TENKRÁT NA NZ - duben 2011

02.04.2011 10:59

Ze života sběrače vitamínů

Ano, nepíšeme již tak často jako za časů cestování blahých. V těch dobách jsme penízem jen hýřili, nyní snaživě vyděláváme. A jelikož je to dřina ukrutná a vysilující, ani nám na nic jiného nezbývá čas, natož pak elán a síla. Jakmile se namane jeden či dokonce dva dny volna, neděláme prostě nic, válíme se v Egonkovi na zádech a pak na břiše a pak zase na zádech, hekáme a ucháme a jsme rádi, že jsme rádi.

Není se zrovna moc čím chlubit, ale toť naše omluva na úvod! 

Jak už jsme naznačovali minule, rozšířili jsme si trhačskou zkušenost i o sběr zlatého kiwi. To je odrůda velice drahá ( a zejména v Asii velice žádaná pro svou sladkou a ne tak trpce kyselou chuť), uvnitř spíš žlutá než zelená a má malou špičku. A trhání, to je teprve věda. Nafasovali jsme pletené rukavičky, přísný zákaz nechávat kousíčky šťopky a pak jsme jen čekali, až uschne rosa. Kiwi se totiž nesmí trhat, když je mokro. Sběr pak probíhá asi tak, že je spousta česačů nahnána pod „strop“ z kiwi ve výšce tak 170cm (což některým menšího vzrůstu vůbec neva, těm větším už trochu jo) a stojí a sbírá – levá, pravá, levá, pravá … ruce kmitají sem tam a tam sem. Nahoře se kiwi musí uštípnout (ulomit), ne utrhnout, aby na něm právě nezůstal ani kousíček stopičky, co by mohla ostatní ovoce poškrábat, a pro jistotu ještě prstíkem zkontrolovat. Do vaku na břiše se kivi taky nesmí jen tak ledabyle pohodit, nýbrž položit naležato špičkami do stran. Jestli si ve vaku stavíme správné řady, nás dokonce chodili kontrolovat a občas, aby se neřeklo nám dokonce i jedno dvě kivi esteticky přerovnali… Na náš vkus tam bylo až moc kontrolorů a všichni byli děsně důležitý.

Taky skoro všichni museli nechávat své vaky na sadu (to asi aby náhodou někdo neodtáhnul kus drahocenného plodu pryč – jedno kivi cca jeden dolar) a kdo si je bral s sebou, musel při odchodu prázdné vaky předvést. Moc jsme sice nechápali, co bychom s tím kivim asi tak dělali, když bylo jako kámen a uvnitř ještě zelené a ne správně žluté…. Ale od chápání tady my nejsme - to jsme už pochopili!! 

Práce na jabkách pokračuje stále. S velikou slávou jsme se po odrůdě Royal Gala dočkali jablek Jazz. Radost nám však trochu zkazila cena za bin – 28dolarů (Galy jsme dělali za 30). Prý je to snadné česání, tak proto. Škoda jen, že Američan Džastin, co je ze Sýetlůů a chodí surfovat s Glenem, dělal na stejných stromech Jazzu za 35 (na jiném sadu).

 

Asi jako za odměnu za naší velikou pracovitost z nás Květa (naše dohližitelka a věčná šťouralka a pedantka na barvu a velikost a tak, co se ve skutečnosti jmenuje Leigh) udělala posádku ďábelského stroje při trhání nové odrůdy Braeburn. To vám je šílená věc. Vypadá to, jako kdybyste naložili starý pouťový stánek, co z něj už zbyla jen konstrukce na valníček. Po každé straně „povozu“ jsou dvě plošinky (jedna nižší a druhá vyšší) a každá plošinka má své korýtko, z kterého se sypou jabka na pojízdný pás, odkud se pak na konci vozu sypou do binu, který tam je jestě se dvěma dalšíma taky naložen. Stroj může jezdit sám řadami, neb má vepředu po stranách čidla, co po styku s větví zatočí kolama, ale to asi spíš byl vynálezcův záměr, v praxi to vypadá asi tak, že v jednu chvíli nemůžeme na jabka došáhnout, v druhé chvíli nás zas fackují větve. Braeburny, co češeme, jsou na zvláštních stromech, co mají větve jen ve třech patrech a stromy vyrůstají zapletené do drátů, takže větve rostou jen po směru drátů, tedy do stran a ne do středu směrem do uličky. My z mašiny sbíráme jen horní patro, ty spodní jsou pro ostatní. Abych vylíčila naše dojmy….. je to ukrutný!!! Stroj jede a my se ani krapet nezastavíme, rveme tam trsy jablek po pěti i šesti, když se zadaří. Z celodenního stání nás bolí přeukrutně nohy, že nejdou skoro ani pokrčit, záda z jednostranného otáčení ke korýtku a uhnaní jsme taky pekelně. Náš „velitel“ a kontrolor byl doteď taky asi jen sběračem, proto si svou funkci náramně užívá. A proto, kdykoliv začne dělat něco, při čem nemůže kontrolovat probíhající jablka, zastaví pás!! My jedeme dál a nemáme tak kam posílat hbitě rychle naškubaná jablíčka.Pak taky zastavuje pás, když si potřebuje ubalit cigáro. No hrůza, opět klasická neorganizovanost novozélanďanů. Ještě pak pánové frfňaj, že jsme měli stihnout naškubat 25binů a ne jen 23…. :)

