychlost hrrrrrrrrrr k břehu, on opačným směrem. Vzhledem k tomu, že ho Tom neviděl a já jo, zhodnotila jsem to tak, že jsem vlastně dospěla ke svému šnorchlovacímu vrcholu a odplula jsem ke břehu. Abychom neměli z naší dovči vzpomínky kulinářské jen v podobě chleba a vody, vyšli jsme si do hospůdky na kus dlabance. Tom měl rybu, já nějaký burger se slaninou a zeleninou a oba jsme měli hranolky ze sladkých brambor, co byly fakt mňam. Ve 4 hodiny pro nás zase přijela lodička a my se vrátili na hlavní ostrov.

U večeře jsme Jesse předali náš vděčný dar a chvilku ji zdrželi od práce. Nějak se s námi zapovídala. Vyprávěla nám, jak se dali se Samem dohromady, jak se ztratili někde v Čechách cestou do Polska, jak se rozhodli pro práci na cestách a ne pro usedlou praxi lékaře veterináře a právničky doma v USA. Večer se přiblížil, my si sbalili batůžky, asi 15krát poděkovali za pohostinnost, zamávali a tmou se vydali k hlavní silnici a po ní dál směrem k městu. Na místě, kde si pro nás v domluvenou hodinu měl přijet taxík, jsme chvilku postáli, pokecali si s místním securiťákem, co tam hlídal sklady Coca Coly a byla mu zřejmě nudná chvíle, tak vzal za vděk konverzaci s podivnejma bělochama, co pod lampou pouličního osvětlení marně vyhlíželi svůj taxík. Že ten dědula s taxíkem nepřijel, nás ani moc nepřekvapilo a se značnou časovou rezervou jsme vyšli do města, že tam určitě něco najdem. Tam ale s tmou chcíp pes. Zachránila nás ale v průvodcích vychvalovaná Friendly Kavárna, kde nám paní objednala taxík jako nic. Ani ne za 10 minut byl tam. Pan taxikář byl světem protřelý (tedy aspoň Zélandem a Austrálií), takže věděl, že jestli chce mít peníz, musí proto něco udělat. A taky ctil západní trendy – nabídnout kvalitu a bezpečí a vštěpovat to všem svým zaměstnancům. Zřejmě se mu dařilo, neb jeho taxiflotila čítala vcelku velký počet vozů. Byl hrozně nadšen, že potkal i lidi z České republiky, že to je na tý taxikařině parádní. Zřejmě dost věřil v Boha, neb nevyzpytatelné cesty boží a svět stvořený Bohem zmínil vcelku dostkrát, ale jinak byl fajn. Dovezl nás v pořádku na letiště, chtěl za to klasických 40TOP, ne víc, takže v pořádku :)

Letiště, kam jsme před 12ti dny přiletěli, jako by se podělo kdovíkam. Místo toho jsme teď stáli před přeplněnou letištní halou plnou cestujících, všude pobíhali zaměstnanci v uniformách a celkově to tady konečně vypadalo skoro jako na letišti. Příruční zavazadla nám sice paní zvážila prostým potěžkáním… ale jinak skoro civilizace :)

Tongu jsme opustili chvíli před půlnocí za houstnoucího deště. Ale to nebyla poslední vzpomínka na tenhle ostrov. Ještě v Aucklandu, když se po přistání vypnula klimatizace, rozlezl se letadlem smrad spálených odpadků, plastových lahví a kdovíčeho ještě načichlý do domorodců. Takže jsme se díky tomu ještě na chvilku ocitli na Tonze, na ostrově v Pacifiku, který nebýt odpadků, by byl skutečným rájem! :)