TENKRÁT NA NZ - únor 2011

03.02.2011 16:38

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden...

… élektrickýýý prooooud!!!!

Už ho zase máme!! Proud jeden elektrický!! To proto, že se nám porouchal náš převaděč napětí, museli jsme převelice pošetřovávat baterku v notebooku, páč nebylo moc kde ji zas dobít, a proto jsme se neozývali!!! Ale dnes jsme dojeli do civilizace a zakoupili zázračnou krabičku novou!! Bohužel asi tak 2krát dražší než tu, co jsme koupili v Aucklandu. Takže velký zpravodaj je zde!!!

Po Stewartově ostrově jsme se odebrali dále po jižní scénické „hájvej“ do města Dunedin, největšího a nejvýznamnějšího univerzitního města Zélandu. Prvně jsme zde ochutnali japonskou národní krmi – sushi. V našem případě ovšem bez syrového kapra a v balíčku ve výprodejové ceně (na stánku ke konci dne zlevnili, co neprodali). Pro začátek jsme ozkoušeli kuřecí (vařené), na Googlu jsme si našli, jak se to má správně konzumovat, abychom byli styloví, a na kopci nad Dunedinem jsme náš balíček spráskali!! A bylo to překvapivě dobrý!! V neděli jsme naběhli do místní čokoládovny Cadbury na exkurzi, neb v letáčcích slibovali ochutnávky!!! :) Ujal se nás chlapec ve fialových montérkách a čepičce, každému nadělil pytlíček čokoládových tyčinek a za každou položenou i zodpovězenou otázku naděloval čokoládový bonbon. Jelikož byla neděle, byla prohlídka kratší, protože jsme byli ochuzeni o návštěvu v provozu. Tady se totiž víkendy drží. Takže jsme jen na videu viděli, jak se balí bonbony, čokoládová vajíčka a jak se připravuje Jaffa (něco jako kulaté lentilky v pomerančovém obalu). K tomu jsme dostali na ochutnání kalíšek teplé tekuté čokolády, mňam!! :) Před očima nám protekla v obřím silu přímo celá tuna čokolády!! Je to k nevíře, ale po návštěvě jsem neměla na čokoládu ani pomyšlení (do druhého dne). V Dunedinu je pár budov, které se snad jako jediné na Zélandu dají nazvat historické, tak jsme si je pěkně obešli, vyfotili (protože nejen z hlediska historického, ale i vzhledového, stály za to) a zašli na koktejl do Wendi´s, což je Tomova nejoblíbenější zélandská koktejlárna. (když už jsme na ni natrefili, nezapomněli jsme se v ní zastavit i den předešlý).

V Dunedinu je taky nejprudší ulice světa!! (kam se asi hrabe ta ze San Franciska). A bydlet tady, řeknu vám, to bychom měli fyzičku, panečku!!

Z Dunedinu jsme pokračovali dále na sever do městečka Oamaru. Mapa psala – tučňáci – tak jsme tam samozřejmě museli zajet. V tučňáčím centru nás paní nalákala na superzlevněné studentské denní vstupné 5 dolarů za osobu. Tak když se tak snažila, tak jsme šli. Viděli jsme jednu tučňáčici v hnízdečku a kukátkem jednu maminu s chlupatým chomáčem – zřejmě tučňáčí bejby.
Když jsme popojeli o zátoku dál, objevili jsme přírodní pozorovatelnu žlutookých tučňáků (vypadají jako želva Ninja s žlutým páskem přes oko) – zadarmo. Paní u placených tučňáků nám řekla, že je největší šance vidět vracející se tučňáky z moře kolem 6té hodiny a jelikož se pomalu k podvečeru chýlilo, čekali jsme napjatě, jestli teda něco uvidíme. A najednou se na vlnách blízko břehu začalo cosi plácat. Se vztyčenou hlavičkou to tam snaživě pan tučňák nebo paní tučňáková kormidlovali, pak je spláchla vlna, mrskalo to tam s ním chvilku, až najednou čiperně vyběhl na břeh. Tučňák okouknul situaci, jestli je na břehu volno, jestli je vzduch čistý, a začal se kolíbat směrem ke svahu. Občas pletl nohama dost ukrutně. My jsme na vyhlídce zase ukrutně vymrzli, protože strašně ale strašně foukalo!!! Když se vykolíbal z moře tučňák číslo 2, chvíli jsme čekali, jestli přijede z vln další, ale nic. Tak jsme se rozhodli, že půjdem… A najednou asi tak 5m od cestičky (která byla asi tak 30m výškových nad pláží – a na vršku pěkně prudkého prďáku) se ozval křik! Vyskočili jsme na zábradlíčko a hele, oni tam 2 tučňákové!!!!! 5m od nás!!!! Za chvíli se rozskočilo křovíčko a přibatolil se třetí. Od moře se vyškrabal až nahoru jen na těch svých maličkých oploutvených nožkách. Rozmáchl křidýlka a ty dva, co tam už čekali, pořádně zpucoval, že se tam tak vystavují!! Zřejmě to byl nějaký rodič, co dosupěl za svými odrostlými ratolestmi. Kárající rodič tučňák totiž už měl pásku přes oči, kdežto tamti dva ještě ne, ti tam měli spíš chmýří!!