Dneska je sobota a my nepracujeme (naštěstí), jelikož všichni ostatní dole remcali, že nemají co trhat, že to ještě není zralý!! Takže jablkům dáváme čas do pondělí. A my máme dva dny volna, abychom se morálně a fyzicky nachystali zase na hrůzostroj a zélandské spolutrhače.

Teď už ale z jiného sudu – nepracovního! Přišel podzim. Ráno vstáváme za tmy a sluníčko vidíme vycházet, když už stojíme na štaflích. Většinou je ráno pekelná klendra, ale jak vyleze slunec, už je zase pařák. Nevím, co se tady děti učí o podzimu, protože rozhodně žádný listí tady zatím nepadá a ani to na to zatím nevypadá. Hlavně…… jsme vypozorovali, že tady některý stromy, co už vypadaly opadaně, začínají znovu obrážet, dávno na jaře odkvetlý strom začal zase kvést. Asi začala i druhá sklizeň jahod!!! :)

A my jdeme dneska večer na rugby!!!!!!! Ještě pořád teda nevíme, jak se to vlastně hraje, v čem spočívá pointa hry a jaká jsou pravidla, ale zakoupili jsme lístky na tribunu a dnes večer budeme hrdými svědky lítého mače wellingtonských Hurikánů s jihoafrickými Býky!!! Zápas se měl hrát v Christchurch, ale díky zemětřesení se tak přesunul k nám do Napier, kde se normálně hraje jen studentská liga a ne Superliga!!!  Dojmy ze sportovního zážitku samozřejmě napíšeme!!!

Egonek se nám asi zamiloval. Což o to, my bychom mu to přáli, ale on se asi zamiloval do toho autoservisu, kam jsme ho nestartujícího zavezli. A tahle láska nás bohužel taky něco stojí.  Minulý týden nám najednou začalo šíleně vrzat zadní kolo a ne a ne přestat. Tom bohužel neobjevil tajný způsob, jak přitáhnout brzdový disk, co se tam tak nějak bambelavě točil, takže to znamenalo jediné – odvézt ho zase do servisu. Bohužel to znamenalo i den pracovního volna, protože jsme se neměli jak dostat do práce. Když už tam Egonek byl, požádali jsme pány mechaniky, jestli by nám neodmontovali stabilizační tyčku, co se nám asi přes 3 měsíci ulomila a my si ji chtěli koupit v obchodě Repco novou, jen jsme nevěděli, jak tlustou. Pánové řekli, že jestli ji tam budou mít, tak nám ji opraví. Takže jsme zase odešli trávit dopoledne do nedalekého Macdonaldu, kde mají k snídani internet zdarma. Auto bylo odpoledne hotové, avšak na stabilizační tyčku jsme si museli počkat do dalšího dne. To by znamenalo tam auto zase přivézt a zase nejít pracovat. (na spaní nám Egonka vrátili, páč jsem jim zdůraznila, že v něm bydlíme). Ale my pracovat šli. A jeli jsme na sad přímo raketovým sportovním vozem značky Ford Laser (rok výroby raz dva), co nám zdarma zapůjčili v servisu! Egonek tak byl šťastně opraven, my o 190 doláčů lehčí (ale vyhrožovali původně 250ti, takže jsme byli nakonec spokojení)

A tak jsme si mysleli, že už se Egon nazlobil dost. Nenazlobil. Tomovo elektronické stahování okénka nestahuje. Motorek se asi porouchal.A zrovna ve chvili, kdy bylo celé okýnko dole. Když se konečně podařilo ho silou vyndat, nastal problém, jak milé okno udržet v poloze zavřeno….. Od té chvíle, co Tom dostal skvělý nápad, je má krásná teleskopická turistická hůlka napasovaná v útrobách bočních dveří a drží okno! :)

03.04.2011 21:07

V čem spočívá hra rugby

…. no, tak na to jsme ještě nepřišli!! :)

Jak jsme již psali, zakoupili jsme lupeny na zápas ligy Superragby mezi wellingtonskými Hurikány a jihoafrickými Býky, co se hrál tady u nás v Napier. Jenžto je to národní sport Zélanďanů, považovali jsme téměř za povinnost aspoň jeden zápas navštívit. Jako správní tůristové přece nemůžeme u ničeho chybět, že??

