TENKRÁT NA NZ: Dýňovými inženýry

10.11.2010 20:38

Práce nám pokračuje směle dál. Terezka celou noc hekala při každém otočení na posteli. Ráno probíhalo ve značně pomalém a rozlámaném tempu. Každopádně máme do nového pracovního dne na dýňovém království dva zlepšováky. Prvním z nich jsou rukavice, protože ruce bolí a špína z hlíny je pak všude. A dalším doplňkem je MP3jka s hromadou veselých písní. Práce začíná jít od ruky. Mezi vyrytým plevelem a dýněma to je 1:1. Ba ne, dostali jsme dnes oba několikrát pochvalu od našeho černého Maura, který nám dělá kápa. Dokonce z něj nejde tolik strachu jako z toho z parkoviště. Ten je fakt strašidelnej i po tom, co je naším kamarádem. Dýňový Maor je dost sympaťák a je s ním i sranda (moc mu nerozumíme, ale má dost zvláštní upřímný smích, který nás celý den rozesmívá). Zjistili jsme, že ty černý, co moc nedělali (taky zřejmě Maorové – jde z nich strach) dělat umí a jsou dost šikovný, když chtějí. Jenže oni vědí, že jsme placeni od hodiny, a tak si práci rozkládají. My se snažili pracovat, co jen nám motyka stačila. No, takže jsme už taky zvolnili a držíme s nimi tempo.

Druhý večer po práci je velmi veselý, skoro nic nás nebolí a jsme zase o něco víc opálený. Těšíme se do dalšího dýňového dne –chyba!!!!. Po dopolední svačině nastává změna pracovního prostoru a opouštíme dýně někam „za roh“. Náš agrární vývoj se posouvá o další stupeň. Projíždíme okolo sadu s jabkama – paráda - hlásáme. Jabka přestávají a objevuje se 6., 7. a 8. pole na Novém Zélandu (a to už na třetím pracujeme, zbylé 2 byly někde u Aucklandu), tak jen tak z žertu povídám, že budem sbírat ty klacky, co z nich čouhají. Pro příště už mlčim!!! Dýně jsem taky trefil. Tak jsme si krásně zaparkovali mezi polema a šli na klacky. Klacky nesbíráme, protože je málo vyorali a tak je spíš vytrháváme ze země. Nejsou to ledajaké klacky, ale jsou to kořeny po starém jablečném sadu, který pokáceli a teď trošku vyorali kořeny, které my taháme ven na hromádky. Čech Pavel, co tu s námi je, zapomněl rukavice u dýní a tak dost trpí, protože jsme si našli řádek, kde ty kořeny fakt pěkně držej a dost s tím zápasíme. No, ale co by člověk neuděl pro trochu dolarů. Končíme poněkud dřív než jindy, protože i dozírající Maor, který taky vytrhává, toho má dost. Frčíme na sprchu, protože dnes už se nepoznáváme (jsme navrstvený – opalovák, prach, opalovák, prach, opalovák, pot, prach). Zítra už naštěstí kořeny nebudou a vracíme se na bezvadné dýně, kde si odpočneme u našich motyk.

Veselých historek teď moc není (Terezku k vodě už nepouštím a když tak bez bot a kalhot). Možná jen ta, jak jsme si dnes vyjeli na nákup potravy, pití a dobrot za odměnu. Nakoupili jsme, vyskládali na pás a chystali se platit. Karta odmítnuta. Tudíž Terezka poprosila pani, že něco dáme hotově a něco kartou. Řekla jí 20 a 40, jenže po chvíli zjistila, že 20 nemáme, tak to paní zase předělala na platbu kartou, když Terezka začala mávat kartou jinou. Karta odmítnuta. Terezčin pohled na mě značil hledání mých karet, ale ty byly v autě. Tak nám paní s úsměvem na rtech částečně vystornovala nákup a zavolala nějakou další paní, ta nám nákup zabavila, a že až budeme mít peníze, tak máme dojít pro nákup (maso na steaky k večeři v košíku se oddalovalo směrem za bránu). Naštěstí se bojíme o náš notebook a nosíme ho i do krámu. Než hledat bankomat, bylo rychlejší na stolečku za kasama převézt peníze ze spořícího účtu na normální a pak hrdě dojít pro nákup za branku.

Ponaučení: buď si nos peníze v peněžence nebo aspoň ten notebook.

Další ponaučení, když si myslíš o druhém, že je právě na facku, tak to neříkej nahlas zrovna, když je nečekaně Terezka za Tebou!