 

Moeraki boulders - tam jsme spolu nemluvili, tudíž asi ani proto neexistuje žádný zápisek z této zastávky :)

Když jsme si na našem zvířecím seznamu odškrtli žlutookého tučňáka – druh jinde se jen velmi zřídka vyskytující-, vyrazili jsme očíhnout pěkně zblízka Cookovu horu, kopec to zdejší největší. Jenže nebyli bychom to my, kdyby se nám nezkazilo počasí. Ráno, když jsme vyráželi z volného kempu u řeky za Omaramou, vypadalo to na pěkný den. Pak se objevily čupr výhledy na Mt.Cooka v dáli… a pak jsme zapadli na 3 hodiny do knihovny v městečku Twizel. Pak už Cook nebyl za mračny ani trošku vidět. Když jsme dojeli do vesničky nesoucí stejné jméno jako hora, byl mrak skoro na spadnutí a pak spadnul!! A pršelo a lilo a pršelo a lilo a pak taky ještě lilo a pršelo… až do poledne druhého dne! Trochu nás to otrávilo. Jednak to počasí hloupý (jo, to jsem ještě zapomněla dodat, že nás zase dohonil bratr vichr, co nás pronásledoval už asi pátý den a kvůli kterému jsme zrušili plánovaný výlet na kole po staré železnici) a druhak to, že tam kolem takových kopců nevedlo k ťapkání a túristění skoro nic!!! Na Cooka lezou jen pořádní horolezcové a pro běžného šlapálistu tam byly výlety asi jen dva, jinak nic! Tak jsme nakonec jen okoukli z malé procházky, jak vypadá ledovcové jezero ledovce pana Tasmana, co mělo barvu plnotučného mléka a co v něm plavaly světlomodré kry! Chvíli jsme uvažovali, že bychom zaplatili ukrutnej peníz za půlden na kajaku s průvodcem!! (fuj) na tomto jezeře vedle ker, ale když jsme viděli, co to je za rybníček, a nedokázali si představit, co bychom tam asi tak ten půlden dělali, když stačilo šestkrát zapádlovat a byli bychom na druhém konci, rozhodli jsme se vrazit peníz do něčeho jiného (ještě se uvidí do čeho).

Zašli jsme si na kávičku a ovocný koktejlek do místní kavárny, kde se s námi přišla dát do řeči obsluhující slečna z Čech, sedli jsme do auta a jeli pryč. V ten moment zmizel i ten poslední mráček, co schovával majestátní vrchol hory!!! (jak jinak že?? :).

Naším dalším cílem bylo jezero Tekapo. Údajně místo s nejčistší a nejjasnější oblohou a k pozorování hvězd nejlepší podmínky nabízející. Jelikož jsme byli už dooooost dlouho za prasátka, rozhodli jsme se rozšoupnout a zaplatit si noc v kempu. Hygiena už byla nezbytná!! A co vám budu povídat…. ta teplá voda byla úplně neuvěřitelná!!! :) Když jsme večer před spaním vylezli ven z auta, abychom očíhli to nejvíc nejjasnější nebe, nějak nám nepřišlo, že bychom toho viděli víc než jindy za jasných nocí tady. Prostě neskutečná kopa hvězdiček a světýlek a ufonů a satelitů a jiných těžko definovatelných světélkujících objektů.Krása!!!

No a teď už je zase zamračeno a my jsme na cestě do největší metropole jižního ostrova, města s největší zemětřasnou aktivitou – Christchurch!!

07.02.2011 18:45

Resty dohnány

Konečně jsme nahráli všechny chybějící fotky, na které jsme poukazovali a vás na ně navnaďovali. Nějak jsme se k tomu neměli, lenost nás přemohla. Ale všechno už je dohnáno, tak jukněte na zélandského velikána - Cookovu horu, na pana kiwáka!!!! a na tučňáky!!