Zápas začínal o půl osmé večer, venku okolo už byla tma. Stadion byl skoro plný a kolik se tam tak může vejít lidí nemám nejmenší tušení, ale docela dost to bylo. Přes to, že nehráli domácí, docela dost lidí bylo oháknutých do dresů Hurikánů a kdo ne, zakoupil zřejmě někde u vstupu aspoň vlaječku. Před hlavním zápasem proběhlo uprostřed hřiště několik zápasů malých rugbystíčků, jejichž hřiště bylo dlouhé jako normální je široké. Moc atraktivní podívaná to nebyla, protože se chlapečci zřejmě ještě ostýchali na sebe pořádně hupnout. Co však bylo parádní a pozoruhodné, to byly speciální branky, které byly asi tak čtvrtinové oproti těm chlapáckým. (viz foto).

Samotná hra velkých mužů nás na jednu stranu moc nebavila, páč se skoro pořád nic nedělo, na druhou stranu nás fascinovala tím, jak se tam vlastně skoro nic neděje. Na zápas jsme samozřejmě vyrazili nepřipravení, takže jsme neměli nejmenší tušení, oč tady jde. Snažili jsme se dovtípit, ale moc to nešlo. Hra probíhá asi tak, že si pánové rugbysti nahrávají pořád jen do strany a tak se snaží dostat kupředu (někdo nám pak řekl, že si nemůžou nahrát dopředu). Jenže jejich přihrávání nemá dlouhého trvání. Jeden nahraje, druhý chytí, uběhne dva metry a už leží a deset dalších na něm. Pak se odněkud vykulí meruna, někdo ji chytne, nahraje tomu vedle, ten uběhne dva metry a už zas ně něm leží kupa chlapů… A tak dál……. Pak to někdo chytne a čutne tu merunu zcela nesmyslně někam do kšá. Tribuny ani nehlesly. Hlesly, až když byl nařízen penaltový kop mezi brány. Když se po sobě pánové váleli, tak zajásali, když se po sobě zase váleli úplně stejně, tak nejásali…. :) Takže nějak nevíme! :)

Co nás uchvátilo, to byly praktiky hráčů při vyhazování míče ze strany. Jeden určený hráč vyskočil, jeho dva kolegové ho popadli a vyhodili do vzduchu, kde byl nad všema a lapal po míči, aby ho chytil dřív, než stejně vyhozený protihráč. Další pozoruhodností pro nás bylo, když se dral hráč s míčem kupředu proti minimálně dvěma soupeřům (ale obvykle tak šesti), jeho spoluhráč ho popadl za zadek a tlačil. Když to nevypadalo nadějně, začal tlačit třetí…. Inu, jiný kraj, jiný mrav! :)

Každopádně jsme moc rádi, že jsme byli svědky takové sportovní události, dali jsme si stylově místního hotdoga (rozblemcaný párek v těstíčku na dřívku od nanuka omáčený v kečupu) což byla chybná investice (mělo se radši koupit píííívo). Pravidla ještě budeme muset dohnat, hotdog už si nikdy nedáme!!! 

04.04.2011 21:08

Stravujeme se jako lidi – chlebem! A viděli jsme žraloka!!

Ano je tomu všemu tak!! Obojí zdá se neuvěřitelné, ale obojí je pravda!!!! Byla to docela zázračná neděle, kdy se to všechno semlelo…

Už jen to, že zas začalo svítit sluníčko a začalo pořádně hřát (po mrazudni předtím), byl takový malý zázrak. Tomáška krásné počasí navnadilo k tomu, aby pobral statečnost a rozebral znovu svoje dveře, vyjmul mou turistickou hůlku, co držela okno, a vymontoval motorek na stahování okna. Hůlku opět pracně přidělal a dveře zadělal. Motorek, co nefungoval, otevřel, pošteloval, zavřel a on zas začal fungovat!!! Takže moje hůlka je z útrob vozu zase pryč a okno funguje!!!!!!! Šikovný to chlapec!!!

Abychom neproflákali další volný den, rozhodli jsme se navštívit místní akvárium. Ještě před tím jsme se ovšem museli posilnit v místní zmrzlinárně Ruch Monroe se stoprocentně pravou zélandskou zmrzlinou. Pan zmrzlinář nám začal obdivovat střechu, pak auto (z počátku byl asi jako každý značně zmaten našimi BMW poklicemi na voze Mazda :) a pak si vzpomněl, že už nás vlastně zná, že už jsme tam párkrát byli. Tak nám přinesl zavírací plechovou pixlu od kafe, že se nám určo bude na něco v autě hodit!!! Ještě nevíme na co, ale když už jsme něco dostali, tak se to určo hodit bude. V akváriu jsme zkoumali každé akvárium velice důkladně, já jsem se téměř nad každým druhým ofrňovala nad jeho obyvateli oslizlými.. :) U šuplíku s mušlema a škeblema jsme natrefili na pana Glena s celou famílií (dvěma dětma a ženou!!!!). Takže jsme usoudili, že teplej asi nebude! V akváriu mají krom rybek i oddělení s kiwiptákem, takže jsme si jeden kiwi páreček konečně mohli pořádně prohlédnout zblízka. Je to docela pořádnej kus opeřence, veliká to slépka! :) V části nazvané Oceánium nám nad hlavou plavali tuňáci, rejnoci a žraloci!! Jeden měl dokonce přes 2metry!! Mají tam totiž pod akváriem tunel, tak jsme to měli všechno z první ruky. Ve dvě hodiny skočili do akvária dva potápěči s kyblíkem ryb a začalo krmení. Laskali se tam s nenasytnýma rejnokama, nakrmili hladové tuňáky a pak se snažili na velké kusy ryb nalákat žraloky. Ale ti zřejmě spořádali dopoledne nějakého kolegu z nádrže, protože o rybku z kyblíku nejevili nejmenší zájem!!

Když se rybky nebaštili, usoudili jsme , že je čas, abychom něco pojedli i my. I vydali jsme se najít restauraci se sushi, co je v Napier a naší pozornosti zatím unikla. Ale v nedeli jsme měli smůlu, bylo zavřeno. Co se však stalo pak, to se zapsalo do našich vzpomínek na Nový Zéland velikou měrou!!! My jsme totiž objevili (sice již ne zrovna nejčerstvější) chleba!!!!!!! Pořádný bochník německého chleba, co už to k naší Šumavě nemá skoro vůbec daleko!!!!!!!

Nyní je konec toastovým molitanům a jiným napodobeninám honosícím se názvem chléb!! Teď už víme kam a konečně budeme jíst jako lidi!!! MŇAM!! :))))))))

Další takovou malou neuvěřitelností, co nesmím k dnešnímu výčtu zapomenout přidat, je to, že už konečně i mně přišlo pozvání na pohovor na Mt.Ruapehu!! Na pozici „barista“, v češtině něco jako pingl za barem v kafé nebo tak něco :) Tomovi odtamtud přišlo pozvání již druhé. K pohovoru na vlekaře se ještě přidal tvořič sněhu. Tak snad se teď pomalu rozjedou i nějaký další odezvy z ostatních středisek. Tak držte palec!!

07.04.2011 21:10

Zkouška Tomových nervů :)

Po úspěšné neděli jsme se vrátili zpátky do práce. Opět na „Jabčák“ s našimi postaršími kiwáckými spolupracovníky. Vstávání je mnohem lepší než minulý týden, protože došlo k posunu času (už vám utíkáme jen o 10 hodin). Slunce svítí, čaj v termosce uvařený, tvrdý chleba k snídani, jabka zčervenala….. Prostě sběračova chvíle štěstí a radosti.

Nasedáme na čarovný stroj a chytáme první jabka do ruky. Jsou trošku mokrý a studený, po chvíli trhání necítíme ruce, ale to vše naštěstí vyřeší sílící síla od slunce.

Horší to je se Stevem, což je postarší Maor, který je normálním sběračem, ale teď dostal funkci řidiče Jabčáku a také ještě funkci kontrolora. Bohužel mu tyto funkce značně stouply do hlavy a dost je prožívá. Což znamená, že ani jablíčko neutrhne. A to ani v tu chvíli, když jde jeden ze staříků na ještěrku odvézt plné bedny. Dnes jsme se totiž taky dozvěděli, že sice děláme na kontrakt, ale není traktorista, tak si musíme bedny odvážet a navážet sami!!!!

No co, někdo to dělat musí, říkáme si. Steve stojí u pásu a kutálí si jablíčka sem a tam. Když si potřebuje ubalit cigaretu, tak pás zastaví a my to nemáme kam dávat a stroj směle pokračuje dál. Je trošku zmatený a občas dělá věci dost nepřirozeně a díky nim nám to všechno děsně trvá. Každou chvíli například přehlédne, že stroj přestal sám kontrolovat směr a dře nás větvema, občas nevidí, že se nám sypou jabka z bedny na zem……..atd. No nic, svítí slunce a je nám fajn.

Máme tu úterý. Střídá se slunce s deštěm a Steve nedošel do práce. Se staříkama domlouváme odchod domu. Plán nám pokazila Eve manažerka sadu, která nás nechává v práci.