My se máme dobře, cestování nás pomalu zmáhá a zjistili jsme, že jsme si přesun na severní ostrov naplánovali zbytečně na zadlouho a že tu už skoro nic vidět nepotřebujem, takže jsme ještě nelenili a parník zpět nahoru si přebookovali na zítřek večer.

Pracovat bychom měli začít co nevidět. Glen nám sám od sebe volal (zrovna když jsem si chystala velikou řeč na téma kdo jsme, kdy jsme pro něj dělali, proč mu volám a tak...), jakže to tedy s náma vypadá a kdy můžem začít pracovat. Takže štafle a jabka těšte se!!! Nafasujem nůše na břuch a sklizeň může začít!!

14.02.2011 20:20

Jabka, jabka, jabka….. už jsme zase v procesu

Tak my už jsme zase činní (zatím si nejsme jisti, jestli výdělečně, ale tak nějak v tomto duchu)!!! Dneska jsme vyštrachali z útrob Egonka holiny, pracovní oblečky a vyrazili směle do rachoty. Po veledlouhém čekání pořád na někoho a pak zas na někoho dalšího jsme dostali každý po jedné „nůši“ na břuch (já jsem si vzala prozřetelně holčičí menší) a vyrazili trhat. Trháme jablka „na barvu“, což znamená, že musí být dostatečně červená, barva na pozadí musí být krémová a ne žlutá, což je vlastně v odborném podání zelená (toť novinka). Na jabku nesmí být ani ň, co by ho hyzdilo na kráse, žádná hnijící tečka, drsný strup, bradavice, ani spálenina od sluníčka. Takže děs! Z nůšičky jabka přenášíme do tzv. binu (tedy obří bedny, co má rozměry tak 120x120x100 a vejde se do toho 400Kg. Abych to dlouho nepopisovala, je to těžký jak prase!!! Ramena bolí docela fest a výšlapy s nůšičkou na břiše na štafličky taky paráda… Jakožto nezkušení trhači (pickeři) jsme byli neustále pod dozorem našich kontrolovatelů a ti měli pořád něco na srdci a my neustále v bedně něco špatně. Nejdřív jsme toho trhali málo, prý se mám víc snažit. Tak jsem se snažila a trhala i ty světleji žíhanější, načež přišla vedoucí sadu a řekla, že máme moc světlých jablek, pak ta kontrolorka (co mi řekla, ať ty světlý trhám) přišla ještě jednou a přistihla mě při vysýpání, že nejspíš já jsem zdrojem světlých jablek a řekla mi, že se asi snažím moc… :) Pak nám nějakým nesmyslným propočtem vypočetla procento použitelných jablek, což bylo 51%, takže hrůza, tak buď pohrozila, že to bude za 25doláčů za bin (místo 30ti) nebo nám to rovnou takhle nacenila, to nevíme, protože děsně huhňá a je jí blbě rozumět. :) Každopádně, abychom si vydělali na minimálku nebo se jí alespoň blízce přiblížili, bylo by dobré natrhat 6 těchhle binů za den. (Lépěji 8). Naším dnešním výkonem byly bedny 4!!! Tedy 60dolarů na osobu. Ale začínali jsme o 1,5hodiny později, tak by to třeba na jednu bednu bylo. Každý začátek trhání je prý těžký, než si člověk zvykne na tu veletěžkou nůši a než se naučí rozpoznat správnou barvu jabka a odhalit vady na kráse, proto i přes naše veliké znechucení doufáme, že se vše zlepší, my si zvyknem a zrychlíme a aspoň minimální mzdu si vyděláme!!!!!!