Chytá se řízení Jabčáku, my trháme a práce jde neskutečně rychle. Projíždíme za 2 hodiny to co se Stevem za hodin 5. Ke všem povinnostem při obsluze stroje stíhá Eve i trhat s náma. Vše je v poklidu, vše se stíhá a vše odsýpá. V 11 dochází Steve a ještě se diví, že pracujem od rána a něco poremcává. Z jeho příchodu ani staříci radost nemají. Do té doby ho pomlouvali, ač se normálně tváří jako kamarádi. Jsou z něj dost na nervy.

Práce vázne, balí se cigára, Steve hledá nádrž, stále pořádně neví jak pořádně psát cedulky, zastavuje pás, zastavuje stroj, kouří, povídá, nesbírá a koulí si jablíčka sem a tam.

Zkouším jeho pozornost a posílám mu hnusný jabka a výsledek je takový, že vše padá do bedny a ničeho si nevšiml. Občas nám opakuje příkazy co sem tam přijde říct Eve.

Je značně nervózní z toho, že ho stále upozorňuju na to, že zatáčíme, máme moc vysunuté plošiny, padají nám jabka z bedny. Začíná nás trošku víc rozčilovat a občas k němu pošlem nějaké to sprosté slovo.

Středa probíhá v podobném duchu. Ovšem beden sbíráme víc a víc, tak aspoň bude hodně peněz. Během odpoledne se dovídáme , že se počet beden nedělí mezi 4 sběrače, ale mezi nás všech 5, co jsme na stroji. Stevovi nemůžem přijít na jméno a když zastaví pás nebo celý stroj tak to v nás dost vře!!! Dnes začal ve volné chvíli sbírat, ale většinou jen, když jde okolo Eve, a to jí ještě leze do zadku.

Čtvrtek je vrcholem :)

Ráno leje jako z konce, ale jelikož už nám zbývá jen 1,25 řady tak Steve povídá, že to doděláme a půjdem domu. Dává si pod kšiltovku igelitku, aby se mu nenamočila hlava. My berem ponča a jde se na to. Stupňů je něco kolem 14, je prudký slejvák a do toho fouká vítr, takže o mokré tělo není nouze. Voda stéká po promočených kalhotách do holinek, kde vzniká rybník. Ruce neumí utrhnout šťopku, protože nemají cit. Steve hledá opět nádrž  a do toho všeho zastavuje stroj každých 10 metrů a tak moknem, mrznem a začínáme hlasitě nadávat.

Následuje zastavování co 3 metry. My jsme na naší straně jen dva a vše stíháme a co nestíháme to neřešíme, protože nám je zima. Jenže Steve se kasal před Eve, že to dnes všechno zmáknem. Okolo jezdí dodávky plné sběračů a všichni sedí v suchu a frčí domu do tepla. Protože v dešti se prostě nedělá.

Napětí roste. Nadáváme (Terezka jen o trochu míň), odhazujem vztekle jabka,….. Když už se ta zima a mokro nedá vydržet, tak mu svojí lámavou angličtinou vysvětluju, že mu na to s… Bílý Tesák a my jdem domu. Přikyvuje, staříci mají gumové obleky, tak jim je o něco lépe, ale taky se jim tam nelíbí.

Potřebujem horkou sprchu!!!! V té jsme v cukuletu a hned je mnohem lépe :) Kupujem na rozveselení čerstvý chleba. Dalším rozveselením je kavárna s kafem, čajem a pannini, které je plněné kuřecím masem hermelínem a neskutečně chutnou švestkovou omáčkou!!! 

No a protože máme věci úplně durch, tak jsme museli prát. Perem i Terezčiny boty. A díky nim jsem se stal vyvrhelem místní prádelny. Když se dopralo, šla okolo naší otevřené pračky paní prádelnice a pěkně mě za boty sjela. Že prý jestli se u nás taky perou boty v pračce, no a já že jo. Tak kroutila očima a pak furt něco mrmlala. Na sušení botiček jsme čekali, než odejde. Stejně sušička neodvedla dostatečnou práci a tak jsem je dosušil na rozpáleném autochladiči.

Teď to možná vypadá tak, že nás to nebaví. A ona je to pravda. Pěkne nás to sere!!! Práce jako taková je těžká, což by se dalo vydržet, ovšem za podmínek jako jsou na jiných sadech. Náš Frasersad má malá, hnusná a nezralá jabka. A bohužel nižší ceny za bedny než na jiných sadech. Naštěstí jsme si vždy nasbírali tolik, kolik nám stačí a problémy s tím tolik neměli jako jiní, kteří se na minimum nedostávají.. Ikdyž jsme si krásně vydělali tak to člověka štve, když ví, že někde se na to samé nadřou mnohem míň. Nejsme žádný másla a vydrželi jsme to. I se Stevem :)

Jablíček tedy začínáme mít dost, sezóna se stejně chýlí ke konci a nás čekají další plány.

Vezmu to popořadě.

15.4. utržení posledního jabka

16.4. Terezčin pohovor

18.4. odlet na dovolenou na pravém paradýýýze

18.4.-29.4. bílý písek, průzračná voda, kokosové palmy, šnorchlování, kajakování, pozorování barevných rybiček (obzvláště Terezka se na mořské potvůrky těší), korálů a to všechno v Království Tonga (kde nepřátele nepapají)

29.4. Tomův vlekařský pohovor a možná i sněhotvořičský, který má být po telefonu

5.5. trajekt na Jižní ostrov

7.5. začátek práce na polích se Stevem v Canterbury :)

A pak se uvidí, co bude. Doufáme, že se v následujících dnech ozvou i ostatní lyžařská střediska a ty nám určí další plány.

Taky brzy zveřejníme naší finálovou jablečnou statistiku (včetně práce se Stevem :) )

tady jsme toho nabydleli úplně nejvíc - náš růžek v Anderson parku

17.04.2011 19:30

Jablečná sezona ukončena!!!

Tak a je to za námi, hurááááá!!!! V pátek nastal ten slavný den, kdy jsme porovnali jablíčka na vršku našeho posledního binu, odevzdali jsme kleštičky (my jsme totiž poslední dvě odrůdy jablek štípali kleštičkama štípačkama, aby na jabkách nezůstávaly šťopky a nepopíchaly tak další jablíčka v kupě … a bylo za to až báječných 45$!!), rozloučili jsme se s naší věčně kontrolující kontrolorkou Leigh a asi nejlepším traktoristou, co jsme tady potkali, Erinem (oba byli značně dojatí a tvrdili nám, že jsme byli děsně dobrý) a vyrazili nahnat někde ve městě Glena. Tomu jsme vrátili vaky (konečně máme zas v Egonkovi trochu místa a méně smradu), potřásli si pravicí, poděkovali a bylo. Naše zemědělná praxe v Napier tím byla skončena. 

Oslavili jsme to tím, že jsme vyprali, na co jsme přišli (takže dvě plné pračky k prasknutí) a už za tmy se naložili do místních venkovních lázní. Byla to paráda, teplá voda, co nám bublala na záda, nasvícené bazénky, venku osvícené stromy na promenádě (tady zřejmě vánoční světýlka nesundavají) a na obloze nad móřem měsíc. Povečeřeli jsme v Burger Kingu (jo, je to prasárna, ale v 9 večer, kdy jsme konečně měli čas něco pojíst, nebylo už nic jiného otevřeno). O půl desáté jsme opustili Napier a vyjeli směr Taupo.

Než se dostanu k tomu, co bylo na programu v Taupu, musíme vás omráčit finální statistikou!! :)

Tedy…za celou dobu jsme načesali 301 binů jablek (to ostatní jako broskve, švestky a kiwi se od poslední statistiky nezměnilo), což znamená 144 480 kg jablek, tedy 72,24 tun na každého. Vysypali jsme dohromady 7224 vaků a to všechno bylo tak plus mínus dvě tři jabka 722 400 jablek!! :) Nasbírali jsme 6 kamionů jablek a jeden bin! :) Takže z toho podle nás plyne, že si zasloužíme dovču!! :)

A na tu hnedka zítra z brzkého rána letíme. Právě teď frčíme autem směr Auckland, kde ubytujeme Egonka na parkovišti hlídaném, sbalíme si batůžky, když to ještě stihnem, zkusíme vyměnit tongánskou měnu za zélandské dolary a ráno tradá!!

Jenžto si nebudeme brát notebook, nebudeme vám psát (vy nám taky totiž zrovna moc nepíšete – teda až na maminky, ty mají pochvalu)!! Ale jen tak pro představu, tu je malý itinerář našeho pobytu. Hned jak zítra asi tak po třech hodinách letu dorazíme, posečkáme chvíli na letišti a poo odlétáme místním letadélkem na souostroví Haaipai, kde se budeme vynacházet zřejmě na hlavním ostrůvku skupiny Lifuka (je tam město Pangai – pro ty, co již berou k ruce atlas, globus, či Google mapy). Tam plánujeme projet ostrůvek, přejet po mostě na ostrůvek Foa nad ním, když zbude čas, možná navštívit i ostrůvky kolem jiné. Půjčíme si na to bicykel, kajácu a tak. V pátek brzo ráno se letounem vrátíme zpět na hlavní ostrov Tongatapu, kde bychom měli být v 11. Budem tam muset splašit nějaký rychlý taxík, co nás převeze na sever ostrova, kde nám v 12:30 jede trajekt na eko ostrov Eua, kde strávíme víkend v rodinném hostelu paní Tainy (již jsem si s ní dopisovala, prý tam můžem baštit všechno exotický ovoce, co jim roste na zahradě zdarma). Na Eua je tropický prales a jezírka a jeskyně a taky tam je v sobotu domorodá diskoték, kterou prý rozhodně musíme navštívit (to psal jeden Němec couchsurfer, co u Tainy taky bydlí). V pondělí ráno Euu opustíme a do pátku 28.4. budeme prozkoumávat ostrov Tongatapu. Kde tam budem bydlet, ještě nevíme. Když nás nebude chtít nikdo na couchsurfing, zřejmě v nějakým hostelu, nebo třeba u nějakého pohostinného domorodce :)