Jelikož jsme od posledního naše zápisku na cestách jižním ostrovem nereferovali o našich zážitcích, je na čase asi teď. V Christchurch, městě zemětřesení jsme pobyli jedno odpoledne a jedno dopoledne a nikde se to nezatřáslo ani nezaklepalo a tak se nám nic zlého nepřihodilo. První odpo jsme trávili na hřebeni kopcovitých útvarů, které vyplňují blízký poloostrov a nabízejí tak dojem, že se člověk nenachází v největším městě Jižního ostrova. V této divočině jsme se setkali se Stevem, což je Australan, co učil lyžování ve Špindlu, a byl na NZ na dovče u strejdy a strašně si přál se s námi setkat. Dopoledne jsme okoukli centrum města, nakoupili, vyprali, zakoupili koktejl v oblíbeném Wendy´s a jeli dál. Naším cílem byl Arthur´s Pass, což je sedlo v horách na silnici spojující západní a východní pobřeží. Cesta byla samý panorámo, takže jsme se kochali a moc se nám tam líbilo!! Ve vesničce Arthur´s Pass jsme se chtěli na další den vydat na nějaký ten výšlap, ale počasí nám klasicky nechtělo přát, proto jsme si prohlídli íčko a vyrazili zase dál. Z hor jsme sjeli, abychom pak zase po další silnici směrem k dalšímu sedlu (Lewis Pass) do nich vjeli. Tady už byla panorámata trochu menší, poněvadž kopce byly nižší a zalesněnější, ale i tak se cesta klikatila jak divá a já jsem to měla jako malé osobní rally (já jsem totiž řídila káru) – proto toho o panoramatech taky moc nevím. :) Co mi ale neuniklo, to byl nájezd sandflies do našeho vozu. Zastavili jsme na nocování v kempíku DOC, co byl zadarmo, a tam jsme otevřeli auto a v ten moment už Tom vraždil na okně asi 200mušek!!!!!!! Venku byl pařák, ale my se museli navlíknout do dlouhonohávů a dlouhorukávů a fuseklí, aby nás okousali co nejmíň. V autě, kde jsme se pak už chtěli skrýt, jsme se pařili a asi tak půl hodiny jsme nedělali nic jiného, než jsme každý kolem sebe mlátil nějakou moudrou příručkou a zabíjel ty potvory. Okna pak byla moooooc pohledná a ne moc průhledná!

Přes Lewis Pass jsme dojeli do lázeňského městečka Hanmer Springs a odtud frčeli dál do Kaikoury na velryby a delfíny. Tohle městečko je tím proslulé a hlavní atrakce tady jsou pozorování velryb, plavání s delfíny, tuleni…. A všechno je to pekelně drahý. Chtěli jsme si půjčit kajáček na den, abychom si delfíny očíhli sami, ale jelikož byla cena na osobu na den stejná jako na dva dny na Abelovi, tak jsme si to rozmysleli. V Kaikouře na nás dolehla cestovatelská krize a hlavně jsme nabyli dojmu, že cestou do Pictonu toho nic moc k vidění není na to, abychom tam ještě strávili týden, jak bylo původně v plánu. Proto jsme si v íčku přebookovali trajekt místo na sobotu na úterý (byla neděle) a vyrazili přes Blenheim do Pictonu.

Naše poslední dny dovči jsme se rozhodli strávit v plážovém stylu (protože poznávacího zájezdu bylo dost) a taky jsme tak udělali. 4 dny jsme se plácali na Ocean beach nedaleko Napier a proháněli naše bodyboardy a drandili na vlnách.

Po dnešním pracovním dni nějak vůbec nechápem, jak jen jsme mohli být cestováním unavení a zpruzení!!!!!! :)

22.02.2011 19:12

Zem se třásla, my jsme ok

Až ve zprávách v telce uvidíte reprtáž ze Zélandu, tak se neděste, jsme úplně někde jinde a jsme v pořádku. Tady se země netřese. Tady se třesou jen naše nožky pod tíhou jablek na štaflích!! 

Takže žádný strachy!!!!!!

26.02.2011 16:20

Malé čtyřměsíční shrnutí našeho pobytu.

Tak si tak sbíráme jabka, švestky, broskve, modřiny na tělo, bolest zad, bolest rukou a kdoví co ještě jsme nasbírali a napadlo nás, že napíšeme malé shrnutí všeho, co se událo. Na psaní zážitků toho moc není, tak ať je aspoň něco ke čtení.

K dnešnímu dni tu jsme 4 měsíce, 15 dní, 8 hodin, 23 minut, 17 vteřin (teď už 20 vteřin :) )

Přílet na NZ: 11.10.2010 – zima, déšť, nevlídno a atmosféra jak u Kokosů na sněhu po příletu do Calgary a výstupu z letištní haly. První čtyři dny spíme u cizího chlapíka Hamische a rozkoukáváme se po dlouhatánském letu.

Egon: 14.10.2010 – velký den v dopravě. Kupujem Egonka!! Zařizujem ho nábytkem, vydáváme se na první cestování.

Práce:

8.11. – 12.11.2010 – začínáme pracovat v Napier na dýních a na vytrhávání kořenů ze země – moc krásná práce ty kořeny, to se musí nechat.