Tak asi tak naše dovolenka na paralýze!! Záviďte, myslete na nás, ať nám tam moc neprší a ať mě nekousne nějaká ta malá bezzubá barevná rybička do palce u nohy, až se tam budu se svou sadou malý potápěč obdivovat krásám podvodního korálového světa!!

Vám paní zima řekla pá, tady už se na ni všechno chystá. I my. Obepsali jsme všechna zimní střediska a na Mt. Ruapehu (což je sopka) nás pozvali na pohovor. Já byla včera v Taupu, Toma to čeká hnedle, jen co přijedem z Tongy. Když jsem tak seděla na recepci hotelu, kde se pohovory konaly, tak jsem si tak vzpomněla že jsem si ani neráčila přečíst, o čem všem vlastně ta moje pozice „barista“ je… :) Ale na pana Jeremyho jsem se zazubila, on byl nadšen, slíbila jsem mu, že i přes to, že mám praxi s vařením kávy jen z automatu (postavit Mc kelímek před Mc mašinu a zmáčknout Mc čudlík – v Mc Donaldu), tak jsem děsně šikovná a všechno se naučím. Pak jsme si tam vykládali o našem Egonkovi a pak mi ten pán prostě řekl, že mě chce v týmu a že ta práce je moje!!! (žádný čekání 2 týdny na výsledek). Takže teď už jen počkat, jak dopadne Tom. Tak držte palec!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

No a to je asi tak všechno, co jsme vám teď chtěli napsat za novinky. Trochu se mi začíná dělat nevolno, jak si tak za jízdy kompjůtruju a právě snědený kebab by snad raději měl zůstat tam, kde je!! :)

29.4. jsme zpět a napíšem, jak jsme se měli!!!!

30.04.2011 21:00

Z dovolené na dovolenou :)

Tak jsme zpět!!! Zážitků máme plný baťohy a v následujících dnech se je pokusíme sepsat, upravit a vystavit pro Vaše očka. Vše jsme si poctivě znamenali do bločku, protože notebook zůstal na dovolené s Egonem. Oba měli zaplacené dost moderní a bezpečné parkoviště u letiště v Aucklandu. Prý si to taky užili a bez šrámu to přežili. Zrovna tak jako my!!!

O Tonze teď psát nebudem, to až jindy. Každopádně náš přílet byl ve 3 hodiny ráno a znamenal pro nás nepatrně nepříjemný teplotní a vlhkostní rozdíl. Z letiště jsme se nechali převézt zdarma busíkem na parkoviště za Egonem, který už se netrpělivě vrtěl.

Normální člověk by se šel vyspat a odpočinul by si. Ale to my néééé. Nasedli jsme a vyrazili směr Taupo, kde mě (Tom) čekal pohovor v 10:30.

Pohovor jsem měl v městečku Ohakune (teda to jsme si mysleli), které je ještě 1,5 hodiny jízdy pod Taupem. Z Aucklandu do Taupa je cesta zhruba 4 hodiny. Než nás odbavili, zkontrolovali a my se vydali na cestu, tak bylo něco kolem 4:00. Čili nejvyšší čas na cestu.

O půl sedmé jsem to zabalil a hodinu jsme museli zdřímnout, neboť jsme byli už 24 hodin vzhůru a oči se nám trošku přivírali. Zbytek cesty už dojela Terezka a v Ohakune jsme byli v krásných 10:15. Hodil jsem na sebe džíny (podruhé po skoro 7mi měsících na NZ) a chystal se na pohovor z tváře do tváře jako měla Terezka. Přečetli jsme mail a ejhle on je pohovor ve Whakapapa (45km zpátky). Lámanou angličtinou volám svému pohovoristovi a mastíme do Whakapapa. Zpoždění mám jen 20 minut. Běžím dle instrukcí do krámu se sportovním vybavením a sháním se po Johnnym. Jsem odeslán do bistra u lanovky (mimochodem lanovka se točí a na Mt.Ruapehu je první sníh, ale je to jen zkušební jízda lanovky). A Teď přichází asi nejlepší část dne :)

Těším se na pohovor s jedním chlápkem, mám připravené své oslňující fráze, jsem unavený po nějakých 28mi hodinách nespaní, přeletu letadlem z tropů do zimy na NZ a řízení auta. A taky trošku hladovej. To mi nevadí, protože pohovor bude určitě krátký.