15.11. – 18.11.2010 – stavba konstrukce na zlaté kiwi u Chrise. Báječný pracovní týden se staříkama, co jsou stále zmatení, ale moc milí

23.11. – 24.12.2010 – thinning jablíček, neboli protrhávání jablíček. Tento proces je proto, aby uzrála jen ta nejhezčí jablka. Supervisorku nám dělá dáma jménem Dawn. Ze začátku jí nemůžem přijít na jméno, dostává několik hanlivých přezdívek a práce u ní je děsná. Po pár dnech se situace obrací a z nás se stávají přátelé a dokonce jsme silně protekční a díky tomu můžeme pracovat i na Štedrý den.

14.2.2011 – nevíme do kdy – sběr jablek, švestek, broskví a taky možná kiwi, vína a kdoví čeho ještě. Práce to je těžká. Bolí nás úplně všechno, ale tělo si začíná zvykat. Váha jednoho binu jablek je 400kg. Váha broskví je ještě větší. Váha vaku na pupíku je kolem 20kg. To nevíme jistě.

První den sbíráme 4 biny, rekordem je zatím 10 binů za den.

No a teď kolik jsme toho zhruba odpracovali:

Podíleli jsme se na okopávání 15ha dýňového pole, vytrhávali kořeny na 4ha starého jablečného sadu a to celé za 37 hodin.

Kiwi sad nám dal zabrat 33,5 hodiny

Thinning jsme dělali na začátku 84,5 hodiny za hodinovou mzdu. Poté jsme pracovali na kontrakt. Hodin nevíme kolik to bylo, ale stromů jsme otrhali dohromady 1580 (od dvoumetrových po pětimetrové a silně košaté)

Na sběru jablek máme prozatím za 12 pracovních dní natrháno 68 binů po 400kg což je 27,2tuny. Jeden bin švestek a 4 biny broskví.

Snědli jsme 5kg jablek, 2kg broskví a asi kilo švestek. Červy snad žádné.

Pád ze stromu: jeden – Tom při prvním dni sběru jablek (ještě nebyl odhad v náklonu s těžkým vakem na břiše)

Naše cestování Egonkem.

Celkem máme najeto 12128km (dnes už najedem jen 5km k řece na noc)

První cestování po severu bylo hned po příletu. Najeli jsme 1906km. Při práci jsme ujeli 2284km (víkendy jsme furt někde drandili). Po Vánocích jsme ještě po severu necestovali 1940km. Jižní ostrov nám zabral 4586km a návrat po severním ostrově k práci 574 a zbytek jsou kilometry, které máme najeté při současném dojíždění do práce. Celé koncoprosincolednoazačátkoúnorové cestování nám dalo rovných 7100km a dalo nám to na 1,5 měsíce. Pak se není čemu divit, že jsme z toho byli tak unavení :)

Šli jsme 3 vícedenní treky a k tomu jsme jeden jeli na mořských kajakách.

Vylezli jsme na činnou sopku do 2291m.n.m, ze které uchází trošku páry :)

Překonali na kajaku dost záludné a velké vlny. Viděli nejvyšší horu NZ (Mt.Cook), okoukli ledovce, navštívili vulkanický park s gejzíry, na parníku jsme projeli krásné fjordy a na druhém parníku se dostali až na třetí NZ ostrov a to ostrov Stewartův.

K tomu všemu jsme viděli modré tučňáky, žlutooké tučnáky, lachtany, delfíny, královské albatrosy, drzé KEA papoušky, Pukeka, Weky a pak taky kiwiho :)

Z přírodních jevů a krás nám chybí pouze trocha toho zemětřasu. (to co bylo před třemi dny v Christchurch nepočítáme, protože jsme moc daleko a tak se s náma ani žebřík nezaklepal)

Pak je tu taky oblast, ke které se moc nehlásíme. Vypili jsme tu celkem dost Coca-Coly a snědli dost hamburgerů. Je to asi tím, že to je tak levné oproti jiným potravinám. Ale doháníme tyto hříchy i zdravou stravou a velkým množstvím libového hovězího masa, které tu je taky moc levné.

Přátelská atmosféra tu z lidí jen sálá. Každý se dá do řeči. Zvou nás do sprchy, zvou nás bydlet k nim na zahrady.

O bezpečnosti a klidu na silnicích ani nemluvě.

Co nám tu chybí, tak to je rohlík, šumava a trocha toho českého piva. Chleba se tu jíst nedá a pivo je taky k ničemu.

No a peněz jsme si tu vydělali tolik, že to ani nejde zveřejnit. Teda, taky jsme jich dost stihli utratit (to, kdyby nám je někdo chtěl závidět) 

Takže to by asi taky byly ve zkratce naše 4 měsíce, 15 dní, 9 hodin, 16 minut, 25 vteřin (teď už 27 vteřin :) )