Vcházím do bistra, vidím 18 uchazečů na židlích, 5 manažerů proti nim a udělalo se mi značně nevolno. Polil mě pot jako v tropech na Tonze a nevím, kam se schovám. Dostávám židli a koukám jak jo-jo, co se tu děje. Přede všema mluví nějaký chlapec a tak si říkám, že to bude asi nějaký, co to uvádí. A ono prd, během chvíle mám v ruce papír a mám na něm otázky, které Všem přísedícím přečtu. Čtu první otázku, hledám pomoc, čtu druhou otázku, hledám únikový východ, čtu třetí otázku, hledám díru ve zdi, a takhle jsem se chtěl vypařit i u poslední otázky.

No a teď přichází má chvíle. Předstupuji před dav a pouštim se do toho (vím jak moc dobrej řečník jsem v češtině, takže tohle nemůže být problém). Všech 6 jsem zvládl bravurně. Dokonce jsem si i vtipnou příhodu vymyslel. Jen nevim, jestli mi rozuměli, ale smáli se, takže asi jo.

Následuje rozdělení do skupin a zkoušíme položit v 6ti lidech hůlku na zem (zkouška komunikace). To je pohoda, přestal jsem hledat únikový východ.

Pokračujem ve skupinkách a jdem si povídat s manažery. Dostal jsem otázku, porozuměl jsem a vypálil svojí oslňující odpověď :)

Pak už bylo jenom hůř a hůř. Měli jsme secvičit scénku ve skupině a předvést ji ostatním skupinám. Mám pozici štíplístka, ničemu nerozumím a nevím, co mám říkat. Skupinka je ze mě asi nadšená a já opět hledám únikový východ a přemýšlím o tom, co na tomto místě vlastně dělám. Nakonec mám pozici vlekaře, která toho tolik nepovídá. Ale i tak mám svůj monolog a dokonce jsem ho i udělal vtipný (nebo jsem já sám byl vtipný, jak jsem mlel nesmysly, těžko říct).

Pak následuje konečně pohovor z tváře do tváře, který jsem si přál.

Celé to trvalo 2,5 hodiny. Několikrát se mi udělalo nevolno. A několikrát jsem se málem zhroutil. Propotil jsem tričko, svetr a kdo ví co ještě. Moc pěkný to bylo, to se musí nechat.

Byli tu ještě 3 Češi. Naštěstí jsem to o nich nevěděl. Každopádně mám takový pocit, že jsem neuspěl, protože má angličtina byla v porovnání se všemi rodilými mluvčími dost mizerná.

… třeba to nebude tak černý, jak se Tomovi zdá. Každopádně ho ještě čeká skype pohovor s Argentincem Baltou Sanchézem, takže šance ještě stále jsou!!!

Na Zélandu už nastal podzim, takže jsme dneska ráno málem omrzli v Egonkovi, ale jinak je zatím krásně. Stromy se barví do barevna a tak je pohled na jindy zeleně zelenou krajinu ještě hezčí a pestřejší. Vydali jsme se z hor směrem na západ k sopce Mt.Egmont, která je ještě větší a impozantnější než Ngauruhoe, kam jsme se škrbali o Vánocích. Tentokrát se ale asi nahoru škrabat nebudem. Nějak námi lenost cloumá a stačí nám pokochat se majestátností hory zespoda. Momentálně se nacházíme v městečku New Plymouth, což se jeví jako příjemné sympatické městečko pod sopkou. Cesta sem vedla po Forgotten World Highway (tedy silnici zapomenutým světem) a i když nepatří mezi top trasy, my jsme z ní byli naprosto uchvácení a patří asi mezi naše nejoblíbenější. Skutečně to byla cesta skrze zapomenutý kraj, kde se v rozeklaných kopcích pásly jen ovce a sem tam kráva. Silnička se točila a klikatila nahoru, dolu, vlevo, pravo… a domečků, co jsme na těch 150km potkali, bylo jen poskrovnu. Ale prostě krása!!!!

Teď nás čeká „surfers highway“ a pak se pomalu budeme přesouvat do Wellingtonu a ve čtvrtek trajektem na Jižák, kde zas vytáhnem holiny a začnem zase těžce vydělávat!